Po Švejkových (a Haškových) stopách v Haliči
S city povznesenými nastoupíte pouť do krajin, o kterých již starý Humbold pravil: "V celém světě neviděl jsem něco velkolepějšího nad tu blbou Halič." [1]
(jednoroční dobrovolník Marek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)
Když jsme letos v srpnu vyráželi do stejných končin jako před přibližně 91 lety dobrý voják Švejk, netušili jsme, že na viditelné stopy této literární postavy narazíme v bývalé Haliči [2] na tolika místech. Po návratu jsme se tedy rozhodli zprostředkovat vám poznatky z haličské anabáze (a návazného studia pramenů) nejen coby doplněk literárního místopisu Haškova díla, ale i jako inspiraci pro další cesty.
Švejkova cesta na bojiště [3] ve východní Haliči se vlastně počala v Praze, odkud jsme vyráželi nočním rychlíkem do Košic, zatímco nadporučík Lukáš se Švejkem byli převeleni k 91. c. a k. pěšímu pluku do Českých Budějovic kvůli ukradenému stájovému pinči Foxi-Maxovi plukovníka Bedřicha Krause von Zillergut (na mapě převzaté z předsádky knihy HODÍK a LANDA, 1998 můžete sledovat celou trasu Švejkovy cesty z Prahy až do Haliče). Než nás rychlík Cassovia dopravil do Košic, Švejk prodělal svou známou jihočeskou anabázi [4][5], slavně dorazil do Českých Budějovic a vydal se odtud se svým maršbataliónem vlakem přes rakouský Bruck an der Leitha (Hašek uvádí jako Most nad Litavou neboli Királihydu [6][7]), maďarský Moson-Magyaróvár [8] (u Haška Mošon), Győr (u Haška Ráb [9]), Budapešť, Hatvan, Füzesabony, Miskolc (u Haška Miškovec), Tiszalök, Mezőzombor (u Haška Zombor) a Sátoraljaújhely (u Haška Nové Město pod Šiatorem), kde poručík Dub žvaní o válečné kořisti [c1 - odkazy označené "c" vedou na citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války] a kde se dostáváme na dnešní maďarsko-slovenské hranice. Na slovenském území pak Hašek výslovně zmiňuje Ladovce (zde se ovšem zřejmě zmýlil, vlak mohl jet jedině přes Lastovce, nedaleké Ladmovce nepadají v úvahu), Trebišov a Humenné, kde dochází ke slavné scéně se zakázaným koňakem, který Švejk před poručíkem Dubem vypije "na ex". Tady se také po naší cestě rychlíkem z Prahy a osobákem z Košic poprvé setkáváme s připomínkou Švejkových dobrodružství, a to v podobě mírně nadživotní sochy z umělého kamene (výška téměř dva metry a váha cca 150 kg; autorem je humenský sochař Jaroslav Drotár), která stojí hned na nádraží a se kterou je spojen ten unikát, že je zřejmě prvním Švejkovým pomníkem na světě (odhalení proběhlo v říjnu 2000) [10]. Před sochou Švejka stojí replika pumpy dnes už neexistující studny, která Švejka zachránila před pomstou poručíka Duba [c2].
Z Humenného se naše cesty zase na čas rozdělily - zatímco my jsme pokračovali na slovensko-polské hranice na kolech přes Sninu, Stakčín, Jalovou, kolem vodní nádrže Starina a přes Ruské, Švejka čekala poněkud jiná trasa vlakem přes Brestov nad Laborcom, Radvaň nad Laborcom (u Haška Veliký Radvaň), Čabiny (u Haška Nová Čabina) a Medzilaborce, kde už začalo jít do tuhého [c3]. Za Medzilaborcemi vlak tunelem projel pod hraničním Lupkovským průsmykem (polsky przełęcz Łupkowska) a pokračoval po polské straně na Sanok.
Než popíšeme tuto další Švejkovu cestu, musíme upozornit, že nějaké čtyři kilometry přibližně severně vzdušnou čarou od Lupkovského průsmyku leží průsmyk Radošický (polsky przełęcz Radoszycka), odkud vede značená cyklistická trasa nazvaná Stopami osudů dobrého vojáka Švejka začínající touto cedulí (převzato z letáku R-63 Szlak rowerovy "Śladami przygód dobrego wojaka Szwejka", sami jsme v průsmyku nebyli):
Cyklistická trasa, která je součástí mezinárodní "švejkovské" trasy [11], měří na polské straně více než 100 kilometrů a vede z Radošického průsmyku přes Sanok do Krościenka, kde Švejk opouští nynější Polsko (do nějž se ovšem vrací ještě při svém zatčení a deportaci do Przemyślu). První část cyklistické trasy v podstatě až na dvě malé výjimky sleduje železniční trať do Sanoku, po které ujížděl ešalon se Švejkem. Hned za Lupkovským průsmykem se ve Starém Łupkově nachází další informační cedule, která cituje patřičnou pasáž z díla [c4] a informuje, že zbytek pomníku padlým Brandeburákům s nápisem Den Helden von Lupkapaß (na ceduli chybně jako Den Helden von Lupkass), o kterém se Hašek zmiňuje, se nachází nedaleko nádražní budovy.
O vsi Komańcza se v Haškově knize nedočteme, přesto však je zde cedule, která upozorňuje na vojenské hřbitovy z 1. světové války v místě i jeho okolí. Místo jejich hledání jsme si však raději prohlédli klášter sester nazaretánek, který byl původně postaven pro jejich rekreaci, proto vypadá jako švýcarská chata.
Ve směru na Sanok pak už Hašek výslovně zmiňuje jen dvě místa, a to Ščavné (polsky Szczawne) a Kulašné (polsky Kulaszne). Na ceduli u nádraží ve Ščavném si můžeme v polštině přečíst příslušnou pasáž z knihy o tom, co se "nesmí, ale může" [c5]:
Nádraží samotné se ničím neliší od spousty jiných podobných nádražních budov (a není úplně jisto, že tak vypadalo i za 1. světové války, vzpomeňme třeba osudu nádraží v Medzilaborcích [c6]):
Za Ščavným jsme ještě pro účely tohoto článku pořídili fotodokumentaci tratě, po které vlak se Švejkem uháněl (říčka, která je vidět na fotografii, se jmenuje Osława):
Pohled směrem od Sanoku
Pohled směrem k Sanoku
O stanici v Zagórzi se sice Hašek nezmiňuje, ale vlak se Švejkem jí jistojistě projížděl. Nádražní budova opět nezaujme ničím zvláštním:
V samotném Sanoku je doslova přešvejkováno. Švejkova lavička v centru města na ulici 3. května se sochou našeho (anti)hrdiny (autorem je Adam Przybysz, socha odhalena v červnu 2003) slouží jako místní turistická atrakce (na fotografii si povšimněte vyblýskaného nosu, na který si pověrčivci sahají pro štěstí) a láká rovněž návštěvníky města...:
...do nedaleké hospody U Švejka (v originále U Szwejka), která má stylový interiér, je patřičně vyzdobena a nabízí i "švejkovská" jídla. My jsme, byvše po večeři v jiném stylovém podniku, zůstali pouze u piva, nikoliv však cedulí doporučovaného českého Kozla, ale polského Živce.
(pozn.: na tomto obrázku si povšimněte chyby kreslíře - na zmizelý obraz se v knize ptá civilní strážník Bretschneider, nikoliv Švejk)
Další sanocká místa jsou už se Švejkem spojena bezprostředněji. 15. července 1915 dorazil Švejkův vlak na místní nádraží [c7], o čemž informuje cedule, která však filmového představitele Švejka Rudolfa Hrušínského mění na Hrubinského:
Na budově gymnázia královny Žofie je spousta cedulí, "švejkovskou" jsme však mezi nimi nenašli - podle sdělení pracovníků sanockého informačního střediska si její vyvěšení nepřálo vedení gymnázia. Informace související s tímto místem, kde byl ubytován 91. pěší pluk, se tedy zdají býti dostupnými pouze na webu.
Ve zdejším fyzikálním kabinetu vyspával z opice poručík Dub a cenné gymnaziální sbírky plenil onen honvéd jménem László Gargany, který "vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi různí plazové" [c8]. Vojenský hřbitůvek, kde má být tento nebohý plenitel doplativší na svou nezřízenost pochován, jsme jako jediné "švejkovské" místo v Sanoku nenavštívili - to přenecháváme dalším cestovatelům po Švejkových stopách.
Gymnáziem ovšem sanocká místa spojená se Švejkem nekončí. Městská kavárna, o které Hašek píše, že "...vlastně není nic jiného než vykřičený dům... " [c9], je dnes zcela seriózním, i když zvenku poněkud fádním hotelem Pod třemi růžemi (nachází se nedaleko od centra v Jagelonské ulici):
Hned naproti hotelu nás upoutala krátká, slepá ulička pojmenovaná na počest Josefa Švejka:
Poslední sanockou pozoruhodností spojenou se Švejkem je budova bývalé Krakovské banky na náměstí, ve které sídlil štáb "železné" brigády [c10]:
Z "nešvejkovských" sanockých památek nesmíte vynechat místní skanzen (v polštině "park etnograficzny") s několika desítkami lidových staveb vč. čtyř dřevěných kostelů a záchodu vytvořeného z vykotlaného kmene.
Ze Sanoku už šel 91. c. a k. pěší pluk včetně Švejka po svých. Přestože Hašek píše o tom, že šlo o pochod "v haličské rovině" [c11], ve skutečnosti cestovatele čeká prudký výstup do sedla, kde se nachází další "švejkovská" cedule. Za průsmykem se pak už klesá do vsi Tyrawa Wołoska, kterou Hašek nazývá Turowa-Wolska [c12]. Odtud se Švejk s telefonistou Chodounským, účetním šikovatelem Vaňkem a sluhou podporučíka Lukáše Balounem v předstihu vydali zabezpečovat nocleh pro kumpanii [c13] do obce Liskowate [12] (u Haška Liskowiec). Polské příhraniční městečko Krościenko čekalo Švejka druhý den, pak se však při průzkumech u dnešní ukrajinské Skelivky (Скелівка; u Haška Felštýn) převlékl do ruské uniformy, byl zajat, přesunut do ukrajinského Chyriva (Хирів; Hašek má v polském přepisu jako Chyrów) [c14], pak do Dobromylu (Добромиль; u Haška Dobromil) a nakonec se ocitl v dnešním polském Przemyślu (Hašek přepisuje česky jako Přemyšl [13]). My jsme zde zaznamenali pouze uličku nazvanou Švejkovým jménem (která byla podobně jako v Sanoku krátká a slepá - zvláštní shoda náhod):
V Przemyślu je ovšem památek na Švejka podstatně více. Město nabízí i další pozoruhodnosti, kromě četných kostelů a klášterů, hradu a kašny se symbolem města - medvědem - je to především unikátní systém opevnění, který byl budován od 70. let 19. století až do 1. světové války. Pokud si pozůstatky opevnění chcete prohlédnout, počítejte s celým dnem, protože tvrze obepínající město tvoří okruh o délce 45 kilometrů [14]. V jedné z vnitřních tvrzí pevnosti (zřejmě v č. XXI Bakończyce) byl ostatně držen i Švejk [c15]. Z průvodců po městě a tvrzi doporučujeme vynikající "miniprzewodniki" vydávané městským úřadem v Przemyślu.
Z Przemyślu, kde Švejk unikl smrti oběšením, jel - doprovázen eskortou - vlakem přes Chyriv do Vojutyči (Воютичі; u Haška Wojalycze) [c16] a pak přes Lvov (Львів) [c17] do městečka Žovtanci (Жовтанці; u Haška Zóltance) [c18], odkud došel ke svému pluku do vsi Velyke Kolodno (Велике Колодно; u Haška Klimontówo) [c19]. Tam se Haškův román a tedy i Švejkovo putování po Haliči uzavírá.
Mohl by se uzavřít i tento text, ale ještě bychom chtěli podotknout, že do jihovýchodního Polska stojí za to podívat se nejen kvůli Švejkovi, ale i nádherné, nenarušené přírodě polských Beskyd (v originále Bieszczady), kouzlu dřevěných kostelíků, kráse starobylých ikon (ve skanzenu a zámku v Sanoku), kultuře původních obyvatel [15] i příjemným lidem, kteří se nad vaší českou polštinou možná pousmějí, ale rádi vám vyjdou vstříc.
A koneckonců, od minulého roku už Češi nepotřebují víza na Ukrajinu, takže směle můžete překročit polsko-ukrajinskou hranici a proniknout dál do bývalé východní Haliče, třeba právě po Švejkových stopách. Pokud se neodvážíte sami, můžete tak učinit jako účastníci mezinárodní cyklistické jízdy, jejíž 1. ročník se konal letos v červnu při příležitosti otevření ukrajinské části "švejkovské" turistické trasy. Na Ukrajině je o Švejka podobně jako i jinde v zahraničí velký zájem a ukrajinská část mezinárodní turistické trasy zvaná Шляхами бравого вояка Швейка je velmi dobře informačně podpořena. [16]
BIBLIOGRAFICKO-PRAMENNÁ POZNÁMKA
Zájemcům o podrobné studium Švejkova (a Haškova) haličského putování doporučujeme - kromě webových stránek, na které jsme průběžně odkazovali v textu - zejména tyto prameny:
- Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - nezbytný základ, na webu je několik elektronických verzí (např. zde nebo zde); jejich věrohodnost vůči originálu však není zcela zaručena [17], proto i z těchto důvodů spíše doporučujeme tištěnou verzi.
- Z Haškových životopisů doporučujeme Pytlíkovo dílo - zejména PYTLÍK (1998). O souvislostech Haškova života a Švejkova putování po Haliči se řadu jedinečných informací dozvíte také v práci PYTLÍK (2003).
- Doplňkově lze použít dvousvazkovou Encyklopedii pro milovníky Švejka (HODÍK a LANDA, 1998, 1999), v níž se sice k Haliči vztahuje pouze několik málo informací, která je však seriózním a zároveň zábavným uvedením do reálií Haškova díla. Haliči jako svému hlavnímu předmětu se naopak věnuje publikace polských autorů Czumy a Mazana (CZUMA a MAZAN, 1998), která neopomíjí ani "švejkovskou" tematiku.
- Z dalších polských pramenů doporučujeme publikaci Mazanovu (MAZAN, 2003), kterou jsme sice neměli v ruce, jež by však měla obsahovat podstatné pasáže i k našemu tématu [18]. S Haškovými povídkami, které vytěžil ze svých pobytů v Haliči, nás zevrubně seznamuje KARDYNI-PELIKÁNOVÁ (1983). Polské reálie v životním Haškově díle pak přibližuje SALONI (1966).
- Z ukrajinským pramenů stojí za pozornost biografický slovník zaměřený na Čechy, kteří se ocitli v Haliči (DRBAL, 1998) [19] - jedno z hesel (s. 25-26) je věnováno i Haškovi; z pramenů citovaných u hesla by mohly být užitečné především LOZYNSKYJ (1983) a DOROŠ (1996).
- A nakonec z drobnějších, prakticky zaměřených (ale informačně velmi užitečných) publikací upozorňujeme na slovenského průvodce Po stopách dobrého vojaka Švejka : turistický sprievodca (ISBN 80-967926-6-X) a polský leták R-63 Szlak rowerovy. Śladami przygód dobrego wojaka Szwejka (ISBN 83-88077-14-7).
- CZUMA, Mieczysław, MAZAN, Leszek (1998). Austriackie Gadanie czyli Encyklopedia Galicyjska. Kraków : Anabasis, 1998.
- DOROŠ, A. (1996). Švejk v Halyčyni. Halicka brama, 1996, č. 16.
- DRBAL, Oleksandr a kol. (ed.) (1998). Čechy v Halyčyni : biohrafičnyj dovidnyk = Češi v Haliči. Biografická příručka. L'viv : Centr Jevropy, 1998. 119 s.
- HODÍK, Milan, LANDA, Pavel (1998). Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními. Praha : Academia, 1998.
- HODÍK, Milan, LANDA, Pavel (1999). Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními. II. díl. Praha : Academia, 1999.
- KARDYNI-PELIKÁNOVÁ, Krystyna (1983). Spolezcenstvo galicyjskie w homoreskach Haška. Slavia, 1983, roč. 52, č. 3/4, s. 378-383.
- LOZYNSKYJ, I. (1983). Jaroslav Hašek na Ukrajini. Žovten, 1983, č. 4.
- ONDOVČIN, L'uboš (2002). Ako sa dobrý vojak Švejk vrátil do Humenného. Mosty, 2002, roč. 11, č. 5, s. 4-5.
- MAZAN, Leszek (2003). Wy mnie jeszcze nie znacie czyli Prawie wszystko o Szwejku. 2 rozsz. wyd. Kraków : Anabasis, 2003.
- PYTLÍK, Radko (1998). Toulavé house : život Jaroslava Haška, autora Osudů dobrého vojáka Švejka. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha : Emporius, 1998. 319 s.
- PYTLÍK, Radko (2003). Osudy a cesty Josefa Švejka : pojednání se sedmi záhadami. Praha : Emporius, 2003. 127 s.
- SALONI, Zygmunt (1966). Realia polskie w "Przygodach dobrego wojaka Szwejka" Jaroslava Haška. Slavia, 1966, roč. 35, č. 4, s. 629-636.
- Uvedený citát se v Humboldtově díle nepodařilo dohledat ani přepečlivým tvůrcům Encyklopedie pro milovníky Švejka (viz HODÍK a LANDA, 1998, s. 95).
- Záměrně ve Wikipedii odkazujeme na anglickou verzi hesla "Halič", která se zdá být nejrozsáhlejší. Ostatní jazykové verze včetně české jsou uvedeny na stránkách Wikipedie vlevo.
- Nesmíme zapomínat, že to byla vlastně zároveň i Haškova cesta - je známo, že Hašek psal Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války s mapou v ruce a držel se téměř přesně trasy 12. pochodového praporu 91. pluku, se kterým putoval na frontu (viz např. PYTLÍK, 2003, s. 42). Fenomenální pamět umožnila Haškovi v románu použít řadu místopisných detailů, které většinou přesně odpovídaly skutečnosti. V dalším textu tedy budeme narážet nejen na Švejkovy, ale i Haškovy stopy.
- Po stopách Švejka v okolí Putimi se pravidelně a organizovaně vydávají turisté i cyklisté. Od roku 1999 se koná cyklistický Memoriál Josefa Švejka (v dobových kostýmech a na dobových bicyklech), který pořádá sekce Veteran Car Clubu České Budějovice Podšumavan, v roce 2003 na dřívější Švejkovu padesátku, pořádanou před rokem 1989, navázala každoroční akce Po stopách dobrého vojáka Švejka. Pokud se za Švejkem vydáte do jižních Čech individuálně, Haškův román nezapomeňte s sebou - naučná stezka či trasa tu prozatím vyznačena není.
- Haškovy stopy v jižních Čechách sleduje PYTLÍK (2003, s. 50-53).
- HODÍK a LANDA (1998, s. 40) uvádějí , že "Bruck an der Leitha byl na levém břehu Litavy, na pravém byla do roku 1902 část zvaná Bruck-Ujfalu (Nová ves), později Királyhida." Dále o tomto místě píšou (s. 40-41): "V roce 1867 byla v Brucku nad Litavou zřízena armádní střelecká škola, která se postupem doby reorganizovala a rozrostla do instituce obecně zvané 'vojenský výcvikový prostor'. Velení bylo ve Vídni a každoročně od dubna do září pořádalo učební a informační kursy týkající se nějakým způsobem pěchotních zbraní. Velitelem byl generál, k dispozici byl pro výcvikové období zformovaný instrukční prapor. Od roku 1908 se tam zacvičovaly obsluhy strojních pušek, cvičili instruktoři střelby, zbrojní služby, tělocviku, šermu bodákem a různým vojsku potřebným sportům. Bylo tam i pokusné oddělení s laboratoří a konaly se informační kursy pro důstojníky. Od roku 1909 vydávala armádní střelecká škola zpravodaj (Mitteilungen), výroční zprávu publikovala i vojenská nižší reálka [...]. Za války tam byl, kromě náhradního praporu c. a k. pěšího pluku č. 91, také zajatecký tábor [...] Po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši tam byl výcvikový prapor pěšího pluku č. 132 ze Znojma a úsekové velitelství ochrany hranic."
- Haškovy stopy v Királyhidě sleduje PYTLÍK (2003, s. 53-57).
- Dnešní atmosféru místa přibližuje výpisek z našeho cestovního deníku z roku 2003, kdy jsme těmito místy projížděli: "...objevujeme příjemnou pěší zónu, kde na zahrádce poobědváme; těšíme se na místní zámek a park, zjišťujeme ale, že ani jedno nestojí téměř za pohled, proto se radši odebíráme k říčce Litavě (maďarsky Lajta), leháme si do trávy, odpočíváme a z Předlitavska se koukáme na Zalitavsko. Nebo opačně? "
- Zde mělo mužstvo dostat po 15 decích uherského salámu, ale nedostalo; my jsme tady v roce 2003 vydatně povečeřeli, popili tokajské a přespali v parčíku, který ráno sloužil psíkům k jejich potřebě, jejíž extrudovaná verze nás, jak jsme po probuzení zjistili, oblažovala celou noc - v této situaci jsme si nemohli nevzpomenout na onoho Ferdinanda z úvodu Haškova románu, jehož bohulibému povolání (psí hovínka bývala důležitou surovinou pro činění kůží) jsme se však rozhodně v Rábu ani nikde jinde věnovat nemínili.
- Události spojené s přípravou a odhalením sochy podrobně popisuje ONDOVČIN, 2002. Kromě pomníku v Humenném jsou sochy Švejka v ukrajinském Lvově (odhalena v roce 2002), ruském Sankt Petěrburgu neboli Petrohradu (odhalena v dubnu 2003) a polském Sanoku (viz dále v textu). L. Mazan se zmiňuje o Švejkově soše v maďarském Segedíně, ale její existenci se nám nepodařilo potvrdit (jistá stopa by snad mohla být zde). Švejkova socha v polském Přemyšlu, o jejíž přípravě informoval český tisk loni (např. Lidové noviny ze 4.7.2005 s. 12 nebo MF Dnes z 2.6.2005 s. C7), zatím ve městě nestojí. U nás Švejkovu sochu - alespoň pokud je nám známo - nemáme (velmi mlhavě se o záměrech jejího postavení v Lipnici nad Sázavou zmiňuje Z. Hrabica), zato se můžeme chlubit povedeným pomníkem Jaroslava Haška od Karla Nepraše a Karoliny Neprašové na pražském Žižkově, odhaleným v říjnu 2005.
- Vede ze Slovenska přes Polsko na Ukrajinu. Plánuje se dokonce vytvoření mezinárodní trasy z Prahy až na Ukrajinu, která by byla nejdelší středoevropskou turistickou trasou (blíže viz ONDOVČIN, 2002, s. 5).
- V některých pramenech se uvádí, že mohlo jít i o blízkou obec Leszczowate.
- Zatímco až na dnešní polsko-ukrajinské hranice se Hašek držel v románu maršrúty svého 12. pochodového praporu 91. pluku (viz též pozn. č. 3), Švejkův "výlet" do Přemyšlu se z této reálné trasy vymyká a spekuluje se o tom, zda a kdy Hašek v Přemyšlu byl. Velmi podrobně tuto problematiku rozebírá PYTLÍK (2003, s. 42-45), který dochází k závěru, že Hašek v Přemyšlu byl, protože popisované reálie odpovídají velmi přesně skutečnosti; není však jisto, kdy se Hašek do Přemyšlu dostal - mohlo se to stát už při jeho vandrech před válkou, ale stejně tak dobře se do Přemyšlu mohl od svého praporu "zatoulat" na pár dnů coby honák dobytka až za války.
- HODÍK a LANDA (1998, s. 190-192) o přemyšlské strategické pevnosti píšou: "Celé pevnostní pásmo Přemyšlu tvořilo 21 tvrzí, z toho 13 bylo pancéřových. V pevnosti bylo téměř 1400 děl různých ráží, posádku tvořilo 140 000 mužů. Obvod opevnění měřil 42, podle některých pramenů 45 kilometrů. Pevnost byla obléhána ruskou armádou od 21. září do 10. října 1914, přičemž jen útok zahájený 5. října trval nepřetržitě 72 hodin. Druhé obležení začalo 9. listopadu 1914 a skončilo 21. března 1915, kdy generál Kusmanek se souhlasem Františka Josefa I. kapituloval. [...] Do ruského zajetí padlo 9 generálů, 2300 důstojníků a 118 000 vojáků. " Už 5. června 1915 však spojená rakousko-uherská a německá vojska dobyla Přemyšl zpět a udržela si jej až do konce války; po dobytí však už Přemyšl ztratil svůj strategický význam, protože fronta se posunula na východ (volně podle IDZIKOWKSKI, Tomasz. Twierdza Przemyśl : miniprzewodnik. Przemyśl, 2005, s. 11.).
- Např. v Komańczi se můžete obrátit na paní Boiwkovou, která schraňuje staré lemkovské památky.
- Na ukrajinském internetu se k pobytu Švejka v Haliči vztahuje celá řada dalších materiálů (např. http://www.karpaty.net.ua/articles_09/shvejk.php).
- To ovšem platí i o tištěné verzi - na dluh naší textologie a editologie vydat Haškův román v podobě, která by odpovídala současným edičním nárokům i celosvětovému významu díla, poukázal Jiří Fiala v práci: FIALA, Jiří. Několik editologických poznámek k románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica, sv. 84. Studia bohemica, sv. 9, 2004, s. 127-148.
- Podle Z. Hrabici obsahuje kniha mj. informace o Švejkových příhodách v Haliči a o vztahu Jaroslava Haška k Polsku a Polákům.
- Recenze publikace: ZAHRADNÍČEK, Tomáš. Ukrajinský slovník Čechů, kteří prošli východní Haličí. Lidové noviny, 31.10.1998, příloha Orientace, s. 20.
(pozn.: odkazy jsou v textu označeny písmenem "c")
- "Byl zde též vlak s oddělením aeroplánů. Na druhých kolejích stály na vagonech tytéž předměty, jako aeroplány a děla, jenže v rozbitém stavu. Byly to podstřelené létací stroje, roztrhané hlavně haubic. Zatímco všechno svěží a nové jelo tam nahoru, tyhle zbytky slávy jely do vnitrozemí k opravám a k rekonstrukcím.
Poručík Dub ovšem vojákům, kteří se kolem rozbitých děl a aeroplánů shromáždili, vykládal, že je to válečná kořist, a také zpozoroval, že kousek dál stojí opět ve skupině Švejk a něco vykládá. Přiblížil se tedy k tomu místu a slyšel rozšafný hlas Švejkův: "Aťsi se to vezme jak chce, je to přece jen válečná kořist. Vono je to sice na první pohled vošemetný, když tady někdo čte na lafetě K. u k. Artilleriedivision. Ale vono to bude asi tak, že to dělo padlo do rukou Rusů a my jsme si ho museli zas nazpět vydobýt, a taková kořist je mnohem cennější, poněvadž ...'
[...]
Poručík Dub po odchodu Švejkově byl ke všemu ještě tak pitomý, že vojáky upozorňoval na jeden sestřelený rakouský aeroplán, na jehož kovovém ráfu bylo zřetelně vyznačeno "Wiener Neustadt".
"Ten jsme Rusům sestřelili u Lvova," řekl poručík Dub. Tato slova zaslechl nadporučík Lukáš, který se přiblížil a hlasitě dodal: "Při čemž oba ruští letci uhořeli."
Pak odcházel dál beze slova, pomysliv si, že poručík Dub jest kus dobytka. - "Švejk šel tedy napřed, oddán do vůle boží, ale stále mu něco říkalo, že tam studna musí být, a taky ho nikterak nepřekvapilo, že tam byla. Dokonce tam byla pumpa, a když k ní došli, tu Švejk zapumpoval, tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl slavnostně prohlásit: ‚Tady je ta železitá voda, pane lajtnant. '"
- "Celé údolí na Medzilaborce bylo rozryto a přeházeno, jako kdyby zde pracovaly armády obrovských krtků. Silnice za říčkou byla rozryta, rozbita a bylo vidět zdupané plochy vedle, jak se vojska valila. "
- "Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konserv, cáry z ruských, rakouských i německých uniforem, části rozbitých vozů, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazů a vaty.
Do staré borovice u bývalého nádraží,ze kterého zůstala jen hromada ssutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny granátů a někde v bezprostřední blízkosti museli patrně pochovat mrtvoly vojáků, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou.
A jak tudy procházela vojska a tábořila zde kolem, všude bylo vidět kopečky lidských lejn mezinárodního původu, od všech národů Rakouska, Německa i Ruska. Lejna vojáků všech národností a všech náboženských vyznání ležela vedle sebe či vrstvila se na sobě, aniž by se mezi sebou poprala.
Polorozbořený vodojem, dřevěná budka železničního hlídače a vůbec vše, co mělo nějakou stěnu, bylo provrtáno kulemi z ručnic jako řešeto.
Kvůli úplnějšímu dojmu vojenských radostí za nedalekým vrchem vystupovaly hory dýmu, jako by tam hořela celá vesnice a byl střed velkých vojenských operací. To tam spalovali cholerové a úplavicové baráky k velké radosti těch pánů, kteří měli co dělat se zařizováním onoho hospitálu pod protektorátem arcikněžny Marie a kteří kradli a nabíjeli si kapsy předkládáním účtů za neexistující cholerové a úplavicové baráky.
Teď si to odnášela jedna skupina baráků za všechny ostatní a ve smradu hořících slamníků vznášela se k obloze celá zlodějna arciknížecího protektorátu.
Za nádražím na skále pospíšili si již Němci z říše postavit pomník padlým Brandeburákům s nápisem: 'Den Helden von Lupkapaß', s velikou říšskoněmeckou orlicí vylitou z bronzu, přičemž na podstavci bylo výslovně podotčeno, že ten znak je vyroben z ruských děl ukořistěných při osvobození Karpat říšskoněmeckými pluky. " - "Za stanicí Ščavne počaly se objevovat opět v údolích nové vojenské hřbitůvky. Pod Ščavne bylo vidět z vlaku kamenný kříž s bezhlavým Kristem pánem, který ztratil hlavu při odstřelu trati.
Vlak zrychloval svou rychlost, žena se dolů údolím k Sanoku, obzory se rozšiřovaly a tím i četnějšírni stávaly se celé skupiny rozbitých vesnic po obou stranách do kraje.
U Kulašné bylo vidět dole v říčce s železničního náspu zřícený, rozbitý vlak Červeného kříže.
Baloun vytřeštil na to oči a zejména se podivil rozházeným dole částem lokomotivy. Komín byl zaražen do železničního náspu a vyčuhoval z něho ven jako osumadvacítka.
Tento zjev vzbudil též pozornost ve vagoně, kde byl Švejk. Nejvíce se rozčilil kuchař Jurajda: 'Copak se smí střílet do vagonů Červeného kříže?'
'Nesmí, ale může,' řekl Švejk, 'šusa to byla dobrá, a von se pak každej vomluví, že to bylo v noci a že ten červenej kříž není vidět. Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět. Hlavní věc, aby to každej zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh. ...'
[...]
'Milí přátelé,' řekl jednoroční dobrovolník, který si dělal horlivě poznámky, 'všechno špatné má i dobrou stránku. Tento do povětří vyhozený, polospálený a s náspu svržený vlak Červeného kříže obohacuje slavné dějiny našeho batalionu o nový hrdinný čin budoucnosti. Představuji si, že asi tak 16. září, jak jsem si již učinil poznámku, přihlásí se od každé kumpanie našeho batalionu několik prostých vojínů pod vedením kaprála, že vyhodí pancéřový vlak nepřítele, který nás ostřeluje a brání našemu přechodu přes řeku. Čestně vyplnili svůj úkol, převléknuti za sedláky. ...'" - "V Medzilaborci byla zastávka za rozbitým, vypáleným nádražím, z jehož začouzených stěn vyčnívaly zkroucené traversy. Nový dlouhý barák ze dřeva, namísto vypáleného nádraží rychle postavený, byl pokryt nalepenými plakáty ve všech řečích: ‚Upisujte rakouskou válečnou půjčku!' "
- "Objevilo se, když se přijelo do Sanoku, že vlastně na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prděl blahem nasycený Baloun, měli celkem pravdu, že bude večeře, a dokonce kromě večeře že tam bude rozdáván nějaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalion ničeho. Objevilo se také, že vlastně v Sanoku, když vylezli z vagonů, nalézá se štáb 'železné brigády', ku které batalion 91. regimentu patřil podle svého křestního listu. Ačkoliv odtud bylo spojení železniční neporušeno pod Lvov i severně na Veliké Mosty, bylo vlastně záhadou, proč štáb východního úseku udělal tyto disposice, aby 'železná brigáda' se svým štábem soustřeďovala pochodové prapory sto padesát kilometrů v týlu, když šla v té době fronta od Brodů na Bug a podél řeky severně k Sokalu."
- "Nadporučíkovi Lukášovi přišlo na mysl, že nejlépe bude, když dá prozatím uložiti poručíka Duba jeho sluhou Kunertem do fysikálního kabinetu vedle, kde byla stráž u dveří, aby někdo nedokradl snad již polorozkradené sbírky minerálií v kabinetu. Na to stále také z brigády upozorňovali procházející oddíly na pochodu.
Toto opatření datovalo se od té doby, kdy jeden prapor honvédů, ubytovaný v gymnasiu, počal rabovat kabinet. Zejména se honvédům líbila sbírka nerostů, pestré krystaly a kyzy, které si nastrkali do svých baťochů.
Na vojenském hřbitůvku je také na jednom z bílých křížů nápis ‘László Gargany’. Tam spí věčný sen jeden honvéd, který při onom rabování gymnaziálních sbírek vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi různí plazové." - "Když seděli všichni tři v kavárně, poručil Tayrle přinésti láhev jeřabinky a zavolat nějaké slečny, které jsou volné. Objevilo se, že kavárna vlastně není nic jiného než vykřičený dům, a poněvadž žádná ze slečen nebyla volnou, rozčilil se hejtman Tayrle na nejvyšší stupeň a v předsíni vynadal sprostě madam a křičel, kdože je u slečny Elly. Když dostal za odpověď, že je tam nějaký poručík, láteřil ještě víc.
U slečny Elly byl pan poručík Dub, který, když maršbatalion byl už ve svých ubikacích v gymnasiu, zavolal si celý svůj šik a upozorňoval jej v dlouhé řeči, že Rusové při svém ústupu zakládali všude bordely s personálem pohlavně nakaženým, aby způsobili rakouské armádě tímto svým trikem velké ztráty. Varuje tedy tímto vojáky před vyhledáváním podobných místností. Sám se osobně přesvědčí v těch domech, jestli jeho rozkazu nebylo uposlechnuto, poněvadž jsou již ve frontovém pásmu; každý, který bude přistižen, bude postaven před polní soud.
Poručík Dub šel se osobně přesvědčit, zdali jeho rozkaz nebyl překročen, a proto patrně za východisko své kontroly vybral si pohovku v Ellině pokojíku v prvém patře t. zv. 'městské kavárny', na kteréžto pohovce se velice dobře bavil." - "Bylo to všechno velice spletené, Rusové ustupovali na severovýchodním cípu Haliče velice rychle, takže se tam některé rakouské části navzájem promíchaly, do čehož místy jako klíny vnikaly části německé armády, kterýžto chaos doplňovalo přibývání na front nových pochodových praporů a jiných vojenských těles. Totéž bylo i při frontových úsecích, které byly ještě dále v týlu, jako zde v Sanoku, kam najednou přibyly reservy německé hanoverské divise pod vedením plukovníka s tak ošklivým pohledem, že brigadýr byl uveden do naprostého zmatku. Plukovník reserv hanoverské divise ukazoval totiž disposice svého štábu, že má ubytovat své mužstvo v gymnasiu, kde právě nyní byli ubytováni jednadevadesátníci. Pro umístění svého štábu žádal vyklizení domu krakovské banky, ve kterém právě byl štáb brigády.
Brigadýr spojil se přímo s divisí, kde vylíčil přesně situaci, potom s divisí mluvil uhrančivý Hanoverák, v důsledcích čehož přišel na brigádu rozkaz: "Brigáda vystupuje z města v šest hodin večer na Turowu-Wolsku - Liskowiec - Starasol - Sambor...'" - "...po zaprášené silnici na Turowu-Wolsku, v haličské rovině, kde po obou stranách silnice až tam k zeleným chlumům na jihu byla pole zdeptána a zničena pod kopyty koní a pod podešvemi tisíců a tisíců vojenských těžkých bot."
- "Ku cti Kunerta budiž řečeno, že sháněl dlouho po Turowě-Wolsce džbán i vodu.
Džbán se mu nakonec podařilo ukrást panu plebánovi a do džbánu načerpal z jedné studně, úplně pobité prkny, vodu. Za tím účelem musel ovšem vytrhnout několik prken, poněvadž ta studně byla tak opatřena, že v ní byla voda podezřelá jako tyfosní.
Poručík Dub vypil však celý džbán vody beze všech dalších následků, čímž potvrdil přísloví 'Dobré prase všechno snese'." - "Nadporučík Lukáš zavolal telefonistu Chodounského, účetního šikovatele Vaňka a kurýra kumpanie Švejka a Balouna. Rozkazy byly jednoduché. Všichni nechají výzbroj u sanity, vyrazí ihned na Malý Polanec polní cestou a potom podél potoka dolů jihovýchodním směrem na Liskowiec.
Švejk, Vaněk a Chodounský jsou kvartýrmajstry. Všichni musí obstarat noclehy pro kumpanii, která přijde za nimi za hodinu, nanejvýš za půl druhé hodiny. Baloun musí mezitím na místě, kde bude noclehovat on, nadporučík Lukáš, dát upéct husu, a všichni tři musí dát pozor na Balouna, aby jí polovičku nesežral. Kromě toho musí Vaněk se Švejkem koupit prase pro kumpanii, podle toho, kolik připadá masa na celou kumpanii. V noci bude se vařit guláš. Noclehy pro mužstvo musí být řádné; vyhýbat se zavšiveným chalupám, aby si mužstvo náležitě odpočinulo, poněvadž kumpanie vystupuje z Liskowiec již o půl sedmé hodině ranní přes Kroscienku na Starasol. " - "Odpůldne Švejk došel k malému rybníku, kde se setkal s jedním uprchlým ruským zajatcem, který se tu koupal a při spatření Švejka dal se nahý, jak vylezl z vody, na útěk.
Švejk byl zvědav, jak asi by mu slušela ruská uniforma, která se zde válela pod vrbičkami, svlékl svou a oblékl si ruskou uniformu nešťastného nahého zajatce, který utekl od transportu, ubytovaného ve vesnici za lesem. Švejk přál si, aby sebe viděl důkladně zrcadlit ve vodě, proto chodil tak dlouho po hrázi rybníka, až ho tam našla patrola polního četnictva, která hledala ruského zběha. Byli to Maďaři a Švejka přes jeho protesty odtáhli na etapu v Chyrówě, kde ho zařadili do transportu ruských zajatců určených pracovat na opravě železniční trati směrem ku Přemyšlu." - "Potom už se po celé cestě do Přemyšlu nevyskytla Švejkovi příležitost někomu si postěžovat, že je vlastně kompanieordonanc 11. marškumpanie 91. regimentu. Až teprve v Přemyšlu, když je navečer zahnali do jedné rozbité pevnůstky ve vnitřním pásmu, kde byly uchovány stáje pro koně pevnostního dělostřelectva.
Byla tam navrstvena tak zavšivená sláma, že krátkými stébly vši pohybovaly, jako by to nebyly vši, ale mravenci, odtahující materiál ku stavbě svého hnízda. " - "Za hodinu nato vedla eskorta Švejka na nádraží, aby ho doprovodila do štábu brigády do Wojalycze."
- "Plukovník se také usmíval a potom vydal tyto rozkazy: ‘Vyhotovit Švejkovi vojenský lístek přes Lvov na stanici Zóltance, kam má zítra dorazit jeho pochodová setnina, a vydat mu ze skladiště nový erární mundur a 6 korun 82 haléře v záměnu mináže na cestu.’"
- "Ve stanici Zóltance bylo shromáždění celého batalionu hejtmana Ságnera až na nachhut ze 14. kumpanie, který se někde ztratil, když obcházeli Lvov.
Při vstupu do městečka Švejk ocitl se úplně v novém prostředí, neboť zde již bylo pozorovat ze všeobecného ruchu, že není tak příliš daleko na posici, kde se to řeže. Všude leželo kolem dělostřelectvo a vozatajstvo, z každého domu vystupovali vojáci nejrůznějších pluků, mezi těmi jako elita chodili říšští Němci a aristokraticky rozdávali Rakušanům cigarety ze svých hojných zásob. U říšskoněmeckých kuchyní na náměstí byly dokonce sudy s pivem, kde se vojákům točilo pivo do odměrek k obědu a k večeři, kolem kterých sudů ploužili se jako mlsné kočky zanedbaní rakouští vojáci s nabobtnalými břichy od špinavého odvaru slazené cikorky. " - "‘Se mnou můžeš mluvit česky,’ řekl plukovník, ‘já jsem také z Čech. Tvůj batalion je rozložen vedle ve vesnici Klimontówě za drahou, a do městečka se nesmí, poněvadž se od vaší jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak přišli.’
Švejk vydal se tedy do Klimontówa."
Autoři fotografií: Josef Schwarz, Luděk Svoboda
Jsou zde 5 komentáře
hodnoceni - po Švejkových (a Haškových) stopách v Haliči
Milý jmenovče,
článek mne velmi zaujal svoji čtivostí a přitom precizností, s osobitými črtami ke známému tématu Švejkova putování. Četné barvité odkazy řadí článek rovněž do oblasti vědeckého zpracování a etnografie. Literární talent je nesporný a lze se jen těšit na další Vaše články.
Stížnost
Již před válkou mluvil jsem o tom s panem okresním hejtmanem, že prostý český, moravský a slezský lid jest v těchto, pro Rakousko těžkých válečných časech, velice nedisciplinovaným, čehož dokladem jest tento článek jakéhosi Moravana Černého, jehož drzost a antirakouskost jen smutně potvrzuje, že disciplína a ochota padnout za našeho Nejvyššího mocnáře a blahodárce císaře Františka Josefa I. se z válečného kotlíku pomalu vypařuje jak pára nad hrncem. Skandál!
Vůbec bych proto českému a moravskému živlu nedůvěřoval. Myslím, že svoji vinu by mohli napravit v předních haličských liniích při bojích s ruskými kozáky!
Vy mě, Češi, zatím znáte jen z té dobré stránky...!
:-)))
Díky, díky,je jen dobře,
Díky, díky,
je jen dobře, že se znovu odborně a všestraně zkoumají osudy našeho skromného, a ve všech dobách nedoceňovaného, hrdiny. V článku je zcela správně poukázáno na hrubé zkresleniny těch, kteří jména našeho skvělého předka využívají ke komerčním účelům, aniž by ctili historická fakta (posraný obraz JMti císaře).
Jen tak dál přátelé, nad vaším článkem jsem si opět uvědomil, co vše je nutno ještě učinit, aby bylo možno pronést:
"Ano, tudy kráčel..."
Váš K.
Svejk
Vazeni, moc dekuji. Jako "svejkovsky" fanda jsem si rad pocetl a ocenuji pracnost i uroven Vaseho dila. Dekuji. J. Iliev
Švejk
Dobrý den,
i po tolika letech je tento článek velice aktuální a slouží jako dobrý pomocník při plánování cest za Švejkem!
Jen doplním, že za ty léta se vybudovali Švejkovy pomníky na nádraží ve slovenských Medzilaborcích a v ukrajinském městě Dobromyl. Zároveň byla prodloužená Švejkova cyklostezka na slovenské území na trase od hraničního přechodu Radoszyce/Palota přes Medzilaborce do Humenného. Má oficiální číselné označení 5880. Také je možné využít sezónního vlakového spoje Medzilaborce-Sanok, který jezdí v červenci a srpnu o sobotách a nedělích. :)