Anglický spisovatel G. K. Chesterton o Bruselu řekl, že zde můžeme potkat to nejhorší z mnoha národů: špatnou filozofii z Německa, nekvalitní noviny z Anglie a nekvalitní pití z Ameriky. Ponechám stranou negativní vyhrocení jeho výroku a zdůrazním, že Brusel je skutečně městem mezinárodním, dnes ještě více než v době vzniku Chestertonova výroku, a totéž můžeme říci o celé Belgii. Snad v každém větším knihkupectví jsou knihy řazeny tematicky a najdeme zde produkci francouzskou, holandskou, anglickou i německou (takže třeba od určitého filozofa jsou nabízeny jeho sebrané spisy v jeho rodném jazyce a na tom samém místě stojí jeho knihy (příp. knihy o něm) v dalších jazycích). Samotný Brusel je město oficiálně dvojjazyčné, takže všechny názvy jsou povinně uváděny ve francouzštině i holandštině (což občas působí komicky, zvláště pokud je rozdíl mezi oběma výrazy minimální (park – parc)). Brusel také tvoří samostatnou jednotku ve složitém správním uspořádání Belgie, která se dělí na regiony (Vlámsko, Valonsko, Brusel) a jazykové komunity (holandskou, francouzskou a německou), které mají svoje parlamenty a vlády (vlámské instituce (příslušející regionu a komunitě) se sloučily, francouzské jsou samostatné) – samotní Belgičané se v tomto systému těžko orientují.

Antverpy leží ve vlámské části Belgie, takže (jak už naznačila I. Burešová ve svém loňském článku z veletrhu v Bruselu) francouzské knihy zde skoro zastoupeny nejsou. Mnohem více tam bylo knih v angličtině - není ani divu, vždyť mladá generace v obou částech Belgie se raději než jazyk druhé ze dvou hlavních komunit učí právě angličtinu (také ve vlámském knihkupectví mi potvrdili, že v prodejnosti jsou anglické knihy na 2. místě).

Veletrh, jehož velikost se dá srovnat s pražským Světem knihy, nabízel (jako každý větší veletrh) pestrou škálu knih: od kuchařek až po komiksy (ty mají v Bruselu i své muzeum). Mne tu upoutaly tituly, které se zabývaly právě problémem belgické národní identity a nedávných belgických dějin (což spolu úzce souvisí). V knize How can one not be interested in Belgian History se například o Belgii, která vznikla r. 1830 po povstání proti nizozemskému králi, psalo, že Belgie vlastně vznikla náhodou: pokud by onen král nebyl tak tvrdohlavý, mohla být Blegie dodnes částí Nizozemí. Občané Belgie prý obecně cítí větší sounáležitost s komunitou a regionem, z něhož pocházejí, než s Belgií jako takovou. Belgii prý drží pohromadě instituce monarchie, společné dluhy a belgické sportovní úspěchy, po svém vítězství však mnozí tamní sportovci ani neznají slova belgické hymny [1]. Některé z knih se také vyrovnávaly s problematickými tématy belgické minulosti, jako je údajná kolaborace krále Leopolda III. během 2. světové války nebo belgický podíl na smrti P. Lumumby. Belgická koloniální minulost je dodnes zvláště v Bruselu patrná na každém kroku, narazíte zde na množství pomníků oslavujících belgické panovníky jako zachránce domorodého obyvatelstva před divošstvím; k jednomu z těchto pomníků byl nedávno připojen panel vysvětlující v duchu politické korektnosti, že dnešní historici již zaujímají diferencovanější přístup. K černochům pocházejícím z Konga žijícím v Belgii prý mají Belgičané relativně dobrý vztah, prý i proto, že většina z nich prošla katolickými školami, které po Belgičanech v jejich bývalé kolonii zůstaly [2].

O otázkách vztahu Evropy k ostatním kulturám inspirativně píše v Holandsku narozený Ian Buruma. Na veletrhu bylo uvedeno holandské vydání jeho knihy, jejíž anglický originál Bad elements. Chinese rebels from Los Angeles to Beijing vyšel už roku 2001. Burumovi (jako spoluautorovi) nedávno i česky vyšla pozoruhodná kniha Okcidentalismus, ve které při své analýze tohoto negativního obrazu západního světa mimo jiné vychází také z Masarykova spisu o Rusku; v nové knize (a zvláště v rozhovoru, který o této knize poskytl ve speciálním vydání časopisu Knack, věnovaném veletrhu) zase v souvislosti s rolí intelektuálů v Číně a Evropě píše o V. Havlovi.

Velké množství knih bylo věnováno A. Hitlerovi. Nejen, že se dal (stejně jako třeba ve Francii nebo USA) volně koupit jeho Mein Kampf (obsahující pouze kratičkou předmluvu), ale také spousta dalších knih, včetně reprintů jeho osobních zápisků. Obliba tématu Hitler dokonce nedávno vedla jeden satirický časopis k uveřejnění obálky, na níž je s nápisem „Hitler je hit“ znázorněn jako populární zpěvák držící kytaru.

Množství titulů, které jsou dostupné v holandštině, je obdivuhodné. Knihy Rüdigera Safranského (jehož kniha o Schillerovi vyhrála jednu z cen Lipského knižního veletrhu) mají snad přeložené všechny (my zatím ani jednu), nejnovější kniha J. Diamonda Collapse dokonce vyšla snad současně s anglickým vydáním. Z českých autorů jsem na veletrhu viděl jen Sísův Strom života, v knihkupectví jsem pak objevil řadu překladů M. Kundery.

Jako v celém západním světě, také v Belgii se na špičce prodejnosti drží kniha Da Vinciho kód (Šifra mistra Leonarda) od Dana Browna – během dvou let tato kniha vyšla v holandštině už 40x (!) a prodáno bylo kolem milionu výtisků. Po úspěchu Brownových knih přišla velká vlna zájmu o podobný typ literatury, přičemž mnozí z autorů těchto knih publikují již desítky let (to se také někteří z nich snažili zdůraznit na besedě, která se na veletrhu o tomto tématu konala). U nás je z nich známý především P. Vandenberg (na veletrhu se nabízelo několik jeho titulů s tak invenčními názvy jako Sixtinské tajemství (český překlad Sixtinské spiknutí) nebo Tajemství Madony), většinu dalších jmen jsem ale neznal. Brownově knize byla velká pozornost věnována také v médiích, kde se k ní vyjadřovali teologové, historici a literární vědci, v rámci polemiky s Brownovou knihou dokonce vyšla holandská kniha De Marcus Code [3], která se zabývá specifickým Markovým kódem a hájí katolický výklad Nového Zákona (o „velkém kódu“ v souvislosti s Biblí psal již literární vědec (a kněz) N. Frye). Nezdálo se však, že by o tuto knihu byl nějaký zájem. Oproti tomu značný zájem byl o stánky se „spirituální literaturou“, které nabízely širokou škálu knih týkajících se všech světových náboženství, esoteriky i New Age – tak, aby si každý, jak to popisuje G. Lipovetsky v Éře prázdnoty, mohl sám seskládat jakési své vlastní soukromé náboženství. Ještě že se toho nedožil velký bojovník proti náboženskému synkretismu G. K. Chesterton.