Když vešel do dveří, měli jste pocit, že jeho mohutná postava zacloní celý obzor. A přesto jste se po chvilce cítili v naprostém bezpečí a klidu. Dokázal pozorně naslouchat a vždy najít slova povzbuzení pro své žáky a kolegy. Ten vzácný člověk naposledy vydechl nad ránem 2. května. Připomeňme si jej malou vzpomínkou.

Umělecký knihař Jan Sobota se narodil 1. března roku 1939 v Hromnicích, nedaleko Plzně. Kulturní rodinné prostředí, vrchovatě naplněné knihami, jež s pečlivostí sbíral jeho otec, mu umožnilo proniknout do nádherného světa literatury již v dětském věku. Byla to právě ta otcova sbírka, jež jej přivedla do dílny uměleckého knihaře Karla Šilingra. Nemohl tušit, že tohle prostředí, plné kůží, papírů, zvláštních nástrojů, lepenky a jiných zajímavých věcí, se mu stane osudem na celý jeho bohatý život.

Učednická léta, protkána setkáními s plzeňskými spisovateli, umělci i kunsthistoriky, mu poskytla kvalitní řemeslný základ, na kterém mohl postavit svoje dovednosti. Ani absolvování Školy uměleckých řemesel v Praze mu však nemohlo poradit, jak dělat umění. Svoji kariéru začíná v době, kdy je umělecké knihařství utaženo v estetických i řemeslných pravidlech, vytvářených dlouhá desetiletí. Mezi knihaři nemůže najít nikoho, kdo by mu poradil, jak jinak dělat vazbu. Velkým impulzem se mu stane plzeňská výstava Josefa Váchala v roce 1959. Poznává, jak důležitá je vlastní cesta, osobitý styl, nové myšlenky a nápady. Jeho práce mu umožňuje poznávání dalších uměleckých osobností z různých oblastí společenského života. Rozhovory, setkávání a časté diskuze mu poznenáhlu umožňují nalézt vlastní výtvarný projev, v němž zúročí svoje zkušenosti.

Jan Bohuslav Sobota (1939 - 2012)

To již nastávají šedesátá léta a despotický komunistický režim postupně ztrácí schopnosti i vůli k tvrdému řízení společnosti. V této slavné éře uvolnění s náznakem svobody si Jan Sobota otevírá v Karlových Varech svůj první ateliér a r. 1969 získává titul Mistr uměleckého řemesla. Zároveň se objevují další umělečtí knihaři, jeho vrstevníci, kteří, podobně jako on, hledají cestu pro nové výtvarné prostředky, odpovídající zkušenostem jejich generace. Vladimír Werl spolu s dr. Emilem Minářem zakládají tradici pravidelných soutěžních výstav, které budou známy pod názvem Trienále umělecké knižní vazby. A hned třetí Trienále je již plně pod řízením Jana Soboty, který zde osvědčuje svoje organizační, ale zároveň i pedagogické schopnosti.

Úspěšný rozvoj umělecké knižní vazby, jemuž příhodné podmínky poskytlo pražské jaro, byl s nástupem tvrdé normalizace nemilosrdně ukončen. Vzácně získané zahraniční zkušenosti i seznámení se s teoretickými pracemi Philipa Smithe potvrdily Janu Sobotovi, že cesta, na kterou se vydal, je správná. A tak se v té době objevují první knihy-objekty, které vyvolají úžas a velká ocenění.

Mezitím však uzrává přesvědčení, že zdejší totalitní režim mu nemůže poskytnout takové podmínky, aby mohl plně realizovat svoje myšlenky, a tak r. 1982 emigruje s celou rodinou nejprve do Švýcarska a odtud po dvou letech do Spojených států. Vůbec není náhodné, že jeho působení v USA je spojeno s univerzitami. Nejprve Case Western University v Ohiu, kde působí jako vedoucí konzervátor, a později jako zakládající ředitel konzervátorské laboratoře Bridwell Library na Southern Methodist University v Dallasu. V obou místech působení si spolu s jeho ženou Janou Jarmilou otevřeli ateliér i soukromou školu.

Když se r. 1996 rozhodli pro trvalý návrat do Čech, usadili se v malebném západočeském městečku Lokti. Zde si vybudovali dílnu a zřídili galerii. Hned v tom roce se spolu s Janou Přibíkovou aktivně zúčastnili jednání o založení Společenstva českých knihařů, které posléze Jan Sobota vedl jako jeho předseda až do r. 2011. Jeho práce pro Společenstvo, organizování soutěží, práce na základních dokumentech Společenstva, práce v porotách a zejména jeho proslavené workshopy byly sice obrovským počinem, odvádějícího jej od milované knihařiny, nicméně právě tímto nesl to dávné dědictví mistrů a zcela nezištně se o něj dělil a rozdával jej dál.

Budoucí kritici jistě budou vyzdvihovat jeho kazetové vazby, jeho knihy-objekty, jeho miniatury a zejména jeho chuť experimentovat. Rád bych však na tomto místě zdůraznil právě jeho pedagogické působení. I když neměl přímo školu, jeho žáci se rekrutují z různých míst, z různých oborů i různých generací. A přesto jistě potvrdí, že jeho obrovské srdce bylo schopno naslouchání, jeho ruce vždy ukázaly potřebné a jeho oči dovedly povzbudit. I když jsou jeho knižní vazby uchovávány ve sbírkách předních světových muzeí a knihoven, od Metropolitního muzea v New Yorku až po Vatikánskou knihovnu, i když je jeho jméno trvale zapsáno v dějinách knižní kultury a jeho umělecké práce jsou nedílnou součástí užitého umění druhé poloviny 20. století, bude jeho rozdávání se a předávání příkladem nejen profesionálního přístupu, ale především příkladem velikého lidství. Tohle poselství humanity je to dědictví, jež nám tu Jan Bohuslav Sobota zanechal a před nímž nyní stojíme, zdánlivě bezradní. Ale již v tuto chvíli je zřejmé, že síla toho poselství je tak naléhavá, že nám nedovolí nepřevzít onu štafetu. Za tohle mu patří velké a trvalé poděkování.