V roce 2009 by v pražských Dejvicích měl být zahájen provoz Národní technické knihovny (NTK). Investorem výstavby je Státní technická knihovna, která na základě dohody s Českým vysokým učením technickým a Vysokou školou chemicko-technologickou do budoucí NTK včlení ústřední knihovnu VŠCHT a knihovny ČVUT. Velká část knihovních fondů bude v NTK zpřístupněna volně a stavěna podle Třídění Kongresové knihovny. Cílem článku je tento klasifikační systém představit a vysvětlit pravidla tvoření signatur.

Třídění Kongresové knihovny (Library of Congress Classification, dále jen LCC) je systém, který používá Kongresová knihovna Spojených států amerických pro fyzickou organizaci svých sbírek. Ačkoliv byl tento systém vyvinut pro potřeby Kongresové knihovny, přejala ho také velká většina amerických akademických [1] a vědeckých knihoven, stejně jako i další všeobecné knihovny, ať už v samotných Spojených státech nebo v zahraničí.

Důvodů, proč je systém tak populární, je několik. Hlavním důvodem je pravděpodobně to, že katalog Kongresové knihovny je snadno přístupný i ostatním knihovnám. Dříve byl přístupný v tištěné podobě na katalogizačních lístcích, později s nástupem MARCu a rozvojem informačních technologií také v podobě elektronické. V současné době je katalog velice snadno dostupný prostřednictvím sítě internet. Výsledkem je, že bibliografické záznamy Kongresové knihovny tvoří často základní jádro katalogů jiných, především amerických knihoven, včetně těch, které používají jiné klasifikační systémy.

Vzhledem k projektům sdílené katalogizace, kdy ostatní americké, ale i evropské knihovny pro své potřeby stahují záznamy z Kongresové knihovny už se správným klasifikačním znakem, a na druhou stranu přispívají do katalogu Kongresové knihovny bibliografickými záznamy se svým klasifikačním znakem, se LCC stává čím dál více univerzálním systémem.

Historie

Kongresová knihovna je jednou z největších knihoven na světe a byla založena v roce 1800. V roce 1802 vlastnila 964 svazků uspořádaných podle formátů – foliový, kvartový, oktávový atd. V roce 1812, když počet svazků stoupl na 3076, byl založen katalog rozdělený na jedenáct oddílů s formátovým uspořádáním uvnitř jednotlivých oddílů. 24. srpna 1812 knihovna vyhořela spolu s Kapitolem. Byly zapáleny anglickými vojsky, která v důsledku pro USA nepříznivého vývoje anglo-americké války 1812–1814 obsadila Washington.

Bývalý prezident Spojených států, Thomas Jefferson, prodal Kongresu svou osobní knihovnu se 7 000 svazky, jím samotným uspořádanou podle schématu blízkého Diderotově-d`Alembertově soustavě. V roce 1815 byl vydán její katalog, v němž byl materiál rozdělen do 44 oddílů. Toto třídění bylo udrženo do roku 1864 a s jistými změnami se používalo jak pro rozložení knih na regálech, tak i pro katalog.

V posledních letech devatenáctého století započaly práce na sestavení nového třídění, do roku 1903 vedené za účasti Charlese A. Cuttera [2]. Stručná tabulka základního rozdělení nového třídění byla zveřejněna v roce 1904, 1910 v podrobnější podobě jako předběžné („Preliminary“) vydání. S vydáváním úplných tabulek bylo započato v roce 1901 a v roce 1948 byla klasifikace kompletní (kromě třídy K - právo). Třídění má rozsah 28 svazků s celkovým počtem zhruba 6 000 stran. V každém oddílu a pododdílu jsou uvedeny všechny formální, zeměpisné, chronologické a jiné obecné pomocné znaky.

Vlastnosti LCC

LCC nebylo nikdy zamýšleno jako ztělesnění filozofického systému pro klasifikaci všeho lidského vědění jako takového. Hlavní účel LCC je ryze praktický, a to jako prostředek k efektivní organizaci sbírek Kongresové knihovny.

Systém nepožaduje striktně sledovat vědecké uspořádání předmětových skupin, spíše usiluje o pohodlný sled různých skupin, které považuje za skupiny knih, ne za skupiny pouhých předmětů [PUTNAM, 1901, citováno u CHAN, 1999].

Literary Warrant

Jednou z typických vlastností LCC je tzv. literary warrant, což lze volně přeložit jako klasifikace doložená v literatuře. Jde o klasifikační schéma vyvinuté s odvoláním se na existující publikované dokumenty, a ne vyvinuté na základě způsobu uspořádání lidského vědění jako abstraktního celku [CHAN, 1999].

LCC klade důraz na to, aby klasifikační systém odrážel témata vyskytující se ve fondu Kongresové knihovny a zároveň terminologii používanou v současné literatuře. Fond Kongresové knihovny je v současné době obsahově natolik rozsáhlý, že klasifikace LCC, která ho reflektuje, vyhovuje i jiným knihovnám, především těm z akademické sféry. Přesto mohou některé nevýhody LCC plynout právě z toho důvodu, že je stavěno pro potřeby Kongresové knihovny a jejího fondu.

Enumerativní systém

LCC patří mezi tzv. enumerativní systémy, ve kterých je každé téma nebo dílčí heslo explicitně vyjádřeno v tabulkách třídění. Obecná hesla nebo hesla označující formu dokumentu jsou explicitně vyjmenována v každé třídě či podtřídě [CHAN, 1999]. Stejně jako jiné klasifikační systémy i LCC používá pomocné tabulky, které dovolují bližší specifikaci hesla. Jsou používány hlavně pro přesné určení polohy konkrétního čísla v rámci řady čísel v samotných hlavních tabulkách, tzv. schedules. Na rozdíl od jiných klasifikačních systémů pomocné tabulky v LCC nejsou tolik rozsáhlé a používají se jen na některých místech.

Pružnost systému pro přijetí nových hesel

Předností systému LCC je jeho přístupnost změnám. Pokud je potřeba do soustavy zakomponovat nové heslo nebo dokonce celou kategorii, není to problém. V číselných řadách, které označují jednotlivá hesla, je mnoho neobsazených čísel, jež se v případě potřeby mohou obsadit novým heslem. Pokud na žádaném místě v tabulkách mezera v číselné řadě není, lze stávající čísla rozšířit o desetinná místa.

Prakticky neomezená flexibilita a expanzívnost systému LCC, široký výběr notací pro rozdělení do podtříd podle formy, místa nebo předmětu aniž by docházelo ke vzniku mimořádně dlouhých a komplikovaných notací, dovoluje nejen přidání a vřazení nových hesel do tabulek, kdekoliv je to potřeba, ale dovolí s třípísmenným označením pro třídu dokonce nahradit postupně třídu po třídě úplně novou soustavou tabulek [MARTEL, 1929, citováno u CHAN, 1999].

Struktura LCC

Základní osnova LCC je typická pro třídění vzniklá v Americe v 19. století. Celá oblast lidského poznání je rozdělena do hlavních tříd (main class), které z velké části korespondují s akademickými disciplínami nebo oblastmi studia. Hlavní třídy se dále dělí do podtříd (subclass), které reprezentují vědní obory jednotlivých disciplín. Nakonec jsou uvnitř každé podtřídy další podhesla (subdivision), která specifikují hlediska formy, místa, času a předmětu. Posloupnost v rámci podhesel jde od všeobecného ke konkrétnímu a tvoří tak hierarchické zobrazení lidského vědění.

Hlavní třídy se označují jedním velkým písmenem, podtřídy pak dvěma, výjimečně třemi velkými písmeny latinské abecedy. Hlavních tříd je 21 a jsou to:

A	General Works
B 	Philosophy, Psychology, Religion
C	Auxiliary Science of History
D	History (General) and History of 	Europe
E	History: America
F	History: America
G	Geography, Anthropology, Recreation
H	Social Sciences
J	Political Sciences
K	Law
L	Education
M 	Music and Books on Music
N	Fine Arts
P	Language and Literature
Q	Science
R	Medicine
S	Agriculture
T	Technology
U	Military Science
V	Naval Science
Z	Bibliography, Library Science, Information Resources

Podtřídy se v rámci hlavních tříd mohou dělit například takto:

Q	Science
QA	Mathematics
QB	Astronomy
QC	Physics
QD	Chemistry
QE	Geology
QH	Biology
QK	Botany
QL	Zoology
QM	Human Anatomy
QP	Physiology
QR	Mikrobiology
N	Fine Arts
NA	Architecture
NB	Sculpture
ND	Painting
NE	Print media
NK	Decorative arts
NX	Arts in general

V každé hlavní třídě, podtřídě nebo i na nižších úrovních jsou hesla uspořádána podle určitého schématu, které se dodržuje v rámci celého systému:

1. Úvodní část: formy dokumentu a speciální aspekty vědní disciplíny jako celku

a) Forma

Na rozdíl od jiných klasifikačních systémů, které mají k dispozici standardní sadu kategorií pro vyjádření formy dokumentu, jsou v LCC formy dokumentu explicitně vyjmenovány v rámci každé podtřídy. Počet možných forem dokumentů se liší v každé třídě a podtřídě a je založen na pravidle literary warrant. Lze říci, že širší a obecnější témata mohou nabývat více forem, zatímco některá velice úzká témata nemusejí mít žádnou formu. Mezi časté formy patří časopisy, sbírky, sborníky, slovníky, spolky, muzea nebo výstavy.

b) Filozofie

Tento prvek je používán především v hlavních třídách a podtřídách. Často je vyjádřen pouze jedním číslem. Vyjadřuje základní teorie oboru.

c) Historie

Prvek historie je velice často členěn chronologicky. Pokud některé časové období nebylo dosud uzavřeno, protože trvá až do současnosti (1980–), tak další bude přidáno, až když se předchozí časové období uzavře (1980–1990, 1990–).

d) Biografie

V rámci některých podtříd nebo disciplín jsou určitá čísla poskytnuta biografiím. Například jsou vyčíslena čísla pro kolektivní a pro individuální životopisy.

e) Všeobecnosti

Prvek všeobecnosti se používá pro souhrnná díla pokrývající určitou třídu nebo podtřídu.

f) Studium a výuka

Prvek pro studium a výuku se často objevuje jen jako jediné číslo.

2. Logické členění vědního oboru na dílčí hesla

Dílčí hesla tvoří hlavní část rozvinutí a rozšíření jednotlivých tříd a podtříd. Odborníci zodpovědní za každou vědní disciplínu vyvíjejí každou tabulku nezávisle na ostatních třídách a podtřídách. Témata a podtémata jsou řazena podle určitého logického pořádku, a podle toho jak se určitý vědní obor vyvíjí.

Příklad dílčího členění podtřídy TG - Bridge Engineering:

TG Bridge Engineering
Periodicals and societies
Congresses
Exhibitions. Museums
Dictionaries and encyclopedias
History
Study and teaching
Bridge design and drafting
Bridge testing
Models of bridges
Concrete bridges
Tubular bridges
Suspension bridges

Notace LCC

Notace LCC je tvořena kombinací velkých písmen latinské abecedy a arabských číslic. Hlavní třídy jsou označeny jedním velkým písmenem, podtřídy dvěma nebo třemi velkými písmeny. Vzhledem k tomu, že LCC bylo primárně vyvinuto pro potřeby Kongresové knihovny a předpokládalo se, že Kongresová knihovna bude vždy vlastnit rozsáhlé sbírky z oblasti historie (třídy C-G) a sociálních věd (třídy H-L), je těmto třídám poskytnut mnohem větší prostor ve struktuře notací než např. přírodním vědám a technice (Q-T).

V rámci každé hlavní třídy nebo podtřídy se pro podhesla používají čísla 1-9999, s mnoha mezerami pro dosud nepoužitá čísla, které jsou ponechány pro budoucí využití. Zpočátku bylo rozhodnuto nepoužívat desetinná čísla, ale toto rozhodnutí bylo později zrušeno. Desetinná čísla se používají tam, kde již nejsou volná čísla pro nová hesla.

Po první části notace tvořené písmeny a čísly (class number) následuje druhá část. Ta se nazývá katerizační číslo (Cutter number) a je založena na alfanumerickém systému číslování knih, který vymyslel Charles Ammi Cutter. Katerizačnímu číslu vždy předchází tečka, která obě části notace odděluje. V systému LCC se katerizační číslo používá jako rozšíření čísla třídy (class number) nebo jako číslo jednotky (item number).

Příklady vyjádření notace v tabulkách LCC:

QD1-999	Chemistry
QD1-65		General
QD71-142		Analytical chemistry
QD146-197		Inorganic chemistry
QD241-441		Organic chemistry
QC 814		Early works through 1800
General works, treatises, 	and textbooks
QC 815		1801-1969
QC 815.2	1970-

Signatura LCC

Signatury v LCC jsou jako v jiných klasifikačních systémech používány pro účely stavění knih na regály. Skládají se ze dvou částí:

• číslo třídy (class number)
• číslo jednotky (item number).

Jak již bylo výše zmíněno, číslo třídy nebo-li notace je v systému LCC alfanumerické. Tvoří jej jedno až tři velká písmena následována čísly od 1 do 9999, s možností desetinného dělení nebo jiného rozdělení podle dalších podkategorií. Číslo třídy se tvoří podle tabulek LCC.

Číslo jednotky se používá pro rozlišení exemplářů v rámci stejné třídy a je velkým pomocníkem při řazení knih na regálech. Číslo jednotky je ve většině případů tvořeno katerizačním číslem, rokem vydání, číslem části a označením multiplikátu. Je nutné podotknout, že číslo jednotky se objevuje pouze na konkrétní knize, ne v bibliografickém záznamu.

Katerizační číslo se skládá z jednoho velkého písmena, kterému předchází desetinná tečka, a arabských číslic. Čte se v desetinné sekvenci, takže čísla .A52 nebo .A5999 předchází číslu .A6. Katerizační číslo se však může v signatuře objevit dvakrát, ve výjimečných případech dokonce třikrát. V signatuře se téměř vždy objevuje v čísle jednotky, kdy je tvořeno podle hlavního záhlaví. Může se však objevit také v čísle třídy, kdy se na některých místech LCC používá pro dílčí rozdělení některých podtříd. Nejčastěji je to u geografického rozdělení.

Většina signatur LCC je tvořena podle stejného schématu. Následují dva nejčastější modely s příklady, jež se odlišují tím, že druhé číslo třídy zahrnuje rozšíření o podkategorii vyjádřenou katerizačním číslem.

Číslo třídy:
1-3 velká písmena
Celé číslo 1-9999
Desetinné rozšíření
Číslo jednotky:
Katerizační číslo podle hlavního záhlaví
Rok vydání
Číslo třídy:
1-3 velká písmena
Celé číslo 1-9999
Desetinné rozšíření
První katerizační číslo podle termínu  pro heslo, místo nebo formu
Číslo jednoty:
Druhé katerizační číslo podle hlavního 	záhlaví
Rok vydání
Erich Fromm – Social character in a Mexican village (HN113.5 .F74 1996)
Číslo třídy:
Velká písmena		HN		Social history and conditions
Celé číslo		113		Mexiko
Desetinné rozšíření	5		1945-
Číslo jednotky:
Cutter číslo		.F74		Fromm – hlavní záhlaví
Rok vydání		1996
William Gerdt – Complementary visions of Luisiana art (N6530.L8 G47 1996)
Číslo třídy:
Velká písmena		N		Visual arts
Celé číslo		6530		Art in U.S.
První Cutter číslo		.L8		Louisiana
Číslo jednotky:
Druhé Cutter číslo	G47		Gerdt – hlavní záhlaví
Rok vydání		1996

V signatuře v prvním příkladě zahrnuje číslo třídy desetinné rozšíření, které indikuje uspořádání podle časového období, a číslo jednotky je katerizační číslo vytvořené podle hlavního záhlaví. V druhém příkladě číslo třídy zahrnuje katerizační číslo pro heslo, které indikuje uspořádání podle místa, druhé katerizační číslo založené na hlavním záhlaví je pak potřeba pro určení jednotky.

Tato dvě schémata jsou nejčastější, vyskytují se ale i další, i když méně častá. Zřídka je číslo třídy následováno datem, ale ne číslem jednotky. Dále v mnoha případech notace reflektuje specifické podmínky dané třídy, např. číslo třídy v třídě G pro mapy a atlasy často obsahuje tzv. trojité katerizační číslo, a ve třídě M mnoho čísel třídy pro hudební díla obsahují číslo opusu nebo tématické rejstříkové číslo.

Katerizační čísla

Důvodem používání katerizačních čísel je zachování abecedního uspořádání kdykoliv, kdy je to potřeba, ať už v rámci LCC nebo při řazení knih na regálech. Katerizační čísla mohou být založena na osobních jménech, jménech korporací, geografických názvech, slovech označujících téma, nebo názvech děl. Katerizační číslo je kombinace velkého písmena s jedním nebo dvěmi arabskými číslicemi, v některých případech jsou potřeba ještě delší čísla. Pravidla, podle kterých se katerizační číslo tvoří, souvisí s tím, za jakým účelem je číslo tvořeno, zda je součástí čísla jednotky nebo čísla třídy.

Katerizační číslo jako číslo jednotky

Jak již bylo dříve zmíněno, hlavním prostředkem, jak dokumenty na policích seřadit abecedně, je právě katerizační číslo jako číslo jednotky. Toto abecední uspořádání je založeno na katalogizačních pravidlech, kdy se dokumenty na policích řadí abecedně podle hlavního záhlaví, jak je uvedeno v bibliografickém záznamu. Z hlavního záhlaví se několika prvním znakům, většinou 1-3 někdy i víc, přiřadí znaky z katerizační tabulky. Přiřazování znaků z katerizační tabulky se řídí několika pravidly:

• vynechávají se členy (der, die, the, les, la, …),
• písmenům nezahrnutým v tabulce se připisuje nejbližší nejnižší nebo nejvyšší číslo,
• 0 a 1 se nepoužívají,
• pro arabské a římské číslice se požívají katerizační čísla .A12–.A19.

Katerizační tabulka

Příklady katerizačních čísel vytvořených podle tabulky:

Samohlásky
Ambrož.		A43
IBM.		I26
S
Singer.		S56
Schreiber	.S37
Q
Quin.		Q56
Quade		.Q33
Souhlásky
Clark.		C53
nebo	C63

Přiřazování katerizačních čísel není mechanické, ale jde o intelektuální činnost. Každé záhlaví musí být přidáno k existujícím záhlavím na regále takovým způsobem, aby byl zachován abecední pořádek. Vzhledem k tomu, že katerizační tabulka neobsahuje explicitně vyjmenované všechny možné kombinace písmen, dává určitý volný prostor k tomu, aby se abecední pořádek na regálech dodržel. To znamená, že při tvorbě nového čísla jednotky je vždy potřeba zkontrolovat již přidělená čísla jednotek na konkrétním regále. Pokud by číslo jednotky nové knihy kolidovalo, tak ho upravit, aby abecední pořádek nebyl narušen, přestože takové katerizační číslo nemusí být v souladu s tabulkou. Může se tak stát, že katerizační číslo pro konkrétní jméno nebo dílo je stálé pouze v rámci jednoho čísla třídy.

Pokud katerizační čísla o třech znacích nejsou dostačující, lze je dále rozšířit o desetinná čísla podobně jako je tomu u čísel tříd.

Katerizační číslo pro vyjádření předmětu

Na některých místech se v tabulkách LCC některým heslům přiřazují katerizační čísla, což má za následek abecední uspořádání těchto hesel. Běžně by totiž v klasifikačních tabulkách měla být hesla řazena logicky, ne abecedně. Proto, kdekoliv je to možné, jsou podhesla v LCC tabulkách označena číslem třídy a ne katerizačním číslem. Nicméně tam, kde systematická posloupnost podhesel není vhodná nebo nemůže být uplatněna kvůli nedostatku celých nebo desetinných čísel, nebo kdy skupina hesel sama o sobě neposkytuje logický nebo hierarchický pořádek, tak se hesla uspořádají abecedně, a to za použití katerizačních čísel.

Katerizační čísla lze v rámci čísel třídy použít pro vyjádření předmětu, pro osobní a korporativní jména, názvy děl nebo geografické názvy. Na rozdíl od katerizačních čísel vyjadřujících předmět nejsou čísla pro osobní, korporativní nebo geografická jména či názvy děl v tabulkách vyjmenována. V rámci každého čísla třídy je uveden pouze reprezentativní vzorek.

Např.

QP		PHYSIOLOGY
Heart
Study and teaching. 	Research.
Research techniques.
112.4				General works
112.5A-Z				Special, A-Z
112.5C3					Cardiography
112.5E4					Electrocardiography
112.5.E46					Electrophysiology
112.5M33					Magnetocardiography
QA		MATHEMATICS
Biography
28				Collective
29				Individual, A-Z
e.g.
29.G3					Gauss
29.J2					Jacobi
29.N2					Napier

Tabulky

Přestože LCC je tzv. enumerativním systémem a všechna hesla jsou v něm explicitně vyjmenována, na některých místech se používají pomocné tabulky. Na rozdíl od jiných klasifikačních soustav jich však není tolik.

Obecně tabulky reprezentují různá schémata v podkategoriích, některé podle formy, jiné podle geografické oblasti, jiné podle časového hlediska, další podle předmětu. Ve třídách A, B, M, a P se tabulky používají také pro uspořádání děl jednotlivých autorů. Notace v tabulkách je dvojího typu - buď katerizační čísla nebo arabské číslice. Katerizační čísla, jako např. .U6 pro Spojené státy se přidávají k číslu třídy nebo jinému katerizačnímu číslu jako rozšíření. Arabské číslice v tabulkách indikují pořadí podkategorií tak, jak se objevují v rámci rozmezí čísel třídy.

V LCC existují dva základní typy tabulek:

1. Tabulky širokého použití

Tyto tabulky se používají napříč celým systémem LCC. Jde především o:

a) Geografické tabulky

Tabulky reprezentují geografické rozdělení podle abecedy pomocí katerizačních čísel. Jde například o Regions and Countries Table, která se použije pokud se vyskytne instrukce „By region or country, A-Z“ nebo „By country, A-Z“.

b) Biografické tabulky

Pro dílčí uspořádání děl o osobnosti, včetně biografických a autobiografických prací jako jsou dopisy, deníky a rozhovory, se používá Biografická tabulka, sestavená z katerizačních čísel, která se přidají ke katerizačnímu číslu osoby, o které je psáno.

c) Tabulky překladů

Tyto tabulky se používají pro uspořádání různých překladů jednotlivých děl.

2. Tabulky úzkého použití

Na určitých místech systému LCC je zapotřebí specifických tabulek pro konkrétní rozčlenění dané třídy nebo podtřídy. Příkladem je například tabulka Q1, která obsahuje chemické prvky a lze ji použít v rámci celé třídy Q.

Pravidla vytváření signatur

Stanovení správného místa v klasifikaci klade na indexátora nároky nejen co se týče hlubokých znalostí o klasifikovaném oboru, ale také co se týče klasifikačního systému. Navíc jsou také důležité znalosti o konkrétním fondu a specifických praktikách, které se uplatňují v dané knihovně.

Všeobecná pravidla

Základní pravidlo, jak vytvořit číslo třídy, je zatřídit dílo podle jeho obsahu do co nespecifičtějšího dostupného čísla třídy, které pokrývá obsah díla. Pokud takové číslo není dostupné, lze podat návrh Kongresové knihovně na vytvoření nového hesla a odpovídajícího čísla třídy, pokud je to žádoucí. Jinak je připsáno nejbližší nadřazené číslo, běžně to, co je v hierarchii o jedno výše.

Druhým pravidlem je indexovat s knihou v ruce a s knihami na stejné téma (nebo to aspoň ověřit), což znamená o stejném předmětu ze stejného hlediska, s knihami, které jsou již ve sbírce indexované. Cesty, jak se ujistit, kam byla díla v hierarchii LCC zařazena, zahrnují:

1. Podívat se do katalogu na již existující záznamy podle předmětu nebo autora.
2. Podívat se na čísla třídy pod odpovídající předmětové heslo v LCSH [3].
3. Podívat se na celý přehled tříd LCC a zjistit, kam by mohla být indexovaná kniha co nejlépe zařazena, a poté si prostudovat přehled této třídy a její rejstříky.
   Protože LCC je organizováno podle vědních oborů, prvním krokem při formulaci signatury je výběr vhodné hlavní třídy a podtřídy. Což by mělo následně jít ruku v ruce s nastudováním přehledu celé třídy nebo podtřídy. Jakmile je vhodná podtřída vybrána, následuje vyhledání co nejvhodnějšího umístění v rámci ní. Poté, co je určeno číslo třídy, se k vytvoření signatury ještě musí vytvořit číslo jednotky a datum, pokud je to vyžadováno. Kompletní signatura musí být poté ověřena v již hotovém seznamu signatur, abychom se ujistili, že dokumenty na stejné téma byly zařazeny na stejné místo v klasifikaci. Pokud je vše v pořádku, je nakonec potřeba zkontrolovat, zda je signatura jedinečná.

Specifická pravidla

Díla o jednom tématu

Dílům, pojednávajícím pouze o jednom předmětu, se přiřadí specifické číslo třídy, které reprezentuje souhrnný, celkový obsah díla. V ideálním případě je význam čísla totožný s obsahem klasifikovaného díla. Pokud takové číslo třídy, které co nejpřesněji vystihuje obsah díla neexistuje, vybere se nejbližší širší heslo a odpovídající číslo třídy.

Díla o jednom tématu s ohledem na jeden nebo více aspektů

Mnoho děl pojednává o tématu s ohledem na různá hlediska, například formy, místa, času. U děl pojednávajících o tématu s ohledem na určitou formu se přiřadí číslo třídy zahrnující předmět i formu, pokud existuje. Pokud neexistuje, dílo se přiřadí v rámci předmětu pod heslo „general works“. Není důležité zachovat formu dokumentu, ale předmět díla, tzn. nelze zařadit dílo pod širší heslo, kde je forma přesně vyjmenována.

U děl pojednávajících o tématu s ohledem na místo se také přiřadí číslo třídy zahrnující předmět i místo, pokud existuje. Pokud dílo pojednává o předmětu s ohledem na více lokalit, vybere se to, na které je kladen největší důraz, příp. to, které je uvedené jako první. Pokud v rámci předmětu nejsou k dispozici žádná geografická rozdělení, vybere se pouze číslo třídy pro předmět díla bez ohledu na místo, jestliže ovšem v tabulkách nejsou jiné instrukce.

U děl pojednávajících o tématu s ohledem na určité časové období se také přiřadí číslo třídy zahrnující předmět i časové období, pokud existuje. Pokud pod předmětem u čísla třídy jsou k dispozici rozdělení pro časová období a klasifikované dílo pokrývá delší časový úsek rozdělený mezi více čísel třídy, vybere se číslo třídy korespondující s nejstarším časovým obdobím, které dílo zahrnuje, pokud ovšem tato nejstarší časová období nejsou v díle pokryta jen povrchně a stručně.

U děl pojednávajících o tématu s ohledem na více hledisek se také přiřadí číslo třídy zahrnující předmět i více hledisek, pokud existuje. Pokud takové číslo není, použije se číslo reprezentující nejvíce zdůrazněné hledisko nebo to, které je považováno za důležitější a významnější.

Díla o více tématech

Pokud obsah díla zahrnuje více než jedno téma a neexistuje číslo třídy, které by tomu odpovídalo, musí se vybrat mezi jedním nebo dvěma čísly třídy, z nichž každé reprezentuje určitou část obsahu díla. V takových případech se rozhodnutí řídí těmito pravidly:

1. Vybere se číslo třídy podle instrukcí v tabulkách.
2. Pokud neexistuje, použije se číslo třídy pro téma, které v díle dominuje, pokud se to dá určit.
3. Pokud žádné z témat nedominuje a témata jsou dvě nebo tři, dílo se zařadí do třídy pod první z pojednávaných témat.
4. Pokud žádné z témat nedominuje a témat je více než tři, použije se širší heslo v hierarchii, které tak zahrne všechny předměty.
5. Díla pojednávající o vztahu mezi dvěma nebo více tématy se zařadí na co nejvíce specifické místo pokrývající vztah, pokud existuje.
6. Pokud dílo pojednává o vlivu jednoho tématu na druhé, dílo se zařadí pod téma, které je ovlivňováno.
7. Pokud dílo pojednává o aplikaci jednoho tématu na druhé, je dílo zařazeno pod téma, na které je to aplikováno.
8. V případech, kdy se jedno nebo více čísel třídy zdá být stejnou měrou dostatečné, vybere se číslo podle osobní úvahy indexátora nebo podle užitečného uspořádání.

Pravidla pro řazení knih na regál

Štítky se signaturou se nejčastěji lepí na hřbet knihy tak, aby byly všechny informace čitelné po řádcích. Na následujícím obrázku je dobře vidět struktura hřbetního štítku se signaturou LCC.

Obr. 1: Signatura LCC [BROUGHTON, 2006]

Na prvním řádku je písmeno reprezentující hlavní třídu a podtřídu. Na druhém řádku následuje číslo odpovídají specifickému zařazení dokumentu do podtřídy. Na třetím a čtvrtém řádku jsou katerizační čísla, první vyjadřuje předmět a druhé je již součástí čísla jednotky a odpovídá hlavnímu záhlaví dokumentu. Na posledním pátém řádku je rok vydání.

Knihy se na regály řadí vedle sebe buď v abecedním nebo číselném pořadí, podle obsahu jednotlivých řádků. Dobře znázorněno je to na následujícím obrázku.

Obr. 2: Řazení knih na regále [BROUGHTON, 2006]

Knihy jsou řazeny abecedně podle čísel hlavních tříd a podtříd. V rámci tohoto abecedního řazení se knihy ze stejné hlavní třídy řadí podle čísel podtříd. Následuje abecedně-číselné řazení podle katerizačních čísel a nakonec podle roku vydání.

Díky tomuto systému lze na regály ve volném výběru vedle sebe velice snadno dostat např.:

• Díla na stejné téma seřazená abecedně podle autorů.
• Díla jednoho autora na stejné téma, která jsou řazena chronologicky.
• Sborníky z konference řazené chronologicky.