Až nečekaně klidná atmosféra vládla ve studiu tzv. generačního pořadu Na hraně (vysílaného Českou televizí 24. května 1999), který má obvykle k selance daleko, i když šlo o téma, které řádně zahýbalo naší politickou i mediální scénou: zákon o svobodném přístupu k informacím. (Jen ve stručnosti připomeňme, že byl v parlamentu projednáván celkem třikrát. Původní návrh skupiny poslanců kolem Oldřicha Kužílka (ODA) Senát vrátil sněmovně v přepracovaném znění, resp. - vzhledem k jejímu právě skončenému funkčnímu období - předložil v červenci 1998 nově zvolené sněmovně vlastní znění zákona, který přijala v únoru 1999. Definitivní verze této normy byla schválena s pozměňovacími návrhy 11. května 1999.)

Televizní diskuse se pochopitelně nesla v duchu "co se stane, když...", protože zákon, který v našem právním řádu nemá obdoby, nabyde účinnosti 1. ledna 2000, a tak zatím můžeme jen spekulovat, jaký dopad bude mít na výkon naší veřejné správy. V této souvislosti je třeba uvést důležitý fakt: pokud jde o informace (viz § 5), které tzv. povinné subjekty musí zveřejnit, aniž by o ně byly požádány (včetně výroční zprávy "v oblasti poskytování informací"), i "způsobem umožňujícím dálkový přístup" (převedeno do laické řeči: obvykle na Internetu), platí odklad do roku 2001, resp. 2002, v případě obcí, které nejsou městem.

Senátor Michael Žantovský (ODA), který s Oldřichem Kužílkem tvoří nerozlučnou dvojici praporečníků v šiku skalních obhájců tohoto zákona, jej charakterizoval jako dosud chybějící prováděcí předpis Listiny základních práv a svobod, která obecně deklaruje povinnost státní správy a samosprávy "přimeřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti" (odst. 5 čl. 17). Podle M. Žantovského není smyslem zákona "rozpoutat válku s byrokracií", nýbrž stanovit procedurální pravidla jednání mezi občany a úřady, jejichž postup nezřídka evokuje zacházení s poddanými, a vymezit informace, k nimž nemůže mít nikdo odepřen přístup. M. Žantovský doufá, že zákon přispěje k omezení korupce mj. tím, že hospodaření úřadů z finančními zdroji se stane průhlednější, samozřejmě za předpokladu, že bude ze strany občanů zájem, dodal. Nejdramatičtější změnu, kterou zákon do českého legislativního systému přináší, je podle O. Kužílka ustanovení § 14 o tom, že samotná nečinnost je považována za negativní rozhodnutí příslušné žádosti o informace. Jak však podotkl divák z publika, dá se předpokládat, že následný úřední proces (odvolání a eventuální soudní domáhání se práva) bude zdlouhavé, a tak hrozí, že informace ztratí svou hodnotu. O. Kužílek oponoval tím, že co se lhůty, během níž musí být žádost vyřízena (15 dní), týče, český zákon ve srovnání s odpovídajícími zahraničními předpisy obstojí se ctí.

Další novinkou je zmíněný "dálkový přístup" k informacím jako alternativa k tradičnímu způsobu zveřejnění (na úřední desce v sídle instituce nebo jejích pobočkách). Žantovský přitom hovořil o ideálu veřejné správy s úředními hodinami 24 hodin denně, kde lze vyřídit cokoliv na jednom místě, aniž bychom museli ztrácet čas nebo se bát.

Zamýšlení protihráči tandemu Žantovský-Kužílek buď nesehráli svou roli, která se od nich čekala, nebo zastupovali ty úředníky, kteří tento zákon nepotřebují, neboť z vlastní vůle konají dobro (odpůrců zákona, a to nejen mezi státními zaměstnanci, kteří se v uplynulém roce v této věci mediálně prezentovali, není poskrovnu). Jan Kerner, tajemník Městského úřadu v Lounech, sice prohlásil, že je "zvědavý, co bude dít" a zda zákon bude klást větší nároky na jeho podřízené, ale současně se domnívá, že spolehlivě účinnou formou kontroly jsou v menších městech volby. Pokud úředníci nepodají informace, pokračoval J. Kerner, vzniknou fámy, a pokud nedojde k nápravě, hrozí zastupitelům, že neobhájí svá křesla. Navíc stejně se nic neutají a lidé se to, na co se ptali, dozví za pro úřad nepříznivých okolností. Ze slov starosty Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi Daniela Procházky vyplynulo, že bez ohledu na zákon vždy záleží na "lidském faktoru" - v případě jeho města na sedmičlenné radě, zda informace, které ovlivňují život občanů, budou zveřejněny.

Oldřich Kužílek odmítl obavy z "front lidí před úřady domáhajících se informací" jako neopodstatněné, naopak tvrdí, že zákon "předběhl společenskou poptávku". Argumentoval zkušenostmi Maďarska, kde bylo prý třeba občany přesvědčovat, aby tohoto práva využívali. I kdyby zákon, s nímž jsou na jedné straně spojovány (možná) příliš velké naděje a na straně druhé je jeho význam bagatelizován, měl ten pozitivní, nepřímý efekt, že by úřady po Novém roce daly k dispozici informace nad rámec těch, které jsou povinny zveřejnit, ze strachu z notorických tazatelů nebo z práce navíc, zaplaťpánbu za něj. Jako by radnice měly, řečeno s J. Kernerem, skleněné zdi, aby každý viděl, co se za nimi děje.