Je úterý 21. listopadu, krátce po 10. hodině. Ve velkém sále Městské knihovny v Praze začíná vřít další knihovnický kotel. Zástupci knihoven z celé republiky se přijeli tentokrát dozvědět, do jaké míry se jejich činnosti dotýká zákon o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb.), který vstoupil v platnost 1. června 2000, v některých paragrafech až od 1. prosince t. r.

Podle mého názoru velmi dobře připravený JUDr. Jiří Maštalka z Úřadu pro ochranu osobních údajů seznámil přítomné v první polovině tohoto malého semináře s důležitými částmi zákona (lépe řečeno důležitými pro prostředí knihoven). Vymezil základní pojmy (osobní údaj, správce, zpracovatel), zasadil zákon do širšího legislativního rámce (Listina základních práv a svobod, občanský zákoník) a konstatoval, že knihovny se musí při kontaktu s osobními údaji řídit výhradně právě zákonem o ochraně osobních údajů, jelikož chybí pro tuto problematiku v knihovnické oblasti jiná právní úprava (např. knihovnický zákon, jehož součástí by bylo nakládání s osobními údaji čtenářů).

Po dvacetiminutovém oddychovém čase pro přednášejícího i účastníky, jejichž podstatná část strávila tento čas tradičně postojem v různých frontách, začala zjevně stěžejní část programu, která by se dala stručně nazvat "rodné číslo ano či ne?". Opravdu jsem získala po několika monotematických a neustále se opakujících dotazech dojem, že největší starostí přítomných kolegů je legálnost či nelegálnost nakládání s naprosto "nepostradatelnými" rodnými čísly čtenářů. Poněkud mlhavé právnické odpovědi JUDr. Maštalky, podložené navíc jeho subjektivní zkušeností dokládající nedokonalost systému rodných čísel (pan Maštalka je majitelem dvou rodných čísel a náleží tak k asi 10 % české populace s podobným "postižením"), rozvířily ovzduší v sále. Ačkoliv se knihovníci hned z první odpovědi přednášejícího dozvěděli, že získávání a používání rodných čísel čtenářů není v žádném případě protiprávní, ale že tento identifikační údaj není zcela jednoznačný, dožadovali se neustále jakési jasné posvěcující odpovědi (kterou však nemohli dostat, jak už tomu u právníků bývá).

Ale abych byla spravedlivá - potvrzení možnosti nakládat i nadále s rodnými čísly uživatelů knihoven nebylo jedinou informací, kterou se účastníci semináře dozvěděli. Souhlas s pokračováním v dosavadní praxi dostaly národní autority (křestní jméno, příjmení a měsíc a rok narození a úmrtí nejsou ještě osobními údaji ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb.) a biografické databáze - např. databáze regionálních osobností (získávání údajů z veřejně dostupných zdrojů není porušováním zákona o ochraně osobních údajů).

Jeden z dalších nejčastějších dotazů se týkal nakládání s údaji o čtenáři, kterému již skončila platnost registrace v knihovně. Podle zákona o ochraně osobních údajů by knihovna měla tyto údaje zničit (podle paragrafu 5, odstavec 1, písmeno e "uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování"). Pokud však knihovna převede tyto údaje do archivu, řídí se nadále nakládání s nimi zákonem o archivnictví (zákon č. 97/1974 Sb., ve znění zákona č. 343/1992 Sb.).

Přítomní získali také návod, jak zacházet s poněkud agresivními čtenáři, kteří odmítají sdělit o sobě některý údaj, který knihovna vyžaduje při jejich registraci (rodné číslo, číslo OP, adresa bydliště apod.). Jelikož vztah knihovny a čtenáře je vztahem smluvním, který nelze uzavřít bez poskytnutí určitých osobních údajů čtenářem (a za dalších podmínek stanovených knihovním řádem), knihovna takového čtenáře zkrátka odmítne zaregistrovat. Každá knihovna si však musí dobře rozmyslet, které osobní údaje jsou skutečně nezbytné pro její činnost a pouze ty může na čtenářích vyžadovat (podle paragrafu 5, odstavec 1, písmeno d "shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu").

Ze setkání nad problematikou ochrany osobních údajů vzešly důležité podněty ke změnám v návrhu nového knihovního zákona, který v současnosti projednávají parlamentní výbory. Tyto podněty se týkají potřebné diferenciace čtenářů - návrh ve stávající podobě totiž nařizuje všem knihovnám poskytovat služby všem lidem (bez rozdílu věku, odborného zaměření či chování uživatelů, bez ohledu na ochranu historických fondů a formy dokumentů).

A tak se se závěrečným pokřikem "k boji se zákony vždy připraven" rozjeli knihovníci do svých domovů (a ke svým automatizovaným systémům nekompromisním při vyžadování rodných čísel).