Shromažďování literárních děl má na internetu již poměrně dlouhou historii, nestorem je Projekt Gutenberg (www.gutenberg.org), který vznikl již v roce 1971. Najdete zde přes šestnáct tisíc knih (převážně v angličtině), které patří do „public domain“, čili je možné svobodně je šířit. O běh projektu se starají zejména dobrovolníci – ovšem svou oblíbenou knihu může přidat každý (škoda že jedinou českou knihou již několik let zůstává R.U.R. Karla Čapka). Rychlý pohled na nejčastěji stahované knihy napoví, jak široké spektrum čtenářů si Projekt Gutenberg získal. Vedle sebe zde najdete da Vinciho Deníky, Válku světů H. G. Wellse, Pohádky bratří Grimmů, Joycova Odyssea, Nietzscheho spisy i detektivky se Sherlockem Holmesem. K nejoblíbenějším patří také audioknihy, kdy odpadá nutnost kazit si oči u monitoru nebo tisknout několik desítek či stovek stránek. Stačí pustit Winamp a můžete si poslechnout třeba Psa baskervillského. Online texty ale nejsou jen neškodnou zábavou na dlouhé zimní večery. I zde se dobře ukazuje, že technologie mnohdy předběhly právní úpravy. Zatímco renomované servery, jako je právě Projekt Gutenberg, respektují autorská práva a nenaleznete na nich žádné texty, které by mohly být jakkoliv závadné, od poloviny 90. let se postupně definovaly hranice, co vše je na internetu možné a co již nikoliv.

Nejdůležitějším faktorem jsou různé právní úpravy autorských práv, které se liší zemi od země a zdaleka nejsou sjednocené, i když právě nástup internetu k tomu přiměl řadu zemí. Například v Austrálii patří k veřejnému majetku díla autorů padesát let po jejich vzniku, pokud zemřeli před rokem 1955, u těch, kteří zemřeli později, je to už sedmdesát let. Na rozdíl od Evropy a Spojených států tak v Austrálii nejsou pod zákonnou ochranou autorských práv např. George Orwell nebo Virginia Woolfová. Sovětský svaz zase podepsal většinu konvencí o autorských právech až po roce 1973, a proto v nástupnických zemích nejsou nijak chráněna práva autorů, kteří zemřeli předtím. V této problematice se dokonce neshoduje ani česká a slovenská legislativa. V České republice totiž změna ochranné lhůty z padesáti na sedmdesát let platí retroaktivně, takže například Čapkova díla jsou po krátké „pauze“ opět majetkem jeho dědiců; na Slovensku již zůstávají volně šiřitelné. Přesto na českém internetu najdete i knihy stále chráněné autorskými právy a zatím není proti provozovatelům stránek nijak aktivně postupováno. Totéž, jen v mnohem větším měřítku, platí o Rusku – na serveru fictionbook.ru si můžete najít téměř cokoliv: Hlavu XXII, Satanské verše i Kmotra či Šifru mistra Leonarda.

Na druhou stranu se však můžete dočkat soudního sporu i za prohřešky daleko nevinnější. Server Textz.com se od počátku profiloval jasně proti současné regulaci autorských práv a uveřejňoval řadu textů, které spadaly zejména do oblasti filozofie a sociologie. Mohli jste zde najít díla francouzského sociologa Jeana Baudrillarda, marxistického teoretika mezinárodních vztahů Immanuela Wallersteina nebo představitele kritické teorie Theodora Adorna. Právě dva texty Theodora Adorna se staly kamenem úrazu. Na zakladatele serveru Sebastiana Lütgerta bylo podáno trestní oznámení za porušení intelektuálního vlastnictví. Hamburská nadace pro rozvoj vědy a umění po něm požadovala kompenzaci 4300 euro. V odpovědi Sebastian Lügert prosil ředitele nadace o stipendium, kterým by pokryl náklady, ovšem dočkal se jen označení za zloděje. V rozhovoru pro Tageszeitung se ředitel nadace nijak nepozastavoval nad paradoxem, kdy jsou texty velkých kritiků současné masově-zábavní civilizace předmětem sporu, v němž jde o týž boj, jen na nových frontách. Velmi trefné je pak uveřejnění veškeré korespondence a ohlasů kolem kauzy na serveru textz.com, kde je jako doplněk esej Waltera Benjamina Dílo ve věku technologické reprodukce. Tento filozof a teoretik umění v roce 1936 předpovídal zánik umění, tak jak fungovalo do doby před vznikem filmu, pod vlivem nových metod reprodukce, zároveň s jeho využitím v politickém boji.

Je skutečně zvláštní náhodou, že důvodem k žalobě se stal Adorno, který by dnes jistě stál v čele boje za co největší demokracii internetu, k níž se snažil projekt textz.com přispět (a nešlo o nevýznamnou stránku, ale o citovaný zdroj, mnohokrát oslavovaný za velký přínos na akademickém poli). Ta je v současnosti nefunkční, právě v důsledku sporu s nadací. Uživatelé internetu tak přišli o jeden ze vzácných pramenů. Ale internet nefunguje, jak si prezident nadace Jan Philipp Reemtsma představuje. Například jeden z esejů, které byly předmětem žaloby, Antisemitismus a fašistická propaganda, je volně přístupný na serveru Why-war.com a dokazuje tak, že objeví-li se text na internetu, jeho smazání nic neznamená. Spíš než ztráta textů nás může mrzet kolaps zajímavého projektu a nepochopitelná umíněnost nadace, která by popularizaci filozofických spisů měla spíše ocenit. Ale možná Reemtsma Adorna nečte – pouze ho „vlastní“.

Původní idea internetu jako informační dálnice, k níž má každý svobodný přístup, je čím dál tím víc přetvářena podle představ velkých vlastníků mediálních obsahů, kteří ji parcelují a vykolíkovávají si svá území, na něž je vstup pouze za poplatek. Ale je tento postup udržitelný, když stojí v přímém rozporu s technologií?

Internet nejde spoutat, nebo jeho omezení musí mít podobu drastických opatření, jak se děje v Číně, která se snaží znepřístupnit "škodlivé" zpravodajství. Stejně tak íránští blogeři našli svobodu vyjadřování na amerických serverech, samizdat a nezávislé zpravodajství se do Běloruska dostává po internetu a všichni evropští neonacisté využívají svobody slova garantované americkým prvním ústavním dodatkem. Státy se nedokáží bránit, ale vlastníci autorských práv se ještě nevzdávají.