Zápisky ze Světa knihy 2013 aneb o slovensko-českých zrcadlových obrazech
„Tožť jest ona veleslavná Praha, ty zdi, hrady, věže obrovské, ono město Čechů královské, krásné jako Slávy dcera drahá“. Těmito slovy oslavil Jan Kollár krásu Prahy, a uvedl tím zároveň plejádu slovenských spisovatelů, kteří po něm do Prahy putovali a putují a píší o ní (ukázky z těchto textů byly shromážděny na jednom místě v knize Pražské inšpirácie slovenských spisovateľov: Praha v zrcadle slovenské literatury z roku 2001).
Ve dnech 16. – 19. května se v Praze sešlo hned 42 soudobých slovenských spisovatelů (společně se slovenskými herci či hudebníky) na knižním veletrhu Svět knihy, na kterém bylo letos Slovensko čestným hostem (byl mezi nimi i Juraj Šebo, který se v knize O socialismu s láskousvěřil, že jeho obdiv k Praze byl tak velký a jeho vychvalování pro Šebovy bratislavské přátele tak nesnesitelné, že mu začali hanlivě přezdívat Pražský chuj). Tento rok nebyl zvolen náhodně: připomíná se 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, 20. výročí vzniku samostatného Slovenska a Česka (současně ale i zániku společného státu), i sto let od narození významného slovenského spisovatele, disidenta a „přítele českého národa“ Dominika Tatarky.
Debaty byly jedním z klíčových akcí veletrhu. Na snímku jsou zástupci literárních portálů.
Kromě debat a čtení věnovaných slovenským hostům se na programu objevily i pořady, které přímo tematizovaly česko-slovenské literární a kulturní vztahy. K takovým patřilo slavnostní vyhlášení výsledků soutěže o nejzdařilejší překlad slovenských textů do češtiny Dunaj na Vltavě nebo série divadelních skečů ze slovenské a české literární a výtvarné historie dvacátých a třicátých let Metropolka znova otvorená! o významné kavárně v centru Bratislavy.Podnětně a lákavě zněl i oficiální název akce Česko – slovenské zrkadlenie, jehož se ve čtvrtek večer měli účastnit autoři z obou zemí, ale nakonec vystoupila jen slovenská část avizovaných spisovatelů, tedy Ladislav Ballek, Milan Richter a Anton Baláž. První dva jmenovaní působili v diplomatických službách samostatného Slovenska, Baláž jako spolupracovník prezidenta M. Kováče (jehož paměti prý v podstatě napsal), takže se řeč vedla hlavně o účinkování spisovatelů v politice.
Ballek dále vzpomínal na roky, které strávil v Praze coby velvyslanec a vyznával se k obdivu k tomuto městu; jeho text je také zařazen ve zmiňované antologii. Atmosféru poklidného večera poněkud narušil jen Richter, který zde mimo jiné hovořil o své hře věnované Marylin Monroe a její údajné vraždě. Po vykázání osob mladších osmnácti let z místnosti se dostal až k jejím vztahům k J. F. Kennedymu a k nejintimnějším částem hereččina těla, načež pak na protest proti těmto sexuálně explicitním úryvkům prostor dočasně opustili i někteří další přítomní, kteří ovšem daný hraniční věk už dávno překročili (také na knihu Pes na ceste od Pavla Vilikovského lákal později český překladatel M. Zelinský čtenáře s tím, že obsahuje jednu z nejlepších erotických scén světové literatury, ale ke čtení ukázky v tomto případě nedošlo).
O nedodržených smlouvách, uherských hrobech a zkoušených politicích
Československé téma měla i nedělní debata mezi bývalými premiéry Jánem Čarnogurským a Petrem Pithartem. Pro člověka, který alespoň okrajově zaregistroval cyklus České televize Sbohem Československo a další, které se tématu rozpadu federace podrobně věnovaly, ovšem nepřinesla mnoho nového, někdy naopak jen doslovné opakování týchž výroků, což můžeme brát i jako zásadovost státníků, kteří si stojí za svým. Pithart, kterého každopádně považuju za jednoho z těch inteligentnějších a inspirativnějších z našich politiků, opět až skoro sadomasochisticky opakoval, že Češi nedodrželi žádnou ze smluv, které se Slováky uzavřeli. A dále jinými slovy opakoval, co napsal už před lety, že dnes „v Praze skoro neseženete slovenské noviny, kulturní časopisy, knihy. Kdysi jich tu bylo plno. Mnoho mimořádně cenných zrcadel se tady na cestě od socialismu ke kapitalismu rozbilo: Slováci jsou totiž v mnoha ohledech úplně jiný národ než Češi, a přitom si oba národy rozumějí každé slovo. Z tohoto hlediska byli pro nás pro Čechy zcela ideálním ,zrcadlem‘. A my pro Slováky“. V tom s ním ovšem trochu polemizoval moderátor debaty Ladislav Snopko
Ředitel Slovenského institutu v Praze Ladislav Snopko zmínil, že třeba slovenská populární hudba u nás zůstává – na rozdíl od literatury – stále obecně známá.
Debatě byl v plénu posluchačů přítomný mimo jiné také historik Jan Rychlík, autor několika zásadních knih o vztazích Čechů a Slováků, který naopak nedávno na Festivalu spisovatelů Praha vyzdvihl zásluhy Československa na tom, že pomohlo národnímu rozvoji Čechů, Slováků a Rusínů, a citoval přitom poučná slovenského historika Františka Hrušovského, že i kdyby se byli bývali Češi ke Slovákům chovali jakkoli vstřícně a citlivě, jejich konečným cílem by stejně zůstal vznik samostatného státu. Podobný názor plný vděčnosti vyslovil ve čtvrtek i Ladislav Ballek, který se přihlásil k tezi o „uherském hrobu“, ze kterého Slováci díky Čechům roku 1918 „na poslední chvíli vyskočili“. Jisté oživení do debaty přinesla Snopkova zkušební otázka, jací jsou oblíbení autoři obou politiků v literatuře druhého národa. Dotaz byl evidentně předem nedomluvený a oba aktéry trochu zaskočil, takže Pithart ve své odpovědi mírně zkomolil jméno Michala Hvoreckého a Čarnogurský nemohl „přijít na jméno“ Milanu Kunderovi.
Více barbarství a primárního životního zoru!
Pithartovy stesky nad nezájmem Čechů o Slováky přitom ve skutečnosti nejsou ničím novým, dokonce se nabízí kacířská otázka, jestli tomu někdy bylo výrazně jinak. Už Jiří Karásek ze Lvovic si roku 1930 stěžoval, že „naši inteligenti čtou francouzské, anglické a německé autory, ale slovenské nečtou“. A dodával: „Považuji Slováky za tak důležitou složku v československé kultuře, že čekám od nich ozdravění našeho národního organismu“. Podle dalších českých autorů meziválečného období mělo spojení se Slováky Čechům dodat chybějící temperament a emocionalitu: „Nebojte se ani toho poživačného zpomalení životního tempa! Není člověk živ jen z knih a strojů! Jen více té upřímnosti a srdečnosti, společenské i rodinné. Více barbarství a primárního životního zoru!“. K. Čapek v téže době psal, že Češi můžou Slovákům přinést vyšší kulturu civilizační, Slováci „hlubší kulturu společenskou“. Andrej Hlinka si zase od společného státu sliboval toto: „My musíme Čechy nábožensky a Češi nás národně, hospodářsky a kulturně obrodit“.
Reálně ovšem zbožnost Slováků Čechy často spíše dráždila (stejně jako Slováci nesli s nevolí svržení třeba Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí), takže kupříkladu Stanislav Kostka Neumann (už ve svém stalinistickém období) s neskrývaným podrážděním vyjmenovává, kolik je jen v Bratislavě církevních staveb: „Je tu nejméně 12 starých kostelů, nehledíc k různým kaplím a 7 klášterům, je tu hodně baroku – jaká pastva a příležitost pro nábožné literáty, kteří se dnes mohou zase jednou honositi před pomatenou ,demokracií‘ svou katolickou ,jistotou‘ a chlubiti se modernisticky cizím peřím stařičké ideologie“. Další autoři, jako Karel Kálal (1860-1930), neúnavný propagátor Slovenska a autor desítek spisů na toto téma, dávali před většinovými katolíky, jež přehlíželi, přednost místním evangelíkům, nebo si náboženství místních silně přizpůsobovali k obrazu svému, jako Alois Mrštík. Jeho knihu Hore Váhom roku 1919 ostře odsoudil F. X. Šalda. Podle něj autor „svou svátečně zbožnou turistickou náladu vkládá do duše lidu. A je to zcela lživé. Neboť Bůh tohoto lidu nesídlí na stráních, ani na oblacích, nýbrž v monstranci a v hostii její. Lid ten není rozplývavě a náladově zbožný, nýbrž konfesní, vášnivě fanatický, nesnášenlivý a bojovný“.
Ani folkor, ani Jánošík
Co se týká stereotypních představ o Slovácích, ty se veletrh snažil nepodporovat. Svoji tradiční zbožnost, která je na Slovensku beze sporu větší než v Čechách, Slováci na výstavišti také nijak výrazně neprezentovali, když nepočítáme třeba prózu Ve jménu otce, v níž se vyskytuje kult germánského boha Baldura, nebo knihu O. Feldekové, v níž vystupuje anděl vtělený v pošťáka. Několik akcí připomnělo zmíněné výročí příchodu soluňských bratří. Samostatný pořad byl věnován novodobému přebásnění Proglasu od Martina Kučery, které vzniklo na základě slovenské verze od básníka, překladatele a literárního teoretika Viliama Turčányho.
Zatímco Viliam Turčány v doprovodném textu Proglas trochu sporně prohlašuje za „první slovanskou a slovenskou báseň vůbec“, Kučera kajícně přiznává, že Češi si po roce 1989 na rozdíl od Slováků neradi připomínají své „kořenné vlášení“.
A velká část text oficiálního vysvětlujícího slovenskou účast byla věnována právě aktualizujícím interpretacím Proglasu: buďto ve smyslu kritickém, totiž že Slováci jsou národ „slov“, ale ne činů (podobně jako psal Karel Havlíček o Češích); nebo pozitivním, že „Slovieni“, kterým bylo darováno Slovo, jsou vlastně Slováci... Ze slovenského lidového umění bylo k vidění (a k prodeji) jen několik málo artefaktů. A plánovaný nedělní program folklórního souboru Šarvanci k 300. výročí smrti legendárního slovenského zbojníka Pocta Jánošíkovi se neuskutečnil vůbec (ale ani se nevysílal pořad České televize ze zmiňovaného cyklu, v němž publicista Vladimír Kučera pod Děvínem provokativně vykřikoval, že „Jiří Jánošík byl Polák“).
Zato byl účasten autor, který zažité (sebe)vnímání Slováků úspěšně nabourává: Pavel Vilikovský. Činí to někdy tak nemilosrdně, že kdyby se podle Zelinského některý náš autor odvážil zesměšňovat Čechy podobným způsobem, byl by zlynčován. Takto třeba pojednal téma slovenských žen: „Krev a mlíko! Ostatně, krev… nejsme lidožrouti, ale to mléko! Kolik ho je, a jak kvalitního! Z tohoto hlediska je možné Slovensko nazvat vemenem Evropy“. A jeho slova o povaze slovenského národa jsou, mírně řečeno, na hraně, pokud bychom je brali zcela vážně. Pokud Češi v 19. století vnímali Slováky jako milý a až příliš mírný národ, pak Vilikovský dovádí tuto představu ad absurdum: „Tisíciletí znásilňování nezůstalo beze stop, takže přešlo Slovákům takříkajíc do krve. Myslím, že znásilňování se Slovákům celkem zalíbilo, protože se při něm leží na zádech“, píše v knize Večne je zelený. A v další, už zmiňované knize Pes na ceste, která nyní vychází česky, pokračuje: „My Slováci jsme byli příliš dlouho poddaní a poddanství se nám usadilo v genech jako olovo... I Jánošíka si národ oblíbil jen proto, aby se měl na koho vymlouvat, že se rebelie nevyplácí“. A s odstupem autor pojímá i postavení literatury na Slovensku (ostatně spisovatele v ní přirovná ke psu): „Když chce Slovák pookřát v lůně panenské přírody, otevře si jednoduše některé přední dílo slovenské literatury. Nebojte se, v slovenské literatuře jsou všechna díla přední, a tak se dostane na každého“.
Stranou nenechává ani Čechy, a zvláště české turisty. Ty si ovšem už dávno před ním vzal na mušku Josef Váchal, který je zesměšňoval ve svém poněkud zvláštním cestopisu Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S.B., aneb, Theorie wampyrismu: „Většinou pojem Slovenska kryje se s Tatrami a světovými zde lázněmi; ostatně (bylo mi tak kdysi řečeno) slušný člověk ani jinam na Slovensko nejezdí, všude jinde je prý plno cikánů neb židů a popů. Lid prý hloupý a k Čechům nevraživý. Takový jest názor průměrného zbohatlíka, jezdícího pouze do Tater a slovenských, přepychových lázní“. Karikaturu českých turistů přinesl také slovenský komiks o Jánošíkovi, v němž dvojice Čechů prochází kolem šibenice, na které se pohupuje několik zbojníků. Naši krajané jsou nadšeni: „To je hezký! Tady je věšej v národních krojích“. (Dodejme, že stereotyp Čecha, který nosí ponožky i v sandálech a všude si s sebou bere paštiky, vylíčil Ľubomír Smatana v knize Jánošíci s těžkou hlavou: mýty a realita Slovenska očima českého reportéra. A jeho literární ztvárnění zachytil v loňském roce rozhlasový pořad s názvem „Nemal som rád Čechov“. Jeho autor Libor Magdoň si v něm vytkl za cíl přinést ukázky ze slovenské beletrie „zrcadlící emoce vyvolané Čechy“, a to zdaleka nejen ty kladné, jak napovídá už název.)
Kde leží „zlaté údolí z pohádky“?
Mnohokrát byly během konání veletrhu slyšet nářky nad tím, že Češi už nerozumějí slovenštině a musí se jim slovenské texty překládat, a to ty knižní i ty ve filmu (i když v České televizi zazněl i názor, že slovenština z úst slovenských žen zní českým mužům podobně lahodně jako francouzština, takže ve filmech by stačilo dabovat slovenské muže a ženy zachovat v jejich přirozenosti). I v souvislosti s tím zazněla třeba v rozhlasovém pořadu Slovenská literární transfúze výzva k tomu, aby se návštěvníci na veletrhu seznámili se slovenskými pohádkami a vůbec tvorbou pro děti.
Podle Emila Charouse se návštěvníci veletrhu nemají seznámit s tvorbou pro děti, aby si „Slovensko v překvapivé ryzosti zachovalo podstaty svého lidového bytu“, ale proto, aby se české děti učily slovensky. Na druhé fotografii je E. Charous zachycen se slovenskou autorkou a překladatelkou Emíre Khidayer.
Za tím účelem se objevila – v rámci programu Slovensko dětem – i dětská bilingvní kniha s paralelními česko-slovenskými texty. Pro doplnění historického kontextu: svými sběry se i čeští obrozenci zasloužili o zachování slovenských pohádek a už J. Zeyer umístil děj Radúze a Mahuleny na „pohádkovou Slovač“. Čeští cestovatelé pak označovali zvláště Tatry samy o sobě za „pravdivou pohádku“ („Tatrami“ ovšem rozuměli všechny slovenské hory). Případně básnili o oblasti zvané dnes Turiec jako o „zahrádce Slovenska, v níž mnozí hledali ztracený ráj“; v představách Rudolfa Pokorného (1853 –1887) to bylo „malé království, kde královnou je nejkrásnější slovenština a poddanými nejroztomilejší typy slovenské“, k čemuž autor dodával: „tak asi jsem si představoval v letech dětských zlaté údolí z pohádky“. Učitel Karel Drož (1858-1928) Tatry opěvoval těmito slovy: „Jaké kouzlo v jediném slově“. Byly pro něj archetypální krajinou, která v sobě slučuje archaickou neposkvrněnost i potenciální nebezpečnost:
„Horami bloudíš divokoskalnými… Pracně vystoupíš na skalní val, a tajemné mlčenlivé pleso tě zdraví. Tmavé nevyzpytné oko jeho jako by planulo předzvěstí čehosi děsného. Hle, živý tvor! Špinavý, černým vousem obrostlý pastucha s dlouhým spečeným vlasem a černým blýskavým okem. V ruce se mu leskne ostrá valaška; jediný rozmach svalnaté paže a hlava rozpoltěna. Ale pozdrav jeho zbožný, laskavý hned prozradí člověka dobrého a chutě dáš se s ním do řeči“.
Na tento „pohádkový diskurz“ pak navázal třeba Karel Čapek, který onen „jiný“ časoprostor, do kterého se dostává železničním tunelem u Kralovan, tedy v jeho podání hlubokou jeskyní vedoucí do „kouzelného království“, nachází na Oravě. Podle něj je tato oblast a celá slovenská země „zelenější a zarostlejší, míň modelovaná civilizací, ale přitom živější, ba přímo zrosená životem“. Čapek přitom používá tatáž přirovnání, která jiní přiřazovali Podkarpatské Rusi:
„Je starodávnější, epičtější, nějak zpěvnější… Slovensko není dosud zemí sedláků; zůstalo zemí pastýřů. Je to v charakteru kraj pastorální; není ještě uhněten rukou člověka a modelován pluhem, není vyholen a vysekán a rozdělen rovnými mezemi; zůstala mu geologická a botanická plastika kraje božího. Život, který jej tak intenzivně prostupuje, je život lidí a stád. Tady lze ještě mluvit o tvorstvu ve smyslu téměř biblickém“...
Když ovšem během jedné z veletržních debat o slovenské tvorbě pro děti přišla řeč i na to, kde hledají „pohádkovou krajinu“ naopak Slováci, uvedla zástupkyně šéfredaktora časopisu Slniečko a recenzentka Ľubica Kepštová, že to jsou do jisté míry – ladovské Čechy a prostor českých pohádek s jejich typickými čerty a vodníky (zatímco v těch slovenských podle ní převažují princové a princezny). Pěkný příklad česko-slovenského zrcadlení…
Dětští hrdinové: bacili, zombíci i Petr Čech
V další z „pohádkových“ debat s názvem Majú klasické rozprávky miesto v detských
knižničkách? se probíralo mimo jiné to, jak dnes vydávat klasiku pro děti a co by si současná tvorba pro děti měla zachovat z tradičních pohádkových archetypů a schémat. Probírala se i překvapivě pestrá škála postav, které se dnes mohou stát hrdiny dětských knih: zmíněn byl titul se slibným názvem Zombíkovy narozky. Nebo Baciláci, kde je protagonistou bacil, který se během invaze do lidského těla rozhodne v průběhu bitvy změnit bojující stranu a přidat se k bílým krvinkám. Timotea Vráblová, vedoucí Oddelenia dejín staršej slovenskej literatúry Slovenská akadémia vied, se přitom zastávala jasného rozlišení dobra a zla (a varovala před současnou všeobecnou relativizací). Naopak česká spisovatelka Ivona Březinová zdůrazňovala význam možnosti volby i to, že i ve střetu s každodenní realitou je často těžké rozlišit, kdo je ten jednoznačně hodný a kdo zlý.
Těžko určit, nakolik byl v přátelském tónu vedený spor příznačný pro rozdíly v české a slovenské mentalitě. Každopádně jsem plně souhlasil s Březinovou, že hrdiny dnešních dětí jsou – alespoň u kluků – spíše sportovci (u dívek se prý sem tam ještě vyskytne nějaká princezna). Proto se k vydání připravuje kniha sportovních pohádek, obsahující třeba opravdovou pohádku o Petru Čechovi (dodejme, že už Ota Pavel sepsal Pohádku o Raškovi, která sice obsahuje pohádkové motivy, ale je to spíš povídka). Ostatně Česko – Slovenské zrkadlenie se konalo onoho večera, kdy už se vědělo, že napřed česká, a vzápětí i slovenská hokejová reprezentace do semifinále mistrovství světa nepostoupí, a zazněla dokonce slova o „bratrském vyřazení“. V tomto případě nešlo o pohádkový happyend, ale i katarze může mít sjednocující efekt...
Na Světu knihy byl k vidění i malý folklórní stánek
Veletržní „okno do světa“
Když se ale od sportu vrátíme k literatuře, platí ještě dnes teze překladatele a slovakisty Emila Charouse, editora zmiňované knihy Pražské inšpirácie slovenských spisovateľov i další s názvem Rozdíly sbližují: čeští spisovatelé o Slovensku, že Slováci navazovali kontakty s kulturní Evropou přes Prahu, Češi se zase na Slovensku inspirovali místním folklorem, který se pro některé z nich stal „pramenem živé vody“? Češi dnes zřejmě prameny autentického života hledají spíše dál na Východě, na Sibiři či Mongolsku, nebo Jižní Americe, ale L. Sopko tvrdí, že „vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi sú v hĺbke svojej podstaty nezmenené“. A to, že jsme se náhle stali jakoby cizinci a museli jsme se učit hledat k sobě nové cesty, je „tón, ktorý sme dovtedy nepoznali“ a může být obohacující.
Zřejmě nadále pro Slováky funguje ona „pražská“ cesta do světa: jeden český nakladatel nedávno našel pro české vydání slovenské knihy Vánoční pošta japonského ilustrátora... A Vladimír Skalský, předseda Svetového združenia Slovákov v zahraničí, tvrdí, že slova E. Charouse platí stoprocentně i pro další žánry a druhy literatury a že veletrh Svět knihy, „kde bolo Slovensko hlavným hosťom, bol presne takým pootvoreným oknom do světa“.
Na závěr jen přehledově zmíním, že dalšími tématy veletrhu byla poezie, a to poezie tištěná, vydávaná na internetu, zpívaná i ztvárňovaná fyzicky – když byl Pavel Váša dotázán, kdo je jeho oblíbený „slamer“, odpověděl ne neprávem, že starověký básník Orfeus. (Prezentována byla i povídka, kterou si čtenář může stáhnout na chytrý telefon a cestovat po Istanbulu tramvají spolu s „dvojnickou“ postavou spisovatelky Jany Šrámkové, nebo interaktivní kniha žánru fantasy Srdce Aporveru).
Blogující autoři, Jana Šrámková a Srdce Aporveru
Zajímavé bylo nahlédnout do komunit recenzujících blogerek, jež se svěřovaly s tím, že když se ve třídě pochlubí přečtením knihy, nejméně polovina spolužáků k nim zaujme postoj jako k exotům, zatímco mezi ostatními blogery taková reakce nehrozí. Ale jiná autorka, publikující původně texty na webu, pak knižně, a posléze kvůli změně tématu opět na webu, se svěřovala s nepřátelskými reakcemi některých dalších blogerů. Podle nich se publikováním tištěné knihy sama vyřadila z jejich okruhu... Návštěvníci se také mohli dozvědět recept, jak coby začínající spisovatel skoro jistě uspět u nakladatele: stačí prý poslat cokoli s tematikou upírů (což bylo myšleno v nadsázce, protože z přítomných se touto cestou nevydal žádný z přítomných autorů). Každopádně kdo by hledal inspiraci, může se řídit návodem Josefa Váchala, který nabádá: „pravé eldorado vampyrů“ je přece na Slovensku!