Island, trollové a krize 

Expozice hosta letošního Frankfurtského knižního veletrhu, Islandu, hned při vstupu překvapila návštěvníka tím, jak byla temná a tmavá. Zatím jistě nejtemnější z těch, které jsem na veletrhu navštívil. Více světla se nacházelo u baru, kde každý den vypukala „happy hour“, během níž hrála živá hudba a číšníci roznášeli tvrdý alkohol, víno i pivo (džus na vyžádání). Kontrast temnoty a intimního osvětlení vzbuzoval jakousi domáckou, vlídnou a uvolněnou atmosféru.

Výstava byla tmavá, ale zároveň vizuálně zajímavá a útulná

Prostor byl dále mírně osvětlován obřími plátny, na které byly promítány videozáznamy Islanďanů, zvětšených do nadživotní velikosti, usazených před svými knihovnami a nahlas či potichu čtoucími knihy. Jakousi uzavřenou místnost pak tvořila další čtyři plátna, na která byly bez komentáře promítány panoramatické záběry islandské přírody: vodopádů, gejzírů a sopek.

Záběry skal a kamenů pak dominovaly také logu celé islandské expozice, na němž hřbety knih tvořily jakoby přirozenou součást masivních čedičových bloků, anebo – jako jistá variace – stránky rozevřené knihy obrovských rozměrů usazené do krajiny sugerovaly představu vodopádu.

Vlevo: obří plátna s videozáznamy Islanďanů; vpravo: tematické plakáty umístěné na zemi

Jako prostor ohraničený skalnatými stěnami bylo stylizováno také místo, kde se v islandské expozici vedly debaty a představovali jednotliví spisovatelé či promítaly filmy. Toto místo asi záměrně evokovalo slavný Thingvellir, shromaždiště Althingu, islandského parlamentu, jednoho z nejstarších na světě.

Zajímavě řešený konferenční a přednáškový sál

Na veletrhu se představily desítky islandských spisovatelů[1], ale také četné knihy o islandské historii, literatuře a hlavně mytologii. Ostatně podle Arnaldura Indriðasona (1961), kterému už česky vyšlo devět detektivních knih, je řazení do striktně ohraničených žánrů na Islandu problematické: „U nás neexistuje jasný předěl mezi thrillery a ostatními druhy beletrie, mezi literaturou pro děti a pro dospělé, mezi lyrikou a prózou. Já ve svých knihách kupříkladu často pracuji s motivy z islandské poezie, můj komisař Erlendur je sám velký ctitel lidového vyprávění“.

Dějiny islandské literatury na veletrhu shrnovala publikace Jürga Glausera, probírající texty od prastarých ság až k současným krimi románům (vedle Indriðasona dále třeba Hallgrímur Helgason, Stella Blómkvist či Viktor Arnar Ingólfsson), písňovým textům zpěvačky Björk, ale i dodnes živé kultuře ručně psané poezie cirkulující po ostrově. Představeny byly i monografie o nejvýznamnějších islandských autorech, hlavně o historikovi, básníkovi a politikovi Snorri Sturlusonovi (1178 nebo 1179  – 1241), a dále titul The Islander (Ostrovan) od Halldóra Gudmundssona o jediném islandském nositeli Nobelovy ceny za literaturu Halldóru Laxnessovi (1902 – 1998). Autor v knize prohlašuje, že otázky, jimiž se Laxness ve svých dílech zabýval, se na Islandu „staly klasickými, i když některé z jeho odpovědí jsou už zapomenuty“. Navíc nakladatelství Steidl letos vydalo jeho dílo souborně, a to v takovém formátu, aby se všechny svazky vešly do speciální tašky s jeho jménem a profilem.  

Monografie Halldóra Laxnesse, islandského nositele Nobelovy ceny za literaturu

V islandské expozici se dalo vybírat i z četných knih o Vikinzích, předcích dnešních obyvatel ostrova, některých seriózních, jiných trochu idealizujících. Například kniha Moudrost Vikingů pojednávala o tom, co údajně Vikingy naučily daleké plavby: pohostinnosti k hostům, dobrým mravům, důvěře, odvaze – dodejme, že i když se prý dnešní Islanďané skutečně vyznačují pohostinností, Jiří Starý ve své studii z knihy Mudrosloví v archaických kulturách líčí morálku starých Vikingů dost odlišně…

Jiná publikace dokonce poskytovala návod, jak se dnes můžeme inspirovat u Vikingů coby mistrů obchodu. Mnohé tituly ovšem zdůrazňovaly především vikingské duchovní dědictví a jejich mytologické představy jako cosi, co je stále živé a v transformované podobě přežívá, za zmínku stojí tituly jako Kde elfové pomáhají ještě dnes. Proč musí člověk milovat Island nebo Elfové ve spacím pytli, v níž její autor Wolfgang Müller, označovaný za „berlínského elfího pověřence“, referuje o „islandské mytologii v současnosti“: o válce mezi skřítky z Jihu a Severu či o studentu skandinavistiky, který jednu elfku odvedl až do Berlína.

Pro ty, kteří se o Island zajímají, takové historky nejsou ničím novým, česky ostatně už v druhém vydání vyšla kniha Thórbergura Thórdarsona (1888 –  1974) Kameny mluví, vyjadřující autorovo přesvědčení, že „všechny věci mají život a kousek rozumu“. Autor, jemuž letos při příležitosti veletrhu německy vyšla kniha Islands Adel, v Kamenech líčí, že se rád „díval na kameny a mluvil s nimi, a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco říkají. Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý.“

To se mu pak snad i daří: „Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že mají také různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na pobřeží i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jakoby se zvětšily a podobaly se ještě víc živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly pokryty tmou“. (Co se týká kamenů, musím připomenout, že i Gudmundssonova kniha o Laxnessovi začíná kapitolou Příběh kamene, citující nobelistova slova: „Ozvěny božího hlasu ve svém srdci nenacházím nikde jinde než u jednoho kamene na polích našeho statku“).

Nové vydání Kamenů u nás inicioval Klub islandských fanatiků, volné sdružení českých přátel Islandu založené Janem Burianem, pro jehož členy se podle Jany Jakšové kniha stala skoro „biblí“. V knize Island. Země skřítků a lidí tvrdí Jiří Zeman, že ze všech vyspělých zemí Islanďané nejvíce věří na přírodní síly a vlivy hvězd. Má to vztah k tajemným, dlouhým zimním dnům, k nepříznivému podnebí, ke zvláštnosti až obludnosti krajiny a především k záhadným věcem, silám, které nemohly být vysvětleny obecným rozumem, takže lidé neměli jinou možnost než přiznat zvláštní sílu. Co si měl před staletími myslet osamělý farmář, když na jeho pozemku tryskala ze země horká voda, bublalo vřelé bahno, občas se zatřásla země, vznikly průrvy a z okolních hor tekla žhavá láva...

Veškerý život byl po staletí spojen s vírou v množství nadpřirozených jevů a neviditelných bytostí, které soustavně ovlivňovaly osudy člověka. (A podle ředitele etnografického oddělení Národního muzea v Reykjavíku, v zemi, kde se všechno vlivem přírody stále mění, většina lidí nevylučuje existenci něčeho nadpřirozeného - na Islandu je „těžké být ortodoxní“). Pravdivé jsou přitom historky o tunelech či silnicích, jejichž stavba byla zastavena či vedena jinudy, protože se místní troll čili skřítek postavil proti. Jindy jsou ovšem ještě dnes nadpozemské síly přivolávány k boji proti konkrétním lidem. V německo-švédsko-islandském dokumentu Bůh žehnej Islandu (2009) od Helgi Felixsona jistá žena takto přivolávala trest na finančníky a všechny viníky islandské ekonomické a finanční krize: „Uvrhnu na ně kletbu… Přivolám na ně mor a lítou zvěř“. 

Jedna z veletržních debat o germánské mytologii a současné islandské literatuře končila nezávazným slibem, že při další debatě se už objeví trollové skuteční. S výjimkou puberťáků v maskách, z nichž se některé daly chápat třeba jako lesní skřítci či duchové stromů (a animovaného filmu s tematikou starogermánské mytologie) však Islanďané naštěstí žádné mytologické postavičky do své expozice nestavěli a, jak jsem popsal, na návštěvníky nechali prostě působit především obrazy své přírody.

Jejich „magie“ ale evidentně zabrala, v sobotu a v neděli bylo takřka stále plno a návštěvníci, byť namačkáni na sebe a v nedýchatelném prostředí, v úžasu dlouhé desítky minut pozorovali toto „přírodní kino“. Venku přitom panovalo slunečné počasí a za krásami přírody se dalo zajít i do některého z četných frankfurtských parků blízko centra nebo do botanické zahrady, která je sice bez gejzírů, vodopádů a sopek, ale nachází se v ní mimo jiné také malá nápodoba jakéhosi severského vřesoviště i s malým menhirem.

Vlevo: jeden z místních trollů; vpravo: skandinávská krajina s malým menhirem v srdci Frankfurtu

I když je tedy podle několika svědectví náš Klub islandských fanatiků ve světovém měřítku raritou, při pohledu na nadšení německých návštěvníků islandské expozice se vnucovala otázka, zdali se to po veletrhu nezmění a nevznikne jeho obdoba také v Německu… 

Modrá pohovka: Eco, Jáchymov, dějiny světa zavřené do muzea 

Na tzv. Modré pohovce (Blaue Sofa) v rámci nejsledovanějších rozhovorů celého veletrhu, přenášených živě televizí, zase po čtyřech letech vystoupil Umberto Eco, který zde představil svůj nový román Pražský hřbitov. Český čtenář nemusí příliš smutnit, že u toho nebyl, neboť při příležitosti české vydání knihy s autorem uskutečnila obsáhlý rozhovor se zaměřením přímo na pražskou a českou problematiku Alice Horáčková (Víkend Dnes 8.10. 2011), tam se dozvíme, co kupříkladu dělal 21. srpna 1968 v Praze a proč se v některých vydáních Jména růže píše o Praze, a v jiných ne (další rozhovor přinesly Literární noviny 20.10. 2011).

Česky také letos nedávno vyšla kniha Keltův sen od Maria Vargase Llosy, jehož německý překlad byl na Blaue Sofa rovněž uváděn. Přímo české tematiky se pak týkal třeba román už v originále nazvaný Jáchymov (tedy ne Joachimsthal, jak zní německý název města). Autor knihy, spisovatel a profesor literární estetiky na německém literárním institutu v Lipsku Josef Haslinger (1955), v knize vypráví o nakladateli, který Jáchymov navštěvuje ze zdravotních důvodů jako lázeňský host, ale setkává se zde s ženou, jejíž otec, hokejová hvězda ze třicátých let, v komunistickém uranovém dole o své zdraví naopak přišel a brzy po amnestii zemřel.  

Národní knihovna České republiky na veletrhu získala několik desítek knih. Mne osobně nejvíce zaujala kniha ředitele Britského muzea Neila MacGregora Dějiny světa ve 100 objektech[2]. Autor v ní na předmětech od mumie egyptského kněze Hornedjitefa (300 – 200 před Kr. ) až k solárním lampám (2010) vypráví historii lidského rodu, kterou se snaží představit pokud možno jednotně, i když někdy trochu násilně. Tak v poslední kapitole se přímo rozplývá nad budoucí využitelností sluneční energie: vynález solární lampy je pro autora klíčovým okamžikem lidských dějin, a jestliže si egyptský nebožtík z úvodní kapitoly bral s sebou do hrobu skarabea jako symbol obnovující se síly slunce, dnes by si prý vzal raději solární lampu (čímž se téma jeho knihy kruhovým obloukem uzavírá). MacGregor přitom usiluje o zachycení nejen technického pokroku, ale i o dějiny idejí či myšlenkových hnutí. Třeba feminismus přibližuje kapitola o anglické minci v hodnotě jedné pence z roku 1903, jež byla znehodnocena tím, že přes obraz panovníka Edvarda VII. byl vytištěn nápis Votes for women, což bylo tehdy trestné. Kapitola končí happyendem, dokazujícím úspěch hnutí: roku 2003 byla vyražena speciální mince, jež na jedné straně nese hlavu královny a na druhé připomíná právě onu sto let starou minci.

Kapitola o kreditní kartě (2009) ze Spojených arabských emirátů pojednává nejen obecně o soudobém finančním světě, ale speciálně i o muslimských bankách, jejichž fungování musí být v souladu se zákony šaríy. Každý předmět tak autor zasazuje do širokého kontextu kulturních dějin, někdy se přitom podle mne dopouští „nadinterpretace“, jako když se snaží do rytiny Davida Hockneyho In the dull village (1966), zobrazující dva muže v posteli, vložit až příliš mnoho; jindy je ale jeho pokus až překvapivě zdařilý. To je případ eseje o „ruském revolučním talíři” (1921). Ten zobrazuje znárodněnou továrnu a mladého dělníka s kladivem, plného revolučního nadšení; druhá strana nese ovšem značky jak carské porcelánky, tak i srp a kladivo, které tentýž podnik dostal do znaku po roce 1917. Staré i nové označení se přitom na porcelán dostaly záměrně: výrobci právem počítali s tím, že díky tomu půjde o sběratelskou raritu, která na „kapitalistických” trzích zvýší její cenu.

Ruský revoluční talíř

Jestliže tedy podle MacGregora horní strana talíře představuje s fascinující jasností komunistický sen, spodní strana vyjadřuje pragmatický kompromis: vyrovnávání se s carskou minulostí i mnohostranný  modus vivendi s kapitalistickým světem. Česká (ale i obecně středoevropská) témata MacGregor pomíjí, zato se v knize několikrát mihne Island a Vikingové (ti v souvislosti s pokladem nalezeným v Harrogate).

Poslední knihou, která mne upoutala, je Estetika noci. Kulturní dějiny od Heinze-Gerharda Frieseho. Tato publikace (čítající 1308 stran) sleduje téma noci od řecké mytologie a božstev chaosu až k literatuře 20. století. Podle autorova přesvědčení „noc není odvrácenou stranou dne, mnohem spíše je den dítětem noci“. Ze zkušenosti noci dle Frieseho pramení „senzibilita, fantazie a schopnost kritizovat svět pouhého zdání“, a v tomto kontextu je možné vnímat i zážitky z trvale „noční“ islandské expozice.  

Výročí

I na letošní rok připadla některá výročí. Sto let kupříkladu uplynulo od narození Herberta Marshalla McLuhana (1911 – 1980), kteréžto výročí ale bylo, pokud vím, na veletrhu připomínáno jen málo a pouze v hale s americkými a kanadskými vystavovateli, což hodnotím vzhledem k jeho významu jako nedostatečné – česky jeho význam i historii jeho působení (včetně toho, že se prý jeho jméno v 70. a 80. letech „propadalo do zapomnění“ a jeho móda znovu vypukla až v 90. letech) nedávno shrnul Jan Jirák v textu Marshall McLuhan stoletý, doslovu k novému vydání knihy Jak rozumět médiím. 

Kulaté výročí (narození) by letos také slavil filosof, pedagog, umělec, dramatik a sociální myslitel Rudolf Steiner (1861 – 1925).

Jeden z plakátů ke kulatému výročí Rudolfa Steinera

Jeho odkaz připomínalo především basilejské Rudolf Steiner Verlag, ale také právě vydaná monografie profesora pedagogiky na univerzitě v Mohuči Heinricha Ullricha (z nakladatelství Beck). Ullrich se kriticky vyrovnává třeba se Steinerovými názory na rasy, podle autora tkví paradox Steinerovy antroposofie v tom, že sice chtěla být vědou, zároveň ale znamenala „návrat k mýtu“.

Momentka ze stánku Rudolf Steiner Verlag, kde byla mimo jiné uváděna kniha o Steinerově "filozofii svobody"

K výročí už česky vyšla stručná, ale hutná monografie Rudolf Steiner : muž, který uměl všechno od Michaela Nejedla, a shodou okolností letos v září skončila v pražské galerii DOX výstava Rudolf Steiner a současné umění, k níž byl vydán také znamenitý sborník[3]. Ředitel DOXu Jaroslav Anděl v něm píše, že antroposofie byla „posledním velkým moderním pokusem o sjednocení vědy a náboženství“ (což se ovšem někdy tvrdí i o A. Stifterovi a J.W. Goethovi, jehož přírodovědecké spisy ostatně Steiner vydával a po němž pojmenoval ústřední budovu v centru antroposofie, Goetheanum). Zároveň se ale v knize zdůrazňuje, že Steiner nepatří jen antroposofům, naopak že vytvořil „otevřenou budovu idejí, příbytek plný impulsů pro 21. století“.

Poháněn idejemi

Na místě tradičního a trochu staromódně působícího cirkusového stanu mezi nejnavštěvovanějšími halami letos vyrostl zcela nový pavilon s názvem Open Space, jehož interiéru dominoval nápis „Driven by ideas“ („poháněn idejemi“).

Vlevo: nový moderní pavilon Open Space; vpravo: nápis "Driven by ideas"

Podle Evy Novak zde „zbyl“ po předešlé automobilové výstavě IAA a vystavovala v něm firma Audi (ta také zajišťovala dopravu VIP hostů po areálu výstaviště). Právě posezení v nejnovějších modelech této firmy mohl návštěvník v tomto pavilonu vyzkoušet. A nejen to. V rámci pokusu o jakousi symbiózu či spojení „starého“ a „nového“ bylo tamtéž možné si prohlédnout mnoho set let staré publikace a tisky na veletržním antikvariátu, ale i přečíst si v rámci projektu nazvaného Murmur study[4] na několikakilometrových papírových páskách vzkazy, které si lidé právě posílají přes Twitter a které se vztahují k tématům „dialog, ideje a literatura“ (anebo takový vzkaz sám poslat a po chvíli sledovat jeho vytištění).

Vlevo: veletržní antikvariát; vpravo: projekt "Murmur study" a nekonečné pásky se vzkazy z Twitteru

Podle autora tohoto díla Christopha Bakera jde o „pomník lidské touhy navzájem se propojovat a komunikovat prostřednictvím nových, mnohdy mobilních technologií“. (Pokud to zobecníme, i celý Frankfurt vlastně představuje pokus o spojení starého s novým, sochy německých kulturních velikánů (narodil se zde sám Goethe) či středověkou katedrálu zde můžeme vnímat na pozadí mrakodrapů, center nejvýznamnějších evropských bank.)  

Propojení starého a nového - vlevo moderní mrakodrapy, vpravo pomník F. Schillera

V pavilonu se konaly debaty o tématech jako kreativita a inovativní myšlení v průmyslu a umění; prostory, kde se rodí nové myšlenky a nápady; a nejčastěji pak společné „storytelling“, kde vždy jiný autor vytvářel určitý text ve spolupráci se všemi, kdo se chtěli zapojit (praxe dnes mimo jiné běžná na internetu). Pořady v Open space byly přitom součástí rozsáhlejšího programu s názem Jak budou příběhy vyprávěny v budoucnosti, který probíhal na několika místech areálu.

V jeho rámci se debatoval o e-knihách, budoucí roli knihoven, a zvláště pak o vlivu tzv. sociálních médií na budoucnost literatury, například o nakladatelstvích, která část nebo celý rukopis autora vyvěšují na internet a nechávají čtenáře hlasovat o tom, zdali by o takovou knihu měli zájem a zdali ji tedy mají vydat (v Německu na příklad epidu.de), o firmách usnadňujících autorům vydávání jejich výtvorů a pak cestu těchto textů třeba na web internetového obchodu Amazon (poiesipedia.com) nebo o tzv. crowdfundingu, kdy jsou potenciální podporovatelé kulturních projektů získáváni přes Facebook (česky viz článek Dejte mi peníze, chci tvořit od Jana Bočka, Respekt 2011, č. 13). Program byl v této oblasti velmi pestrý a dá se přitom souhlasit se závěrečnými slovy ředitele veletrhu Juergena Boose: „Po letošním veletrhu je patrné, že mezinárodní knižní a vydavatelský obor je rozmanitější a mnohotvárnější.“