Knihovní katalogy prošly v posledních desetiletích radikálními proměnami. Díky elektronické podobě jsou možnosti jejich využití mnohonásobně větší, nehledě na to, že jsou (v ideálním případě) přístupné odkudkoli 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Toto se netýká jen katalogů knih, běžně dostupných v knihovnách. Tematikou, kterou ne každý knihovník sleduje, je automatizace katalogizace starých tisků a rukopisů. Rukopisy, jsou kategorií od knih současných, zcela odlišnou, ISBD by ně asi nebylo šťastné uplatňovat. Přesto jejich dnešní katalog nemusí vypadat jako v katalog z minulého století. Viz katalog rukopisů, zpracovaný dr. Uhlířem v odd. rukopisů a starých tisků NK.

Kde se u nás doba zcela zastavila, je katalogizace starých tisků (1501-1800). Používané předpisy spadají do doby psacích strojů (Pravidla jmenné katalogizace starých tisků, prvotisků a rukopisů. K vydání připravili Fr. Horák, B. Wižďálková a E. Urbánková. Praha 1971). Tato pravidla vycházejí z praxe Tobolkova Knihopisu. Na první pohled zaregistrujete značný nepoměr mezi nadměrným rozsahem údajů popisného rázu (typologicko-typografický rozbor) a minimálním počtem údajů selekčních. Díky této praxi dochází k vytváření velmi podrobných záznamů, ovšem shromažďujících údaje, které nemají funkci selekční. Při tomto popisu jsou velmi často stereotypně zdůrazňovány údaje zcela samozřejmé, které nevypovídají o výjimečných vlastnostech daného tisku, ale o běžném dobovém úzu (např. popisování ukazovacích ručiček ve funkci rubrik, či dvoubarevné sazby). Velmi podrobné popisné údaje jsou adekvátní u soupisů inkunábulí, popřípadě i paleotypů, kde se často jedná o unikáty, nebo o tisky výjimečné právě typografickým zpracováním, které v počátcích knihtisku není standardní. Katalogy inkunábulí svou podrobností umožňují i následnou identifikaci dalších nově objevených tisků. Toto ovšem neplatí u starých tisků. Zde si musíme uvědomit funkci tisku. Připadá mi, že mnozí knihovědci chápou své sbírky jako muzejní artefakty, něco, co se pouze uchovává, při nejhorším půjčí na výstavu. Ovšem staré tisky jsou knihy jako každé jiné, toto je zřejmé především u tisků 18. století. Ne všichni badatelé jsou knihovědci zkoumající typografické zvláštnosti tisků, nebo vývoj tvorby daného tiskaře. Celou řadu badatelů zajímá obsah knihy, která např. nebyla po roce 1800 vydána. Tím pádem mnoho badatelů naráží na omezení katalogů historických fondů, které jsou vesměs jmenné a neumožňují jiná hlediska vyhledávání. Domnívám, se, že celá řada dokumentů je "ztracena", neb se o jejich obsahu a tedy existenci nelze dozvědět.

Má za těchto podmínek smysl setrvávat u zavedeného způsobu katalogizace, který je vzhledem ke svému rozsahu a požadavcích na katalogizátora neúnosně časově náročný, přičemž efektivita je velmi diskutabilní? V situaci, kdy v České republice neexistuje souborný katalog starých tisků ani v tištěné podobě? Knihopis starých tisků je sice dílo úctyhodné a nepřehlédnutelné, ovšem nutno přiznat, že také velmi neúplné a často nepřesné. O korekce se snaží Dodatky ke knihopisu, leč i tato práce je spíše sisyfovská. Řešením by bylo velmi rychle rekatalogizovat fondy největších domácích knihoven uchovávajících staré tisky. Pravda, chybí peníze, to však není ten největší nedostatek. Chybí především vůle knihovědců, kteří se z nepochopitelných důvodů obávají zveřejnění katalogů. Možná se obávají i obrovského množství práce spojené s rekatalogizací. A jsem u meritu věci, současná podoba katalogizace neumožňuje rychlý převod do elektronické podoby. O tom, že to jde v malém rozsahu svědčí činnost V. Jarého, jehož produkt, soupisy starých tisků muzejních knihoven významně Knihopis doplňuje, a vzniká velmi rychle.

Prioritou by se měla stát právě tvorba souborného katalogu, zachycujícího především údaje selekční. Až bude tento katalog vytvořen, bude dost času na případné doplnění dalších údajů. Nepřipadá mi přínosné být odkázána na lístkový katalog, sice plný detailů o typografické a ilustrační výbavě tisku, ovšem s tím, že na chybném přepisu jména autora závisí vyhledatelnost dokumentu.

Situace v zahraničí je diametrálně odlišná. Katalogy starých tisků, sloučené s katalogy knih moderním nejsou výjimkou. Südwestdeutschen Bibliotheksverbund má pouze jeden katalog, kde najdete jakýkoliv dokument. Staré tisky zde nemají žádné výsadní postavení, jsou chápány jako studijní materiály. Záznam skutečně obsahuje jen autora, velmi zkrácený název a údaje o vydání, ovšem nikoliv ve formě impressa, převzatého z knihy, jak je zvykem u popisu starých tisků u nás.

Snem budoucnosti je německý projekt Die Sammlung Deutscher Drucke, který rozložil práci na národní retrospektivní bibliografii mezi sedm institucí, pro české prostředí je velmi důležité 17. století, zpracovávané ve Wolfenbüttelu. Jeho výsledek je přístupný on-line a skutečně veškeré tisky jsou nalezitelné, i přes to, že záznam obsahuje pouze autora, zkrácený název, údaje o vydání, typ publikace a jev u nás neznámý, standardní číslo pro staré tisky - fingerprint. Práce s tímto katalogem je zcela stejná, jako s jakýmkoliv katalogem současné literatury.