Při prohlídce webovských stránek Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PSP) získáme pocit, že tato instituce ctí Listinu základních práv a svobod, která státním orgánům ukládá, aby "přiměřeným způsobem informovaly o své činnosti". Dozvíme se tak mj. programy schůzí, písemné interpelace, základní osobní údaje o našich zákonodárcích, do jakého výboru jsou zařazeni, kdy a jak hlasovali. Nedávno byla na Internetu v rámci ambiciózního projektu Elektronická knihovna "Český parlament" zpřístupněna část tzv. parlamentárií. Nicméně jedna věc mi v jinak uceleném informačním systému chybí: možnost kontaktovat poslance prostřednictvím e-mailu.

V čem spočívá příčina tohoto stavu, když stěží lze PSP podezírat z neprogresivního postoje v souvislosti se zaváděním moderních informačních technologií, aspoň pokud jde o pohled zvenčí? Z obavy, že by bylo ohroženo soukromí poslanců nebo že by byli zavaleni dopisy voličů, kteří nemají nic jiného k práci, než aby zkoušeli psát na každou adresu, na kterou narazí? Když mohou poslanci zaměstnávat ze státních prostředků asistenty, kteří v parlamentní knihovně připravují pro svého šéfa podklady k jednání, proč by nemohli odpovídat na dotazy, které obdrží elektronickou poštou?

V reakci na zřejmě časté otázky správce serveru PSP sděluje, že záleží na každém poslanci, zda si vystaví vlastní home page a zřídí e-mail schránku, zveřejní její adresu a bude vyřizovat poštu na ní došlou. Dosud tak učinilo celkem 40 členů PSP, ovšem v drtivé v rámci prezentací stran, které v parlamentu reprezentují (ODS, US, KDU-ČSL a ČSSD). Dlužno dodat, že ani v jiných zákonodárných sborech v evropském měřítku, které jsme "virtuálně" navštívili, není situace růžovější. Britská Dolní sněmovna je více než skoupá na tyto informace, osobní e-mail nenajdeme ani v Bundestagu, ani ve francouzské sněmovně. Vstřícnější vůči voličům jsou někteří rakouští, nizozemští a polští poslanci. Tradičně je naopak liberální informační politika - nejen v této oblasti - ve Spojených státech.

Leckdo spatřuje východisko ze současné politické krize v přiblížení politiky občanům, jejichž suverenita v politickém životě trvá 48 hodin jednou za volební období. Vždyť kdo se osobně setkal s poslancem, kterého zná podle jména ze stranické kandidátky, pro niž jsme se rozhodli, kdo ví, kde sídlí jeho kancelář a kdy ho tam může zastihnout? Obnovit ztracenou důvěru se nepodaří přes noc, ale česká poslanecká sněmovna by k tomu mohla přispět maličkostí se zavináčem uprostřed. Doufejme, že zájem, který o komunikaci e-mailem projevili "otcové-zakladatelé" Unie svobody a další uchazeči o poslanecký mandát, neskončí s předvolební kampaní.