Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Pozůstalí truhlíci

Čas nutný k přečtení
3 minut
Již přečteno

Pozůstalí truhlíci

0 comments

Kdysi v mladších letech jsem dostala úžasný nápad, že si přečtu Nerudovo dílo. Máme doma snad všechny jeho spisy vydané ještě za první republiky, tak aspoň budu vědět, jaké poklady ukrývá naše knihovna. Tehdy jsem bydlela s matkou. Při četbě Nerudových fejetonů a divadelních a literárních kritik jsem mnohdy doslova řvala smíchy. Matka se zvědavě přišla zeptat, co to čtu za humoristický román, ona že chce taky. Když jsem jí řekla, že Nerudu, znechuceně odešla do kuchyně. Neruda jí prostě s takovou legrací nějak nešel dohromady.

Dokud jsem se do něj pořádně nezačetla, taky mne nenapadlo, že to bude až taková legrace. Neruda měl ovšem geniální nápady. Třeba nebyl líný a vypisoval si z novin různé „žblepty“. No a tak jsem se dočetla o „pozůstalých truhlících“ a o něco dále zase zmiňoval „cukrovrahy“.

Dvořákova opera Jakobín
Milenci Terinka a Jiří ve Dvořákově opeře Jakobín doslova leží v knihách. No řekněte, chtělo by se vám ležet mezi hrubkami? Foto: Hana Smejkalová, Národní divadlo.

Při četbě dnešních knih nebo denního tisku si na Nerudu často vzpomenu. Ten by se vyřádil. Korektura je z valné části slovo neznámé, neboť pokud by se dělaly korektury, texty by nehýřily chybami a měly by hlavu a patu. Pravopis je také věc poněkud méně známá. No ano, na univerzitě nám jeden pan profesor s jistou nadsázkou vykládal, že je v podstatě jedno, jestli píšeme „dítě“ nebo „ďýťe“, výslovnost bude pořád stejná, protože čeština nečiní ve výslovnosti rozdíl mezi „i“ a „y“ (jako třeba ruština). Nicméně metoda „piš jak slyš“ se nám pořád ještě jaksi neosvědčuje. Přesto mám dojem, že k tomu spějeme mílovými kroky.

Pravopisné chyby, překlepy, vyšinutí z větné vazby, takže člověk marně pátrá po smyslu věty, to všechno jsou běžné záležitosti. Je to škoda. Nemělo by to být ani v denním tisku, i když – dejme tomu – ten si jenom přečteme, někdy opravdu velmi zběžně, a potom vyhodíme. Většinou pro nás nemá trvalou hodnotu. Ale u knih je tomu jinak. Ty si  s větším či menším potěšením přečteme, uložíme do knihovny a často se k nim znovu a znovu vracíme. Jenom to potěšení by bylo často větší, kdyby text nehyzdily všelijaké nesmysly. Nebo že by to nějaký smysl mělo?

Člověk se ale také ledacos dozví. Tak třeba: "Bylo uprostřed léta a panovalo spalující vedro, jež Haralda trýznilo, avšak nezdálo se ani v nejmenším zužovat Arna." (Jan Guillou: Templář. Argo 2010, přeložila Jana Svatošová, str. 222. ISBN 978-80-257-0311-3) Vedro "zužuje"? Člověk je pořád užší a užší, až už třeba vůbec není? Já měla za to, že "sužuje".  Objevují se i nová slova. "Vzala do ruky jeden náramek z hladkých, malovaných korálek..." (Ann Pachettová: Země divů. Jota 2012, přeložila Anežka Sedláková, str. 106. ISBN 978-80-7462-077-5) Jak asi vypadá nominativ singuláru (pro nefilology: první pád jednotného čísla)? Ta korálka?

Inu, pořád je čemu se učit. A nejen v českém jazyce. Také třeba v dějepisu. "Mezi Flanderské državy patří Artois a Vermandois a v mé domovině se všeobecně ví, že Filip po těchto územích - včetně samostatných Flander s Alsaskem a zbytkem Belgie..." (Jan Whyte: Korouhev cti. Domino 2009, přeložila Tereza Horáková, str. 503. ISBN 978-80-7303-443-6) Děj románu se odehrává v době křižáckých válek v letech 1187-1191. V té době Belgie jako taková neexistovala. Byla samostatná hrabství (Brabant, Henegava atd.), ale Belgie v dnešním smyslu vznikla jako umělý stát r. 1830. "Východní Čína 1281 př. n. l." je název prologu. (C. Cussler, J. Du Brul: Džungle. BB/art 2012, přeložil Ondřej Duha, str. 5. ISBN 978-80-7461-158-2) Prolog popisuje dobývání čínského města, při kterém asistoval Marco Polo (1281 př. n. l.!). Nejsem historik, ale pokud se nemýlím, Marco Polo žil n. l. (tedy našeho letopočtu) a nikoliv př. n. l. (před naším letopočtem). Špatný překlad? Chyba tisku? Nebo naprostá neznalost autorů? A má v takovém případě překladatel právo uvést věc na pravou míru?

Myslím si, že opravdu nemá smysl tady rozebírat všechny možné chyby, které na čtenáře někde čekají; to by samo o sobě vydalo na obsáhlý spis. Ale ještě jednu perličku za všechny. Nedávno mi padla do ruky kniha Jana Bauera „Tajné lásky českých králů a královen“ (Frýdek-Místek, Alpress 2011, ISBN 978-80-7362-957-1). Bauer píše mimo jiné o Elišce Rejčce a na str. 101  uvádí: „…a uchýlila se do kláštera řádu Strážců Božího hrbu na Zderaze“.  Jsem rodilá Pražačka, ale o něčem takovém jsem nikdy neslyšela. Prosím, nevíte někdo, kde je v Praze na Zderaze klášter STRÁŽCŮ BOŽÍHO HRBU?

P.S. Pane Saturnine, až budete otevírat "Kancelář pro uvádění věci na pravou míru", hlásím se dobrovolně!

Hodnocení: 
Průměr: 3.5 (hlasů: 2)
BUREŠOVÁ, Irena. Pozůstalí truhlíci. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 13 [cit. 2024-11-23]. urn:nbn:cz:ik-17397. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17397

automaticky generované reklamy