Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Z kampusu na čaj u guvernérky

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Z kampusu na čaj u guvernérky

0 comments

Mezi 30. říjnem a 11. listopadem jsem spolu s dvěma profesorkami Karlovy Univerzity PhDr. Hanou Havelkovou a PhDr. Pavlou Slabou nalétala více než 20 000 kilometrů. Přes Atlantik jsme během naší mise po třech kanadských universitách, York University v Torontu, University of Toronto (UT) a University of New Brunswick (UNB), vytvořily pomyslnou čáru naznačující budoucí spolupráci. Celý projekt kooperace mezi českou a kanadskou stranou, odeslání "project proposal", dojednání časového plánu, letenek a programu a nakonec i udržování osobních kontaktů probíhalo přes Internet. Náš pobyt v Kanadě se může zdát krátký, ale díky předešlému žhavení linek a jeho následnému obnovení po skončení mise naznačuje, ze dojednat lze mnohé i bez fyzické přítomnosti a osobního styku. Globální síť tak šetří nejen náš čas, ale především peněženky našich sponzorů.


PÁTEK a SOBOTA a žádný šábes

latka.jpg

Každá minuta našeho pobytu byla pečlivě naplánovaná, takže představy o výletech na lov medvědů nebo procházky javorovými háji jsou naprosto bezpředmětné. Ještě s jet legem "na zádech" jsme po příletu z Prahy do Toronta musely absolvovat několik zdvořilostních návštěv a debat. Druhý den byla naštěstí sobota, takže se mnohé dělat nemohlo. Nažhavila jsem tedy dráty směr .cz a dala vědět všem zadrátovaným známým, kde jsem. Na víc jsem čas neměla, ačkoli jsem byla přesvědčena, že budu psát něco na způsob reportáží "od zahraničního zpravodaje". Nestalo se tak. Místo toho píši tento text v Itálii, kde po pracovní době na ETF čekám na večeři. Klávesnice je záludně jinak rozložena a navíc nemá českou diakritiku. Pozn.: Narazíte-li na chybějící čárky, omluvte prosím tento nedostatek. Narazíte-li na chaos v používání měkkého a tvrdého i na konci sloves, vězte, že se nejedná o gramatickou hrubku, nýbrž o "gender chaos". Českou skupinu totiž tvořily ženy, ale během vyprávění se k nám přidávaly různé další bytosti, které nám občas měnily pohlaví celé skupiny. (Teď se to povedlo vše v ženském rodě!)

Z Toronta jsme se přesunuly do Frederictonu, hlavního města provincie New Brunswick. Na mapě vypadala vzdálenost zcela nevinně, ale ve skutečnosti to je asi 3 000 kilometrů východně od Toronta. V čase jsme se (po částečném překonaní jet legu) posunuly dopředu o jednu hodinu. Ztratila jsem zcela přehled o čase.

mapa.jpg


NEDĚLE, den třetí

Následujícího rána jsme zahájily den pracovní snídaní, což je prachsprosté spojení příjemného s užitečným. Byla nám představena cela řada lidí nějak zapojených do projektu nebo jejichž aktivity mohou nějak v budoucnu se spoluprácí UNB a Univerzity Karlovy souviset. Jedna z pozvaných byla také sympatická žena, která se věnuje problémům "aboriginal women", tedy žen jiných ras a národností žijících v Kanadě. Při rozebíraní této problematiky jsem se zeptala také na české Rómky, zda již nějaké v NB jsou a zda mají problémy. Tato žena se na mne velmi soustrastně podívala a s pochopením mi sdělila, že rómské ženy skutečně problémy s azylem mít mohou. Vysvětlila jsem ji, že bohužel nejsem Rómka a ze jsem se ptala pouze ze zvědavosti. Došlo na slova mnohých mých přátel, kteří před mou cestou do Kanady na toto téma vtipkovali...

Během dne jsme navštívili Centrum proti násilí v rodině (Muriel McQueen Fergusson Centre for Family Violence Research), kampus UNB a rychle jsme prolétli (v autě) městem, které jsme pak do konce našeho pobytu již neměli šanci vidět. V příhodnou hodinu jsme přijeli do velkého paláce s výhledem na město a řeku St. John, kde nás přivítala p. Marylin Trenholme Counsell, Lieutenant-Governor of New Brunswick. Tato elegantní starší dáma zastupuje v Kanadě (jako jedna z takových pro každou z kanadských provincii) Britské Impérium. Po zdvořilostním vítacím ceremoniálu nás uvedla do čajového salónku, kde jsme se rozesadili na starožitné židle kolem krbu, v němž stylově plápolal oheň. Z druhé místnosti se linula vážná hudba, chybělo již jen služebnictvo. Během konverzace jsme popíjeli anglický čaj s mlékem a zakusovali malé sladké koláčky, které ležely na ubrousku se zlatým emblémem "úřadu" hostitelky. Marylin byla milá dáma zvyklá přijímat hosty a vést s nimi konverzaci. Kromě jiného padla také otázka na britskou královskou rodinu. Marylin vysvětlila, že mívá u Jejího Veličenstva "slyšení" asi jednou ročně. Na zdi u okna visel portrét královny ještě z hodně mladých let… Během loučení jsme se zapsali do návštěvní knihy, ve které byl každý list věnován na jeden den a vyšli opět do normálního severoamerického života.

Čas do večírku u místní političky Brendy Sansom jsme vyplnili návštěvou indiánské rezervace, ve které jsem si také mela příležitost popovídat s místní indiánskou ženou. O tomto mimořádném setkání se mohou zájemci dočíst v reportáži v příštím čísle.


PONDĚLÍ, den čtvrtý

Druhý den ráno jsem během snídaně u velmi příjemných a pohostinných lidi, rodičů mé známé z Prahy, Fay a Larry Levinových, u kterých jsem bydlela, poslouchala na místní stanici rádia CBC 1 rozhovor s mojí kolegyní Hanou Havelkovou. Naše návšteva vzbudila skutečně nevídaný zájem.

Do oběda jsem měla čas na přípravu vlastního vystoupení, které bylo na programu přespříští den. Po obědě v "Univerzitním klubu", zařízeném "historickým" nábytkem z dob založení UNB, jsem měla sjednáno několik zajímavých akcí, které hostitelky ušily na míru mým zájmům.

První z nich byla přednáška Australanky Amandy McDonald Crowley, která prezentovala ukázky multimediálního videoartu. Pouštěla CD s nahrávkami australských umělců, ve kterých byly spojeny vizuální, zvukové a textové formy do vyjádření určitého uměleckého záměru. Jedna z ukázek například obsahovala jak psaný text, tak i text čtený a to hned v několika jazycích, spojený s filmem, který chvíli "běžel normálně" a chvíli byl jakoby trhaný. Všichni studenti seděli u svých PC, a zatímco za závěsem oddělujícím přednáškovou místnost bylo slyšet "tlapování", prohlíželi si WWW stránky autorů prezentovaných děl. Obecně je používání počítačů na universitách chápáno asi tak samozřejmě jako používání psacího pera při psaní poznámek o přednáškách. Počítačová gramotnost je nutná pro přijímací proceduru, přípravu na zkoušky, komunikaci s učitelem (včetně konzultací), psaní esejů a závěrečných prací. Práce s informačními zdroji včetně zdrojů sítě Internet je nezbytnou součástí studia. O těchto a dalších aspektech využívání informační techniky při studiu se můžete dočíst v některém z příštích čísel Ikara.

Večer měla přednášku PhDr. Hana Havelková v zaplněném sále jedné z budov UNB. Po krátké recepci nás převezli do sídla akademického víceprezidenta (doslovný překlad), Lou Visentina. Tento dynamický muž, původem Ital, je milovníkem umění a dobrého vkusu. Byl také jedinou osobou, která byla poněkud vznětlivějsí a vášnivější v diskusích. Bylo zajímavé sledovat debatu chladně politicky korektních severoameričanů (tohoto výrazu používám z důvodu obtížného definování pojmu "Kanaďan": Kanada je natolik ovlivněna Spojenými Státy, že v mnoha případech platí daná vlastnost o Američanech i Kanaďanech) a výbušného a zároveň zdvořilého Itala. Pro daný večer Ital zvítězil a debaty o osudu Akademického klubu, které na chvíli zčeřily hladinu večírku, byly diplomaticky odloženy na jindy.


ÚTERÝ, den pátý

Následující den měla přednášku moje druhá kolegyně, PhDr. Pavla Slabá. Prezentovala českou rockovou scénu, ženy v rockové muzice a k tomu pouštěla videoklipy a hudbu z CD. Pavla Slabá je členkou dvou zajímavých skupin; Nadační rady Gender studies a ženské rockové kapely Zuby Nehty.

Zatímco Hana Havelková se setkávala s jedním děkanem za druhým (Dean of Fac of Education, Dean of Fac of Arts), já jsem seděla na přednášce Richarda Hornsbyho, který mj. přednáší kurz "Computers and Music". O tomto zajímavém propojení informační techniky s výukou hudby a využívání Internetu jako nástroje píši podrobněji v reportáži v následujícícm čísle Ikara.

Večer se seběhl dosti hekticky. Pokud si dobře vzpomínám, nejdříve jsme absolvovali odpolední party s českými imigranty žijícími ve Frederictonu, potom jsme viděli premiéru návodného videa pro azylové domy a práci policie s obětmi domácího násilí a naprosto unaveni jsme zdvořile odřekli plánovanou večeři kdesi s kdekým.

Pozn.: Úvodní proslovy a děkovné ceremonie předcházející promítání zmíněného filmu byly delší než samotný film. Ač se to může zdát směšné, je to výraz úcty a ocenění takové práce. Pochybuji, že by prezentace problémů domácího násilí našla takový ohlas a účast tolika významných osobností i u nás.


STŘEDA, den šestý

V noci na středu jsem nemohla moc dobře spát (toto asi nepatří do "seriózní" cestovní zprávy, ale někdy je to dosti důležitá a především nepřehlédnutelná součást mých cest do zahraničí). Ráno byla totiž na pořadu videokonference v moderní budově UNB s názvem Wu Centre. O moji presentaci analýzy českých médií a především o videokonferencování samotném se šířeji rozepisuji v okýnku.

Když byli účastníci videokonference konečně "odpojeni", vrhla jsem se na kávu a zákusky, neboť jsem ráno snídala pouze minerálku. Pracovní oběd, opět v Universitním Klubu, v podstatě zakončil naší misi ve Frederictonu. Mám takový dojem, že jsme ještě stihly čaj u děkana pedagogické fakulty UNB a pak jsem měla asi tak 10 minut na to, abych si sbalila věci a připravila na přesun zpět do Toronta. Pavla Slabá měla obrovský kufr, jehož obsah nás celou dobu dráždil a provokoval různé fantazie, v každém případě však pro ni přibalení pár papírů a knížek navíc nemohlo být takovým problémem. Hana Havelková, majíce kufr přibližně stejných rozměrů s mým, zvolila jinou strategii a disciplinovaně si sbalila věci již předchozího večera. Já jsem tak učinit nemohla, proto jsem skutečně měla jen těch 10 minut na urputný boj se zipem, který jsem sedíce na nebohém zavazadle skoro roztrhla. Stejně se mi nepodařilo nadupat vše do kufru, takže jsem do Toronta přicestovala po česku s igelitovými taškami plnýma různých papírů.

latka.jpg


ČTVRTEK, šílenství stále nekončí

Opět jsem snídala pouze minerálku, tentokrát v bytě mojí přítelkyně Jacqui True. Čekalo nás totiž vystoupení na panelové diskusi na York University v Torontu. Přišlo sice méně lidi než v UNB, patrně proto, ze v Torontu jsou přeci jen vice "namlsaní" různých podobných přednášek a návštěv "z Východu", zato všichni do jednoho byli velice zasvěceni do problematiky. Nebylo možné si moc vymyslet (což jsem sice nedělala snad nikdy, ale kdybych se náhodou dostala do úzkých... Nejhorší zjištění člověka je, když zjisti, že nic neví) a navíc se mi nechtělo povídat úplně totéž co na UNB. Během diskuse, která následovala po našem vystoupení, padlo také několik otázek směrem na mne. Jedna z nich byla velice zajímavým postřehem. Hovořila jsem totiž o různých lobby, strukturách a obecně sil stojících "za mediální scénou" a ovlivňující výsledné "informační kanály" a zmínila jsem také "politiku" některých deníků nebo silných komerčních lobby. Tyto otázky samozřejmě Severoameričany velice zajímají a hlavně jsou zvyklí se neustále po nich ptát a analyzovat je. Jedna z profesorek navázala na moji zmínku o "politice" deníků a podotkla, ze se ji zdají naše noviny daleko jednoznačněji a viditelněji profilované do určitých politických směrů. Zaujalo mě to a myslím, ze budu tuto otázku dále zkoumat. Zatím se zdá, ze má pravdu, připomenu-li Stehlíkův tah, nebo pravidelné půlstránkové výlevy p. Klause na stranách Lidovek. Něco takového by se pravděpodobně nemohlo stát nikde v demokratickém světe, i když i tam noviny nejsou zcela apolitické. Většinou však redaktoři prezentují vlastní názory, nikoliv názory určené "politikou" jejich deníků. Ať je tomu jakkoli, při analýze médií nestačí sledovat pouze jejich obsah, ale také (podle mne především) původce tohoto obsahu a skutečnosti, které na výslední informační produkt mají vliv.

Ze světa médií a feministického výzkumu v ČR jsme se přesunuly na procházku do jedné ze čtyř čínských čtvrtí. Je to zajímavý svět, plny života, křiku a úkazů, které by běžný Pražan asi v Matičce Měst nepotkal. Hana Havelková například zakopla o kraba, který utekl jednomu z prodejců mořských příšerek a jal se následovat několik svých kamarádů pochodem po kraji chodníku. Já jsem se naopak musela naučit jíst dlouhé, tenké a kluzké nudle čínskými hůlkami. Nebyl to zrovna moc estetický zážitek. Všichni prodejci vám zuřivě nabízejí své produkty a dávají vám slevy ještě dříve, než vůbec projevíte zájem o koupi. Také jsme navštívily skutečný čínský obchoďák, plný čínského zboží, čínských prodejců, čínských zákazníku (v kadeřnictví se po zemi válely pouze černé vlasy) a čínského oderu (ty hrozné tyčinky, které jsou nevímproč tolik oblíbené i u nás, jakoby snad měly nahradit ztracené duchovno).

Po návratu ze světa male Číny ve velkém městě jsem šla s Jacqui do kina. Malé, nenápadné kino, nenacházející se přibližně v centru města, bych v Praze klasifikovala jako "klubové", rozměrů Kina Kotva s kapacitou 20-40 míst. Uvnitř toho torontského se však nacházelo několik kinosálu s nabídkou asi šesti různých filmu a všudypřítomné automaty na Colu a prodejci popcorn. Sál, ve kterém jsme shlédli film Agnesky Holland, měl kapacitu asi jako Lucerna.


PÁTEK, ve znamení javorového listu

Poslední odborné vystoupeni naší mise se odehrálo v pátek ráno na půdě University of Toronto v jednom z podivných salónků v ještě podivnější budově. Universitní kampus je zvláštní směsicí dvou odlišných tendencí severoamerického nevkusu. "Starší" budovy UT jsou vystaveny ve stylu britských universit jako jejich přesné kopie se všemi arkádičkami, obloukovými okny a červenými cihlami. Problém je, že okna mají umělohmotné rámy a bílé žaluzie a interiéry rádobyhistorických budov jsou zařízeny nábytkem "ze zcela jiného století". Do tohoto všeho jsou vsazeny automaty na Colu a příšerně moderní nástěnky… Moderní budovy, které jsem navštívila měly zase zcela nemožný design. Například knihovna, jinak poměrně slušně vybavena a fungující, měla mít pravděpodobně tvar javorového listu. Možná je nějaký takový tvar vidět z letadla, ale kdo se chce v teto budově orientovat, potřebuje mapu a busolu. Chaos je dovršen tím, ze exteriér je řešen tak nemožně, ze i kdyby byla budova čtvercová, moc by to asi napomohlo. Šílený architekt, pravděpodobně pomstychtivý bývalý student, nechal uvnitř vystavět podivné betonové koridory, které se občas překrývají jako "cow doors", aby tak utvořily vstup do takto vytvořeného prostoru za betonovou, asi 2 metry vysokou ohradou. Okna jsou pouze v místnostech a díky betonovému labyrintu a chybějícím navigačním cedulím je téměř nemožné, se v budově přirozeně orientovat (natož cítit). Stropy jsou dosti nízké a naopak v části vstupních prostor je stropem až střecha (cca 11 patrové budovy), což opět vyvolává pocit stísněnosti. K takovému výtvoru zkratka musela vést celá řada šílenců: jeden, co to celé naprojektoval, ten, co to schválil a ten, co to postavil.

Toronto a obecně celá Severní Amerika je směsicí napodobenin historických budov a architektonických stylů Evropy (Washington D.C.), příšerných moderních budov (paneláky v Torontu), krásných moderních budov, které využily výhod moderní architektury a jsou velkolepě řešeny (střed Toronta, NYC), starších výškových staveb, které jsou tak typické pro Severní Ameriku (NYC) a prostorově stísněných zato roztomilých obytných domečků (a samozřejmě nově postavených moderních domů).

Další vycházky za architekturou jsme odložili na příští den, neboť večer jsem šla spolu s dalšími kamarády do rockového klubu na koncert skupiny Už jsme doma. Byla to poměrně vydařená akce, sál překvapivě "stylově" zařízen a společnost podobná těm, které vídám v klubech v Praze. U vedlejšího stolu seděla skupinka čtyř Čechů, kteří zrovna řešili nejake setkání v hospodě U Vlastičky. Podle toho jsem je identifikovala jako Čechy žijící delší dobu v Kanadě se sklonem k lehčímu patriotismu. Není to žádná holmesovina, prostě hospoda U Vlastičky je známa jako ryze česká hospoda, kde lze koupit plátek vydávaný místní českou komunitou (která není zase tak silná, jako například polská nebi čínská, asi proto, ze Češi nemají sklony ke komunitnímu životu a navzdory kolektivismu jsou stále více individualisty). Toto periodikum občasníkum je psané příšernou češtinou, plnou gramatických a hlavně stylistických chyb. Jeho úroveň je asi taková, jako kdyby ho vydávala naše hospoda v ulici U smaltovny.

Skupina Už jsme doma nebyla v Torontu poprvé a má zde již své publikum. Celý večer neřekli jediné slovo česky (kromě písňových textu), dokonce ani oblíbené "Ahoj".


SOBOTA, když historie může být zajímavá

Procházka Torontem s průvodcovským výkladem může lidem ze starého kontinentu připadat jako čirý nesmysl. Naši přátelé nás však seznámili s Adamem, člověkem, který studuje architekturu, historii a mnoho dalších věcí jako koníček. Provázel nás městem mrakodrapů, tržišť i starších budov a ukázal nám místa, která bychom při běžné procházce přešly bez povšimnutí. Mnoho budov v Torontu má zajímavou historii, která není tak "vidět". Například justiční palác má vchod do zahrady, kterému se říká "cow doors", tedy vrata pro dobytek. Kdo tímto vchodem musel projít, pochopí, o čem je řeč. Pravděpodobně tak skutečně vypadají vstupní brány do kravínů, ale proč byla postavena právě zde... Jeden strašně nudný dům natřeli před několika lety stříbřenkou a dnes je z toho velmi známý hotel, starou tovární budovu předělali na galerii moderního umění a užitého umění (rovněž v ní sídlí některé počítačové firmy) a do skel budovy jedné banky zapustili zlato. Dozvěděli jsme se, proč jsou ukazatele na ulicích různě barevné, proč není pobřežní promenáda plná života a jak se staví mrakodrap. Prohlédli jsme si tržiště a v nočních hodinách jsme navštívili opuštěné doky. Byla to pravděpodobně nejzajímavější procházka cizím městem, jakou jsem kdy zažila.


NEDĚLE, den, který trvá 30 hodin

V neděli ráno jsme se šly s Hankou rozloučit s městem. Krátká procházka čínskou čtvrtí, jízda metrem a závěrečné balení všech těch papírů, knih a dárků. Musela jsem si od Jacqui vypůjčit další zavazadlo, abych to vůbec nějak celé dopravila do letadla. Na letišti čekal zástup Indů se spoustou dětí, kteří se nalodili do stejného letadla. Byl to velice zábavný let. Celou cestu mě skrz sedačky pozoroval asi pětiletý Ind a když se mi náhodou podařilo usnout, házel na podlahu velké kovové autíčko. Nespala jsem ani minutu. S časovým posunem šesti hodin, jsme přistály v Praze a odebraly se dospávat jet leg do svých domovů.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JEDLIČKOVÁ, Petra. Z kampusu na čaj u guvernérky. Ikaros [online]. 1997, ročník 1, číslo 8 [cit. 2024-11-21]. urn:nbn:cz:ik-10118. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10118

automaticky generované reklamy