Podobně jako pro odborníky a zejména pro pracovníky ve vědě a výzkumu všech oborů platí anglické přísloví „publish or perish“ (publikuj, nebo zanikneš), stále více a naléhavěji se do úvah o budoucnosti knihovnictví jako profese ve světě digitalizace postupně všeho, čím knihovny plnily své budovy a sály, vkrádá otázka další existence těch, které právě podstatné části této uživatelské sféry slouží. Je už nepochybné, že v knihovnách orientovaných na literaturu technických a přírodovědných oborů doslova mizí potřeba akvizice tištěných dokumentů, protože ty nejvýznamnější, jako jsou časopisy, výzkumné zprávy, vysokoškolské kvalifikační práce, patenty, normy nebo referáty z konferencí jsou publikovány elektronicky. Avšak na druhé straně skoro čtyřicet let po nástupu digitalizace publikací (první digitální verze amerických novin New York Times vznikla už roku 1969) a také po několikrát už předpovídané „bezpapírové literatuře“ (vzpomeňme třeba jednoho z nejvýznamnějších světových sociologů predikujících život postindustriální, resp. informační společnosti, Daniela Bella [1] a jeho už v roce 1980 vyjádřené naději na alespoň „paperless office“) nejsme v situaci ohrožení tištěné knihy a tudíž ani v ohrožení knihoven, které na nich svoji existenci tradičně staví. Stále ještě vzkvétá mohutný vydavatelský průmysl tištěných publikací a také velkolepé knižní veletrhy (např. ten frankfurtský) vykazují jen relativně malý podíl digitální produkce. Navíc je zřejmé, že například denní tisk, i když má většinou své bezplatně přístupné digitální verze, neztrácí své čtenáře a trh populárních časopisů pro volný čas přímo vzkvétá. Veřejné knihovny, které dokáží svým čtenářům nabídnout tuto produkci, včetně už samozřejmých fondů krásné a populárně naučné literatury, se o svůj osud zcela jistě ještě velmi dlouhou dobu nebudou muset obávat. Naopak s rostoucími cenami a sortimentem domácí a hlavně překládané zahraniční produkce jde o čtenáři stále vyhledávanější instituce, které navíc mohou nabídnout i odborný poradenský servis nejen při výběru z vlastních fondů, ale i v přístupu svých čtenářů všech věkových skupin do externích informačních zdrojů prostřednictvím internetu. Mezi důvody, pro které do veřejných knihoven stále chodí čtenáři, také patří relativně vysoké a stále rostoucí ceny knih, a to i těch „na jedno přečtení“, pro které veřejnost do těchto kulturních institucí chodí především.

Už před jedenácti lety jsem v jednom článku [2] připomněl, že se, na rozdíl od dřívějších prognóz, začala opět, nyní už však dosti vtíravě a podloženě, otevírat existenční otázka dnešního informačního pracovníka a knihovníka. A to i v tom případě, že informační pracovník bude pracovat v kybernetickém informačním prostoru s vyšší kvalifikací než konečný uživatel a mimo knihovny se koncovému uživateli budou nabízet nejen tištěné dokumenty. A položil jsem otázku, zda a kdy ještě do „kamenných“ knihoven zajdou čtenáři, vybavení lehkými přenosnými notebooky s připojením na internet, umožňujícími práci v digitalizovaných telekomunikacích a jejich prostřednictvím v celém kybernetickém prostoru informačních dálnic a na ně připojených servisních informačních systémů.

Jestliže se dnes už všeobecně spekuluje o ohrožení knihoven digitalizací, není to, pokud bychom předem nespecifikovali, o který jejich segment přesně jde, nikterak podložené. Kromě těch, jejichž čtenářům se dnes skutečně nabízí převážná část informačních zdrojů na serverech nakladatelství či databázových center, zatím žádná knihovna, zejména pak dobře vedená knihovna veřejná, nemusí mít z digitalizace ještě po dlouhou dobu žádné existenční obavy.

Pokud jde o název tohoto příspěvku, je namířen zcela specificky. Nejde přitom o jen úzkou výseč celého spektra knihoven. Jen málokdy si totiž uvědomujeme, že odborná uživatelská komunita knihovnických a informačních služeb není ani zdaleka rovnoměrně rozdělena do všech oborů (a tím také do na ně specializovaných knihoven). Vzhledem k tomu, že už tradičně je knihovnické vzdělávání, zejména na nejvyšších stupních, založeno zpravidla všude na humanitně, respektive sociálně orientovaných vzdělávacích institutech, nabízí se pak jako převažující orientace absolventů samozřejmě právě v tomto směru. Na druhé straně však právě ta největší a po informačních zdrojích nejvíce prahnoucí uživatelská sféra se rekrutuje z úplně odlišného ranku věd a oborů. Vévodí jim chemie a medicína. Následují inženýrské obory a přírodovědně orientovaný výzkum. Oproti tomuto uživatelskému segmentu se ten humanitně a sociálně orientovaný jeví, zejména z hlediska nároků na včasnost a relevanční přesnost dokumentů, které na knihovnicko-informačních službách požaduje, jako marginální. Pokud se týká míry digitalizace informačních zdrojů v těchto oborech, jde opět o neporovnatelně nižší procento oproti zdrojům v přírodovědných, technických a medicínských oborech. Navíc filozofové, lingvisté, historici, psychologové, sociologové, politologové a odborníci z příbuzných profesí zpravidla nenárokují cizí pomoc při orientaci v informačních zdrojích, protože se spoléhají pouze na své vlastní zkušenosti a znalosti autorů a literatury ve svém oboru. A mají také po „své“ literatuře skutečně mnohem snadnější přehled, například oproti technikům, pro které se ročně zaznamenává v informačních databázích více než jeden milion nových patentů.

Zcela jiné uživatelské chování než pracovníci „neexaktních“ oborů vykazuje právě ta nejširší uživatelská obec knihovnických a především informačních služeb. A pokud ji v knihovnách nezíská, musí se také spolehnout na své vlastní schopnosti, ovšem v podstatně náročnějším informačním prostředí. Specialisté v humanitních a sociálních vědách si vesměs s nalezením a výběrem toho, co potřebují ke studiu, poradí sami, a pak už je na knihovnách, aby jim požadované dokumenty zpřístupnily. Akvizice, správa včetně katalogizace, půjčování (i prostřednictvím meziknihovních výpůjčních služeb, resp. dokumentových dodavatelských služeb) dokumentů jsou skutečně hlavními a zcela převažujícími službami, které od knihovny tito uživatelé požadují. Také v exaktních oborech je finální informační službou zpravidla dodání, resp. zprostředkování primárního dokumentu, jenomže před tím zde velmi výrazně vzniká potřeba tento dokument na základě věcného zadání problému, tématu nalézt, resp. bibliograficky identifikovat. A protože právě v daných oborech se v moderní době vytváří ono nepřeberné a nepřehledné moře informací nesených nejrůznějšími druhy dokumentů (a jen v mizivém procentu knihami), vyvstává zde před vlastními tradičními knihovnickými činnostmi naléhavá potřeba profesionálního informačního servisu, který by koncovému uživateli – výzkumnému či vývojovému pracovníkovi, konstruktérovi, lékaři, ale také manažerovi, finančníkovi, vládnímu analytikovi – pomohl v orientaci v nepřeberném množství informačních zdrojů. Klíčem je znalost nikoli vlastního oboru, v němž je dotaz na zdroje položen, ale znalost dostupných profesionálních informačních zdrojů v komerčních světových databázových centrech, zkušenost v sestavování vhodných rešeršních strategií a dovednost příslušné dotazovací jazyky používat. To nelze požadovat od koncového uživatele, který strastiplnou cestu za informacemi podniká jen čas od času, ale od profesionálního rešeršéra. A nelze se odvolávat na snahu a někdy i přesvědčení koncových uživatelů, že si s pomocí dnes všeobecně uplatňovaných uživatelsky přátelských rozhraní vyhledávacích systémů poradí sami. I tyto systémy lze využívat při znalosti profesionálních postupů podstatně efektivněji, než tak, jak se všeobecně (a to i pro vyhledávání jiných než právě odborných a vědeckých informací) používají.

Nicméně fenomén „vyhledávání informací“ se stal v posledních letech právě díky těmto populárním uživatelským rozhraním, nejvíce používaným samozřejmě na internetu, významnou hybnou silou rozvoje společnosti. A kde jinde než právě v knihovnické komunitě se tato situace velmi citlivě vnímá a vyvozují se z ní také různé koncepce a závěry. Příkladem může být třeba hned odborné zázemí světově nejproslulejšího knihovnického systému moderní doby – OCLC. V jeho firemním bulletinu NextSpace ze začátku roku 2007 se hlavní článek, nazvaný případně „Search for tomorrow“ [3], věnuje významu vyhledávacích služeb v knihovnictví obecně, tedy nikoli speciálně ve vědeckotechnických knihovnicko-informačních službách, a jeho podstatná část je tudíž věnována využívání hlavních internetových vyhledávačů. Skutečnost, že společnost je dnes fenoménem vyhledávání informací tak hluboce zasažena, dokládá mimo jiné posledními statistikami, jimž se pyšní nejpopulárnější internetový vyhledávací systém – Google. Uvádí se, že jen v jediném měsíci (lednu 2007) bylo tímto systémem realizováno 3,9 miliardy vyhledávání, což představovalo podle analýz společnosti Nielsen//NetRatings and Enquisite Software 72 % hodnoty celosvětového trhu v oblasti vyhledávacích informačních služeb. Svědčí to nejen o mohutnosti Googlu, ale také o obrovském informačním trhu, jemuž zřejmě vládnou právě vyhledávací operace. Začalo to už v první polovině 90. let minulého století tehdy populárními vyhledávači (angl. search engines) WebCrawler, na tehdejší dobu fenomenálním Lycosem a později AltaVistou a dodnes se uplatňujícím Yahoo! a vedlo to k současnému přesvědčení bohužel i řady vědeckých a odborných pracovníků, že všechno se už dá najít na internetu, zejména prostřednictvím vyhledávače Google. Skutečnost je bohužel taková, že se ani tímto nejmocnějším vyhledávacím nástrojem nedá vyhledat skutečně podstatná většina odborných a vědeckých informací, protože ty jsou uloženy v „zaheslovaných“ databázích u komerčních poskytovatelů on-line přístupu, jako jsou databázová centra a další komerční servery – třeba nejvýznamnějších světových nakladatelů.Tam se žádný populární internetový vyhledávač nedostane. Tyto servery je třeba znát, vědět, co který nabízí (a jaká je jeho obchodní politika), a zejména umět si do něho zajistit přístup a ovládnout příslušné rešeršní strategie vedoucí k racionálnímu vyhledávání informací.

Tím se dostáváme k samotnému závěru úvahy, inspirované tolik se dnes prosazujícím fenoménem vyhledávání informací. Ten je vyvolán přece jen nikdy dříve tak rychle se rozpínajícím mořem informací a na druhé straně nesporně fantastickými schopnostmi a možnostmi především všeobecně známého a stále se rozvíjejícího hlavního vyhledávacího nástroje, kterým je bezesporu Google. Tím závěrem je varování knihovníků, sloužících ve velkém počtu vědeckých a odborných knihoven orientovaných na jiné než humanitní a sociálně vědní obory, před zánikem jejich pracovišť, pokud zcela nezmění své hlavní profesionální poslání a tomu odpovídající chování. Jde zejména o knihovny vysokoškolské. Služba, o kterou se jedná, můžeme přitom zařadit do velmi tradiční oblasti „práce se čtenářem“, což je už velmi známá a na knihovnických školách zavedená disciplína. Jenomže v knihovnách, o kterých je nyní řeč, se čtenář mění na uživatele informačních služeb. Nebude si vypůjčovat ani elektronické dokumenty, ale bude chtít pomoci s jejich nalezením ať prostřednictvím bibliografických, resp. metadatových prostředků, nebo vyhledáváním přímo v databázích úplných dokumentů. Každý z těchto uživatelů si poradí v Googlu, ale co mu to bude platné, když ten ho k těm nejcennějším, skutečně profesionálně zpracovaným informačním zdrojům nemůže přivést? Přitom i v komerčních systémech lze využít způsob kladení dotazů, který se v Googlu běžně aplikuje (a zná je už každé dítě). Jenomže ani zběhlý uživatel otevřeného internetu a jeho Googlu nedokáže využít všech možností, které i této jednoduchý dotazovací jazyk nabízí, pokud bychom je využívali při vyhledávání v systémech databázových center.

Knihovny jsou navyklé vše, co svým čtenářům zpřístupňují (vesměs formou výpůjčky), získat akvizicí, zkatalogizovat a vystavit. Dělají to nyní i s databázovými soubory. Zakoupí k nim přístup, nabídnou jejich seznam a čtenář nechť si s nimi pracuje. To je v případě služeb specialistům v technických, přírodovědných a lékařských oborech nepochopení nové výzvy, kterou světové databázové informační systémy představují. Ta výzva spočívá ve změně myšlení a do značné míry i kvalifikace. Nejde ani o umění akvizice, ani dokonce o umění katalogizace, o výpůjčním protokolu nemluvě. Jde o umění rešerše. Jde o zcela nové pojetí „práce se čtenářem“, kdy jej musíme přesvědčit, že se nemusí sám trápit surfováním v systémech, které jsou stavěny naopak pro možnost sofistikovaně vedených rešeršních postupů. Ty zvládne jen rešeršér, který se je nejen naučí, ale také je pak často používá a tím nabývá nepostradatelné praxe. Pak se nevyhýbá realizaci rešerše přímo pod dohledem uživatele. Bez jeho on-line účasti v rešeršním procesu jde totiž o ztrátu výhody jeho interakce s databázovým systémem a, což je bohužel dost častý případ, samostatným zpracováním rešerše knihovníkem – rešeršérem, resp. referenčním knihovníkem na objednávku de facto vytváříme paradoxně rešerši off-line.

Změna tradičního pojetí vědecké knihovny sloužící v exaktních oborech z půjčovny na informační nebo přímo na rešeršní středisko je pravděpodobně jedinou cestou k zachování odborného pracoviště, jehož úkolem bylo a vždycky bude zprostředkování přístupu čtenáře či uživatele (nebo klienta) k informačním zdrojům. Buď budeme vyhledávat, nebo se budeme ztrácet, až zanikneme…