Záměrně jsem počkala, až utichne nejsilnější mediální bouře kolem aféry Lewinská – Clinton, abych poprvé (a naposledy) v rámci časopisu Ikaros o tomto tématu přinesla několik postřehů. Zdá se, že pochybná role tzv. sexuálního obtěžování (SH = sexual harassment) v tomto konkrétním případě volala po hlasech feministek a vyjádření jejich názorů. Ženské aktivistky i akademické feministky však zaujaly k aféře zcela jiné stanovisko než očekávali ti, kteří tajně spoléhali na podporu "hnutí" a "ženskou solidárnost" (sisterhood).

Celá honba na čaroděje-smilníka začala totiž obviněním, že Bill Clinton zneužil svého postavení pro vynucování sexuální náklonnosti jeho podřízených spolupracovnic. V rétorice sexuálního obtěžování tedy případ jednoznačný, volající po odsouzení. Jak se však později ukázalo byl případ značně zmanipulovaný do takové podoby, aby mohl být použit jako politická zbraň. Navzdory pochybnostem o samotném opodstatnění SH (Monice nebyl vztah vnucen proti její vůli a naopak se ještě rozvláčně svěřovala své diskrétní kamarádce a z nostalgické vzpomínky si ani nevyčistila šaty potřísněné spermatem) vedl případ, který by snad důstojněji řešení zasluhoval v soukromí, až k návrhům na odvolání "pachatele" z prezidentského úřadu. Jediný, kdo byl patrně skutečně znásilněn byl zákon (do případu byla přimíchána i obvinění, která souvisela s činností Billa Clintona v době, kdy ještě nebyl prezidentem USA), který se stal autoritou, kladivem na čarodějnice sloužícím politickým bitkám a machinacím. Stejně jako u inkvizičních soudů spoléhali jejich rozdmychávači na podporu zfanatizovaného lidu, postarali se hráči v procesu Clinton-Lewinská o bombastický spektakl předváděný lidu (voličům) v médiích.

Média se podílela na tomto show s takovou razancí, že ke konci aféry volal přesycený americký občan "už dost!, už nechci nic slyšet (číst, vidět) o Monice a Billovi!" a média mu vyhověla o tak vyšly deníky s velkým nápisem na titulní straně "v tomto vydání nenaleznete nic o Monice a Billovi" a lidé byli baveni zase. Média, dobře si vědoma sado-masochistických sklonů v každém z nás (důvod obliby Černé kroniky či zpravodajství TV Nova), krmila diváka, čtenáře, posluchače či surfaře (uživatele Internetu) množstvím podrobností o emocích či praktikách Billa a Moniky (jinak upřímně řečeno dost neoriginálních a přiblblých), zpřístupňovala televizní přenosy, proslovy, obrázky, zaručeno je i vydání několika monografií a točí se film. Z Moniky Lewinské se stala mediální hvězda, která však vzápětí byla také souzena pomocí mediálních měřítek. Má-li tedy image ženy v médiích podobu anorektické blondýny, vzbuzuje plnoštíhlá bruneta odpovídající kritiku. Média tedy na jednu stranu vytvoří "mediální bytost", aby ji v zápětí mohla sadisticky zesměšňovat.

Masově produkované audiovizuální či textové informace měly vyvolávat patřičné vzrušení, které vedlo konzumenta těchto informací k jejich vyhledávání a zvedalo zisky producentům (princip komiksů či jiných seriálů na pokračování). Všechny ty rozmazané fotografie, kde se vlastně nic sexuálního neodehrává, neúplné informace, dohady, spekulace či trhané video na Internetu, to vše vyvolává skutečné kyber-vzrušení. Jedině v patřičném informačním kontextu a jedině v případě mediálních hvězd jakou je Bill Clinton se však takové vzrušení může na mediální scéně odehrát. Případů nevěry existuje celá řada, avšak identifikace s "autoritou" u nich absentuje a proto nevzbuzují takový zájem a vzrušení. Na druhou stranu není manželská nevěra neznámá mnoha americkým domácnostem, které si s puritánskou chutí vychutnají pokárání za (jejich) hříchy na autoritě, s níž se identifikují (a kterouž si zvolili). Relativně mladý prezident představuje v USA první poválečnou generaci, mnohem méně zatíženou událostmi světových válek a tradicemi protestantské morálky, které byly fixovány v osobnostech jeho předchůdců. Média převzala prezidentovu podobu tak, jak byla pro ně samotná pečlivě, s pomocí týmu poradců, připravena. Od prezidentova makeupu, přes uměle zešedivělé vlasy až po předvádění rodiny, hrál Bill Clinton poctivé divadlo pro amerického diváka, kterému se chce předvádět středostavovská morálka a hodnoty. Konflikt, který se však odehrál za mediální scénou, konflikt mezi reálným prezidentem a jeho odpůrci, média pak samozřejmě nezvládla včas odhalit.

Jednou z chyb, které se pak díky tomu dopustila, bylo spoléhání se na silný vliv feministického diskurzu v americké společnosti, který problematizoval roli moci ve vztahu k sexu a vztah mezi pohlavími. Očekávaný efekt se však nedostavil a feministky se přiklonily na stranu prezidenta. Zneužívání autorit, jakou SH rozhodně v americké společnosti má, se mediím ani iniciátorům aféry nevyplatilo a tak se rychle jejich hon na kacíře obrátil na jiné z morálních hodnot: pravdomluvnost a čestnost. Pravý viník (viníci) však stejně jako u inkvizičních procesů nebyli označeni a po uzavření případu s posledním přímým přenosem, který svým mediálním designem připomínal sportovní utkání, se média přestala o případ zajímat. Oznámením výsledků zápasu byl pro ně případ vyřešen. Jaksi v pozadí zůstala role "první dámy" (označení, které je produktem médií), která podle jejich vlastního vyjádření "stála po celou dobu po boku svého manžela". Je zajímavé, že ačkoliv média zde udeřila na citlivou strunu skutečného soukromí obětí aféry (tedy nikoli soukromí hraném na mediální scéně, kde Bill Clinton účelově stále hraje roli prezidenta, nikoli manžela), o žádné zvláštní emoce se dále nepokoušela. Pokud bych se osobně chtěla s některým z aktérů aféry skutečně identifikovat (jako žena? jako feministka?) pak by to byla právě svízelná situace první dámy, manželky, jejíž soukromí je zataženo do politicko-mediální hry a kde jsou její vlastní slova a pocity nepodstatné.