Lipský knižní veletrh si postupně získává pozornost českých médií, takže v úvodu jen rekapituluji: veletrh byl letos opět větší, s více vystavovateli, na větší ploše a s rekordním počtem návštěvníků a novinářů. Ceny Lipského knižního veletrhu získali Ilija Trojanow za knihu Der Weltensammler v kategorii beletrie [1], v kategorii literatura faktu a esejistika Franz Schuh (Schwere Vorwürfe, schmutzige Wäsche[2]) a za překlad knihy Aufbrüche od Antonia Moresca cenu dostala Ragni Maria Gschwend.

Ale na oplátku si také Češi postupně získávají pozornost organizátorů lipských veletrhů: letos poprvé bylo možné číst si veletržní internetové stránky v češtině (třeba vedle polštiny a ruštiny). Na četných čteních se představili autoři ze střední a východní Evropy, z našich autorů Petra Hůlová [3], Antonín Bajaja, Martin Fahrner a literární vědec Josef Čermák. Slovensko letos vyslalo jednoho z nejúspěšnějších mladých autorů Michala Hvoreckého.

Na mnoha fórech se probíraly otázky spjaté s budoucností Evropské unie (a její přistěhovalecké politiky), zvláštním hostem byl tentokrát Izrael. Mnohé diskuze se týkaly politiky státu Izrael vůči Palestincům a jedna nesla provokativní název „Je možné v Německu kritizovat Izrael?“. Odpověď zněla jednoznačně „ano“, protože právě chování Židů k Palestincům bylo od diskutujících vystaveno zuřivé kritice (současně byly nabízeny knihy, které přirovnávaly postup Židů k nacistickému holokaustu).

Jako v celém západním světě, také v Německu slaví úspěchy Dan Brown. Jeho kniha Da Vinciho kód (či Šifra Mistra Leonarda) tu vyšla pod názvem Sakrileg a svými názvy se jí přizpůsobují i knihy, které s ní vůbec nesouvisí (nebo třeba jen tématem spiknutí). Tak kniha Der Chavez Code pojednává o tajném americkém spiknutí proti venezuelskému prezidentovi. Na veletrhu byl také nabízen fotografiemi vybavený turistický průvodce po místech, kde se odehrávají děje Brownových knih (pro jeho náruživé čtenáře nyní k dispozici i v Národní knihovně ČR). Polemicky se ovšem k Brownovi staví katolická církev, která i v Německu vydala spis, který má jeho teze vyvrátit. Stánky s náboženskou literaturou byly i letos v Lipsku hojné – přibyl mezi ně navíc ještě Bibelmobil, což je katolicko-evangelický projekt autobusu, který se snaží propagovat četbu bible. Dělá to však dosti nekonvenčním způsobem: nabízí například samostatné knihy biblických příběhů s tematikou lékařství, cestování nebo krimi (i s příslušnými obálkami populárního čtiva). Ještě překvapivější pro mne byly speciální výtisky bible pro fotbalisty či fanoušky obsahující (vedle textu bible či jen Nového zákona) příběhy a fotografie slavných fotbalistů, v jejichž životě víra sehrála důležitou roli [4]. Jiný stánek v daném oddělení nabízel knihu Tajemství Narnie, jako kdyby Lewisovy křesťanské alegorie nebyly dostatečně průhledné – je ale nutné dodat: jak pro koho. A zřejmě budou srozumitelnější stále méně, což je patrné i z toho, že mnohem větší zájem byl o stánek, který nabízel počítačovou grafologickou nebo chiromantickou analýzu (kdo chtěl obojí, dostal slevu). Hned dvě rozsáhlé a objemné knihy nabízené na veletrhu se věnovaly bionice; fotografiemi bohatě vybavené publikace se snaží prezentovat především úspěchy německé vědy a techniky inspirující se studiem živých organismů [5].

Na veletrhu bylo prezentováno také souborné vydání děl H. Hesseho (včetně jeho dosud nevydaných zápisků); výročí slavil H. Heine (1797-1856), který byl v prezentovaných knihách charakterizován jako „první básník třetího tisíciletí“ nebo „první básník moderny; Žid, kterému jeho původ znemožnil společenskou kariéru“ [6]. - Z osobností, které slaví výročí, bylo nejvíce knih věnováno Mozartovi (1756–1791): jenom jeho životopisů psaných různými autory se dnes na německém knižním trhu nabízí přes deset. Zabývali se jím autoři zastupující nejrůznější disciplíny: např. slavný a vlivný sociolog Norbert Elias se ve své (ovšem již starší) knize zaměřil na konflikt Mozarta s otcovskou autoritou a dalšími společenskými autoritami a na to, jaký byl život génia ve společnosti, která pojem uměleckého génia ještě neznala. Italský autor Piero Melograni (píšící jinak hlavně o politických dějinách) se ve své knize soustředil na Mozartův charakter: polemizuje s Formanovým filmem (a trochu mu podle mne křivdí); obraz dětinského Mozarta je podle něj falešný. Oproti němu vyzvedá Melograni základní ambivalentnost Mozartovy osobnosti i díla: Mozart v sobě podle Melograniho slučoval protikladné aspekty stejně jako jeho hudba; v jeho mších zaznívají taneční prvky, v Così fan tutte se zase objevuje až nábožensky povznesená hudba; královna Noci je zlá, ale je matkou sladké Paminy, Sarastro hodný, navzdory tomu je pánem zlého Monostata. Tato ambivalence podle Melograniho dobře koresponduje se způsobem myšlení moderního člověka. Vrcholem Mozartova umění je podle Melograniho Kouzelná flétna, která člověka uvádí do světa neznámého a iracionálního. Právě jmenované opeře je věnována samostatná kniha egyptologa a kulturního historika českého původu Jana Assmanna Kouzelná flétna. Opera a mystérium, která byla také nominována na cenu Lipského knižního veletrhu za rok 2006 v kategorii literatura faktu a esejistika. Assmann, jehož důležitým tématem je kulturní paměť (její rekonstruování, vytěsňování a kanonizace jejích vybraných segmentů), nepojímá Mozartovu operu jako rekonstrukci starověkých egyptských mystérií, ale jako jejich inscenaci za změněných podmínek. Široce se přitom rozepisuje o tehdejším dobovém kontextu (tedy o oněch změněných podmínkách): zednáři podle Assmanna ritualizovali osvícenský proces osvobození od předsudků a přežitků. Tento ezoterický rituál Mozart přenáší na jeviště a činí z něj divadlení představení pro nejširší publikum. Kouzelnou flétnu tedy Assmann předvádí jako mnohovrstevnaté dílo: jako kouzelnou pohádku i mystérium, lidové divadlo i zednářskou operu. S tím, jak postupně v Evropě klesal vliv tajných společností (podle Assmanna spjatý s osvícenským absolutismem), se také podle něj ztrácela schopnost publika vnímat dílo v jeho mnohovrstevnatosti (stále však nejvíce záleží na každém jednotlivém divákovi, co je schopný ve své recepci postihnout – nejinak tomu bylo i u antických náboženství, která byla jinak pojímána vyššími vrstavami a jinak nižšími).

Důležitou složkou kulturní paměti jsou jistě literární kánony (jejich proměny a vliv jsou oblíbeným tématem dnešních literárních vědců). Na veletrhu byl představen kánon německé literatury uspořádaný dnes nejautoritativnějším kritikem německé literatury Marcelem Reichem-Ranickim. Soubor tvoří 20 románů od 17 autorů, 180 povídek od 90 autorů, 43 dramat od 23 autorů, 1370 básní od 272 autorů a 255 esejí od 166 autorů (dohromady je autorů 500, protože díla některých jsou zastoupena ve více žánrech). Reich-Ranického pojetí německé literatury (kam jsou obecně zařazováni i autoři tvořící mimo oblast Německa - tedy i u nás, v Rakousku či Švýcarsku) je ovšem dost široké: jako autory esejí zařadil nejen spisovatele v užším slova smyslu, ale všechny možné osobnosti německé kultury (nebo osobnosti, které se alespoň vyjadřovaly německy, třeba F. Liszt): od filozofů přes vědce různého zaměření (R. Virchow, Max Weber, S. Freud [7], A. Einstein), politiky (O. Bismarck, R. Luxemburg, T. Herzl, W. Brandt [8]) až k hudebním skladatelům (Beethoven, H. Wolf, A. Schönberg). Ze spisovatelů, jejichž knihy Národní knihovna ČR umísťuje do Národního konzervačního fondu (NKF) coby bohemika, se v tomto kánonu nejčastěji vyskytuje F. Kafka (Proces, 7 povídek a Dopis otci), ale zastoupeni jsou také A. Stifter, M. Ebner-Eschenbachová, R. M. Rilke, M. Brod, E. E. Kisch nebo F. Werfel (ten pouze jednou povídkou) – chybí Jan ze Žatce, G. Meyrink, J. Urzidil [9]. Každopádně – do NKF tento kánon přejímat nebudeme.

Poznámky: