Asi před pěti lety jsem napsala článek, který se věnoval diskriminaci na pracovním trhu. Jeho název zněl: "Hledáme mladou atraktivní sekretářku bez závazků". Procházení inzerátů na volná pracovní místa, kterému jsem tehdy věnovala celý den na Českém helsinském výboru, kde na mě čekala hromada výstřižků z různých novin, to bylo něco jako prolézat džunglí. Tedy obrazně řečeno, pro někoho s citem k lidským právům. Inzeráty doslova křičely unisono: na odpovědná, prestižní a dobře placená místa chceme mladé muže (mladé = do 35 let), na místa pro služby, pomocné a podřadné práce chceme mladé (= 25 let), atraktivní ženy - pokud možno s potvrzením od doktora o neplodnosti. Zní to jako hrubý vtip, ale tenkrát jsem skutečně díky ČSŽ vypátrala případ na jednom menším městě, kde zaměstnavatel žádal po uchazečkách o místo takové potvrzení! Koneckonců, nemusíme chodit tak daleko, moje známá, která se ucházela o místo lékařky, byla při pohovoru upozorněna, že je přijata pouze pod podmínkou, že nehodlá založit rodinu. Ani ženy ve starším věku však nečekalo nic dobrého - jiná z mých známých (50 let) nesežene místo, přestože má velice dobrou a atraktivní kvalifikaci, o kterou je dost velký zájem. Ne však u člověka (toto platí i pro muže), který má pár let do důchodu!

Dlouho jsem se tomuto tématu nevěnovala, protože jsem měla dojem, že celonárodní diskuse o diskriminaci na pracovním trhu je záležitostí již překonanou. Dobrým znamením také bylo přijetí patřičné novely Zákoníku práce. Ne již tak dobrým znamením však byly výkřiky v různých médiích jako reakce právě na tuto novelu a naprostým zděšením pak samotný postoj politiků, kteří tuto novelu prosadili a schválili. M. Macek se před kamerou uculoval jako malý kluk a jeho prohlášení vyznělo pak ve smyslu "ono to zase není tak vážné, je to vlastně jen taková legrácka z Bruselu". Pokud jsme si sami neoddiskutovali, co je diskriminace a proč je špatná, pak není divu, že reakce veřejnosti jsou takové, jaké jsou. Politici, kteří se jim smaží zalíbit pak vyluzují připitomělé úsměvy na kameru TV ve stylu "já s tím vlastně nic společného nemám, já to nevymyslel, to Brusel". Je to jen malá ukázka toho, jak málo politiků (zda-li vůbec nějací) působí jako lídři národa, morální autorita a elita v pravém slova smyslu, tedy odpovědná, stojící si za svými názory.

Novela byla přijata nejen se zpožděním, ale navíc ji nepředcházela téměř žádná osvěta ze strany politiků. Zatímco podobné zákony jsou naprosto normální součástí všech vyspělých demokratických zemí, u nás se musí vysvětlovat podobným způsobem, jako bychom objasňovali, proč není dobré rozbíjet výkladní skříně obchodů.

Proč se vlastně teď tak rozčiluji? Podívala jsem se na celou problematiku s odstupem několika let a vstoupila jsem téměř do téže džungle. Tentokrát jsem nelistovala v knihovně ČHV, ale serfovala po Internetu. Navštívila jsem servery nabízející volná místa a hle, duch let minulých na mě zavanul: téměř všechny firmy hledající programátory, manažery, správce, webmastery, vývojáře, designéry - čekají pravděpodobně na toho správného chlapa! Vybrala jsem si záměrně profese v IT, službách, komunikacích a mediích. Téměř 99 % názvů profesí a pracovních pozic je uváděno v mužském tvaru a to dokonce i u profesí, které tradičně nejsou výhradně mužské, například redaktor, grafik nebo obchodní zástupce. Asi nejpikantnější bylo uvedení názvu pozice "specialista", takže to vypadá, že hledají prostě někoho, kdo to umí s IT a hlavně je to chlap. Obdobná situace nastala u zájemců o studenty…

Naprosto chápu, že čeština je hodně záludný jazyk pro tvoření gender korektního vyjádření, ale přesto se domnívám, že by asi nikoho nezabilo, kdyby se občas zamyslel nad tím, že píše-li inzerát se záhlavím vychvalujícím modernost a dynamičnost firmy a je-li celý text pak psán v mužském rodě, asi ne každý (každá) bude takovým inzerátem osloven/a a především nepřesvědčí, že jde skutečně o firmu "se zahraničním know-how". I když i v západních zemích se tvrdé pravidlo rovných příležitostí různě obchází, drzost některých českých inzerentů a spolu s nimi i provozovatelů takových služeb nemá ve světě s know-how obdoby.

Myslím, že jsem zažila podobný šok, jako když jsem po oznámení budoucích změn ve vyhlášce týkající se přednosti chodců vesele vstoupila nedaleko pěší zóny na přechod. Auto, které mohlo v klidu zastavit, mě málem přejelo. Sunulo se směrem na mě a jeho řidič (byl to skutečně muž…) předpokládal, že naprosto samozřejmě zastavím a pustím ho. Pokud se někdo ani po více než deseti letech nepoučil - alespoň na dovolených v zahraničí, že v zemích (nejen) EU řidiči aut respektují chodce, nezbývá než trpce přijmout další "blbinu z Bruselu". Myslela jsem, že řidiči alespoň začnou "nacvičovat" přechod na nová pravidla chování, avšak ještě dnes pravděpodobně považují za největší frajeřinu švihnout chodci před očima myšku nebo líznout cyklistovi zpětným zrcátkem o zadek.