Prázdniny jsou zvláštní období. Lidé si houfně vybírají dovolené a hrnou se ze svých domovů do modravých dálek, školy se zavírají a učení se stává jen matnou a vzdálenou vzpomínkou, a v televizních programech je nabídka ještě zoufalejší než obvykle. Já se v tomto čase většinou věnuji úvahám o nesmrtelnosti chroustů a jiným bohulibým činnostem. Co se týče psaní, opouštím oblíbené reportáže z konferencí a dalších akcí a vytvářím věci podivné. Minulý rok jsem kupříkladu popisoval, jaký je těžký život kyberzávisláka. Tentokrát bych se ve své nepravidelné sérii úvah rád věnoval polemikám.

Diskuse, polemiky, hádky – to vše k lidem patří téměř neodmyslitelně. Člověk je totiž tvor rozumný a jako takový má na řadu věcí svůj názor. To je samozřejmě v pořádku. Ovšem lidé se zároveň snaží tento svůj názor předávat dál a přesvědčovat o něm ostatní, kteří mají názor třeba úplně jiný. To už ovšem může být problém. Lidé s menší sebekontrolou totiž často opírají své argumenty o železné trubky, vystřelovací nože či střelné zbraně. Ti rozumnější zase buď propadají nekonečným akademickým debatám, nebo případně využívají služeb těch více ozbrojených. Dotaženo do extrému, i taková válka je v podstatě jen bouřlivější neshoda v mezinárodním měřítku.

Diskuse a polemiky mají tedy jistá rizika (kupříkladu rajče v oku či sekeru v páteři), avšak současně se jedná o činnosti zajímavé a určitým způsobem tvůrčí a zábavné, takže se jim lidé věnují téměř neustále. Děti na pískovišti vedou dlouhé spory o tom, čí je to vlastně kyblíček a lopatička; hráči počítačových her se přou, zdali jsou lepší počítače nebo konzole, filosofové pro změnu diskutují nad zásadní otázkou, jestli byla první slepice a nebo vejce. Globální oteplování, invaze do Iráku, nová budova Národní knihovny, stavba amerického radaru, daňová reforma – témat k diskusím je obrovské množství, a tak se polemizuje o sto šest. A ideálním prostředím pro takovéto verbální (respektive písemné) přestřelky je právě celosvětová pavučina neboli internet.

Mezi hlavní přednosti Sítě patří rozsah posluchačů či čtenářů a také rychlost reakcí. Na pavlači ve starém domě se mohou „rafnout“ třeba dvě sousedky a za dveřmi poslouchá maximálně pár dalších lidí. Politické komentáře na stránkách denního tisku mají sice mnohem širší čtenářskou obec, ale jednotlivé reakce jsou příliš pomalé (odpověď vyjde v novinách nejdříve druhý den, a pokud se jedná například o měsíčník, pak už skoro ani nemá smysl na něco reagovat). Ovšem internet dává diskutování zcela nový rozměr. Zprávy, analýzy, názory, reportáže a další články mohou vycházet kdykoliv, a tak se lidé mohou projevovat dle libosti. Navíc vznikají i rozsáhlé diskuse přímo pod jednotlivými texty, a vznikají tak prostory, kde se může v rychlosti vyjádřit každý. Polemizování nebylo nikdy snazší!

Ovšem nic není dokonalé, a tak i tato komunikační prostředí mají svou odvrácenou stranu. Často se totiž stává, že poklidná diskuse přeroste v otevřenou hádku. Tyto vášnivé výměny názorů (tzv. flame-wars) se díky masovému rozšíření internetu začaly objevovat v podstatě všude. Paralelně se také na diskusních fórech objevují názory zcela mimo téma (tzv. off-topic), takže jednomu kolikrát zůstává rozum stát, co se všechno nedočte. Kupříkladu u zpravodajství je už v podstatě pravidlem, že se u jakékoliv zprávy v diskusích dříve či později objeví narážky na politiku. Ať už se jedná o pád letadla, výbuch sopky, nemoc šílených krav nebo nějakou loupež, řada uživatelů zaručeně zmíní nějaké politiky, a to v jakékoliv souvislosti.

Občas se také stane, že se nějaká hádka tak nějak „zacyklí“. Objeví se třeba dva neústupní uživatelé, kteří se v něčem neshodují, a pak donekonečna opakují ty samé argumenty, až drtivou většinu ostatních otráví a zůstanou tam skoro sami (což jim ale na elánu neubere). Dalším velkým neduhem je také jazyková úroveň, která je mnohdy dosti mizerná. Naštěstí platí, že čím odbornější je médium, tím je pravděpodobnost nadávek nižší (tedy na specializovaných fórech o kvantové fyzice jich je podstatně méně než na stránkách bulváru), ale i tak se objevují víceméně všude. Ono poslat někoho někam je velmi snadné a neklade to na pisatele takové nároky, jako snažit se zformulovat nějaký pravdivý a relevantní argument. Stinných stránek je ještě celá řada a lze se setkat i se spamy či lákáním na zavirované odkazy, ale s takovými problémy se už na internetu musí tak nějak počítat.

Samozřejmě existují i pokusy chování uživatelů nějak kontrolovat. Fóra mají například své moderátory, kteří se snaží závadný obsah promazávat. Často se objevuje nějaký druh hlasování, který by měl v ideálním případě kladně ohodnotit (a zvýhodnit) kvalitní příspěvky a ty nekvalitní a hloupé eliminovat. Bohužel to ne vždy funguje, a některé podivné existence si bodíky naklikají samy, a tak mezi top příspěvky často zazáří i úplné bláboly. Pokud se v nějaké diskusi objeví větší porce nadávek nebo se rozpoutají třeba útoky na menšiny, tak bývá diskuse zablokována a zrušena. Otázkou je, jestli to je správné řešení nebo ne, ale to by bylo asi na samostatný článek (a možná, že i polemiku)…

Nicméně o samotných dílčích diskusích jsem původně ani psát nechtěl. Rád bych se také zaměřil na články samotné, protože i vlastní delší texty může člověk vystavit do kyberprostoru velmi snadno a v podstatě kdykoliv. V tomto směru excelují zejména blogy, které se staly takovým menším fenoménem poslední doby, neboť díky jednoduchým systémům administrace si může blog založit každý, bez sebemenších znalostí tvorby webu (např. značkovacích jazyků HTML či XML). Blogy jsou tak perfektní vstupenkou do světa sdílení myšlenek a názorů, protože jakmile dotyčného něco napadne, tak sepíše pár odstavců, vydá nový příspěvek, a už se může kochat, jak se jeho moudra šíří dál a dál (objeví pár komentářů pod textem, přijde mu e-mail od virtuálního fanouška, na článek zareaguje jiný blogger, odkaz na text se objeví na službě typu Digg atd.).

Stejně jako u diskusí, i v oblasti weblogů je třeba si vybírat. Existuje celá řada odborných a specializovaných blogů, které dokáží zasvěceně informovat o dané problematice. Existuje také mnoho internetových zápisníků, které své čtenáře zaujmou například zajímavými názory nebo postřehy. Kyberprostorem se také prohání armáda blogů, které vyprávějí o tom, co měla bloggerka k snídani, jaké skvělé barvy má na svém „blogísku“, a jakou novou supr grimasu udělali členové skupiny Tokio Hotel. Pro informačního profesionála nemají tyto informace příliš vysokou hodnotu, ale pravdou je, že i takové weby mají své čtenáře – na tom koneckonců není v podstatě nic špatného.

Internet je zkrátka úžasná věc – člověk může snadno a rychle komunikovat, diskutovat, sdílet všechno možné i nemožné atd. A právě v oblasti komunikace a výměny informací a názorů je význam internetu obzvlášť patrný, protože zapojit se může každý (rozšíření internetu u nás sice ještě není úplné, ale připojena je už většina domácností, přístup k němu zajišťují kupříkladu i knihovny). Potvrzuje se tak mnohokrát citovaná věta, že internet je skutečně „svobodné médium“. Řada (zejména „starších“ a „zkušenějších“) uživatelů sice nadává na mnohdy nevalnou úroveň přispěvatelů a nejraději by vrátila čas o pár let nazpátek, kdy byla na netu jen jakási „techno-elita“, ale v tom podle mého názoru nespočívá řešení. Síla a potenciál internetu jsou právě v tom, že internet neklade žádné překážky a je určen pro každého. Domnívám se, že časem si na něj noví uživatelé zvyknou, přizpůsobí se mu, pochopí principy netikety (tj. internetové etikety) a začnou se chovat vhodněji. Stačí tedy jen nenechat se otrávit a nějaký čas vydržet – a v mezičase samozřejmě vychutnávat potenciál, jaký v sobě moderní informační a komunikační technologie ukrývají.

Osobně jsem byl člověk spíše pohodlný (což prosím klidně chápejte jako eufemismus slova líný), a tak se nějakých větších diskusí dopouštím jen výjimečně. Například před časem jsem zde na Ikarovi uveřejnil článek, ve kterém jsem polemizoval s panem docentem Sakem o tom, jestli děti čtou a nebo ne. Před pár týdny (patrně ještě pod vlivem dojmů z Infora) jsem si zase rýpnul do neustále skloňovaného termínu Web 2.0. Mou první polemikou byla úvaha Je člověk živočich?, kterou jsem sepsal před cca čtyřmi lety.

I v závěru bych se rád držel tématu, a tak se rozloučím takovým menším námětem na diskusi. Řada lidí si totiž neustále na něco stěžuje a není s něčím spokojená. Jistě, může se nám zdát, že žijeme v divné době; můžeme nadávat na politiku nebo se obávat tání ledovců či vysoké kriminality. Můžeme být nespokojeni se vším a nostalgicky hledět do minulosti. Ale skutečnost je podle mě taková, že naopak žijeme pravděpodobně v těch nejlepších podmínkách, jaké nám historie zatím mohla nabídnout. Rozumným chováním se lze vyhnout strašáku HIV, několik výskytů ptačí chřipky není nic ve srovnání s obrovskou pandemií španělské chřipky či epidemiemi moru, cholery a dalších chorob, které v minulosti pustošily Evropu a celý svět. Také sebehloupější vlády a koalice jsou pořád o pár chlupů lepší než absolutističtí panovníci nebo diktatura jedné strany. A i když jsou teroristické útoky nepochybně tragické, s obludností světových válek se skutečně nedají ani srovnávat. Tak proč pořád reptat a být nespokojený?

To je asi vše. Něco jsem vynechal? Někde je chyba? Nebo máte zkrátka jiný názor? Ale pak není nic snazšího než se zapojit do diskuse a komentovat a polemizovat dle libosti – vždyť právě díky světové pavučině je to tak snadné!