V pátek u večeře moje panička Petra povídá mému páníčkovi Markovi: "Zítra přijde ten Ikaros, tak musíme všechno nachystat, aby redakční rada proběhla úspěšně." Zbystřila jsem. Ikaros? Že by nějaký nový kamarád?! Ten náš kocour pořád někde lítá a se slepicema odvedle nic není (i když je každý den přemlouvám, ať si jdou hrát na honěnou). A redakční rada - to musí být nějaká nová hra, doufám, že mě bude bavit.

V sobotu panička a páníček nakupovali, plnili lednici a pořád něco kutili v kuchyni. Ten Ikaros musí být ale hodně velký, když toho zbaští mnohem víc než já (a to je co říct). Už byl skoro večer, každou chvíli pršelo, když k nám do domečku začali přicházet cizí lidi a rozjařile se zdravili s mojí paničkou. Tak jsem se taky přidala - stopy mých zablácených pacek se na jejich botách a kalhotách krásně vyjímaly! Ale kde je ten Ikaros? Nikdo z těch lidí žádné zvíře nepřivedl! Brzy jsem pochopila, že Ikaros není ani zvíře, ani člověk, ani věc, ale něco, na co se nedá sáhnout, s čím se nedá hrát na honěnou, co se nedá sežrat, ale přesto je Ikaros tak důležitý, že se tady ty lidi (jejichž jména jsem si brzy zapamatovala) kvůli němu sešli.

Filip nejdřív předal mojí paničce nějaká lejstra a chvíli se bavili něco o bance a účetnictví. Pak si všichni povídali o Inforu (že by něco dobrého k snědku?), prohlíželi si nějaké grafy a čísla přístupů a sledovanosti (ba ne, to nebude k jídlu) a vypadali u toho náramně důležitě.

Alex přinesla návrhy nových dílů komiksů, které vycházejí na Ikarovi každý pátek. Všem přítomným se líbily (mě hlavně ten díl s vlčákem), dokonce ani Iva neměla námitky, a tak je uvidíte, nebo už jste viděli, i vy.

Delší pauza, během které cinkají skleničky a místností se line bylinková vůně jakéhosi Magistera (jak říkala panička), a už je tu další téma: anketa pro čtenáře. Každý týden je pro vás, čtenáře Ikara, připravena nová anketní otázka a nabídka odpovědí, ze kterých si můžete vybrat tu, která je vám nejbližší, a vyjádřit tak svůj názor na věc. Ty lidi z Ikara se usnesli, že prázdninové anketní otázky by mohly být opravdu prázdninové a tak během několika minut vzniklo několik bezva nápadů. Otázky nebudu prozrazovat, vždyť je průběžně sami na Ikarovi najdete a nebylo by to překvapení. No ale byla to fakt psina.

Ještě o spoustě dalších věcí se ten večer mluvilo - o článcích do dalšího čísla, pravidelných sloupcích, zajímavých tématech na příspěvky, redakčním systému a taky o pár věcech, které nemůžu prozradit (za prozrazení tajemství by mě panička určitě vytahala za ušiska).

Najednou panička vstala z křesla, šla do kuchyně k troubě a vyndala z ní, věřte nevěřte, božsky vonící masíčko. "Mňam," řekla jsem si, "konečně taky něco pro mě." Ale ouha, to masíčko neputovalo do mojí misky, ale na talíře a do papul všech těch Ikarů. "Nedělej na mě ty svoje psí voči," řekla moje panička a provokativně se zakousla do kotlety. Nakonec ale i pro mě kus masa zbyl - vždyť jsem si myslela, že to nemůžou všechno zbaštit! Najednou jsem mezi dvěma šťavnatými sousty zaslechla:
"Řada lidí si myslí, že ten Ikaros vzniká nějak živelně, nebo dokonce sám od sebe. A často si taky lidi myslí, že nás Ikaros živí (přitom my živíme Ikara). Měli bychom někdy napsat takovou reportáž z redakční rady, aby čtenáři viděli trochu do zákulisí a udělali si obrázek." "Taky by ti naši čtenáři mohli být trochu aktivnější, abychom věděli, že naše snažení padá na úrodnou půdu." A tak jsem se rozhodla, že nenechám nic náhodě a pěkně vám to všechno, co jsem tu dnes viděla a slyšela, napíšu.

A co se dělo dál? To už nevím - po tom bezvadném masíčku jsem si ustlala na oblíbeném místě, přivřela oči a za chvilku usnula. Jen ještě jakoby zdálky jsem slyšela dunění golfového míčku po schodišti v našem domku za hurónského křiku všech přítomných.

Vaše