Naše metropole také dostává čas od času záchvaty zácpy. Dnes jsem například měla hodně času. To se mi, pravda, moc často nestává, a tak jsem toho chtěla patřičně využít. Naplánovala jsem si den s bohatými časovými rezervami, abych si tak - oproti normálnímu stavu - mohla přes den občas vydechnout. Později jsem doslova musela zadržet dech a nedýchat. Ale to předbíhám. Nejdříve jsem posílala dlouhý fax. Statistické údaje, připravené dohromady na dvaceti stránkách, jsem se zoufale snažila procpat telekomunikačními spoji až na Manhattan. Moc mi to nešlo, a tak jsem u faxovacího stroje neplánovaně vyplnila jednu z těch uvažovaných časových rezerv. Celou jednu hodinu a šestnáct minut. Pak jsem konečně vyrazila směrem na tramvajovou zastávku, abych se dopravila domů, vyzvedla si učebnice na němčinu, nasedla do auta a odjela na druhý konec Prahy za svou profesorkou. To byla ovšem ideální představa, ne nevyplnitelná v normálních podmínkách, ale město zrovna prožívalo jeden ze záchvatů zácpy díky uzavření několika důležitých komunikací. Dopravní komunikace ve městě jsou pravděpodobně zatíženy na nejvyšší možnou únosnou mez. Stačí jedno ze střev ucpat a zácpa vypukne úplně všude. Po dvaceti minutách strávených čekáním ve stojící tramvaji jsem se rozhodla jít raději pěšky. Ke stejnému závěru došlo postupně mnoho dalších cestujících a tak ulice trochu připomínaly prvomájový průvod. Tentokrát ovšem naprosto neorganizovaný. Jeden z rychle a hlučně projíždějících policejních vozů málem způsobil autohavárii a ve druhém, zaparkovaném na odlehlejším místě, telefonovali muži v uniformách pomocí mobilních telefonů. Kamsi. Třeba na Manhattan. Za necelou hodinku jsem ze Smíchova došla až na Malostranské náměstí, abych našla volnou telefonní budku a zavolala své profesorce, že dnes nic nestíhám. Cestou jsem zadržovala dech. I tak jsem se dost přiotrávila a navíc otrávila.

Za dalších 45 minut jsem došla domů a začala telefonovat známým, kteří mi zanechali vzkazy na záznamníku. Auto jsem nechala zaparkováno tam, kde bylo. Zdravím pány radní a doporučuji jim, dříve než začnou s dalšími experimenty na skutečných komunikacích, si zkusili zahrát počítačovou hru SimCity, na které lze krásně trénovat (nanečisto!) výstavbu a chod města. V sobotu 5. dubna se primátor Koukal zúčastnil závodu Octavií Reflex Škoda Rallye (LN 5. 4. 1997, s. 3), před kterým mu pravděpodobně vyčistili pořadatelé cestu a zajistili tak plynulý průjezd městem. Neptám se, kde člověk sedící na několika židlích bere ještě čas na reklamní akce, ale zajímalo by mne, zda by vzhledem k jeho funkci a odpovědnosti neměl také zkusit jet takový automobilový závod v době dopravní špičky a bez pořadatelů.

Viditelná úleva se nedostavuje, a tak začínám přemýšlet o střevech budoucí informační dálnice. Lék na komunikační zácpu asi neexistuje. Kdo bude řídit dopravu na budoucí informační dálnici, když i dnes se nám mohou přerušit telefony, nepropojit faxy, vrátit e-maily, zastavit auta a zablokovat tramvaje?