Vážení čtenáři,

když se v souvislosti s nástupem informačních technologií a internetu začalo mluvit o virtuální realitě, kyberkultuře, hyperdokumentu a podobných nehmatatelných produktech současné sociální reality, znělo to trošku jako blouznění myslí opojených přílišnou dávkou nul a jedniček. Před necelými devíti lety, v roce 1997, vizionář Saša Skenderija v 8. čísle našeho časopisu napsal: "Nové dynamické síťové konfigurace totiž vytvářejí v současnosti úplně nové komunikační modely a standardy (interaktivní sdílené procedury, decentralizované a otevřené hypermediální struktury, virtuální realita apod.), které se svou povahou podstatně liší od klasických, byť vysoce automatizovaných modelů a forem vyskytujících se v knihovnicko-informačních procesech. Lze dokonce uvažovat o nově vznikajícím globálním komunikačním paradigmatu, které postihuje, resp. ovlivňuje široké spektrum komunikačních a vůbec civilizačních struktur a procesů. "

O rychlosti změn, které s uvedeným vývojem souvisejí, svědčí to, že ve zmiňovaném paradigmatu už dávno žijeme - stačilo několik málo let. Stačilo několik málo let, aby vznikla Wikipedia, aby blogy začaly měnit charakter zpravodajství, aby se zcela běžným stalo "nasávání" informací pomocí elegantní technologie RSS, aby se práce a spolupráce řady z nás do značné míry virtualizovala, i když na hlavě nemáme brýle futuristických tvarů a na rukou datové rukavice umožňující si s našimi partnery potřásat rukou v kyberprostoru a dívat se přitom (virtuálně) z očí do očí. Zatím.

Máme ale videotelefony a webináře, tedy internetové online semináře, máme silné technologie (Google a další), které nám umožňují nalézt v řadě případů podstatné informace velmi rychle a efektivně, máme nástroje pro sdílení informací, dezinformací i fám. Stále více našeho úsilí i jeho výsledků se skutečně přesouvá do virtuálního prostoru, konkrétně světa webových aplikací, sítí, vyhledávačů, databází, repozitářů. Navíc, nejsme v něm sami, síla (mnohdy dobrovolné) spolupráce stovek a tisíců uživatelů prakticky demonstruje, co znamená zprofanované sousloví "synergický efekt".

Jak v tomto světě obstojí knihovny, jejichž OPACy se z hlediska struktury a nabízených služeb už definitivně staly anachronismem? Pokud vám tato slova připadají příliš silná, přečtěte si zprávu pro Kongresovou knihovnu ze 17. března 2006 nazvanou The Changing Nature of the Catalog and its Integration with Other Discovery Tools. V této zprávě se mj. uvádí: "...the catalog represents a shrinking proportion of the universe of scholarly information. The catalog is in decline, its processes and structures are unsustainable, and change needs to be swift."

Knihovny musejí své služby a katalogy propojit s dalšími dostupnými externími zdroji, radikálně uzpůsobit vyhledávací rozhraní svých OPACů a nabídnout uživateli standard, na který je zvyklý z většiny webových aplikací. Náznakem podobných změn je např. možnost vyhledávání informací v katalozích a databázích Státní technické knihovny prostřednictvím služby Google Scholar, o které v tomto čísle Ikara referuje Petr Novák. Tentýž autor pak - mj. i v návaznosti na výše citovanou zprávu - v dalším článku předestírá, jak by mohla budoucnost knihovních katalogů a s nimi spojených služeb vypadat.

Doufáme, že jsme vaši mysl dostatečně znepokojili. Přejeme příjemné a hlavně inspirativní čtení.