Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Právě čtete úplně poslední číslo časopisu Ikaros

Čas nutný k přečtení
9 minut
Již přečteno

Právě čtete úplně poslední číslo časopisu Ikaros

0 comments
Autoři: 
Rubrika: 

Vážení čtenáři,

možná si myslíte, že titulek aktuálního úvodníku je opět nějaká naše kulišárna. Musíme vás zklamat, není tomu tak. Je to tvrdá, neúprosná, deprimující pravda. Téměř 10 let tvorby odborného elektronického periodika nás intelektuálně, fyzicky, psychosexuálně a finančně vyčerpalo natolik, že jsme se v sebezáchovném pudu rozhodli vydávání časopisu Ikaros ukončit.

Po tomto oznámení pro vás máme ještě horší zprávu. Naše rozhodnutí přišlo pozdě. Naše únava, vyčerpanost a znechucení dosáhly takového stupně, že jsme se – celá redakce jako jeden muž a jako jedna žena - rozhodli spáchat hromadnou sebevraždu. K tomuto historickému aktu dojde v předvečer 10. výročí založení časopisu Ikaros, tedy v pátek 13. dubna 2007. Místo odborné veřejnosti včas oznámíme, aby zájemci mohli našim posledním chvílím přihlížet.

Rádi bychom usnadnili práci těm, kteří budou psát naše nekrology. Proto jsme už v předstihu připravili za všechny členy redakce jakýsi základ, ze kterého nekrologisté mohou vycházet. Připojena jsou i naše poslední slova. (Možná se ptáte, jak můžeme několik měsíců dopředu vědět, jaká budou naše poslední slova před smrtí. My to nevíme, my ta slova prostě řekneme.)

Petra JEDLIČKOVÁ, zakladatelka a šéfredaktorka

Narozena v Praze 1972 ve zcela neknihovnické rodině. Zárodky lásky ke knihám systematicky dusila její babička již od dětství tím, že ji nutila pravidelně utírat prach v poměrně rozsáhlé rodinné knihovně. Pravidelné (každý měsíc) luxování hřbetů knih zanechalo své nesmazatelné následky, když se v roce 1990 pokusila zlikvidovat cennou sbírku knih jejího strýce o výtvarném umění 20. století a když se jí v roce 1996 podařilo fyzicky zničit knihovnu (rozuměj skříň), kterou rodině i s obsahem věnoval Emil Filla. Obsah skříně zachránili před zkázou dobří přátelé rodiny (o jejich existenci rodina neměla do té doby ani tušení) tím, že cennosti uložili na neznámém místě. Ani takto pohnuté dětství ji však neodradilo od studia knihovnictví na Ústavu dezinformačních studií a knihofilství (ÚDiSK), které zakončila založením podivné kyberundergroundové skupiny jménem Ikaros, která se navenek vykazovala vydáváním poloamatérského knihovnického plátku. Postupně se stala živoucí relikvií ÚDiSK, protože přežila tři jeho vedoucí; proslavila se rovněž podivnými skupinovými praktikami v Kaolinu v místnosti č. 118, kde pod záminkou webového semináře podle svědectví kolegů "pořád něco stahovala". Zřejmě se nejednalo pouze o soubory a data, protože její skandální poměr s tehdejším doktorandem a učitelem Sašou Skenerderijou se jí před zvídavými zraky bdělých kolegyn, které neváhaly na její morální záchranu nasadit i dravou zvěř, utajit nepodařilo. V destrukci oboru úspěšně pokračovala založením SNM (studií neznámých médií) a v těchto podlých aktivitách angažovala nejhravější ze svých kamarádů. Siroty, které po matce zůstaly, byly dány na vychování do Jedličkova ústavu.

Poslední slova: „To jsme zase vymysleli kravinu.“

Iva CELBOVÁ, zakladatelka a redaktorka

Narozena v roce 1976 jako kozoroh. Od útlého dětství s oblibou docházela do útulných prostorů střediska VTEI jednoho pražského polygrafického podniku, kde rozprávěla s usměvavými elegantními kolegyněmi své matky. Tyto odborné debaty a krásné zahraniční knihy s barevnými obrázky tiskařských strojů stavěné na regálech oborově spolu s nechutí k nehumanitním oborům jí ovlivnily natolik, že po základní škole nastoupila na Střední knihomilskou školu v Praze, kde pro ni začala dlouholetá fáze pobytu ve většinově ženském kolektivu. Tabulky MDT a tvorba bibliografických záznamů jí zde učarovaly natolik, že se s drobným zaváháním rozhodla rozvíjet tyto úchylky také na univerzitním vzdělávacím stupni. Během studia na Ústavu dezinformačních studií a knihofilství (ÚDiSK) se přidala k tajemné partičce spolustudentů, kteří v dílně č. 118 na koleni stloukali křídla pro elektronický Ikaros. Po pracovních epizodách v oblasti knižních nakladatelství a ročním působení v Nádorní knihovně zakotvila koncem roku 2001 ve většinově mužském kolektivu softwarové firmy, kde působila až do posledních dnů a zanechala zde po sobě jediného potomka jménem DÉMON. Zvukem houslí a svými středně hbitými prsty obluzovala duše pánů i dam na nejedné knihovnické akci.

Poslední slova: "Dám si ještě decinku."

Filip VOJTÁŠEK, zakladatel a redaktor, alias Rotačka

Narodil se 1972 v Praze v rodině mohovitých majitelů tiskárny. V dětství býval často umazán od tiskařské černě a přidělával rodičům vrásky polykáním kovových liter (v té době se takové věci špatně sháněly). Když domutoval (po maturitě), stal se z něj známý floutek, švihák a dandy, který navštěvoval vyhlášené pražské podniky, zejména kavárny. Tady se také poprvé setkal s periodikem, které obvykle nazýváme „noviny“. Od té doby zavrhl rum, kontušovku i režnou a plně se věnoval – často s nasazením vlastní čepice – rozvoji svých novinářských a redaktorských schopností. Jeho profesní rozvoj vyvrcholil infiltrací do Ústavu dezinformačních studií a knihofilství a zakoupením titulu PhDr. V té době už byl ovšem ctěným a váženým členem redakce Ikara, kterému ostatní vzhledem k jeho původu i minulosti přezdívali familiárně „Rotačka“. Své zanícení pro obor úspěšně infikoval i svým dvěma dětem, které jsou už rozhodnuty nejen pokračovat v otcově činnosti, ale i důstojně uchovávat a rozvíjet jeho památku.

Poslední slova: „Kamaráde, to my když jsme psali do rotačky...“ [další slova zanikla v hluku, který však nebyl způsobem rotačkou]

Josef SCHWARZ, redaktor a korektor

Narozen 1974 v Brně. Už od raného dětství byl nezdravě zaměřen na všechny druhy informačních artefaktů. Nejraději jedl názvy, obsahy, anotace a tiráže knih; anglicky, německy, rusky a polsky se naučil z vícejazyčných popisků na obalech čokolád a později alkoholu. Již na základní škole v Židlochovicích se stal chodící encyklopedií, za což byl svými spolužáky oprávněně šikanován a třídní učitelkou neoprávněně dosazen na místo třídního důvěrníka. Sekundární vzdělání promarnil neúspěšnými experimenty se smířením plus a mínus, maturitu na Střední průmyslové škole elektrotechnické však nakonec přece jen udělal. Od pokusů uchytit se v brněnském knihkupeckém prostředí jej odradil slavný knihkupec Ženíšek řka: „Tak vy teda máte rád knihy? A to je jako jíte?“. Od pokusů nerozvážného a nepoučeného mládí začlenit se do komunistické nomenklatury (v říjnu 1989 vstoupil do SSM – pro mladší: obdoba Hitlerjugend) jej naštěstí včas odřízla revoluce. Po sabotážní činnosti v brněnské centrále SPT (dnes Krávafonika Dvojmocný Kyslík) a krátkém období nezaměstnanosti (jako jeden z prvních v samostatné České republice) se v roce 1993 trvale usazuje v Praze. Studuje Ústav dezinformačních studií a knihofilství (ÚDiSK), souběžně pak provádí diverzní činnost v různých pražských knihovnách (Nádorní knihovna, Akademie pavěd, Evandělnická technologická fakulta). Po skončení studií v roce 1999 také krátce působí v Prdlamentní knihovně, zde je však sexuálně zneužíván sedmi náruživými kolegyněmi a po třech letech proto na vlastní žádost odchází, a to těsně před dosažením významné vedoucí pozice. Přibližně v této době se také stává členem redakční rady (RR) časopisu Ikaros, domnívaje se, že podstatou činnosti je setkávání RR v restauračních zařízeních a že veškerou konzumaci vždy platí strýček Jedlička. Až do roku 2006 pak působí jako nikdo (nezávislý informační konzultant drobných odběratelů); profesně nejvýznamnějším výsledkem (nejen) jeho práce z tohoto období je zřejmě TDKIV (Termonukleární databanka kvarkových inferenčních vln). Ke konci roku 2006 částečně přechází na mateřsko-otcovský ÚDiSK jako odborný asistent zabývající se především resekčními jazyky a věčným vyhledáváním informací; před tím však už několik let mate hlavy studentům brněnského Kabinetu knihofobství. Krátce před sebevraždou zamýšlel realizovat své megalomanské knihovně-informační vize na Filozofické fakultě Karlíkovy univerzity, to už však naštěstí nestihl.

Poslední slova: „Lidé bděte, entropie bují.“ [záznam je však značně nesrozumitelný a není proto možné zcela vyloučit, že výrok nezní takto: „Lidé spěte, entropie budí.“]

Linda SKOLKOVÁ, redaktorka

Narozena 1982 v Praze. Pocházela z knihovnické rodiny a stala se tak dalším ze živoucích důkazů potvrzujících hypotézu o dědičnosti tohoto povolání. Po studiu na gymnáziu ihned vtrhla na Ústav dezinformačních studií a knihofilství, kde začala trávit podstatnou část svého času hloubáním o podstatě komunikace informací ve společnosti. Stálým kontaktem s elektronickými informacemi se postupně proměňovala v kyboržku, jejíž vášní bylo poskytovat svému blízkému i vzdálenému okolí informační podporu všeho druhu. Na křídlech Ikara se poprvé vznesla v roce 2003, do pilotování Ikara se plně zapojila v roce 2005, kdy se z ní stala profesionální redaktorka časopisu. Mezi její profesionálně-soukromé koníčky patřilo navštěvování odborných knihovnicko-informačních akcí všeho druhu - postupem času se z ní stalo tzv. konferenční zvířátko (v původní, anglické verzi "conference animal"). Nebýt organizované ikarovské sebevraždy, je více než pravděpodobné, že by ji zahubilo vydání výroční revoluční 20. verze PSH, které je plánováno na 1. dubna 2062.

Poslední slova: "Tu samospoušť jsem stiskla. Můžeme.“ [videodokumentaci ze sebevražedné akce redakce časopisu Ikaros odkazujeme Památníku národního písemnictví]

Jakub ŠTOGR, od všeho trochu

Dle nalezených útržků rodného listu narozen 1981 v Praze-Bubenči. Informace z jeho dětství veškeré žádné z důvodu disidentských kořenů jeho rodičů, kteří všechny materiály opakovaně skartovali v obavě před Stádem Blbců (StB). Již v raném mládí byl včas svěřen do péče undergroundové výcvikové skupiny „Tým okamžitého maskování“ (TOM), která se krátce po Salámové revoluci transformovala do Jednotky Úplného Nasazení, konkrétně do divize „Akademici a knihovníci“ (zkratka JUNAK). Své schopnosti a zkušenosti mohl naplno využít zejména poté, co se mu podařilo infiltrovat Výkonný Odbor Svazu Informačních Specialistů (VOSIS) a následně Ústav dezinformačních studií a knihofilství (ÚDiSK). V průběhu těchto let se spojil s diverzní sebevražednou skupinou známou pod názvem Ikaros, a to přes jejich agenta na VOSIS s krycím jménem „Rotačka“. Do činnosti Ikara se plně zapojil od roku 2004. V roce 2005 se mu podařilo proniknout do přísně střežené Úplně vykradené továrny (ÚVT) Karlíkovy univerzity, kde úspěšně sabotoval snahy o centralizaci a zavedení Řádu; o totéž se pokoušel před svou smrtí v průběhu roku 2006 během několika zasedání AS FF (Aktivní sezení Filosofující fraktury). Jeho prvním zachovaným psaným textem je článek do pololegálního periodika Nemožnost z roku 1994 s názvem „Jak jsem se ztratil“, ve kterém se věnuje existenciálním problémům bytí z pohledu dítěte (to celé vkusně zasazené do alegorie lesa a přírody). V následujících letech se věnuje tématům nepřímé komunikace, a to včetně aplikace na poli experimentální vědy. Je autorem desítek výzkumů na téma „Dolet a následky dopadu informační bomby v podobě šípu“, „Průběh a následky komunikace H2H (head-to-head) : s přilbou a bez přilby“ nebo „Maskování memů za kovové předměty“. Je známo, že v předvečer hromadné sebevraždy pracoval dlouho do noci na čtvrté verzi páté varianty své knihy s názvem „Roztroušená skleróza jako klíč k pochopení potenciálu informačních pracovníků aneb Důvěra v informační zbroje“.

Poslední slova: "Sbohem ve Wikiprdii.“

Kateřina POJEROVÁ, maskot

Narozena 1981 v Praze. Rodiče o ni pečovali s maximální možnou láskou, proto snad měla ze všech členů redakce nejsnazší start do života. Tento potenciál byl však částečně narušen jejím studiem a maturitou (v roce 2000) na gymnáziu Ústavní v Praze-Bohnicích, což ji ovlivnilo na celý život. Začala provádět různé psí kusy, např. jeden rok se vozila na chvostu Zelené lišky. Stala se také značně promiskuitní, vystřídala několik desítek brigád a zaměstnání, prostřednictvím kterých se ovšem dostala k poznání, že není důležité informace mít, ale vědět, kde je najít. To ji přivedlo na Ústav dezinformačních studií a knihofilství, který byl vzhledem k její výborné krátkodobé paměti ideálním místem dočasného vzdělání, které však už před svou smrtí nestačila dokončit (zbyla po ní sirota v podobě nedopsané diplomové práce – uchována v Archlívu Karlíkovy univerzity).

Poslední slova: "Jeden za jednoho, všichni za všechny." [zdánlivě nesrozumitelný výrok, ale to u maskotů bývá běžné]

Roman CHÝLA, technické služby

Narozen 1980 na jihovýchodní Moravě. Stopy moravské povahy, zejména upřímnost, plachost, pracovitost, skromnost, v něm zůstaly až do posledních chvil. Podobně jako všichni ostatní členové redakce studoval Ústav dezinformačních studií a knihofilství. Těsně před svým skonem prokazoval svou plnou vitalitu v kolektivu stážistek na EUI (Erotic university institute) v italské Deflorencii.

Poslední slova: "Běžte napřed, já ty data smažu."

R.I.P.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
IKAROS, redakce. Právě čtete úplně poslední číslo časopisu Ikaros. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 13 [cit. 2024-11-11]. urn:nbn:cz:ik-12948. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12948

automaticky generované reklamy