Zpracování rukopisů v programu Memoriae Mundi Series Bohemica (Národní knihovna České republiky - oddělení rukopisů a starých tisků) se nachází v sedmém roce své existence. Může se to zdát jako dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se prezentovaly nějaké výraznější výsledky. Zároveň však je to příliš krátký čas k tomu, aby proběhly nutné paradigmatické změny a vytvořila se jim odpovídající infrastruktura. Elektronicko-digitální zpracování rukopisů je totiž v jistém smyslu cestou do neznáma. O to důležitější je čas od času se zastavit a ohlédnout, referovat o učiněných krocích a vyvstávajících možnostech. Bylo by jistě žádoucí vyvolat širší a hlubší diskusi na toto téma, ale doposud se to přes všechnu rétoriku ani u nás, ani ve světě nepodařilo. Snad se o to mohu pokusit touto informací o našem projektu.

Jistě oprávněně se hovoří o zvětšující se moci obrazu v současnosti a o poklesání významu slova. Tato představa ve své zcela nereflektované podobě také stála v samých počátcích utváření digitálních kopií historických dokumentů: ideologie otevřené společnosti a konce dějin se tu spojovala s mytologií demokratizace přístupu k těmto dokumentům a na to vázanou naivně chápanou představu jejich ochrany a uchování. Záhy se však ukázalo, že toto počínání, vycházející z modelu masové pseudokultury vede do ztracena. Řečeno lapidárně a postmoderní dikcí: elektronicko-digitální zpracování rukopisů není o obrázcích.

To ovšem znamená, že je nutno znovu zvažovat, v jakém smyslu a kontextu vůbec lze hovořit o utváření digitálních obrazových kopií, o facsimiliích rukopisů. Otázka tedy zní tak, zda tu jde povýtce o technologii, anebo především o metodologii, zcela v intencích toho, jak se informační věda nyní s úlekem ptá, zda není příliš ve vleku vědy počítačové. Jestliže se demokratizace přístupu ukazuje být pouhým mýtem, nejde tu ani o šíření informací a znalostí a tím méně poznání, a technologie tím nabývá jen jakési katalyzační funkce: je to sice podmínka nutná, ale nedostačující. Úkolem technologie je pouze vytvářet funkční standard, nicméně to podstatné se odehrává v oblasti nadstandardu. Zjednodušeně je to možno vidět tak, že technologie je pouhou formou umožňující vytvářet a zpřístupňovat nové obsahy, tedy zprostředkovávat nejenom informace, ale také - hlavně - metainformace. A to je otázka metodologie a úkol pro ni.

Jakýmsi průchozím bodem je tu tudíž utváření nikoli prostých obrazových kopií, digitálních facsimilií, nýbrž virtuálních knih, elektronicko-digitálních dokumentů, které se postupně spojují do celé virtuální knihovny. A tu se hned objevují přinejmenším dvě úskalí. Za prvé, knihovna zajisté není náhodnou hromadou jednotlivin, je to naopak uspořádaný systém zdůrazňující vazby a vztahy. To je otázka využití hypertextových spojení nikoli jenom jako technologie (souvislost s jmenným popisem a autoritami), nýbrž také jako metodického (souvislost s věcným popisem, sémantickou redukcí a heuristikou) prostředku. Za druhé, v přítomnosti není žádným velkým problémem nějaké informace shromáždit, avšak je velkým problémem se v nich orientovat, posoudit je a zhodnotit. Prostá kumulace jednotlivých virtuálních knih do celé virtuální knihovny tedy ještě zdaleka nepřináší náležité či alespoň uspokojivé řešení. Nikoli tedy digitální technologie snímání a zpracování dat, nýbrž metodologie jejich přípravy a vyhledávání je úhelným kamenem virtuální knihovny, který se může stát staviteli kamenem úrazu.

Tak jako informační i počítačová věda jsou stále ještě pod rozhodujícím vlivem saussurovské lingvistiky s její základní představou fonetičnosti a transparentnosti, kumulativnosti a abstraktnosti jazykových vyjádření, tak také kodikologie a historické knihovnictví a vlastně celá historiografie se dosud neodpoutaly od pozitivistické představy faktičnosti a objektivnosti. To znamená, že téměř veškerá jejich metodologická a metodická výzbroj, která se považuje za obecnou a univerzální, je ovlivněna existencí, funkcí a formou knihy v její tištěné podobě, přičemž tento vliv zůstává zpravidla nerozpoznán. A tak pojem autorství je jen zpětnou projekcí poměrně mladého autorského práva a pojem díla, památky či textu je jen odrazem série exemplářů vydání. Prismatem těchto pojmů, korelujících jen zdánlivě pevné danosti se ovšem virtuální realita, v níž se tu pohybujeme, může snadno změnit v pouhou iluzi. Přece se napořád hovoří o jakémsi zvláštním, vyděleném světě médií, který nemá se skutečností téměř nic společného. A tak tedy proplout mezi Skyllou fakticistní reality a Charybdou iluzívní virtuality se ukazuje jako holá nezbytnost.

Z toho plyne, že rozhodující není ani soustředění na utváření a shromažďování virtuálních knih, elektronicko-digitálních dokumentů, nýbrž jejich metainformační zpracování a pořádání, tedy budování a naplňování informačních systémů, které se tak stávají páteří opravdu funkční a smysluplné virtuální knihovny. Zde ovšem vyvstává nemalý problém: tradice kumulativního přístupu velí pokoušet se o vybudování jediného všeobsáhlého systému, mimo nějž by zůstalo jenom to, co v žádném případě není hodno zájmu. To však (připustíme-li, že je to vůbec možné) vyžaduje velice sofistikovanou hierarchizaci a diferenciaci termínů a pojmů, jakýchsi ideálních objektů tvořících úhlednou strukturu. Ale zároveň je nutno si uvědomit, že takováto značně členitá struktura vyžaduje odpovídajícím způsobem sofistikovaný vyhledávací systém, tedy jakýsi bohatě strukturovaný rastr logických objektů umožňujících příslušné operace. Je však zřejmé, že oba tyto řády objektů se k sobě vztahují nepřímo, že tedy se zvyšující se mírou sofistikovanosti v řádu objektů ideálních výrazně klesají možnosti a schopnosti operací a vyhledávání v řádu objektů logických. A zde vyvstává kruciální problém: je tu sice zapotřebí radikálního zjednodušení, to se však v pohledu tradičních postupů může jevit jako pád do primitivismu. Avšak bez odvážného kroku do této temné oblasti zůstává situace neřešitelná.

Jakkoli to může znít paradoxně, je tu namístě jakási velkorysá skromnost, spojující velkorysost ve vztahu k cíli a skromnost ve vztahu k jednotlivým postupným krokům. Tento přístup je nejpřiměřenější stupni, na němž se elektronicko-digitální zpracování a budování virtuální knihovny rukopisů nachází. Nelze totiž nevidět, že přes téměř sedm let práce jsme na sám počátek příliš nepokročili a že tu vskutku máme co do činění s dlouhodobým programem a vzdálenou perspektivou. Vždyť teprve v posledních měsících - téměř po třech letech od jejich rutinního vytváření! - se začíná výrazněji prosazovat používání CD-R ve studovně jakožto náhradních nosičů. A v případě virtuální knihovny nejde ani tak o náhradní nosiče jako především o integraci dokumentů subsidiárních, o zpřístupňování dodatečné informace jak v rámci jednotlivého takového dokumentu, tak v náplni integrujících informačních systémů. Z tohoto hlediska pak je velkorysost namístě při posuzování budoucího postavení zpracování rukopisů s ohledem k aplikacím a obsahům vznikající informační společnosti, skromnost pak při stávajících očekáváních, to je jediná obrana proti frustraci z jejich příliš pomalého naplňování.

A tak je nyní nutno postupně a průběžně řešit tři problémové okruhy, které spolu vzájemně souvisejí a prolínají se, takže je zapotřebí přistupovat k nim současně, jaksi za chodu. Nejprve jde o postupné ohledávání možností, jak naplňovat stránkovou úroveň virtuální knihy dodatečnou informací. Tradiční přístup z hlediska pomocných věd historických a příbuzných oborů se neosvědčil, protože při elektronické indexaci vede k redundanci informací až k informačnímu balastu. Nadto tu vznikají neřešitelné obtíže s nutnou terminologickou nejednotností - není tu možná unifikace, poněvadž jde o popis vnějších znaků dokumentů, kdy korelátem není abstraktní pojem, nýbrž konkrétní vjem. Jako perspektivnější se jeví využití stránkové úrovně virtuální knihy pro práci ediční, ale ani tady není možno se vyhnout úskalím. Problémem už je samo zobrazení, která činí obtížnou žádoucí zrcadlovou prezentaci facsimile a zpracovaného textu, ale hlavně tu vyvstávají pochybnosti o stávající představě kritické edice, archetypu, kanonického textu apod. Zde však nelze nic očekávat od teoretických úvah, nýbrž se musí vycházet z faktických jak vydavatelských, tak uživatelských zkušeností. Ty jsou zatím mizivé a časová náročnost této práce je značná, takže je nutno očekávat, že řešení tu přesáhne generace. Jistě existují i další možnosti zapracování dodatečné informace do stránkové úrovně virtuální knihy, dosud však nejenom nebyly vyzkoušeny, ale nebyly ani formulovány. Summa summarum: po sedmi letech uplyne dalších sedm let, a ještě to bude málo.

Dále jde o budování a naplňování informačních systémů sloužících k orientaci ve virtuální knihovně. Ani zdaleka tu ovšem nejde o jednoduché a bezproblematické navázání na tradiční katalogizační postupy. Nemůže tu jít o prostou retrokonverzi, jejíž výsledky se ukázaly jako neobratné a těžkopádné, nýbrž musí tu nastat konverze médií v pravém smyslu. Je nutno se vzdát představy všeobecného a univerzálního katalogu a soustředit se na stupňovitý rozvoj informačních systémů. Jako schůdné se tu ukazuje být rozlišení tří stupňů: za prvé, evidenčního soupisu elektronicko-digitálních dokumentů s elementárním popisem dokumentů originálních; za druhé, heuristického katalogu zaměřeného na popis analytický, nikoli blokový; a za třetí, různých speciálních či monografických katalogů. Jednotkou popisu je v prvním případě celý dokument, ve druhém textový či hudební záznam nebo výtvarné zobrazení a ve třetím případě je jednotka popisu zcela závislá na speciálním aspektu či monografickém hledisku. Tento přístup se výrazně liší od přístupu tradiční kodikologie a rukopisného knihovnictví. Podstatě tu jde o změnu paradigmatu, takže jeho prosazování vůbec nebude rychlé a snadné.

Z toho také plyne jedna praktická konsekvence. V počátcích digitalizace historických dokumentů panovala u nás představa, že pro tak malou zemi by bylo nejvhodnější a nejnosnější shrnout veškeré toto počínání v jediném programu, že existence více programů je jen tříštěním sil, mrháním prostředky a zdrojem neblahé řevnivosti. Myslelo se především na jednotnost a jednotu této činnosti. Dnes ovšem vidíme, že to byla jen taková dětská nemoc, že existence více programů hned od počátku byla naopak nerozpoznaným dobrodiním. Na základě tohoto přístupu k budování informačních systémů se totiž ukazuje, že podstatnou podmínkou úspěšného pokračování je výraznější profilace jednotlivých programů, neboť jenom tak lze přistoupit k analytickému a monografickému zpracování. A tu je další aspekt změny paradigmatu, spočívající v prolínání knihovnických služeb a vědeckého bádání.

Za třetí potom jde o hypertextovou integraci virtuálních knih a informačních systémů druhého a třetího stupně, nejprve jen v rámci virtuální knihovny našeho programu, ale posléze jistě i mimo ni. Zde ovšem stojíme před mnohými nejasnostmi. Virtuální knihovna programu Memoriae Mundi Series Bohemica předně zahrnuje širokou škálu dokumentů od virtuálních rukopisných knih po digitální hudební záznamy, takže vůbec není jednoduché vést náležitá spojení automaticky. I jenom pokus je teprve před námi v budoucnosti. Avšak pokud se omezíme pouze na zpracování rukopisů, je tu ještě jeden aspekt hypertextové metodologie, jehož řešení a využití je dosud nejasné. Hypertext totiž není možno chápat jen jako utváření cílených odkazů, ale také jako přechod do neurčitého prostředí, jakéhosi pozadí, v němž lze snadno zabloudit. Hypertextovou metodologii je tudíž pro rukopisnou práci nutno vidět jako ambivalentní: na jedné straně, na rozdíl od lineárního textu, je tu obtížnější sledovat a udržet myšlenkový postup, na druhé straně však je jakousi replikou textové transmise v rukopisném období. Na tomto poli nás veškerá práce teprve čeká, protože i zde jde o změnu paradigmatickou.

Snad se mi podařilo alespoň v náznaku ukázat, že a proč není elektronicko-digitální zpracování rukopisů o obrázcích, i když se mu tak nezřídka rozumí. Snad je tedy jasné, že z toho plyne také to, že práce na virtuální knihovně není jen příprava půjčování knih na jiný způsob. A hlavně, že většina podobných otázek je ještě před námi, že je spíše čas na diskusi než na uspokojení.