Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Sympatické propojení knihovnické tradice a moderních informačních technologií

Čas nutný k přečtení
13 minut
Již přečteno

Sympatické propojení knihovnické tradice a moderních informačních technologií

0 comments
Rubrika: 
Mgr. Daniela Tkačíková se narodila v roce 1953 ve Vsetíně, v letech 1968 - 1972 studovala Gymnázium v Hlučíně (okr. Opava) a pak v letech 1972 - 1977 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor knihovnictví a vědecké informace, kulturně-výchovný směr. Od roku 1977 až do roku 1984 byla zaměstnána v ústředí Knihovny města Ostravy (KMO), kde se od dětského oddělení přes hudební oddělení a studovnu propracovala až po výpůjční oddělení pro dospělé čtenáře. Současně zde v posledním roce působila ve funkci vedoucí oddělení služeb ústředí KMO. Od roku 1984 až dosud pracuje v Ústřední knihovně Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, a od května 1990 zde působí jako ředitelka. Mezi její odborné zájmy patří zejména služby uživatelům obecně, meziknihovní výpůjční a rešeršní služby, elektronické informační služby a informační příprava uživatelů. Její publikační činnost je zaměřena především na využívání moderních informačních technologií v činnosti knihoven.


Proč jste si zvolila obor knihovnictví?

Ačkoliv jsem v dětství a v mládí patřila díky zálibě ve čtení mezi takřka každodenní návštěvníky knihovny, opravdu mě nikdy nenapadlo, že jednou budu stát na té druhé straně pultu… Dokonce si vzpomínám, že jsem ještě jako dítě školou nepovinné trávívala občas pozdní odpoledne se svojí matkou-učitelkou ve školní knihovně, kterou měla v té době (i později) na starosti. Na gymnáziu jsem čas od času vypomáhala profesorům ve školní knihovně, nebylo to však ze zájmu o knihovnickou práci, nýbrž kvůli knihám. Snadněji jsem se tak dostala k tomu, co jsem si chtěla přečíst. Možná, že jsem ve druhé polovině svých gymnaziálních let věděla, že se knihovnictví studuje na vysoké škole, protože moje starší kamarádka měla spolubydlící, která tento obor studovala (ahoj, Zdeno!). Ale to je tak všechno. Nakonec jsem však vystudovala právě knihovnictví, ale těžko mohu říct, že jsem si tento obor zvolila. Byla jsem humanitně zaměřená, volný čas jsem kromě četby věnovala hlavně sportu, kreslení (dobrovolně) a hraní na klavír (tehdy z donucení). Měla jsem štěstí, že jsem už na základní škole měla výbornou učitelku angličtiny, a z toho, co mě naučila, vlastně žiju dodnes. Nebyla jsem nijak vyhraněná a pokud si vzpomínám, když jsem přemýšlela občas nad tím, čím bych chtěla být (tedy spíš, co bych chtěla studovat na vysoké škole), napadaly mě vždycky obory, které jsem sama vzápětí zavrhla. Bylo totiž jasné, že dostat se na ně by vyžadovalo velmi účinnou podporu nadpřirozených sil. Mnohé nakonec vyřešila tehdejší doba. Maturovala jsem v roce 1972, oba moji rodiče nebyli zadobře s režimem, já jsem také nebyla zrovna angažovaná, spíše naopak, a tak mi nezbylo než uvažovat realisticky. Studovala jsem humanitní větev a ke studiu techniky jsem nejen neměla vztah, ale ani potřebné znalosti, takže jsem si zvolila obor, který aspoň trochu splňoval mé představy a u kterého byla navíc určitá šance uspět u přijímacích zkoušek: vzdělání a výchova dospělých na tehdejší Fakultě sociálních věd a publicistiky UK v Praze.

Současní uchazeči o studium na vysoké škole na tom v jistém ohledu nejsou o moc lépe, než my před třiceti lety, ale přece jenom určitých ponižujících okolností ovlivňujících významně jejich budoucí život ušetřeni jsou. A to já jsem ještě ve srovnání s jinými nakonec dobře dopadla. Nejdříve mi někdo napsal posudek, který mě už předem zbavoval šance dostat se na vysokou školu. Díky několika profesorům, kteří se proti němu postavili a informovali mé rodiče, byl nakonec jeho text zmírněn. Pak naneštěstí ministerstvo neurčilo směrné číslo pro mnou vybraný obor a přihláška putovala těsně před konečným termínem zpět na střední školu. Tam skončila v zásuvce pracovního stolu tehdejšího zástupce ředitele, kde by patrně setrvala nejméně do 1. dubna a výsledek by byl stejný jako v době sepisování posudků… Naštěstí jsem měla onu starší kamarádku, která v té době studovala druhým rokem právě obor vzdělání a výchova dospělých. Jejím přičiněním přijali na fakultě mou přihlášku na jeden z dalších oborů, který se tam v té době studoval - na knihovnictví a vědecké informace. U přijímacích zkoušek jsem uspěla, a to je jeden z důvodů, proč je ze mě knihovnice.

Jak máte vzpomínky na studium?

Navzdory tomu, že jsem studovala v době tzv. tvrdé normalizace, mám na léta strávená na vysoké škole jen ty nejlepší vzpomínky. Paradoxně to byla ta nejsvobodnější léta mého života. Doba vysokoškolských studií pro mě představovala jeden velký kulturní zážitek - Praha sama o sobě, divadla, kina, koncerty, knihy… Nikdy v životě už jsem pak neměla tolik času a příležitostí zabývat se svými osobními zájmy. Hodně času jsem věnovala hudbě, což se mi pak hodilo při psaní diplomové práce (Ediční činnost Hudební matice Umělecké besedy).

Škola mě příliš nezatěžovala. Myslím, že poctivě jsem ji navštěvovala pouze v prvním ročníku, jinak jsem na přednášky moc nechodila, zpravidla jsem se zúčastňovala jen těch, kde pedagog zapisoval docházku. Na semináře a na cvičení jsem pochopitelně docházela, zas tak odvážná jsem nebyla. Studia jsem nakonec absolvovala s vyznamenáním, ale nebylo to ani tak zájmem o obor, jako spíš zodpovědností, kterou jsem pociťovala nejen vůči rodičům. Stačilo zapnout pořádně ve zkouškovém období. Z pohledu učitele jsem asi nebyla tím nejlepším studentem. Některé kantory jsem dokonce viděla poprvé a naposledy u zkoušky, ale pokud si vzpomínám (a já si vzpomínám velmi dobře), bylo to hlavně u těch předmětů, bez kterých jsem se nakonec ve své praxi bez nejmenších problémů obešla. Samozřejmě se občas našly i přednášky, na které jsem chodila ráda a dobrovolně. Bohužel, musím přiznat, že šlo rovněž o předměty, které pro mě v praxi vlastně neměly význam. Ale určitě mě obohatily.

Některé neopakovatelné zážitky, na které dodnes ráda vzpomínám, jsou dokonce úzce spojeny se studiem. Například díky předmětu Česká literatura 19. a 20. století, který nám přednášela paní doktorka Neradová, jsem ještě společně se třemi dalšími spolužáky z ročníku měla možnost strávit několik večerů ve společnosti pana Wericha.

Jak se potom vyvíjela vaše kariéra?

O kariéře v mém případě nemůže být řeč… Po skončení školy jsem se vrátila domů. Nejdříve jsem pracovala v ústředí Knihovny města Ostravy, tam jsem dělala všechno možné, jako bych ani nebyla absolventkou vysoké školy, ba dokonce, jako bych ani nestudovala knihovnictví. Z dnešního pohledu to vidím jako užitečnou školu, kterou by si měl projít každý, ale nemělo by to (tak) dlouho trvat. Většinou mi to nevadilo, pokud ovšem nepočítám různé ideologické nesmysly, jimiž byla tehdy práce veřejných knihoven silně zatížena. Mám dojem, že v Ostravě to bylo zvlášť citelné. V té době mě knihovnictví jako obor celkem nezajímalo, měla jsem stejně minimální šanci něco změnit na zaběhané praxi, vystačila jsem s tím, co jsem si pamatovala ze školy. Chodila jsem prostě do práce. Díky tomu, že jsem z vlastní četby znala dobře nejen knížky pro dospělé i pro děti, ale také například hudební a divadelní literaturu, pohybovala jsem se ve známém prostředí. Nebylo tedy pro mě problémem vyhovět čtenářům, ale s knihovnictvím, které nás učili na vysoké škole, to mnoho společného nemělo. Po příchodu na Vysokou školu báňskou jsem si uvědomila, že pro práci knihovníka jsou důležité úplně jiné věci. Tady pracuji s informacemi, o nichž prakticky nic nevím - nejsem ani fyzik, ani chemik či ekonom, přesto, aspoň doufám, jsem schopna lidem, kteří potřebují informace z oblastí, o nichž de facto nemám ani ponětí, tyto informace vyhledat a dodat.

Z Knihovny města Ostravy jsem koncem srpna 1984 odešla částečně kvůli dětem (dcera tehdy nastupovala do 1. třídy, syn do školky), částečně proto, že už pro mě bylo nesnesitelné některé profesní věci snášet. To jsem ovšem ještě netušila, že jdu z bláta do louže. Naivně jsem se domnívala, že přicházím na pracoviště, které má vyšší odbornou úroveň. Veřejně přiznávám, že jsem hned první den po svém nástupu odprosila v duchu celou Knihovnu města Ostravy. Tam byl aspoň vzorný pořádek! No, časem jsem si zvykla a našla tady konečně i kladný vztah k oboru. Měla jsem totiž štěstí, dostala jsem se k práci, která byla zajímavá a měla smysl. Nejdříve to byla meziknihovní výpůjční služba, pak rešeršní služby. Díky změnám, které nastaly na konci roku 1989, jsem dostala nabídku převzít vedení knihovny, ale nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout. Znala jsem velmi dobře špatný stav knihovny a ani zdaleka nevěděla, co přijde. Dostavovala se nová budova, nepříliš šťastně projektovaná, a s ní bylo spojeno stěhování, jehož jsme se všichni již několik let děsili. Byla to tedy svým způsobem výzva a já jsem ji přijala a nelituji toho.

Můžete našim čtenářům trochu přiblížit Ústřední knihovnu VŠB-TU Ostrava?

Ústřední knihovna VŠB-TU Ostrava je jedinou knihovnou univerzity. Název je tedy poněkud matoucí (zmátl i mě), ale zatím jsme měli v knihovně jiné starosti, než je změna jejího názvu. Poskytujeme knihovnicko-informační služby šesti fakultám univerzity a všem dalším pracovištím. Otevřeni jsme i veřejnosti. VŠB-TU Ostrava má v současnosti asi 14 000 studentů a 1 300 zaměstnanců. Ti všichni jsou potenciálními uživateli služeb knihovny, neznamená to ovšem ani zdaleka, že jsou i jejími registrovanými uživateli. V roce 1999 dosáhl počet uživatelů knihovny čísla 11 976, vloni jsme zaznamenali určitý pokles (10 594). I tak si myslím, že se máme v knihovně co ohánět. Je nás totiž jen 26. V posledních letech nám aspoň trochu pomáhají zacelit některé mezery "civilkáři", absolventi VŠB-TU Ostrava. Jinak nám samozřejmě pomáhají především moderní informační technologie, bez nichž by bylo nemožné poskytovat služby na odpovídající úrovni. Na podporu vedení univerzity si stěžovat nemůžeme, i když naše knihovna není zrovna jejím "srdcem". Dovedu si představit vyšší rozpočet, především na investice, ale osobně považuji za nejzávažnější problém "nedostatečné financování lidských zdrojů", abych se vyjádřila na úrovni doby. To je ovšem obecný problém. A tak, pokud naše knihovna funguje jako moderní univerzitní knihovna, je to především díky jejím pracovníkům (většinou knihovnicím), z nichž mnozí věnují svým pracovním povinnostem víc, než k čemu je zavazuje jejich pracovní smlouva a výše mzdy. Pokud by čtenáře zajímaly podrobnější informace o naší knihovně, mohou je najít na webových stránkách knihovny.

Jak tedy vypadá práce ředitelky Ústřední knihovny VŠB-TU Ostrava?

Můj typický pracovní den zpravidla vypadá tak, že dělám úplně něco jiného, než jsem si ráno cestou do práce představovala nebo za bezesné noci předsevzala. Nemám úřední hodiny, ani sekretářku, která by hlídala mé dveře a telefony. Kdokoliv zaklepe či zatelefonuje, ať je to pedagog či student nebo někdo z mých spolupracovníků, věnuji mu svůj čas, je to moje povinnost a zároveň užitečná zpětná vazba. Někdy je ovšem v takovém prostředí obtížné soustředit se na práci, zvlášť na psaní, a tak nezbývá než po večerech psát doma nebo zůstávat v práci déle v době, kdy už ostatní odešli. V průběhu let se moje práce změnila. Zatímco zpočátku jsem se podstatně více věnovala organizačním a řídícím záležitostem souvisejícím s vnitřním chodem knihovny, v současnosti mám možnost více se zabývat rozvojovými projekty, jejichž prostřednictvím postupně dochází k rozšiřování elektronických služeb knihovny. Jak už jsem uvedla, je nás v knihovně málo, a tak mám kromě běžných povinností vedoucího pracovníka ve své pracovní náplni některé odborné knihovnické činnosti - zajišťuji zpracování rešerší pro pedagogy i studenty, poskytuji jim základní informace o tom, jak si sami mohou - chtějí-li - potřebné informace vyhledat, buď formou individuálních konzultací nebo prostřednictvím školení, vyřizuji objednávky zahraničních publikací, vzdělávám uživatele a buduji webové stránky knihovny. Hodně času věnuji spolupráci se studenty katedry informatiky z Fakulty elektrotechniky a informatiky VŠB-TU Ostrava jako konzultant při zpracování jejich diplomových prací, jejichž témata jsou zaměřena na řešení některých úloh pro potřeby knihovny. Část mého času zabírá výuka studentů na Hornicko-geologické fakultě VŠB-TU Ostrava a příprava na ni. I když to není přímá součást mé pracovní náplně, jde o užitečnou zkušenost, ze které čerpám inspiraci i pro další práci v oblasti služeb knihovny či v rámci přípravy uživatelů knihovnicko-informačních služeb.

Jaký podíl na vašem dnešním úspěšném působení ve funkci v knihovně mělo studium?

I když to tak možná podle mých vzpomínek na vysokoškolská studia nevypadá, studium oboru mi dalo nezbytný základ, bez něhož si práci v knihovně nedovedu představit. Vždy jsem si toho byla vědoma, už za svého působení v Knihovně města Ostravy. Nelze to samozřejmě beze zbytku zobecnit, mnohé věci závisí na osobnostních charakteristikách jednotlivce, ale rozdíl mezi vysokoškolákem, který vystudoval obor knihovnictví a vysokoškolákem se vzděláním v jiném oboru pracujícím v knihovně, vnímám jako rozdíl dosti podstatný. Zvlášť jde-li o vedoucí funkci. Dnes mám za sebou již skoro 25 let knihovnické praxe a zkušeností, to mě snad do jisté míry opravňuje k tomu, že si troufám trvat na tom, že by absolvování vysokoškolského studia v oboru mělo být nezbytnou kvalifikační podmínkou pro určité knihovnické funkce. Jsem si ovšem vědoma toho, že je to v českých podmínkách z nejrůznějších důvodů neuskutečnitelné. Koneckonců je to takový začarovaný kruh. Jednak spousta lidí rozhodujících o obsazení těchto míst nemá ještě dnes tušení, že se knihovnictví dá studovat na vysoké škole, není ostatně ani dost nových absolventů oboru (pokud jsou, jde zpravidla o absolventy studia při zaměstnání), kterým by se v knihovnách chtělo pracovat, jednak v knihovnách pracují lidé bez knihovnického vzdělání a knihovny přesto fungují - tak co?

Někdy na začátku 90. let jsem na chvíli zapřemýšlela nad tím, zda nám vůbec ta československá socialistická vysoká škola umožnila získat potřebné znalosti a dovednosti pro práci v moderní knihovně. Kupodivu, poskytla nám dostatečné předpoklady, záleželo na každém jednotlivci, zda je dokázal zužitkovat. To jsem si ověřila i během několika zahraničních cest. Já jsem studovala v 70. letech, a tak mě samozřejmě škola připravila na úrovni té doby. Jako ostatně každá (vysoká) škola kdykoliv a kdekoliv. Každý absolvent vysoké školy by si ovšem měl být vědom toho, že ukončením studia na vysoké škole jeho vzdělávání v oboru nekončí, nýbrž začíná.

Kdybyste nyní šla zpět na fakultu jako studentka, jaké předměty byste potřebovala pro úspěšné uplatnění v oboru? Jinými slovy, co považujete za stěžejní znalosti a dovednosti, kterými by vysokoškolské studium oboru knihovnictví (dnes konkrétně Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK) mělo určitě každého budoucího knihovníka vybavit?

Můj názor je možná ovlivněn mým působením ve vysokoškolské knihovně a mými osobními profesními zájmy. Obávám se, že mně osobně by studium na ÚISK již nic nového nemohlo přinést. Podívám-li se na osnovy, nenajdu tam předměty, ve kterých bych se opravdu - viděno mým současným pracovním zařazením - potřebovala vzdělat. Kdybych měla čas a příležitost, šla bych se učit jinam - na Matematicko-fyzikální fakultu UK, na ČVUT nebo na VŠE. Nemám čas, a tak se vzdělávám sama, což, přiznávám, není vždy ta nejlepší cesta. Chybí tomu systematičnost a ucelený pohled na danou problematiku. Hodně mi dává spolupráce se studenty katedry informatiky a s pedagogy z této katedry, jinak čerpám informace především ze zahraniční odborné literatury. Z toho je asi zřejmé, že za významné považuji znalosti z takových oblastí, jako jsou například databázové technologie, webové technologie, informační architektura, design informačních systémů, problematika uživatelského rozhraní, komunikace v elektronickém prostředí, digitální knihovny, nástroje pro distanční vzdělávání uživatelů knihovnicko-informačních služeb apod.

Studentům, kteří se teprve s oborem seznamují, poskytne nejspíš studium na ÚISK stejný základ, jako nám, kteří jsme v oboru začínali před dávnými lety. Za důležité považuji jazykové znalosti, především dobrou znalost angličtiny. Není nutné, aby v rámci studia bylo více hodin věnováno výuce jazyků, ale aby se studium zahraniční odborné literatury stalo přirozenou součástí výuky všech odborných předmětů.

Kam směřuje podle vás obor knihovnictví?

Naši profesi ovlivnil rozvoj moderních informačních technologií, který změnil způsoby publikování a šíření informací i způsoby jejich uchovávání. Nejdůležitější vlastností knihovníka by tedy měla být schopnost vyváženě skloubit tradiční funkce knihovny s novými technologiemi v oblasti služeb uživatelům. Změní se jistě ještě hodně věcí, ale základ bude stále stejný - zprostředkování informací uživatelům (čtenářům) různých typů knihoven.

Co se vám na knihovnictví líbí a co naopak považujete za jeho problém či omezení?

Práci v knihovně chápu jako službu a jsem ráda, že jsem většinu svého profesionálního života strávila právě v oblasti služeb uživatelům. Vyhovuje mi, že je to obor, který mi umožňuje se neustále seznamovat s novými věcmi. Nutí mě myslet a učit se, poskytuje mi možnost předávat znalosti jiným. Omezení či problémy nevidím v oboru, ale v lidech. Je úplně jedno, zda jde o knihovnictví nebo o nějaké jiné odvětví lidské činnosti.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JEDLIČKOVÁ, Petra a TKAČÍKOVÁ, Daniela. Sympatické propojení knihovnické tradice a moderních informačních technologií. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 8 [cit. 2024-11-14]. urn:nbn:cz:ik-10764. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10764

automaticky generované reklamy