1. Úvod

Pořádání informací a znalostí je staré jako dokumenty samy. Dokumenty lze ukládat přírůstkově nebo podle formátu. V určitou chvíli ovšem nastane zlom: ve sbírce dokumentů se najednou nelze vyznat, požadovaný dokument nelze najít. Je těžké odhadnout, kdy daný moment nastane, je to velmi individuální. Ke slovu přicházejí katalogy a s nimi pravidla popisu a třídění.

Zdeněk Václav Tobolka se zabýval jmenným i věcným popisem. Z věcného popisu si vybral předmětové pořádání, které je sice omezeno pouze na jednu jazykovou oblast, ale je pro uživatele srozumitelnější. Tobolka vytvořil několik pravidel jmenného i věcného popisu, jejichž rozbor tvoří jádro tohoto článku.

Má pozornost je zaměřena na pravidla, která Zdeněk Václav Tobolka napsal, konkrétně na:

Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného (1921); Pravidla heslového katalogu (1924); Pravidla heslového katalogu věcného (1930) a Pravidla popisu prvotisků (1930).

Jednotlivá pravidla popisu charakterizuji po obsahové stránce, snažím se je zasadit do souvislostí, tj. hledám předchůdce těchto pravidel a důvod jejich napsání. Dále pátrám po jejich následovnících a změnách, které nově vydaná pravidla přinesla.

2. Pravidla

Katalogům a katalogizaci Tobolka přikládal značný význam, což dokládá následující citát z díla Československé knihovnictví: „Sbírka knižního materiálu knihovnicky nezpracovaná není knihovnou, nýbrž jen sbírkou knih, ve skladišti uložených. Z této sbírky stane se knihovna teprve tehdy, jestliže knihy byly řádně zpracovány a k užívání uzpůsobeny. Známkou tohoto zpracování po stránce knihovnické jsou katalogy knihovny. Katalogem čili seznamem nazývá se soupis knih pořízený podle určitých zásad za tímto účelem, abychom snadno mohli zjistiti, co knihovna obsahuje. Katalogy jsou předpokladem pohodlného a lehkého užívání knihovny. Katalogy vnáší se do knihovny pořádek, jsou Adriadninou nití v labyrintu knihovny. Pracím, směřujícím k zhotovení katalogů, říkáme katalogisace. Každá řádně zpracovaná knihovna má býti katalogizována. Nikdy paměť úředníka nemá nahrazovati katalogy.“ [29]

Tvorbě pravidel popisu se Zdeněk Václav Tobolka věnuje od doby svého působení v knihovně Národního shromáždění, tedy od roku 1918. Stav české katalogizace po roce 1918 shrnuje Bohuslav Koutník roku 1930: „Mezi největší mezery, jež vykazovala česká knihovnická literatura po převratu r. 1918, náležel nedostatek podrobných katalogisačních pravidel.“ [14]

Ve svém článku vyjmenovává tou dobou používané příručky:

KUKULA, Richard. Amts-Instruktion für die Ausarbeitung des Zettelkataloges der k. k. öff. und Universitäts-Bibliothek in Prag. 1897. Tuto příručku používala Universitní knihovna pražská.

Obecní a spolkové knihovny měly v katalogizaci samostatnost, k dispozici měly následující příručky:

ČERMÁK, Bohuslav. Základové knihovnictví. 1893. Konkrétně stránky 12-16, 25-26, 28-29.

ŽIVNÝ, Ladislav Jan – Pravidla vydaná v České osvětě roku 1905, 1914, v díle Veřejné knihovny, jejich vývoj a správa (strany 101-120)

Tento nedostatečný stav měly napravit dva poradní sbory pro otázky knihovnické, které 25. listopadu 1918 zřídil tehdejší ministr školství Gustav Habrman. Jeden z těchto sborů se věnoval veřejným knihovnám, druhý knihovnám odborným. Sbor pro odborné knihovny měl vypracovat pravidla pro abecední katalog jmenný, pro katalog věcný, systematický a abecední. Cílem bylo vypracovat pravidla kolektivně, nakonec je ale vypracoval samostatně Jaromír Borecký a Z. V. Tobolka. Tobolkova pravidla byla pojmenována jako Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného. [14]

2.1 Jmenný popis

Zdeněk Václav Tobolka napsal dvoje pravidla jmenného popisu: Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného a Pravidla popisu prvotisků.

2.1.1 Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného

Tobolkova Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného vyšla roku 1921. Nutnost jejich vydání vysvětluje Tobolka v kapitole Abecední katalog jmenný vydané v díle Československé knihovnictví.

V této kapitole zároveň zdůrazňuje hlavní rozdíly mezi Catalog rules author and title entries z roku 1906 a pruskou instrukcí, které shrnuje následovně: „Mezi těmito dvěma světy katalogisačními jsou v mnohém podstatné rozdíly. Pravidla anglosaská stavějí díla, jejichž podnítitelem neb autorem jest kolektivní těleso, pod toto kolektivum a řadí je pak abecedně podle jejich sídla, země a p. Opouštějí tudíž princip popisu podle titulního listu. Pravidla pruská stavějí díla taková podle hesla z věcného názvu.“ [29]

Tobolka svá pravidla hodnotí jako kompromis: „Pro naše poměry nutno při stanovení pravidel pro abecední katalog jmenný dáti se střední cestou mezi oběma zmíněnými světy. Pokus o stanovení pravidel v tomto směru učinil r. 1921 Zd. Tobolka knihou Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného.“ [29] Nezapomíná ale, že pro československé vědecké knihovny jsou závazná pravidla sestavená Jaromírem Boreckým z roku 1925.

Další důvod Tobolka zmiňuje v úvodu pravidel: jednotná pravidla jmenného popisu byla nutná i z důvodu plánovaného souborného katalogu pražských ústředních úřadů a nejvyšších soudů, které bylo schváleno předsednictvem ministerské rady dne 12. února 1919. [38]

Tobolka v úvodu dále uvádí, že se ředitelství knihovny Národního shromáždění bohužel nemohlo opírat o vlastní zkušenosti, inspirovalo se tedy zkušenostmi univerzitních knihoven v Basileji, královské knihovny v Kodani, knihovny britského muzea v Londýně atd. Dále připomíná vliv pravidel, která jsem zmínila v úvodu této kapitoly.

Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného jsou rozdělena do 76 paragrafů a jsou doplněna o zvláštní kapitolu „Popis map“, která je rozdělena do dalších sedmi paragrafů. V závěru pravidel je připojeno pět příloh (Zkratky, Přepis azbuky a alfabety, Příručky, jimiž lze zjistiti jméno a předejmení spisovatelovo, Příručky, jimiž lze zjistiti spisy anonymní a pseudonymy spisovatelů, Příklady).

Pravidla začínají definicí abecedního seznamu jmenného, který Tobolka definuje jako „seznam, který odpovídá na otázku, máme-li určité dílo, jehož název známe, v knihovně ... obsahuje záznamy o všech tiskopisech (mapy nevyjímajíc).“ [38]

Popis map

Popis map, který je součástí pravidel, je rozdělen do sedmi krátkých odstavců.

V prvním odstavci jsou mapy definovány jako: „ ... zobrazení části povrchu zemského v měřítku velmi zmenšeném, přičemž pozorovatele si představujeme ve veliké vzdálenosti nad krajinou, takže zorné paprsky jeho kolmo stojí na krajině a jsou vespolek rovnoběžny.“ [38]

V paragrafu 3 je definován věcný název a přídavky k věcnému názvu, údaje o autoru ("spisovateli"), osobní údaje, rok, podnět, údaje o vedlejších mapách, označení vydání, měřítko atd.

U názvu, údajích o autoru ("spisovateli"), osobních údajích, označení vydání atd. platí stejná pravidla jako pro popis knih. Má-li mapa více než tři autory, uvede se pouze první, mapa se řadí pod svůj věcný název

Původnost Pravidel, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného zpochybnil ve svém článku K české literatuře o katalogisaci Bohuslav Koutník. Ten na nápadnou podobnost Tobolkových pravidel a pruských Instruktion přišel při přípravě na přednášky o katalogizaci, které vedl na Státní škole knihovnické. [13] Jedenáctistránkový článek byl roku 1930 otištěn v České osvětě. Koutník v něm Tobolkova pravidla podrobně srovnává s pruskými Instrukcemi. Celou jednu stránku zabírá tabulka obsahující vypsané jednotlivé paragrafy Tobolkových pravidel a k nim přiřazených paragrafů Instrukcí, které mají stejný obsah. K tomu přikládá i několik konkrétních příkladů, tedy přesně opsanou Tobolkovu definici, která se zdá býti doslovným překladem definice z pruských instrukcí, např.:

„Pravidla § 70:
Nejsou-li spisy, odpovídající různým názvům, jen překlady, nýbrž zpracování, béře se v úvahu každý název pro sebe, a to bez vzájemného odkazování.
Vitae patrum, Vite dei santi Padri,
Mišle sindbad, Sieben weise Meister, Seven Sages atd.

Instr. § 226.
Sind die den verschiedenn Titeln entsprechenden Schriften nicht lediglich Übersetzungen, sondern Bearbeitungen, so wird jeder Titel für sich behandelt, und zwar ohne wechselseitige Vw.
Vitae patrum, Veterbuch, Vite dei santi Padri usw.
Mišle Sindbad, Sieben weise Meister, Seven Sages usw.“ [14]

Koutník upozorňuje nejenom na fakt, že Pravidla jsou opisem Instrukcí, ale i na kvalitu tohoto překladu. V pravidlech se podle něj vyskytují špatně nebo alespoň nesrozumitelně přeložené pasáže, popř. pasáže, které v češtině vůbec nemají smysl. Příkladem je věta „Při dalším řazení zůstávají nepovšimnuty při podstatných jménech pádové koncovky, které visí na tvaru v 1. pádě a které se vynechávají při zjišťování hesla.“ [14]

V článku nejsou identifikovány pouze opsané části Instrukcí, Koutník označuje i ty části, které jsou opisem pouze částečným nebo dokonce nejsou opisem vůbec. Neopsané jsou podle Koutníka pouze čtyři paragrafy ze 76!

Boreckého Pravidla katalogu základního (lístkového abecedního seznamu jmenného) s dodatkem o popisu spisů drobných vyšla roku 1925. Stejně jako Tobolkova pravidla jsou i Boreckého pravidla poměrně rozsáhlá: samotná pravidla zabírají 93 stran, 100 paragrafů, jsou doplněna osmi stranami rejstříku (Borecký ho nazývá Ukazatel) a 59 stranami příloh (Přepis cizích písem a Vzory názvových opisů).

Borecký definuje lístkový abecední jmenný seznam jako: „seznam pořízený na lístcích podle jmen původcův, a není-li jich (anonyma), podle názvu děl. Poněvadž tento seznam tvoří základ všech ostatních prací katalogisačních, nazývá se katalogem základním a náleží ke katalogům hlavním.“ [1] Borecký tento katalog doporučuje pro přehlednost dělit na knihy, disertace, vysokoškolské spisy, hudebniny, díla výtvarná a mapy, stejně tak dělí svá pravidla – popis jednotlivých skupin vysvětluje zvlášť.

Ve 14. paragrafu Borecký definuje heslo a jeho části. Heslo se skládá:

„1. z heslového jmenovatele čili z hesla v užším slova smyslu, t.j. slova zvoleného k řadění do abecedního seznamu jmenného; u hesel jmenných jest to jméno nebo příjmení původcovo zpravidla v jazykovém tvaru původním, pokud neplatí ustanovení zvláštní...

2. z heslového určovatele, jímž je u hesel jmenných jméno křestní, předejmení, označení původu ... u hesel anonymních vše, co předchází prvé podstatné jméno v nominativě se vyskytující...

3. z doplňku heslového, jímž je u hesel jmenných vše, co přispívá k bližšímu určení původcovu za účelem rozlišení stejných jmen..“ [1]

Borecký ve svých pravidlech nabádá k dodržování jednoty a zásad vnější formy, zejména odmítá zaměňování jmenného a věcného principu (právě nedodržování jednoty popisu vytýká Z. V. Tobolkovi). Příčinu této záměny vidí hlavně v anonymních dílech: „Některé instrukce popisné (anglické, americké, částečně „Pravidla“, vydaná drem Zdeňkem Tobolkou s hlavním zřetelem na knihovnu Národního shromáždění a na její specifický účel .... připouštějí za hesla anonymní i hesla věcná. Výhoda zdánlivé větší praktičnosti ruší se však nejistotou, vznikající pro hledání smíšením obou základních zásad katalogisačních, jmenné a věcné...“ [1]

2.1.2 Prozatímní pravidla jako etapa řešení

Roku 1950 vyšla ve Státním nakladatelství v Praze Prozatímní pravidla abecedního jmenného seznamu. Předmluvu jim stejně jako Prozatímním pravidlům heslového katalogu napsal Jaroslav Drtina.

Drtina v úvodu nejprve vyzdvihuje význam katalogizace: „Přezírání významu katalogisace v knihovnách způsobí v krátké době, že knihovna přestane být schopna plnit své sociální a politické úkoly, že výběr knih je ponechán náhodě a čtenář nedostane ty knihy, které potřebuje. Přezírání významu katalogisace je charakteristickým příznakem toho, že ti, kdo si tak počínají, se vědomě zpronevěřují velkému závazku: učit se od Sovětského svazu, učit se u sovětských knihovníků.“ [21]

Drtina nastiňuje čtyři důvody pro vydání Prozatímních pravidel abecedního jmenného seznamu:

1. Změna vycházejícího knižního materiálu
2. Změna čtenářů („Za druhé mění se čtenáři a pro ně děláme katalogy. Proto dnes nemůžeme vystačit s pravidly autorské katalogisace, která byla dělána pro čtenáře německých universitních knihoven z konce minulého století. Ta naše pravidla katalogisační, jak Tobolkova tak Boreckého, nebyla ničím jiným, nežli pro naše potřeby a pro naši tradici upravená a přeložená německá katalogisační pravidla.“ [21])
3. Nutnost odstranit v pravidlech vše zbytečné, být maximálně hospodárný. V této souvislosti J. Drtina upozorňuje na rozdíl mezi bibliografií a katalogizací: Bibliografie má podle něj za úkol umožnit co nejdokonalejší představu knihy, za tímto účelem je potřeba nashromáždit co největší množství údajů týkajících se obsahové i formální stránky. Naopak katalogizace má pouze umožnit čtenáři knihu najít, záznam by tedy měl být co nejjednodušší. Drtina doporučuje držet se zásady: „čím jednodušší záznam, tím přehlednější a lépe slouží čtenáři.“ [21]
4. Sjednotit používanou terminologii (hlavně se zřetelem k terminologii ruské). Příkladem je nahrazení abecedního heslového katalogu termínem předmětový katalog; heslo (včetně jmenovatele, určovatele a doplňku) je nahrazeno záhlavím.

Drtina uvádí následující změny, které Prozatímní pravidla přinesla [21]:

1. zjednodušení popisu, odstranění všech zbytečných záznamů
2. odstranění tzv. sbírek monografií a tím i sbírkových kopií (u Boreckého)
3. odstranění odkazů na vedoucího a odpovědného redaktora u periodik
4. u anonymních děl se záhlavím stává první slovo názvu bez ohledu na to, je-li to podstatné jméno nebo přídavné jméno
5. díla, která mají více autorů než jednoho, se dávají pod prvního autora (včetně děl, která mají více než tři autory)
6. zavádí se kolektivní autorství (vydavatelů) alespoň v odkazech
7. samostatně se rozpracovává popis periodik
8. rozdělují se pseudonymy, staví se pod fiktonym (nikoliv pod vlastní jméno autorovo)

Nová je i sama definice abecedního jmenného seznamu: „Abecední jmenný seznam (katalog) je seznam knih a jiných tiskovin v knihovně, jehož záznamy jsou seřazeny abecedně podle záhlaví, jímž je jméno původce, prvé slovo názvu nebo název kolektivního vydavatele.“ [21]

Hlavní záznam (tj. záznam, jehož účelem je podat popis díla, tj. vytknout jeho podstatné a charakteristické znaky) obsahuje tyto údaje: název díla, podnázev, údaje o původcích, podnět, vydání, vydavatelské údaje, údaje o rozsahu, popř. knihopisnou poznámku.

2.1.3 Pravidla popisu prvotisků

Tobolkova Pravidla popisu prvotisků vyšla roku 1930 jako doplněk Pravidel abecedního seznamu jmenného. Tobolka vycházel ze zásad, které byly stanoveny Komisí pro souborný katalog prvotisků v Berlíně roku 1905 a z jejich vydání roku 1928 v díle Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Cílem těchto mezinárodních pravidel je co nejdůkladnější popis prvotisků po stránce historické a typologické [39].

Tobolkova pravidla popisu prvotisků tedy rozhodně nejsou dílem původním, Tobolka sám svá pravidla v úvodu definuje jako „komentovaný předpis“ [39]. Kurzívou je napsán samotný předpis, který je doplněn komentářem vytvořeným Tobolkou.

Pravidla začínají definicí prvotisku, kterou Tobolka podrobně doplnil o vývoj časové hranice pro definování prvotisku. Dále přibližuje vývoj pravidel prvotisků, která vyústila právě vydáním mezinárodních pravidel.

Tato pravidla nejsou sice původním Tobolkovým dílem, přesto jistě knihovníkům popisujícím prvotisky velmi pomohla. Tobolka Pravidla přizpůsobil československým podmínkám a každý paragraf pravidel doplnil názorným příkladem. V závěru připojil seznam katalogů prvotisků československých knihoven.

2.2 Věcný popis

Věcné pořádání informací dělíme na systematické a předmětové. Zdeněk Václav Tobolka nejprve preferoval třídění systematické, konkrétně desetinné [17]. Roku 1920 v 25. ročníku Obzoru národohospodářského se desetinnému třídění věnuje na s. 161-167: „Desetinné třídění zde považuje za jediné vyhovující novodobým požadavkům nauky biblioteční a protože je toto třídění ve státních a právních vědách podrobně propracováno, doporučil ho pro souborný věcný katalog úředních knihoven. Jeho kvality dokládá osvědčením se v knihovně Obchodní a živnostenské komory.“

Kladný postoj Zdeňka Václava Tobolky k desetinnému třídění nejlépe dokládá fakt, že toto třídění bylo původně zaváděno dokonce v knihovně Národního shromáždění. [17]

O čtyři roky později, roku 1929, ve článku, který se věnuje dílu Katalogprobleme und Dezimalklassifikation Carla Diesche, Zdeněk Václav Tobolka desetinné třídění odmítá: „...Deweyova původní soustava i její bruselské přepracování jako katalogisační systém neodpovídá dnešním pokrokům a potřebám v katalogisaci, jest více nežli jasno; není však tak úplně jasno, že by desetinné třídění v pojetí bruselském nemělo jako bibliografická soustava, zvláště jako jediný bibliografický volapűk své jisté oprávnění zvláště u malých národů potud, pokud se nenajde jiný, lepší volapűk bibliografický.“ [28]

V referátu o spisu La bibliothèque de La société des nations, jehož autorem je T. P. Sevesma, Tobolka shrnuje, že knihovna při Svazu národů, „která zavedla decimální třídění brusselské, není s výsledky tohoto opatření příliš spokojena a že více přihlíží ke zkušenostem, které učinila Amerika ve své kongresové knihovně, která desetinného třídění vůbec nepoužívá.“ [42]

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, co Zdeňka Václava Tobolku k náhlému obratu přimělo. Výsledkem však zůstává, že v oblasti věcného popisu se Tobolka později věnoval pouze předmětovému pořádání.

2.2.1 Pravidla heslového katalogu

Na našem území se heslovému katalogu jako první věnoval Bohuslav Čermák, který v publikaci Základové knihovnictví z roku 1893 teoreticky čerpá z vůbec prvního návodu, jak sestavit heslový katalog, jehož autorem byl Charles Ammi Cutter. Čermák heslo (narozdíl od Tobolky) přebíral z titulního listu: „za heslo bereme slovo v titulu knihy věcně nejvýznamnější ... Špatně voleným heslem stává se kniha téměř ztracena. Hlavní zásadou při pořizování těchto indikací jest, voliti z titulu knihy za heslo pojem věcně nejužší.“ [4]

První český heslový katalog u nás začala roku 1918 budovat Universitní knihovna v Praze, jejíž ředitelem se stal Jaromír Borecký. Knihovna tak navázala na tradici z konce 19. století: v knihovně byl v letech 1872-1897 budován německý heslový katalog. Pravidla jeho tvorby byla ale pouze ústně tradována. Roku 1919 začala heslový katalog budovat knihovna Národního shromáždění v Praze. Pravidla pro ni vytvořil sám Tobolka, vycházel přitom z pravidel zemské knihovny ve Wiesbadenu, která vytvořil Gottfried Zedler [31] (o tom, nakolik Tobolka z pravidel vycházel, se zmíním níže). Zedlerova pravidla se vyznačují těmito zásadami [5]:

• předmětový katalog je určen hlavně samotným čtenářům
• vynechání beletrie a spisů smíšeného obsahu
• předmětový katalog je doplňkem, ne náhradou systematického katalogu
• heslovat je nutno s knihou v ruce
• heslem musí být nejpregnantnější výraz

Od 1. ledna 1925 byla Pravidla heslového katalogu prozatímně zavedena ministerstvem školství a národní osvěty do těchto vědeckých knihoven Československé republiky: Veřejná a universitní knihovna v Praze, Zemská a universitní knihovna v Brně a Universitní knihovna v Bratislavě.

Heslový katalog Tobolka definuje jako katalog, který „slouží především praktické potřebě, má každému průměrně vzdělanému čtenáři, ne tedy jen odborníku, umožniti rychlé najití knih o tom neb onom předmětu. Tento katalog předpokládá co nejméně u toho, kdo v něm hledá, není potřebí při jeho použití znáti žádné vědecké soustavy.“ [29]

2.2.2 Pravidla heslového katalogu z roku 1924

Pravidla heslového katalogu vyšla poprvé roku 1924 v podobě útlé knížky čítající 24 stran a doplněné osmi příklady. Pravidla jsou členěna do krátkých paragrafů, kterých je celkem 36. Prvních šest paragrafů se týká tvorby heslového katalogu obecně, zbylých třicet pak vysvětluje způsob tvorby samotných hesel.

V prvním paragrafu Tobolka vysvětluje pojem heslový katalog. Řadí ho do skupiny věcných katalogů a definuje ho jako katalog, „... který nám odpovídá na otázku, jaké knihy v knihovně máme o té nebo oné věci, bez ohledu do jakého oboru vědního věc ta náleží.“ [36]

2.2.3 Pravidla heslového katalogu věcného

Roku 1930 vycházejí Pravidla heslového katalogu věcného. Byla to přepracovaná pravidla z roku 1924, která používaly kromě knihovny Národního shromáždění i tři výše zmíněné vědecké knihovny, aniž by jim byla původně určena: „Tato pravidla nemohla býti pokládána za bezvýhradně závazné předpisy, poněvadž se vědělo, že byla pracována pro jiné prostředí, a očekávalo se, že na základě zkušeností, při katalogisaci nabytých, bude je nutno přepracovati, doplniti, pozměniti, aby vyhovovala potřebám českých a slovenských knihoven.“ [31]

Porovnala jsem je tedy s předchozími pravidly:

1. Je zde dán větší prostor příkladům.
2. Shodně s předchozími pravidly Tobolka nabádá, aby se u zeměpisných pojmů používalo v češtině obvyklé jméno, nově ale dává výjimku slovenštině.
3. Formální pojmy v podhesle se nově dávají do kulatých závorek.
4. Nově neřeší pouze více než tříjazyčné slovníky.
5. Tvorba odkazů je vyčleněna do zvláštního paragrafu, ve kterém jsou odkazové lístky přehledně členěny na:
   • vylučovací odkazy
   • přidružovací poukazy
   • souborné lístky

Rozdíly tedy nejsou zásadní, předpokládám, že Tobolka novými pravidly pouze odstranil drobné problémy, které mohly při použití předchozích pravidel nastat. Domnívám se, že nový přínos zde není žádný.

2.2.4 Heslový seznam věcný

Roku 1947 vyšel Heslový seznam věcný s podnázvem lidové třídění knih podle jejich obsahu.

Tobolka zde v rozsáhlé předmluvě shrnuje vývoj věcného popisu. Jádro díla je totožné s Pravidly heslového katalogu věcného z roku 1930.

Roku 1952 vyšla Prozatímní pravidla předmětového katalogu. V předmluvě, kterou napsal Jaroslav Drtina, se nejprve zdůrazňuje význam předmětových katalogů: „Dnes dobře víme, že budoucnost patří katalogisaci věcné. Věcné katalogy přestávají být v knihovnách pomocnými, vedlejšími katalogy, a stávají se katalogy hlavními, jichž je stále více používáno...“ [22]

Zároveň se ale dle mého názoru zásadně pozměňuje význam předmětového katalogu. Drtina upozorňuje, že kniha může být do katalogu zařazena až po zvážení obsahu, a to po stránce tematické, obsahové a nově i po stránce politické: „Proto je nutno z našich věcných katalogů odstranit všechen nezdravý objektivismus a universalismus a učinit z nich dokonalý nástroj výchovy čtenáře. Proto je nutno, aby věcné katalogy našich knihoven se staly ideologickou zbraní, kde se najde vše, co potřebuje dnešní čtenář na cestu k socialismu.“ [22]

Jako důvod pro vypracování prozatímních pravidel předmětového katalogu Drtina uvádí, že s postupným nárůstem dokumentů se objevovaly i slabiny používaných pravidel, takže po roce 1945 se katalogy nacházely ve špatném stavu.

Prozatímní pravidla jsem porovnala s Pravidly heslového katalogu věcného z roku 1930. Zásadní rozdíl je v postavení přídavného jména:

V Tobolkových pravidlech „Přídavná jména v heslu předcházejí jménu podstatnému, pokud to neodporuje pevně ustálenému vědeckému názvosloví, duchu jazyka nebo pokud se nejedná o oficielní název.“ [37]

Naopak v Prozatímních pravidlech Drtina zdůrazňuje, že „Vedoucí zásadou předmětového katalogu je priorita podstatného jména v heslovém jmenovateli (s výjimkou jmen vlastních). Tím se odstraňuje jednak dosavadní nejistota v používání jmen přídavných na prvém místě a přílišné atomisování, rozptýlení literatury obsahově související v předmětovém katalogu.“ Zároveň ale upozorňuje, že „se tím nijak nenarušuje zásada nejužšího pojmu v předmětovém katalogu, pouze se mění způsob jeho slovního vyjádření.“ [22]

Roku 1957 vyšlo dílo Předmětový katalog, jehož autorem byl Jaroslav Drtina. Autor zde stejně jako v předmluvě Prozatímních pravidel shrnuje hlavní nedostatky Tobolkových pravidel předmětového popisu, zároveň ale hledá důvod jejich vzniku. Problém vidí ve způsobu, jakým Tobolka svá pravidla vytvářel: Drtina upozorňuje, že Tobolka pouze přeložil pravidla vytvořená Zedlerem pro zemskou knihovnu ve Wiesbadenu. Situace je o to problematičtější, že tato pravidla byla německá, což Tobolka při překladu nezohlednil. [5]

3. Závěr

Zdeněk Václav Tobolka byl velmi činným člověkem, který se do dějin knihovnictví zapsal jako autor několika pravidel popisu, a to jak jmenného, tak věcného.

Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného jsou (jak dokládá článek B. Koutníka) částečným překladem (a ještě mnohdy špatným) pruských Instrukcí.

Pravidla určená pro věcný popis Z. V. Tobolka převzal od Gottfrieda Zedlera.

Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného byla pro jmennou katalogizaci používána v knihovně Národního shromáždění (nyní Parlamentní knihovna) do roku 1970, pravidla Heslový seznam věcný pro předmětovou katalogizaci dokonce až do roku 1992. Jako důvod PhDr. Karel Sosna, nynější ředitel Parlamentní knihovny, uvádí, že s pravidly nebyly problémy, tudíž se až do zavedení automatizovaného knihovnického systému o jejich změně dokonce ani neuvažovalo. Podstatným důvodem pro změnu byly nové technologické i ostatní podmínky. Společně se zavedením automatizovaného knihovnického systému TinLib začala knihovna používat Eurovoc – vícejazyčný tezaurus pro oblast práva a legislativy Evropské unie, na jehož překladu do češtiny se pracovníci Parlamentní knihovny velmi aktivně podíleli.

Původní lístkový předmětový i jmenný katalog se v Parlamentní knihovně stále nachází. Jejich význam je dnes při zavedené a osvědčené automatizaci již jenom podružný.

Celkově lze hodnotit Tobolkovu osobnost a jeho dílo jako velmi přínosné, a to počínaje iniciativami, které podněcoval a rozvíjel, přes jeho činnost jako tvůrce pravidel a až po jeho autorství řady odborných publikací, byť mohou být k některým Tobolkovým postojům a krokům zmíněným v textu i silné a nesporně oprávněné výhrady.

Seznam použité literatury

1. BORECKÝ, Jaromír. Pravidla katalogu základního (lístkového abecedního seznamu jmenného) s dodatkem o popisu spisů drobných. Praha : nákladem státním, 1925.164 s.
2. CEJPEK, Jiří, aj. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 247 s. ISBN 80-246-0323-3.
3. CEJPEK, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1949). Bulletin SKIP, 2001, roč. 10, č. 2, s. 12-13.
4. ČERMÁK, Bohuslav. Základové knihovnictví. Praha : F. Topič, 1893. 72 s.
5. DRTINA, Jaroslav. Předmětový katalog. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957. 150 s.
6. DRTINA, Jaroslav. Věcná katalogisace. Díl 1, část 1, Katalog systematický. Praha : Karlova universita, 1953. 131 s.
7. DRTINA, Jaroslav. Věcná katalogisace. Díl 1, část 2, Katalog systematický. Praha : Karlova universita, 1953. 101 s.
8. EMLER, Jan (ed.). Zd. V. Tobolkovi k šedesátce z domova i z ciziny. Praha : Československá společnost knihovědná, 1934. 98 s.
9. HORÁK, František. Zdeněk Václav Tobolka. Ročenka Státní knihovny ČSR v Praze : 1974, 1977. s. 223-226.
10. JIRKLOVÁ, Hana. Vzpomínky na Z. V. Tobolku. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 3, s. 76-78.
11. KONVALINKA, Miloň, STRAKA, Josef. Stav prací na nových pravidlech předmětového katalogu. Knihovna, 1955, roč. 8, s. 301-304.
12. KONVALINKA, Miloň. Zásady předmětového katalogu. Slovanská knihovna, 1954, 11 s.
13. KOUTNÍK, Bohuslav. Zdeněk Václav Tobolka. Časopis československých knihovníků, 1934, roč. 8, s. 44-48.
14. KOUTNÍK, Bohuslav. K české literatuře o katalogisaci. Česká osvěta, 1930, roč. 26, s. 9-20.
15. KOUTNÍK, Bohuslav. Dokumenty k dějinám české katalogisace. Časopis českoslovenkých knihovníků, 1930, roč. 9, s. 103-104.
16. KOUTNÍK, Bohuslav. Ještě k české literatuře o katalogisaci. Časopis československých knihovníků, 1930, roč. 9, s.77-83.
17. KOUTNÍKOVÁ, Lidmila. L. J. Živný a desetinné třídění u nás. Časopis československých knihovníků, 1935, roč. 14, s. 143-206.
18. KOVÁŘ, Blahoslav. Věcné pořádání informací a selekční jazyky. Díl 1, Úvod do problematiky, systematické pořádání. Praha : Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, 1981. 144 s.
19. KOVÁŘ, Blahoslav. Věcné pořádání informací a selekční jazyky. Díl 2, Předmětové pořádání, mezinárodní spolupráce, automatické indexování. Praha : Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, 1982. 138 s.
20. KRATOCHVÍL, Ladislav. Sto let od narození Zdeňka V. Tobolky. Zpravodaj Státní knihovny ČSR, 1974, roč. 12, č. 4, s. 42-45.
21. Prozatímní pravidla abecedního jmenného seznamu. Praha : Státní nakladatelství, 1950. 59 .
22. Prozatímní pravidla předmětového seznamu. Praha : Státní nakladatelství učebnic, 1952. 26 s.
23. PUMPRLA, Václav. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951) - politik, historik a knihovník. Krok, 2004, roč. 1, č. 4, s. 9-12. ISSN 1214-6420.
24. RIESS, Jiří. Bibliografie prací Zdeňka V. Tobolky. Praha : Státní tiskárna, 1934. 7 s.
25. SOSNA, Karel. Zdeněk Václav Tobolka a knihovna Národního shromáždění předválečné Československé republiky. I'94, 1994, roč. 36, č. 7-8, s. 198-202.
26. ŠPĚT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka : 1874-1951. Česká bibliografie, 1977, sv. 14, s. 215-261.
27. ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka a jeho “České knihovnictví”. Národní knihovna, 1994, roč. 5, č. 3-4, s. 219-233.
28. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Carl Diesch: Katalogprobleme und Dezimalklassifikation. Časopis československých knihovníků, 1929, roč. 8, s. 150.
29. TOBOLKA, Zdeněk Václav (red.). Československé knihovnictví. Praha : Československý kompas, 1925. 612 s.
30. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Desetinné třídění. Slovanská knihověda, 1931, roč. 1, s. 65.
31. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Heslový seznam věcný : lidové třídění knih podle jejich obsahu. Praha : [nákl. vl.], 1947. 98 s.
32. TOBOLKA, Zdeněk Václav. La communication relative au code international de règles catalographiques. Časopis československých knihovníků, 1929, roč.8, s. 39-65.
33. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Lidové knihovny : výběr dobrých spisů do lidových knihoven a úplné zařízení lidových knihoven. Praha : B. Kočí, 1907. 16 s.
34. TOBOLKA, Zdeněk Václav. O národní knihovně. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 3, č. 3-4, s. 37-45.
35. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Popis prvotisků. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 3, s. 3.
36. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Pravidla heslového katalogu. Praha : Knihovna Národního shromáždění republiky Československé, 1924. 24 s.
37. TOBOKA, Zdeněk Václav. Pravidla heslového katalogu věcného. Praha : [nákl. vl.], 1930. 58 s.
38. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného. Praha : Československý kompas, 1921. 64 s.
39. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Pravidla popisu prvotisků. Praha : [nákladem státním], 1930. 33 s.
40. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Projet d´un code international de règles catalographiques. Praha : [Zd. V. Tobolka], 1930. 32 s.
41. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Státní vědecké knihovnictví Československé republiky. Praha : [nákladem vlastním], 1918. 17 s.
42. TOBOLKA, Zdeněk Václav. T. P. Sevesma : La bibliothèque de La société des nations. Slovanská knihověda, 1931, roč. 1, s. 60.
43. VOLF, Josef. Několik črt k padesátce Tobolkově. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 3, s. 109-120.
44. ŽIVNÝ, Ladislav Jan. Moderní knihovna. Praha : Kramerius, 1928. 81 s.
45. ŽIVNÝ, Ladislav Jan. Veřejné knihovny : jejich vývoj a správa. Smíchov : Minařík, 1919. 120 s.
46. ŽIVNÝ, Ladislav Jan. Věcný katalog. Praha : Československý knihkupec, 1925. 37 s.