Fasády domů v jedné z okolních ulic jsou značně omšelé, při bližším ohledání však zjistíme, že architektura pochází z bohatších časů města...

... při ještě bližším ohledání pak uvidíme jugoslávskou vlajku, která vlaje z rohu nejhůře zachovalého domu. Poněkud smutný obrázek...

Cestou míjíme rakouskou ambasádu, proti níž se nachází jeden z nestarších kostelů v Bělehradě. Ulice je rušná. Projíždí tu nejen spousty aut (vyfotit ulici bez míhajících se prastarých Yugo, Zastava, Fiatů a dalších mrňavých vozítek byl skutečně náročný kousek), ale lidé čekající v nekonečné frontě na rakouské vízum diskutují, kouří, pijí vodu a překontrolovávají si potřebné doklady. Seznam těchto požadovaných dokladů visí na dveřích ambasády a je skutečně dlouhý. Teprve nedávno byla zrušena vízová povinnost vůči Chorvatsku, a to ještě po mezinárodní intervenci, do převážné většiny ostatních zemí však stále přetrvává...

Hned za rohem se nachází nejstarší restaurace v Bělehradě, jejíž návštěvníci právě přihlížejí odtahování vozidla, které zablokovalo vedlejší vjezd do dvora. Zatímco v Praze jsme si na odtahovou službu už zvykli (bohužel), v Bělehradě je to obrázek vskutku unikátní. Jezdí se zde hbitě, rychle a agresivně, parkuje se doslova kde se dá a jediné pravidlo, které platí, je zákon zachování života (vlastního), na přechodu je zdaleka méně bezpečně než u nás a o plechy se nikdo nebojí - auta jsou zde z převážné většiny starší 12 let. Na druhou stranu však narazíte na opačný extrém: zcela nové luxusní vozy té nejvyšší třídy, jaké by se zdráhali pořídit si i movití podnikatelé z nejbohatších zemí světa. Ačkoliv je benzín v přepočtu jen o něco málo levnější než u nás (zatímco průměrný plat je asi třetinový), jezdí se zde rádo a hodně. Krom toho auta staršího data mají vyšší spotřebu a strašně kouří. Moje vzpomínky na ulice Bělehradu - protože auta se zde vyskytují skutečně všude - by se daly pojmenovat "prach a benzín".

Přicházíme k budově původního hotelu Srbská koruna, sídlu NBS v letech 1946-1972, kde NBS oficiálně zahájila svou činnost 20. dubna 1947. Před budovou roluje několik autobusů Ikarus, jejichž rok výroby se neodvažuji odhanout. Po Bělehradě jich jezdí požehnaně a smrdí ještě stokrát hůře než zuřivá stáda Yug a Zastav. Město bez problémů žije ve dvou světech, tom starém, který nechává dosloužit stejně jako rozvaliny původní NBS a tom novém, kdy například uvidíme supermoderní busy s velkým žlutým nápisem "Dar japonského národa městu Bělehrad".

Pokud si myslíte, že jsme právě dorazili k budově NBS, mýlíte se. Nyní zde sídlí městská knihovna (Biblioteka grada Beograda). Přesněji řečeno v části budovy jsou knihy a místnosti přístupné čtenářům knihovny, ve zbytku (a to jsou odhadem tak dvě třetiny) jsou mně neznámé prostory. Pravděpodobně se v nich nachází "administrativa" knihovny, vůbec bych se tomu nedivila, Srbové totiž aplikují velmi svérázný způsob řešení nezaměstnanosti. Nejenom, že na činnost, kterou zastane jeden člověk nebo dokonce pouze počítač, zaměstnávají v průměru tak dva až tři lidi, ale oni zaměstnávají lidi i na činnosti, které zůstávají naprostou záhadou.

Například hned u vstupu do městské (zdůrazňuji veřejné) knihovny je umístěn malý stolek se spoustou záhadných tlačítek a papírků, za nímž sedí nebo stojí - každopádně však skoro vždy pokuřuje - jakýsi mužík. Můj průvodce mu sděluje, že jdeme do knihovny (proboha, co taky jiného, že?) a on klidně pokývá hlavou a řekne, že můžeme jít. Nekontroluje žádné doklady (ani průkazku do knihovny) a ani se na nic dalšího nevyptává. Típne cigaretu a dál se dívá směrem ke vchodu do knihovny.

Můj průvodce mě vede knihovnou a snaží se najít někoho, kdo by nám řekl, jak se dostat do jejího sklepení. Tam se totiž nachází základy původních románských zdí včetně zachovalého vodovodního potrubí. Ptá se nejdříve knihovníka, ten ho posílá za dalším podivně zaměstnaným mužem na horní chodbě, ten krátce diskutuje s dalším mužem stejné funkce v další chodbě, ten někam telefonuje, rychle položí telefon, dívá se na nás a pak ležérně pokyne, že nás tam vezme. Nema problema.

Pohled do sklepení, které je sice stísněné, nicméně přesto se sem vměstná konferenční stolek a pár řad židlí. Prý se tu konají tiskové konference, autogramiády, besedy a představení nových knih. Kolem celé místnosti jsou pro nás překvapivě rozmístěny objemné popelníky. V Srbsku se totiž kouří (skoro) všude: na letišti, ve veřejných budovách, během oběda... Knihovnice, se kterou jsem dělala dvouhodinové interview v NBS v místnosti se vzácnými tisky, vykouřila za dobu našeho rozhovoru tři cigarety.

Pohled na potrubí z doby 1. stol. po Kristu.

Některé části byly dovezeny z jiných míst, toto je jedna z nich. Reliéf z doby 1.-2. stol. po Kristu.

Veselá kompozice: historický obětní stůl (2. stol. po Kristu), kácející se zábrana a plastikový odpadkový koš.

Knihovna města Bělehrad, kterou právě opuštíme, má WWW stránky na adrese www.bgb.org.yu.

Naše cesta za NBS pokračuje směrem přes rozpálené centrum města. V dálce vidíme výraznou budovu Filosofické fakulty, před níž parkují oblíbené Ikarusy.

Je to nejstarší budova Bělehradské univerzity, která byla postavena v roce 1867. Nechal ji postavit bohatý obchodník, což není situace pro Srbsko nikterak neobvyklá, vzpomeneme-li např. samotné založení Národní knihovny a nebo značný podíl na vytváření jejího fondu právě z darů bohatých obchodníků.

Univerzita se během let rozrostla a tak tato budova dnes slouží pouze jako její administrativní část. Na jejím dvoře se nachází velmi příjemný klub, kavárna jako stvořená pro akademiky. Náměstí před budovou se jmenuje Náměstí studentů, pravděpodobně proto, že je lemováno několika dalšími univerzitními budovami. Uprostřed náměstí se nacházejí statné lípy. Na jednu z nich vylezli před 25 lety spolužáci mého průvodce v rámci "oslav" jakéhosi dílčího úspěchu v jejich studiu. Dnes by se dle slov mého průvodce již něčeho takového neodvážili. Asi ty lípy hodně vyrostly...

Opustili jsme stín akademického klubu a procházíme obchodní čtvrtí, která připomíná Václavák. Na fotografii je první obchodní dům (jak byly tenkrát malé proti těm dnešním!) v Bělehradě, Robni magazin, postavený v secesním stylu roku 1907 architektem Viktorem Azrielem.

Navštívila jsem také několik antikvariátů a knihkupectví. Jsou překvapivě bohatě zásobeny a na rozdíl od těch našich dávají větší prostor domácí produkci a překladům význačných děl. Nechybí však ani Harry Potter nebo Jackie Collins. Pokud si vzpomínáte na hodiny ruštiny, určitě vás zarazilo, jak Rusové píší cizí jména. Shakespeare přepsán foneticky do azbuky byl pěkný rébus. Srbové přepisují jména podobným způsobem. Takže Jackie Collins je Džeki Kolins a Harry Potter je Harry Potter pouze na přebalu knihy, uvnitř už je Heri Poter. V sekci filosofie byl pro mě rébusem Jean Jacques Rousseau, nejen, že byl přepsán foneticky, ale ještě navíc cyrilicí. Abych to trochu přiblížila: Srbové v současné době používají cyrilici i latinku jako důsledek "zmatení" jazyků bývalé Jugoslávie - Srbština používá cyrilici, Chorvaté latinku. Například směrovky u silnic (jsou-li vůbec nějaké) jsou většinou strikně v obou abecedách, staré nápisy na domech jsou cyrilicí, sídla zahraničních firem logicky latinkou, internetové stránky a e-mailová komunikace je z 99% v latince, ovšem všichni mají utilitku ve wordu, pomocí níž umí předělat celý text v latince do cyrilice nebo naopak. Vydávání novin nebo knižní produkce vychází z tradice, tedy některé noviny vychází cyrilicí a jiné latinkou a jak jsem letmo shlédla knižní produkci, většina "klasičtějších" děl vychází v cyrilici a také některá nakladatelství prostě z tradice tisknou buď v cyrilici nebo naopak v latince. Počítačové manuály jsem však v cyrilici nenašla, všechny byly v latince.

Na stejné ulici se nachází honosná budova Národní banky. V den, kdy jsem udělala toto foto, byl kolem banky nezvyklý ruch. Bylo mi řečeno, že právě probíhá volba nového guvernéra banky, jejíž výsledek je napjatě očekáván nejen v politických kruzích, ale také veřejností.

Poslední foto tohoto dílu pochází ze zmiňovaného Bělehradského "Václaváku". Dokazuje, že na Srbsko pomalu doléhá globalizace; na nákupní třídě uvidíte povědomé značky obchodů včetně Bati. To ovšem není jediný projev globalizace; ten, který je přijímán daleko méně vlídně, je tlak na větší dodržování autorských práv. I když pojem copyright je v Srbsku stále velmi cizím slovem, pomalu mizí pověstné trhy s nelegálně vypálenými cédéčky, na kterých jste dostali úplně všechno z hudby a také všechny filmy (včetně těch, které u nás ještě ani nebyly v kinech) na DivX. Jenom pro ilustraci: když jsem do Srbska přijela pracovně se svým notebookem, byly mi nabízeny nejnovější verze od většiny software, který jsem na notebooku měla naistalovaný (a to nemyslím jen MS balík, ale takové programy jako je Adobe Photoshop, Macromedia Dreamweaver nebo Flash). Když jsem odmítla s tím, že na daný software mám licenci, odpověď zněla: "Na co máš tu licenci? Ty nechceš mít lepší software?".

V posledním, příštím díle se již opravdu podíváme do Národní knihovny Srbska, slibuji.