In: HAŠEK, Jaroslav. Zrádce národa v Chotěboři. Praha : Československý spisovatel, 1962, s. 312-315. Původně zveřejněno v časopise Kopřivy 15. 1. 1914.

Nevím, jak se to stalo, že předseda spolku abstinentů Voráček, jeho místopředseda Beck a jednatel Mašek usnesli se, že oslaví též Silvestra, ovšem způsobem důstojným zájmů spolku a jeho významu. Vypravovalo se později, že byli přímo vyzváni členy spolku, aby šli do ulic propagovat myšlenku abstinentního hnutí.

Členové spolku to sice dnes popírají, ale v policejním protokole, sepsaném s oněmi třemi abstinenty na policejním ředitelství, stojí, že udávají, jak vedeni stejnou myšlenkou propagovat své čisté bezalkoholní snahy, vyšli večer, aby přes celou silvestrovskou noc byli apoštoly takového osvětového hesla, jakým je abstinentism.

Proto velmi vážně, již tenkrát, když vyšli do ulic, ptal se pan předseda Voráček nejbližšího policejního strážníka, kdyby byl tak laskav a řekl mu, kde najde nejvíce a nejhůře opilých. Bylo teprve šest hodin večer.

Strážník se na něho podíval a řekl: „Že se nestydíte, mazat už od rána."

„Ale račte dovolit!" „Nic nedovolím, ještě slovo, tak vás předvedu." „Tak vám děkuji." „Dejte si pozor, povídám."

Abstinenti táhli smutně dál a na rohu Žitné ulice zpozorovali dva muže, kteří vrávorajíce táhli někam do města. Jednatele napadlo, ti že asi jdou někam do nějakého doupěte alkoholismu, a navrhl, aby šli za nimi.

Nešli za nimi daleko; oni to zpozorovali a dali se na útěk, když dříve odhodili nějaký balík.

Kroutě hlavou, otevřel pan Beck balík a uviděl v něm dva páry bot. Mezitím již se shromáždilo kolem plno lidu a jakýsi hranatý muž vzal jednou rukou pana Bečka za rukáv, druhou mu šermoval před obličejem a hulákal, že to zná, oni že mají boty, ale když chudák v té zimě ...

Pan Mašek pak slyšel hlas: „Hoď mu jednu," a to bylo znamením k jakémusi útoku na tři apoštoly, kteří ustupovali k řadě domů a konečně utekli do jednoho krámu, jehož majitel ochotně zavřel krám, když byli již vevnitř.

V každém případě obchodník tázal se, čím může posloužit, než strážník ty lidi rozežene.

Rozhlédli se kolem a ku své hrůze viděli, jak z malých soudků se na ně šklebí nápisy: Čert s rumem, žitná s rumem, slivovice I, slivovice II, obklopovalo je to ze všech stran.

„Něco bez alkoholu," vyhrkl ze sebe pan Mašek co jednatel.

„Za pět nebo za deset?" tázal se s úsměvem majitel kořalny. „I za deset." Nalil všem — převrátili to do sebe a pan Voráček první projevil jistou pochybnost, zdali v tom nebyl přece jen alkohol.

„Ale co vás to napadá, jakýpak alkohol, to byla jen pravá stará polská kontušovka." „Dovolte, ale to je ničemnost." „Jakápak ničemnost, kořalo jeden, beztoho už celý den se povalujete po putykách, až za vámi chodí lidé, a teď chcete tu udělat nějakou výtržnost. To hezky začínáte toho Silvestra, marš ven!"

Vystrčil je rázně z kořalny na ulici, kde se zatím již zástup rozešel.

Předseda spolku abstinentů zapotácel se na chodníku před výčepem lihovin, právě když kolem šel pán s dámou.

Slyšel, jak ten pán povídá: „Vidíš, Anna, tenhle opilec, to je nějaký pan Voráček z prvního oddělení naší banky. Býval to dřív takový slušný člověk a teď si vede tak hnusně."

„Prosím, pane," přikročil ustrašeně pan Voráček k němu, „račte odpustit, pane řediteli, v tom je omyl; naší snahou je naopak tu s přáteli propagovat všude hnutí abstinentů zejména dnes, kdy lidstvo si mylně vykládá oslavu silvestrovskou."

Strážník, který dříve rozháněl zástup lidu před výčepem lihovin, přistoupil k panu Voráčkovi a řekl k němu přísně: „Pozoruji vás všechny již dlouho; žádám vás naposled, abyste nikoho neobtěžovali, nebo se ze své opice vyspíte na pryčně."

Jako zmoklé slepice odcházeli beze slova, a pan Voráček vykládal svým druhům, že jest to strašný omyl, neboť ten pan ředitel řekl zcela jasně ku strážníkovi o něm: „Ale má ji!"

Šli ulicí za rohem a trochu se jim ta kontušovka vrazila do hlavy, i vykládali si vespolek o nějakých právních omylech a justičních vraždách, když vtom uslyšeli vedle za rohem z jedné restaurace zvuky harmoniky.

„Zde jest jedno takové sídlo, které potíráme," řekl jednatel, „vysvětlíme jim opatrně, jak se věci mají, jak se z nich pomalu stávají zvířata."

Vešli dovnitř a dali si přinést láhve sodovky a rozhlédli se kolem. Dvě tři ženy, o kterých si utvořili ihned špatný úsudek, seděly na klíně dvěma chlapíkům, kteří vyhlíželi právě tak, jak stálo v textu písně, kterou právě zpívala celá hospoda sborem:

„Chodí tam frajeři načesaní."

Když shromáždění přezpívalo, vstal náhle pan Mašek a pevným hlasem, podepřeným o onu kontušovku, řekl: „Dovolíte laskavě, ale jste vlastně zvířata."

Celkem vzato měl pravdu, neboť kdyby byli ti tři abstinenti vrženi v římském cirku šelmám, nebyli by za tak krátkou dobu, co tu pobyli jako apoštolé abstinentismu, tak vyhlíželi.

Bez klobouku, potrhaní, jako po zápase s medvědem, s opuchlými tvářemi běželi po tom slavném vyhazovu ulicí dolů a zapadli do jednoho hostince, aby si trochu upravili toaletu. Nalezli tam podobnou společnost jako před chvílí, a v úzkosti, aby to opět snad tak nedopadlo, aby to na nich nebylo vidět, jaké mají šlechetné snahy, odpověděli na otázku, co si přejí, že třebas pivo.

Číšník, pěkný svalnatý chlapík, chvíli se radil s hostinským, který za chvíli přišel ke stolu a řekl, že se jim nic nenaleje, že už jsou pěkně seřízeni.

„V tom jest omyl," opakoval své šlechetné zásady pan Mašek, „naší snahou jest naopak tu s přáteli propagovat všude hnutí abstinentní, zejména dnes, kdy lidstvo ..."

Nedomluvil, hostinský už ho vzal za límec a vlekl ku dveřím: „Koukejte, ať jste venku! Kazit kšeft si nedám!" Když byl pan Mašek venku, vrátil se pro pana Bečka, a ten šel tedy druhý, po něm šli s číšníkem pro předsedu spolku abstinentů pana Voráčka, který zatím utekl do kuchyně, kde spínal naproti nim ruce a křičel:

„To jest, prosím, justiční vražda."

Ale rozhodně neměli, když už byli venku, jít ještě v tom stavu na policejní ředitelství a tam k inspektorovi jeden přes druhého mluvit a dokazovat s opuchlými tvářemi, bez límečku, s roztrhanou vestou a kabáty: „Naší snahou jest propagovat všude hnutí abstinentní, my apoštolé nové kultury."

A tu policejní inspektor řekl ono velké vznešené slovo k strážníkovi, který měl službu: „Dají je všechny za katr, ať se vyspí..."

A dvéře separace se otevřely a opět zavřely. Skončena velká tragédie apoštolování a velmi dojemně vypadalo, když ve veselé a bouřné silvestrovské noci probudil se k ránu pan Voráček na pryčně a ze štěnic, které rozmazal, vytečkoval na stěně: „Nikdo není prorokem ve vlasti."

Měl pravdu. Ještě ke všemu dostali všichni tři za týden dopisy od spolku abstinentů, ve kterých se jim stručně sdělovalo, že pro překročení stanov spolku vylučují se navždy.

Ve stanovách není totiž nic o kontušovce, rvačkách a pryčně.