Společné cesty : veřejné knihovny a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením. Praha : Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009. 87 s. (Aktuality SKIP, sv. 25). ISBN 978-80-85851-19-9.

Dvojjazyčná česko-německá publikace s názvem Společné cesty. Veřejné knihovny a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením je sborníkem příspěvků z mezinárodního semináře stejného názvu, který proběhl ve dnech 10.–11. 11. 2008 v Ostravě. Sborník se zaměřuje na problematiku role veřejných knihoven v procesu integrace takzvaných „sociálně vyloučených skupin obyvatelstva“. Dané téma je v publikaci diskutováno nejen na základě zkušenosti české, ale také německé, polské, maďarské a slovenské. Slovo „zkušenost“ je pro sborník centrální: všechny publikované příspěvky reflektují konkrétní, realizované projekty, shrnují jejich obtíže i přínosy a jsou v tomto ohledu příkladem dobré praxe. Právě v tomto praktickém rozměru spatřuji největší přínos publikace jak pro odborné knihovnické a informační pracovníky, tak i pro neziskové organizace, zabývající se tématem sociálního vyloučení, a v neposlední řadě pro širší angažovanou veřejnost.

Není to však jediná přednost publikace. Poukazuje totiž rovněž na to, že jakkoli se v českém prostředí spojení „skupiny ohrožené sociální exkluzí“ stalo bezmála synonymem pro slovo „Romové“, není nebezpečí sociálního vyloučení zdaleka omezeno jen na tuto skupinu.

Příspěvek Interkulturní knihovnická práce v Německu – témata a tendence Susanne Schneehorstové, pracovnice Městské knihovny v Norimberku, se tedy zaměřuje na problematiku integrace imigrantů, kteří se stali nedílnou součástí německé společnosti – nedílnou, ovšem nadále potenciálně ohroženou neúplnou integrací do majority. Jednou z integračních překážek je mnohdy nedostatečná jazyková kompetence imigrantů a jejich potomků. Právě veřejné knihovny mohou být prostředníkem zlepšování jazykových znalostí i čtenářských dovedností imigrantů – zároveň však, a to je role přinejmenším stejně důležitá, mají být zdrojem médií v mateřském jazyce imigrantů, vícejazyčných médií a rovněž otevřeným místem interkulturního vzdělávání. Veřejná knihovna, která se snaží napomoci minimalizovat sociální vyloučení imigrantů, tak v očích S. Schneehorstové spojuje tři prvky: 1) rozvoj mateřského jazyka a čtenářských dovedností imigrantů; 2) rozvoj znalosti německého jazyka, kultury a společnosti; 3) interkulturní vzdělávání, jež tyto dva „světy“ může propojit a zprostředkovat jejich vzájemné porozumění. Je třeba zmínit, že německá situace je specifická institucionální podporou knihovnických integračních aktivit: Svaz německých knihoven sestavil Expertní skupinu pro interkulturní knihovnickou práci, jež se snaží o vytvoření podpůrné infrastruktury.

Příspěvek polské autorky Iwony Smarzové s názvem Opatření polských veřejných knihoven ve prospěch sociálně vyloučených skupin představuje současnou situaci v Polsku. Upozorňuje na další skupiny obyvatel, potenciálně ohrožené sociální exkluzí: kromě příslušníků etnických menšin a migrantů sem patří také osoby postižené a znevýhodněné, tedy zdravotně a mentálně hendikepovaní, senioři, nemocní, vězni, osoby ekonomicky nebo sociálně izolované. Polské knihovny se tradičně zaměřují na integraci osob různě zdravotně a mentálně postižených a nemocných (již od roku 1981 existují v Polsku zemská a regionální centra „Nemocní a postižení čtou“), jimž se snaží nabídnout takovou formu knihovnických služeb, které by vycházely ze specifických potřeb těchto osob (donáška knih osobám nemobilním či umístěným v různých zdravotnických zařízeních, nabídka speciálních výukových materiálů, digitalizace fondů atd.). Žádoucí a postiženými žádané jsou rovněž podpůrné technologie (čtecí zařízení, hlasové syntetizéry apod.), jejichž pořizování veřejnými knihovnami je pro svou nákladnost zároveň největším úskalím těchto integračních snah. Relativně novým tématem je podle I. Smarzové cílená integrace seniorů a vzdělávání dospělých (v oblasti informačních technologií apod.); spíše ojedinělé pak jsou projekty zaměřené na migranty a menšiny (projekt Otevřené dveře. Velká kniha tolerance krakovské knihovny). Autorka neopomíjí zdůraznit roli cíleného odborného vzdělávání a školení knihovníků, a to včetně zavedení biblioterapeutické specializace ve studijních programech některých vysokých škol.

Kratičký text Živá knižnica – nechajme knihy rozprávať od Janette Maziniové představuje projekt Živé knihovny: „knihou v Živé knihovně je lidská bytost se svým příběhem, která přes osobní dialog vstupuje do kontaktu se samotnými čtenáři“ (s. 29).

Rolí veřejných knihoven v procesech integrace sociálně znevýhodněných Romů se zabývá příspěvek maďarské autorky Rity Péterfiové Knihovnická péče o Cikány v Maďarsku. Metody ověřené v praxi a rovněž české příspěvky (Kateřina Sidiropulu Janků: Knihovna v Ostravě-Vítkovicích na společné cestě Romů s Čechy; Dana Butorová, Dáša Vrchlabská, Irena Šťastná: Romaňi Kereka. Projekt, příprava, realizace). R. Péterfiová představuje několik konkrétních projektů, které byly realizovány maďarskými knihovnami ve snaze o zvýšení vzdělanosti romského obyvatelstva jako nejefektivnějšího prostředku boje se sociálním vyloučením. Příkladem mohou být letní čtenářské tábory, odpolední školy či dokonce specializovaný internát pro talentované, avšak sociálně znevýhodněné středoškoláky především z romských rodin. Jako velice podnětná se mi jeví poznámka týkající se personální politiky knihoven, které se zaměřují na romské obyvatelstvo: autorka zdůrazňuje nutnost zohledňovat kulturní zvyklosti Romů (například zaměstnáváním mužských pracovníků, kteří jsou pro Romy-muže daleko přijatelnějšími partnery k dialogu) či potřebu cíleně předcházet a především profesionálně zvládat časté konflikty. České příspěvky systematicky představují projekt Knihovny města Ostravy – pobočky ve Vítkovicích s názvem Romaňi Kereka (Romský kruh). Kromě historie a cílů projektu se texty věnují poznatkům, které z realizace projekty vyplynuly (například důležitost příjemného a útulného vybavení interiéru knihovny nebo obtížnost zapojení dospělých Romů do probíhajících aktivit), a reflektují pozitivní i negativní zkušenosti pracovníků knihovny. Knihovna podle autorek všech příspěvků naplnila své hlavní poslání: stala od svého založení v roce 2006 místem setkávání a komunikace majority a minority.

Publikace má několik drobných nedostatků: není zcela jasné, jakým způsobem vznikaly překlady, tedy kdo a z jakého jazyka překládal; příspěvek s názvem Romaňi Kereka – Romský kruhi nemá uvedeného autora, český název příspěvku Rity Péterfi je jiný v textu (s. 19) a v anotaci semináře (s. 84).  Tyto nedostatky jsou však spíše „kosmetického“ rázu. Jako celek přináší publikace několik velice zajímavých témat, která se objevují ve všech příspěvcích, a lze je tedy považovat pro téma integrace sociálně vyloučených skupin obyvatelstva prostřednictvím veřejných knihoven za stěžejní: všechny autorky se shodují v tom, že je třeba podporovat čtenářské dovednosti osob ohrožených sociálním vyloučením již od útlého věku, neboť zvyšování vzdělanosti je jedna z možných cest, jak nebezpečí sociálního vyloučení minimalizovat; zdůrazňují nutnost spolupráce s jinými subjekty (neziskové organizace, školy, církevní instituce atd.), poukazují na důležitou roli knihoven při zprostředkování co nejširšího přístupu k elektronickým informačním zdrojům a především jako centrální téma a cíl veřejných knihoven zaměřených na integraci sociálně vyloučených shodně označují přirozené propojování potenciálně vyloučených skupin s majoritou. Zdá se, že v tomto ohledu mají veřejné knihovny svou nezastupitelnou úlohu – a představovaná publikace může sloužit jako inspirace a zdroj příkladů již výše zmiňované dobré praxe.