Kdysi dávno mi připadalo, že knihovnictví je tak nevinné povolání, že ke vzniku žádných povahových úchylek ani vést nemůže. Nikoliv, jen se projevují pomalu a plíživě.

Nepoučený laik by řekl, že každý knihovník má doma knížky seřazené abecedně podle autora. Myslím si, že jde o zásadní omyl. Typický knihovník má doma tolik knih, že v nich již zcela ztratil přehled a jejich řazení se dá označit za trojřadné škvírové stavění. Vycházím z vlastní zkušenosti, neboť ani po nedávném rozšíření naší domácí knihovny o patnáct běžných metrů nedošlo ke kýženému efektu zpřehlednění fondu. Jenom k jisté dekomprimaci a několika objevům již zcela zapomenutých exemplářů.

Nejnebezpečnější profesionální deformace se podle mého názoru projevuje nenápadnou infiltrací knihovnické terminologie a metodiky do normálního všedního života.

Například pojmy ordinační doba a prodejní doba pro mě již ztratily svůj význam. V obchodech a u lékařů se zajímám zásadně o jejich výpůjční hodiny.

Svého manžela jsem již naučila rozlišovat pojmy relevantní a pertinentní, i když vztah mezi deskriptorem a tezaurem zatím ještě nechápe.

Při monitoringu tisku pro potřeby regionálního oddělení, kdy je mým úkolem zachytit všechny články o obcích našeho okresu, reaguji jako Pavlovův pes i na jméno našeho města v razítku knihovny na titulní straně periodika.

V našem městě jsem už asi pověstná neustálým nošením tašky s nápisem "I cannot live without books", ve které tahám neustále nějaké knihy nebo časopisy, protože celé široké příbuzenstvo si ze mne udělalo rodinného agenta pro styk s knihami a knihovnou. Spolu s tím však získalo dojem, že knihy jsou jim zapůjčeny na věčné časy, a tak jsem jim se svým neustálým připomínáním upomínek pro smích.

V periodických intervalech propadám nutkavému pocitu, že co čtenář, to potenciální zloděj a v případě, že mne čtenář donutí půjčit mu knihu z "mé" strážené presenční kolekce regionalistiky, prověřuji si jeho spolehlivost do třetí generace.

Ještě by to se mnou mohlo být horší. Seznam věcí, které je třeba domů nakoupit, dosud neoznačuji za seznam deziderát a ani se nechovám jako jedna kolegyně, která abecedně řadila i sáčky se semínky, nachystané na jarní setí.

Nebojte se ale, milé knihovnice a knihovníci, kteří nad seznamem mých deformací vzpomínáte na své vlastní a propadáte beznaději. Jiná povolání jsou na tom ještě hůř. Zářným příkladem je mi můj muž. Je totiž učitel.