Národní knihovna Srbska (NBS) má poněkud legrační začátky, smím-li to tak říci. Narozdíl od založení Národní banky, jejíž budovu vidíme na první fotografii, neprovázelo založení NBS žádné okázalé a široce podporované snažení. Národní knihovna Srbska byla založena v roce 1832 v knihkupectví Gligorije Vozareviče. Její fondy byly tvořeny z darů Vozareviče a dalších představitelů srbského kulturního života a tento způsob tvorby fondu ji de facto provázel celou její historií, několikrát byl totiž fond obohacen nebo obnoven na základě darů soukromých donátorů. Když byla skutečnost založení NBS oznámena světu, brzy vznikl i institut povinného výtisku; z vůle knížete Miloše muselo každé nakladatelství věnovat jednu kopii od každého vydání knihovně. Až do roku 1853 však představitelé knihovny bojovali o důstojné umístění NBS v nějaké reprezenattivní budově. Zároveň s tím, v letech 1852-1861 probíhalo zavádění profesionálních knihovnických metod a služeb; prvním oficiálním státním knihovníkem se stal Filip Nikolič, který je dodnes tamními knihovníky uctíván a který se zasloužil o zavedení autorského a předmětového katalogu a sepsání prvního knihovního řádu. V letech 1861-1869 knihovnu řídil Pavel Šafařík, který se krom modernizace akvizičních procesů a rozšíření personelu knihovny zasloužil především o zisk několika významných rukopisů a vzácných tisků. V letech 1869-1874, kdy knihovnu vedl Stojan Novakovič, se NBS přestěhovala do nové budovy a byl zaveden zákon o povinném výtisku, který ukládal vydavatelům odevzdat tři kopie každého vydání do knihovny. V průběhu let se knihovna postupně osamostatňovala, nejdříve se oddělila od Národního muzea a posléze i do Ministertsva školství a v roce 1901 byl přijat knihovnický zákon.

Začátkem dvacátého století začíná historie knihovny, kterou sledujeme na vycházce Bělehradem a která v podstatě mapuje i historii města a celého národa. V prvních dvou desetiletích 20. století byla totiž knihovna vybombardována, sbírky částečně zničeny a částečně rozvezeny na několik bezpečnějších míst. Pikantní na tom je, že část vzácného historického fondu ukradli bulharské okupační jednotky a pouze malá část z nich se vrátila po válce do knihovny. Paradoxně však zachránili vzácný fond, protože když byla knihovna opětovně vybombardována německými vojsky v dubnu roku 1941, byly kompletně zničeny všechny její fondy a samozřejmě také budova. Ulice na fotografii vlevo se jmenuje Záhřebská a vede k místu, kde stála tato zničená budova knihovny.

Na obrázku vidíme základy původní budovy NBS, na které kromě ostrahy a nutné údržby nikdo od roku 1941 nesáhl. Po odkrytí sutin se prý našly stohy spálených a zuhelnatělých knih. Fondy byly postupně obnovoány ze soukromých darů, sbírek jiných institucí a knihkupectví, ucelenou sbírku do roku 1941 se však dohromady dát nikdy již nepodařilo. Jedním ze vzácných přírůstků byla paradoxně část původního fondu ukradená Bulhary, která se do knihovny navrátila složitou cestou přes Němce a Rusy.

Místo, na kterém stála do roku 1941 Národní knihovna Srbska, je velmi klidné. Malebné domky, křivolaké ulice, květiny a stromy. Jedna z dražších a také velmi oblíbených čtvrtí Bělehradu. V Záhřebské ulici se točilo několik filmů ze "starého Bělehradu", místo má totiž autentickou tvář i atmosféru.

V roce 1941 bylo kromě katalogů, vybavení a budovy zničeno 500 000 svazků, 1 424 rukopisů v cyrilici, mapy, 1 500 prvotisků, 4 000 titulů časopisů a 1 800 titulů novin a bohatý archív tureckých dokumentů o Srbsku a korespondence významných postav historie Srbska a Jugoslávie.

To, co zbylo z původní NBS, je nyní k vidění skrze drátěný plot. Původní základy a ruiny pomalu chátrají a zarůstají stromy a travou. Údajně se tak děje proto, aby se všichni mohli podívat na část historie NBS, neplánuje se totiž, že by se v dohledné době situace změnila. V Srbsku se prostě nezasklívá. Knihovna se přesunula dále, ve své lokaci i ve svém vývoji a my po jejím příběhu budeme pátrat v pokračování příště.