Jsem přesvědčena, že všichni příznivci jednoho z nejoblíbenějších, ne-li vůbec nejoblíbenějšího, písničkáře, hudebníka ,poety a mistra slova, vědí, že určitou dobu pracoval jako knihovník v ostravské městské knihovně. My, bývalí kolegové, jsme na tuto skutečnost patřičně hrdí a někdy to vypadá, jako by kousek z jeho věhlasu a hlavně umění spočinul i na nás. Nelze si mnohdy nevšimnout, obvykle když vydá, nebo „provede“ něco obzvlášť úžasného, těch dmoucích se hrudí, zvláštního svitu v oku jako protikladu rádoby skromnému špitnutí „jó, Jarek, tak s tím jsme ….“ A nutno říci, že ani Jarek (budu mu tak důvěrně říkat, vždyť přeci kdysi…) na nás nezapomíná. Nemám teď na mysli to, že nám knihovníkům napsal, pokud je mi známo, nikdy nevydanou, píseň Knihovník, kterou my považujeme už za „knihovnickou hymnu“, ale především to, že si čas od času najde ve svém nabitém programu chvilku a přijde na kus řeči a zpěvu, aby nás svým svérázným humorem tak trochu polidštil. Najednou nám připadá méně důležité, že si čtenáři ne a ne zapamatovat, jak jsou důležité signatury, a dovolí nám zapomenout na takové chuťovky, jako je např. revize fondu ve 36°C vedrech, nebo výpadek počítačové sítě v době největšího náporu čtenářů.

Letos jsme jej umluvili – vlastně jak říkáme my knihovničtí mafiáni – dali jsme mu nabídku, v podobě Černého draka (pro nezasvěcené výborný chladný čínský čaj s pěnou), kterou nemohl odmítnout a přišel. Přišel, aby s námi oslavil Týden knihoven, který se letos nesl pod heslem Knihovnická bašta. A bašta to opravdu byla. Nejprve nám „diskrétně nakrmil ucho“ nejnovějšími informacemi ze svého soukromí ( Blesku, nemáš šanci), potvrdil notoricky známou věc, že i nadále miluje jen svou Martinu (vypadá to, že nám zase pšenka nepokvete) muziku, scrabble a život vůbec a pak už jsme probrali a semleli vše, co se dalo. Kdybych se měla vrátit k té baště – pak bych tento mejdan přirovnala k dortu upečenému ze smíchu, zpěvu, hudby, vzpomínek a mnoha jiných ingrediencí, přičemž šéfkuchař byl zkušený, neodolatelný a pohotový, takže výsledkem byl jemný, lehký a velmi chutný desert, který se i při absenci cukru postaral o výživu našich mozkových buněk a ozdravění mysli.

A co ten tak trochu bulvárně znějící titulek? Je to výsledek naprosto uvolněné atmosféry, snad i koketně nezávazného Jarkova přání vyzkoušet si jak to za „tym pultem dneska vlastně chodi“ a naše zbožné přání, aby si to opravdu chtěl vyzkoušet. Vždyť, kdy zase budeme mít šanci být za jedním pultem s „naším“ Jarkem a taky, kdy bychom ještě měli šanci vidět ty protáhlé obličeje některých zvlášť milých čtenářů, kteří knihovníky považují za „jakesi skladniky“ v knihovně a „včil by tam uviděli teho Nohavicu, co aji v televizi aji ve filmu je.“ No, necháme se překvapit.

I v tom je krása života. V každém případě – Jarku, díky moc a za ten pult můžeš kdykoliv.

Černý drak (to, co vypadá jako pivo) pro hudebního draka,

zkouška z knihovnické terminologie (obstál),

Jsem knihovník, jsem knihovník…,

a teď jsem fakt mezi svými,

teď jsme hrdí i my, že jsme knihovníci.

...rozmazaný podpis budoucí “pracovní smlouvy“.