Zpráva o skonu Stáni Bícové ve mně vyvolala smutek, jaký vždycky cítíme, když odchází někdo, kdo byl dobrým a nezištným člověkem, kdo mohl vykonat ještě mnoho prospěšného, nebýt zlé nemoci.

V myšlenkách se mi vybavila vzpomínka na první setkání s ní. Bylo to v roce 1993 na Vysoké škole ekonomické, kde mne provázela "staveništěm" budoucích prostor knihovny VŠE. Uvědomuji si, že mne zaujala svým nadšením a úsilím, se kterým se věnovala budování nové knihovny. Měla elán, optimismus i humor, ale především měla ráda svoji práci a lidi, kteří s ní spolupracovali. V dalších letech jsme se často potkávaly. Poznala jsem ji jako obětavého člověka, který se snažil se stejným zaujetím a velkým nasazením působit nejen ve své knihovně. Nebylo těžké ji přimět ke spolupráci v komisi pro vysokoškolské knihovny Rady vysokých škol a následně pak v Asociaci knihoven vysokých ČR, kde působila jako členka výkonného výboru. I když se z rodinných důvodů v roce 2004 vzdala této činnosti, věcem veřejným se věnovala dále.

Věřím, že mohu za pracovníky vysokoškolských knihoven vyjádřit lítost nad odchodem kolegyně Stáni Bícové. Všem, kdo jsme se s ní potkali na naší společné pracovní cestě, bude chybět. Útěchou je, že stopa, kterou za sebou zanechala v českém knihovnictví, je trvalá a připomene nám ji nejen návštěva knihovny na Vysoké škole ekonomické.