Když se redakce Ikara ke konci roku 1998 rozhodla pro „osvěžení“ a „pobavení“ svých čtenářů a přátel vydat první silvestrovskou přílohu časopisu, možná ani sama netušila, že se z tohoto nápadu stane pravidelná součást každého ročníku. Snůška odlehčených, zábavných, ztřeštěných nebo mystifikačních textů a fotografií se ukázala býti životnou a důležitou nejen pro obveselení čtenářstva, ale i pro zachování psychického zdraví redakce. Té ke konci roku nebylo vždy do smíchu, ale příprava rozverných článků a obrázků ji vždy dokázala povznést na duchu, k čemuž jí dopomáhaly i silvestrovské příspěvky, které se zrodily mimo redakci.

Po těch deseti letech, před tím, než se pustíte do čtení 11. silvestrovského čísla, si dovolíme udělat malou inventuru. Mnoho z těch různých vtípků, textíků a špílců už vyčichlo, leccos si však svou kvalitu podrželo a něco dokonce získalo na nečekané vážnosti a aktuálnosti. Tak např. hned v roce 1998 Iva Celbová psala o fiktivní čtenářce, která si stěžovala na obsah knihy od smyšleného nakladatelství. Co bylo před deseti lety, kdy internetová knihkupectví prakticky začínala, groteskní nadsázkou, je dnes realita. Proč jinak by si např. nakladatelství Portál v záručních a reklamačních podmínkách ve svém internetovém obchodě vyhrazovalo, že „[r]eklamace se nevztahují k námitkám na obsah knih“?

V roce 1999 poprvé vyšlo Klementýnum – Dementýnum Věry Tafatové, které se stalo oblíbeným souhrnem úsměvných příhod a příběhů z prostředí informačních služeb Národní knihovny ČR a které se pak víceméně pravidelně objevovalo i v dalších letech (2000, 2002, 2004, 2005 a 2007 - dvojnásobná dávka za roky 2006 a 2007); nášup z posledního období ostatně najdete v aktuálním ročníku. Historky z reálného provozu knihoven jsou vůbec vděčné – napadlo by vás třeba někdy žádat fotokopii rodného listu Jana Husa, Rozrušenou ženu od Šolochova nebo knihu o českých panovnících z pera samotného Adolfa Hitlera? Z trochu jiného soudku jsou pak informace o návykovosti užívání služeb knihoven nebo normách týkajících se kančího spermatu.

Dokladem toho, že nejlepší historky píše život, je ostatně i rubrika Z redakční pošty: výrazně negativní hodnocení letní soutěže Ikara v roce 2004, žádost o poskytnutí „alespoň jednoho“ výtisku našeho elektronického časopisu nebo prosbu o spolupráci při získávání fotografií poškozených chromozómů a sterilizačních nástrojů bychom si prostě vymyslet nedokázali.

V řadě případů realita předstihla naši fikci – anebo z ní vycházela, těžko říct. V roce 2001 jsme chtěli lákat do knihoven muže prostřednictvím vnadné blondýny - a ejhle, SKIP o pět let později ve své propagační kampani zaměřené na širokou veřejnost vsadil právě na blondýny – ať už v podobě akční drsňačky nebo dvou „playmates“. A kdyby na třetím propagačním plakátě nepředstavovali gangstery právě černoši, určitě by to byli taky blonďáci.

Jiným takovým příkladem může být dívčí vokální skupina Bibgirls, kterou jsme v roce 2003 nasadili také do služeb propagace knihoven a která zase o pět let později našla svého reálného následovníka. Je jím skupina Guerilla readers, jejímž cílem je propagace čtení a čtenářství obecně – a vnímáme už jen jako detail, že není čistě dívčí (ženský prvek však převažuje v poměru 6:1).

Dá se tedy říct, že silvestrovský Ikaros často v odlehčené podobě předjímá skutečné události nebo další vývoj, i když s různou mírou předvídatelnosti. Např. přesvědčení, že stále méně uživatelů bude ochotno (a schopno) pracovat s klasickým katalogy, příliš fištrónu nevyžadovalo ani v roce 2000. Když jsme ale v roce 2002 žertovali o tom, že se informace o barvě knižních obálek dostala do údajů bibliografického popisu dokumentů, nemohli jsme samozřejmě tušit nic o projektu, který dnes skutečně podle barvy obálky umožňuje vyhledávat. Ikaros také bezprecedentně předjal události spojené s nedávnou výpůjčkou Ďáblovy bible ze Švédska, o čemž se můžete dozvědět právě v tomto čísle.

Některá naše odhalení však naštěstí zůstala jen na úrovni fikce. Objev Alešiva Brožerfielda v roce 1999 následovaný o rok později detailní fotodokumentací naštěstí nezpůsobil proces, který bychom mohli nazvat siamizací bratrů Ivo a Aleše Brožkových. Rovněž interiér nové budovy Národní technické knihovny nebude zdobit pomník jejího ředitele, ale promyšlené, i když na první pohled primitivní kresby rumunského umělce. A v roce 1999 nepoškodilo Národní knihovnu ČR žádné zemětřesení, i když se pak na ni – a na další pražské knihovny – snesla o tři roky později katastrofa jiného druhu.

Občas ze silvestrovských textíků a obrázků vykoukl i satirický osten. Tak např. autorské poplatky jsou dodnes žhavým tématem a sebeoceňování zásluh knihovníků „dajakou tou medailičkou“ také hned tak nepomine.

Silvestrovský apendix také umožňuje otevírat témata, která se do „řádných“ čísel jaksi nehodí, přestože jsou míněna zcela seriózně. K takovým patří např. text Vrahem je knihovník v Kulturním okénku, krátká kuriozitka Bibliomani nebo Chvalozpěv o knize Františka Romana Jirmana. V aktuálním čísle se také můžete dozvědět, co čte Myšpulín, Fifinka, Bobík a Pinďa, tedy nerozlučná parta čtyřlístkovských kamarádů z fiktivních, ale pro řadu dětských duší zcela reálných Třeskoprsk.

A nakonec nesmíme zapomenout na volnou tvorbu našich kolegů. Ta je velmi rozmanitá a sahá od jazykových hříček, přes knihovnickou poezii (v ročnících 1999, 2001 nebo 2005), deníkové a esejistické texty až po karikatury odborných studií a zpráv (v ročnících 2004, 2005 a 2006; druhou studii letos rozšiřuje inspirativní pandán).

Tolik stručná přehlídka „silvestrovské historie“ časopisu Ikaros. Aktuální nadílku knihovnického humoru najdete právě v tomto čísle. Pořádnou nadílku dárečků a rodinné pohody pak hledejte 24. prosince ve svých domovech. A do nového roku na sebe neuvalte příliš velkou nadílku předsevzetí – i v příštím roce by vám totiž měl zbýt čas na četbu Ikara!

Vše nejlepší.

Vaše redakce