The Disappearing Virtual Library

Autor: Christopher M. Kelty

By the end of February, without much fanfare, a website called ‘library.nu’ disappeared. A Munich judge issued an injunction at the request of a coalition of international scholarly publishers who accused the site of piracy. Library.nu (alternately known as gigapedia.com, gigapedia.info and gigle.ws) offered, if the reports are to be believed, between 400,000 and a million digital books for free. And not just any texts--not Harlequin romances, or John Grisham novels or the latest "Downloading for Dummies" handbook--but scholarly books: textbooks, secondary treatises, obscure monographs, biographical analyses, technical manuals, collections of cutting edge research in engineering, mathematics, biology, social science and humanities. It was a simply stunning array of high-quality scholarship. The texts ranged from so-called 'orphan works' (out of print, but still in copyright) to recent issues, from poorly scanned to expertly ripped, from English to German to French to Spanish to Russian, with the occasional Japanese or Chinese text. It represented a remarkable effort of collective connoisseurship. Even the pornography was scholarly: sex guidebooks and scholarly books about pornography. For a criminal underground site to be mercifully free of pornography must alone count as a triumph of civilization.

To many people, this event was a triumph of intellectual property policing—a success in the campaign to bring the unruly Internet under some much needed discipline. But to see it that way would be to miss a much deeper significance—a kind of “culture war” which is never much talked about in the mainstream media—what this site represented was a route towards education and learning for vast numbers of people around the world. The question it raises is: what side of this battle do European and American scholars want to be on.

Library.nu skirted the limits of legality. It made a good show of being a "book review" site. The search interface was clean and straightforward. It was not cluttered by (too many) advertisements nor did it try to convince you that people who liked one book should also like another one. It respected you. It gave straight answers to straightforward searches, and like Amazon, provided user reviews of the 400,000 or more books in the database. It was only the fact that Library.nu included a link to another site (such as ifile.it, megaupload.com, or mediafire.com) containing the complete version of a digital text that brought library.nu into the realm of what passes for crime these days.

Over the years, the nature of the links on library.nu changed. At first, there were passwords and registration requirements; then there were just links for a while, then there was a choice of links, some of which required passwords, some of which did not. More recently the links were hidden, and in order to reveal them one had to solve one of those ‘CAPTCHAs’ where you puzzle out a bit of blurry text. If done correctly it would reveal a link to a file-sharing site where one might have to solve another such CAPTCHA in order to download a book. This process effectively hid the links from search engines. The irony of course is that these CAPTCHAS are primarily in use to help with the optical character recognition of scanned texts such as those in the Google Books database. So for every CAPTCHA solved to access an illegal copy of a book on Library.nu, Google's database of inaccessible books became that much more accurate. This must have provided no end of secret pleasure to the community at library.nu.

Users did not have to upload texts to the site in order to use it, but they were rewarded if they did. There were formal rules (and informal ones to be sure), concerning how one might "level up" in the library.nu community. The site developed as websites do, adding features here and there, and obviously expanding its infrastructure as necessary. Estimates suggest the site brought in revenue from advertisements as high as $1000 a day. The admins of the site maintained absolute control over who could participate and who could not. From the perspective of the admins, this was necessary to fight the infiltration of the site by FBI agents, the copyright henchmen of the American Association of Publishers and Interpol, or just the “noobs” (new users) who might mess things up with well-meaning enthusiasm. Even a casual observer could have seen that the frequent changes to the site were the effects of the cat and mouse game underway as law authorities and publishers sought to understand and eventually seek legal action against this community. In the end authorities discovered the real people behind the site through a pay-pal donation button. Apparently they had to donate to the site to get that information. How nice.

The winter of 2012 has seen a series of assaults on file-sharing sites like Mega-upload.com (the brainchild of eccentric master pirate Kim Dotcom--he changed is name legally in 2005), which followed directly on the massive protests against SOPA and PIPA. The publishing industry, unable to win protections by changing the law, has sought instead to enforce the existing laws with more gusto. Library.nu itself showed signs of anxiety--as torrent sites like btjunkie shuttered themselves for fear of being prosecuted. In the last few days before they closed for good, the site winked in and out of existence, re-directed to Google or other sites, the links became copy-and-paste text instead of direct links, a blank white page said simply, "lnu rip," and most recently, and ironically, the website says “this domain has been revoked by .nu domain” (the island nation of Niue), and prominently displays a book called Blue Latitudes about the voyage of Captain Cook. A different story about pirates branches off here.

So what, exactly, is the publishing industry doing when it effectively shuts down library.nu? I don't mean what do they want--that much is clear: they want stronger IP rights, they want more policing of these properties, they want more money, they want more control over who buys what, if not who reads what. And I also don't mean what effect will it have on piracy: it is clear that this approach is a beleaguered one, and it will lead (has already led) to dozens of new sites providing the same services. In this respect, Adrian Johns' book Piracy virtually predicts both that this will happen, and what will come of it: the end of both the pirates and the publishers.

It is the significance, not the legality of Library.nu which is hard to understand. The legality is not at issue—trading in scanned, leaked or even properly purchased versions of digital books is so thoroughly illegal today that even thinking about doing it is nearly actionable. It is also not the justness of these laws which is at issue. These sites facilitate the sharing, not the purchase of books. If they make any money, it is not from the texts themselves, but from the desire for them, which in turn drives advertising revenue. Insofar as library.nu was facilitating sharing, it was doing something similar to what Shawn Fanning's Napster did in 1999. Napster introduced a huge number of anonymous computer users to an outrageously large collection of music. I was a Napster user in 1999 and never before—or frankly since—has my taste in music been so transformed simply be being able to hear the familiar next to the obscure; to search deeper and deeper into the musical tastes of my fellow humans and to discover there connections that no recommendation algorithm will ever be able to make. Why do we have laws against this activity? In what possible universe does it make sense to legislate that humans not share their tastes, interests and discoveries with each other unless authorized by some corporation? Our world, apparently. But this is also not the issue.

The issue is that the world, it turns out, is filled with people who want *desperately* to learn. They are not merely students but a shadow population of scholars—would-be scholars and academics in the outer atmosphere of learning who want to know, argue, dispute and write just as those in the universities do. We—we scholars, as Nietzsche might say—we have created a system that keeps them on the outside. Maybe they were students once but went on to find jobs and found families; maybe they are still students, or ‘life-long learners’ as we say in the pathetic educational audit culture discourse of the day. Maybe they are secret sharers of knowledge, or bombastic and annoying hoarders of opinions on everything. We made them in some cases—we gave them a four-year taste of the life of the mind before sending them on their way with unsupportable loans and a closet full of logo-emblazoned hoodies. In other cases, they made themselves, by hook or by crook. We—we scholars—we are also complicit (we must be, by law) in the shutdown of library.nu. The publishing companies are protecting themselves and their profits, but they do so with the blessing, if not the active support, of the scholars, writers and journalists who depend on them. They are protecting us—we scholars—or so they say. These folks—these desperate learners—they are obviously evil, or else they would simply buy our books, right?

Wrong. These folks—these barbarians at the gate of the university—are legion. They live all over the world, but especially in Latin and South America, in China, in Eastern Europe, in Africa and in India. Some work in schools, and universities or corporations and institutions in these places, others are doubly outside of the elite learned class--jobholders whose desire to learn is and will only ever be an avocation. They are bilingual and trilingual, even if not always well-spoken or grammatical, and they have strong political opinions—often forged in response to the perceived injustices of global capitalism. They are not scientists, but they would be if they could; they are not scholars, but they would be if allowed. They are not the truly poor, they are not slum-denizens or rural poor—but nonetheless they do not have a lot of money. They are the real 99% (to the Euro-American 1%). They are the global middle class engaged in what we—we scholars—are otherwise telling them to do all the time in order to improve themselves: to educate themselves, to become scholars and thinkers, to read, to think for themselves and to bring civilization, development, and modernity to their people.

So what does the shutdown of library.nu mean? One thing it means is that these barbarians—these pirates who are also scholars—are angry. Justifiably so: if we have been singing the praises of education, learning, mutual aid and the virtues of getting a good degree, it is we who write these books and publish them, we who think ourselves and our thoughts significant enough to warrant these books; it is we who are telling them to do just what they are doing, if not in so many terms.

So there are a lot of angry young middle class learners in the world this month. Some are existentially angry, but most are angry in a mild sense: angry that they have to spend $250 on a textbook instead of themselves or their friends, angry that what looked to everyone like the new horizon of learning has just disappeared behind the dark eclipse of a Munich judge's cease and desist order. But they are not angry pirates, nor angry terrorists, nor angry criminals: they are angry *consumers*. 

The scholarly publishing industry has entered a phase very similar to the one the pharmaceutical industry entered in the 1990s, when AIDS-sufferers around the world discovered that life-saving medicines were deliberately restricted to protect the interests of pharmaceutical companies. The publishing industry is life-saving in only a very distant and abstract sense, but the global unavailability of scholarly books occurs for exactly the same reasons. Library.nu is not unlike those clever—and also illegal—local corporations in India and Africa who created generic versions of AIDS medicines—imperfect copies perhaps, but cheap, easily available and in violation of patents. The comparison is perhaps unnecessarily inflammatory, but no less accurate for that.

Why doesn't the publishing industry want these consumers? For one thing, US and European libraries who purchase books and subscriptions to scholarly journals have been willing pay the prices necessary to keep the industry happy—and not just happy, in many cases obscenely profitable. A related reason is that because the Internet is a global medium, it is not possible to offer books cheaply in one place and not in another—a simple effect of global inequality for which the publishing industry deserves no blame. No doubt there are calculations to be made about the trade-off between offering one very low price to one very large market, or one very high price to one very small market.

But here is the rub: books and their scholars are the losers in this struggle—especially monographs, those well-researched, detailed and expertly edited books. The publishing industry we have today cannot—or will not—deliver our books to this enormous global market of people who desperately want to read them. Instead, they print a handful of copies—copies that university libraries can no longer afford to buy and bookstores are no longer willing to carry—and they essentially shoot them into a black hole where they will never be read again. That is, until Library.nu and its successors make them available again.

But it could be worse than that. What I caught a glimpse of in library.nu, imperfect and amateur, was not just the education: it was the future of humanities and social science scholarship itself. We—we scholars—we dutifully trudge to the library for our books, hoping one day that Google Books will let us see more than that snippet, hoping that one day we might be able to read—quickly, across hundreds of books, thousands even—with the tools to let us search, compare, contrast, cut, paste, remix and revise, attest and contest, quote and cite... and think. We create programs of "digital humanities" in waiting; we dream waking dreams of full-text search and cool concordances and text-mining and hypertextual post-humanism. Or whatever. But we aren't going to get it. Google and Amazon are not going to give us that—not without some massive privacy violations for free. It doesn't look like the publishers will give it to us--they would have to risk a radical new kind of business, one that might fail. So far, it's only the pirates who are going to give it to us--if we don't bankrupt ourselves with legal fees first.

Ztracená virtuální knihovna

Pracovní překlad: Pavel Farkas

Bez velkého humbuku přestala koncem února fungovat webová stránka nazvaná ‘library.nu’. Mnichovský soudce vydal opatření na žádost mezinárodní koalice akademických vydavatelství, která webový server nařkla z pirátství. Library.nu (známá také jako gigapedia.info nebo giggle.ws) poskytovala možnost stáhnout – pokud jsou odhady přesné – mezi 400.000 a jedním milionem zdigitalizovaných knih. Zadarmo. A nejednalo se o lecjaké texty, žádnou růžovou knihovnu, nýbrž o texty vědecké: učebnice, úzce specializovaná díla, obskurní monografie, biografické analýzy, technické manuály, kolekce nejnovějších výstupů výzkumů z techniky, matematiky, biologie či sociálních věd. Bez nadsázky to byla ohromná kolekce vysoce kvalitních výukových textů. Široký záběr zahrnoval díla od tzv. osiřelých děl (nedostupná, ale stále pod ochranou autorskými právy) až po současná vydání; od neumně ofocených až po profesionálně skenovaná, od textů v angličtině přes díla německá, francouzská, španělská a ruská až k občasným výskytům japonštiny či čínštiny. Databáze představovala výrazný počin kolektivního expertního života. Vědecky tu byla pojata dokonce i pornografie, jež zde byla zastoupena odbornými průvodci a vědeckými pojednáními o pornografickém průmyslu. Už to, že se na 'zločinecké' stránce nevyskytovala pornografie opravdová, může být samo o sobě považováno za civilizační triumf.

Uzavření serveru pro mnoho lidí představuje vítězství ochrany v oblasti duševního vlastnictví, úspěch v kampani za zavedení tolik potřebné disciplíny v džungli zvané Internet. Ale to je příliš zjednodušený pohled. Pohled s mnohem hlubším významem – významem jakési „kulturní války“, který mainstreamová média nikdy příliš nezajímá – jenž odhalí fakt, že tento server představoval cestu ke vzdělání a učení pro ohromující množství lidí po celém světě. Případ vzbuzuje zajímavou otázku: na které straně vlastně chtějí evropští a američtí vzdělanci stát?

Pilíře virtuální knihovny byly zborceny. Jak ovlivní zánik serveru Library.nu produkci vědeckých textů a přenos znalostí?

Library.nu obešla limity legálnosti. Byl to dobrý „server recenzí“ na knihy. Vyhledávací mechanismus byl jasný a jednoduchý. Nebyl zanesený zbytečnými reklamami, ani se nepokoušel ovlivnit vkus a úsudek čtenářů (třeba kontextovou nabídkou). Byl to server, který vás respektoval. Poskytoval přímé odpovědi na přímá vyhledávání a stejně jako Amazon poskytoval uživatelská hodnocení více než 400 tisíc knih v databázi. Avšak fakt, že na něm byl odkaz na jinou stránku (jako ifile.it, megaupload.com nebo mediafire.com), kde bylo možné stáhnout plnou verzi digitalizovaného textu, uvrhlo library.nu do oblasti zločinu, jak je v dnešní době chápán.

Během let se tyto odkazy měnily. Nejprve uživatel musel projít skrze registraci a volbu hesla, nějakou dobu se tam pak objevovaly pouze přímé linky, potom směsice odkazů, někdy zaveslovaných, jindy nikoliv. V poslední době byly linky skryty, pro jejich odkrytí musel uživatel vyřešit hádanku zvanou ‘CAPTCHA’, vložením správného kódu ze špatně čitelného textu. Po vyřešení první hádanky musel uživatel projít ještě jednou přímo na stránce pro sdílení souborů. A pak už bylo možné stáhnout celou knihu. Takový proces dosti efektivně skryl odkazy ke stažení knihy před vyhledávači. Ironie celé věci je, že mechanismus nazvaný ‘CAPTCHA’ se užívá také jako pomocná metoda pro optické rozlišení skenovaných textů, jako třeba v Google Books. A tím pádem se s každou rozluštěnou hádankou na cestě k ilegální publikaci na Library.nu zpřesnila nepřístupná databáze Googlu. Tohle zajisté přispělo k velké radosti komunity Library.nu...

Uživatelé stránek nemuseli k užívání nahrávat nové texty, ale pokud tak učinili, byli za to odměněni. Existovaly dokonce formální pravidla (a k tomu ještě neformální) určující postup vzhůru na žebříčku v komunitní hierarchii. A stejně jako všechny webové stránky se i tahle vyvíjela, postupně přidávala různá zlepšení a možnosti a samosebou rozšiřovala infrastrukturu dle potřeby. Síť také vydělávala: podle odhadů reklama denně vynesla v přepočtu až 25 tisíc korun. Administrátoři serveru si udržovali naprostou kontrolu nad rozhodnutím, kdo se na provozu mohl podílet a kdo ne. Rozhodně považovali za nutné zabránit infiltraci agentů FBI, ochránců autorského práva AAP (American Association of Publisher – americké asociace vydavatelů) a Interpolu, stejně jako zelenáčů (nových uživatelů), kteří mohli narušit funkčnost systému přílišným nadšením. I pouhý pozorovatel si mohl všimnout častých změn webu, plynoucích z jakési „hry kočky s myší“, podle snah práva a nakladatelů porozumět a zakročit proti této komunitě. Nakonec byli skuteční lidé stojící za sítí Library.nu objeveni skrze oblé tlačítko Paypal, kterým na síť plynuly dobrovolné příspěvky od uživatelů. Ale není hezké, že k tomu, aby někdo provozovatele odhalil, musel jim i on poslat peníze?

Zima roku 2012 byla ve znamení série útoků na servery pro sdílení souborů jako Mega-upload.com (produkt excentrického piráta Kima Dotcoma, jenž si v roce 2005 dokonce formálně změnil jméno). Ty byly přímým důsledkem masivních protestů proti SOPA a PIPA. Nakladatelé nemohli docílit větší ochrany změnou práva, a tak uplatňovali stávající zákony s ještě větší vervou. I knihovna na Library.nu znervózněla, když se torrentové servery jako btjunkie samy začínaly rušit, jelikož se obávaly trestního postihu. V posledních dnech existence uživatelé knihovny zaznamenali přesměrování na Google nebo jiné stránky, změnu hyperlinků na pouhé textové odkazy, bílou stránku s oznamem "lnu rip", anebo ironický nápis „tato doména byla zrušena doménou .nu“ (ostrov Niue) s ukázkou knihy Modré poledníky o cestách kapitána Cooka. Ale to už je jiný pirátský příběh.

Čeho tedy vlastně vydavatelé vypnutím Library.nu dosáhli? Neptám se co chtějí – to je jasné: silnější vládu nad IP, lepší prosazování práv plynoucích z vlastnictví, více peněz a také více kontroly nad tím, kdo co kupuje (nebo snad dokonce kdo co čte). Také se neptám, jaký tento krok bude mít na pirátství: je jasné, že tento způsob obležení vedl (a povede) k založení dalších a dalších serverů poskytující stejné služby. V tomto ohledu Adrian Johns v knize Pirátství doslova předpovídá, co se stane a s jakými důsledky: bude to znamenat konec pirátství i konec nakladatelů.

Složitost fungování serveru Library.nu nespočívá v legálnosti či ilegalitě, nýbrž ve významu celého projektu. Každý ví, že poskytování oskenovaných, ukradených i normálně zakoupených verzí digitálních knih je naprosto nelegální, zažalovali by vás snad, i kdybyste na něco takového jen pomysleli. Neoddiskutovatelná je i ospravedlnitelnost autorského práva. Tyto stránky provozovaly sdílení, nikoli nákup a prodej knih. Pokud jim plynul nějaký zisk, pak byl z touhy po těchto knihách, byl to zisk z reklamy. Pokud Library.nu provozovala sdílení, bylo to něco ve smyslu Fanningova Napsteru v roce 1999. Tato služba tehdy zapojila ohromující množství anonymních počítačů do nepředstavitelně velké kolekce hudebních souborů. V Napsteru jsem byl v roce 1999 zapojen a musím prohlásit, že můj hudební vkus nikdy předtím (ani od té doby) nic tak nevytříbilo. Jednoduše proto, že v takové hudební knihovně jsem mohl slyšet kousky známé i obskurní a také jsem mohl pronikat hlouběji a hlouběji do vkusu mých napsterovských souputníků a objevovat souvislosti, které by nedokázal zprostředkovat sebedokonalejší algoritmus. Proč vlastně zákon stojí proti takovýmto aktivitám? Co je to za svět, ve kterém je bez účasti korporací trestné sdílet hudební vkus, upřímné zájmy a chuť objevovat? Inu, je to náš svět. Ale ani to není předmětem tohoto zamyšlení.

Tím předmětem je poznání, že svět je zaplněn lidmi, kteří se zoufale snaží něčemu naučit. Nejsou to nutně studenti, jedná se i o stínovou část populace, která se dá nazvat učenci. Samorostlí učenci a akademici, kteří se v atmosféře učení chtějí dozvědět, argumentovat, dohadovat se a psát, stejně jako studenti na univerzitách. My – my učenci, jak by snad řekl Nietzsche – jsme vytvořili systém, který drží lidi za hranicí. Možná kdysi byli sami studenty, ale už pracují a mají své rodiny... možná stále ještě studují, nebo patří do sféry celoživotního vzdělávání, jak je dnes zvykem tato individua pateticky označovat. Možná to jsou tajné studnice vědění či samozvaní (až otravní) komentátoři čehokoliv. Vlastně jsme je v některých případech sami stvořili: před poutí za splacením nesplatitelných studentských půjček v mikinách se znaky své almy mater jsme jim dali několikaletou ochutnávku světa myšlenek. V jiných případech, ať už po dobrém nebo po zlém, se tito lidé na světě vyskytli sami. My učenci neseme spoluvinu (jelikož tak hovoří zákon) na vypnutí serveru Library.nu. Vydavatelé ochraňují sebe a své zisky, ale činí tak s požehnáním – ne-li aktivní podporou – učenců, spisovatelů a novinářů, kteří na nich závisejí. Ochraňují nás – nás učence, říkají. A tihle týpci, tihle zoufalí studenti, jsou očividně ztělesněným zlem. Protože jinak by si prostě naše knihy koupili, není-liž pravda?

Není. Tihle… barbaři na prahu univerzitního vzdělání jsou legiemi. Najdeme je ve všech koutech světa, ale především v Latinské a Jižní Americe, Číně, ve Východní Evropě, Africe a Indii. Někteří působí na školách a univerzitách nebo korporacích a institucích právě v těchto zmíněných oblastech. Jiní jsou na míle vzdáleni elitní třídě vzdělanců – jsou to běžní zaměstnanci, kteří však oplývají touhou po poznání, jež je a navždy bude jen jejich vedlejším úvazkem. Jsou bilingvní, trilingvní, i když ne vždy úplně bezchybní, a mají vyhraněné politické názory – často formované vnímanou nespravedlností globálního kapitalismu. Nejsou to vědci, ale kdyby mohli, byli by jimi. Nejsou to vzdělanci, ale pokud by jim to bylo dovoleno, stali by se jimi. Netřou vysloveně bídu s nouzí, nebydlí ve slumech nebo vesnicích bez pošty a hospody, ale zároveň v žádném případě nemají na rozhazování. Právě taková byla ta naprostá většina uživatelů serveru Library.nu. Právě taková je celosvětová střední třída, zajímající se o to, co jí my vzdělanci říkáme, aby dělala: aby se vzdělávala, aby produkovala vzdělance a myslitele, aby četla, aby si sama pro sebe přemýšlela a aby tříbila civilizaci a pečovala o rozvoj moderní společnosti.

Jaké jsou tedy důsledky vypnutí serveru Library.nu z pohledu této střední třídy? Za prvé to znamená, že tihle barbaři – tihle pirátští vzdělanci – jsou rozzlobení. A oprávněně: jestliže opěvujeme vzdělanost, učení, vzájemnou pomoc a cnost zaslouženého vysokoškolského diplomu, jsme to právě my, kdo píše knihy a publikuje je; my, kdo smýšlí o sobě a svých myšlenkách dostatečně zodpovědně, aby se za své knihy zaručil; jsme to my, kdo těmto samovzdělancům říká, aby dělali přesně to, co dělají.

Minulý měsíc tedy výrazně vzrostla koncentrace zlosti v mnoha mladých učencích střední třídy. Někteří z nich jsou rozzlobení, protože musejí utratit 250 dolarů za učebnici, a ne za sebe či své přátele. Někteří jsou rozzlobení proto, že vidina nového způsobu učení se rozplynula s dopadem jednoho soudcovského kladívka na jeden stůl v Mnichově. Ale nejsou to rozzlobení piráti nebo teroristé, dokonce ani rozzlobení kriminálníci. Jsou to rozzlobení zákazníci.

Akademická vydavatelství vstoupila do fáze velmi podobné té, ve které se v 90. letech minulého století nacházely farmaceutické společnosti. Byla to doba, kdy se lidé trpící nemocí AIDS dozvěděli, že léky, které mohly zachránit životy, byly lidem upřeny proto, aby se chránily zájmy právě těch společností, které tyto léky vyrábějí. Vydavatelský průmysl drží v rukou životy jen ve velmi vzdáleném a abstraktním slova smyslu, nicméně celosvětový nedostatek akademických textů nastal z úplně stejných důvodů. Library.nu nebyla nepodobná těm malým vychytralým – a také nelegálním – indickým nebo africkým korporacím, které vytvořily generické verze léků proti nemoci AIDS. Možná nedokonalé kopie, ale levné, lehce dostupné a porušující patenty. Možná je tohle srovnání trochu nadnesené, ale není kvůli tomu nepřesné.

Proč ale vydavatelství vlastně tyhle zákazníky nechtějí? Zaprvé: knihovny ve Spojených státech a v Evropě, které kupují knihy a předplácejí vědecké časopisy, jsou ochotny platit jakkoliv vysoké ceny, aby byla vydavatelství spokojena. A aby vedle toho i nekřesťansky vydělávala. A s tím souvisí skutečnost, že Internet je celosvětové médium, a proto není možné na jednom místě nabízet knihy levně, zatímco na místě jiném za cenu mnohem vyšší. (To je zkrátka dopad celosvětové nerovnosti, za kterou vydavatelství vinit nemůžeme). Ve fyzickém světě zajisté existují dohody o velmi nízkých cenách pro velmi velké trhy a velmi vysokých cenách pro trhy titěrné.

Ale potíž je v tom, že v této bitvě nakonec prohrávají studenti i knihy – především monografie, ty detailně a pečlivě napsané, s množstvím zdrojů a dokonale a odborně připomínkované. Dnešní vydavatelský průmysl nemůže (nebo nechce) dodávat knihy obrovskému celosvětovému trhu plnému lidí, kteří touží po tom si je přečíst. Namísto toho vyrobí jen několik kusů – takových, které si univerzitní knihovny už nemohou dovolit a obchody s nimi odmítají obchodovat – a doslova je vystřelí do černé díry, ze které se už nedostanou a nikdo si je nikdy nepřečte. Tedy pokud je Library.nu nebo její následovníci nezpřístupní.

Mohlo by být ale ještě hůře. To, čeho jsem ochutnal v Library.nu, v nedokonalé a amatérské podobě, nebylo jen vzdělání: Byla to budoucnost humanismu a akademického rozvoje sociálních věd . My – my učenci – poslušně se plahočíme do knihoven a tajně doufáme, že jednoho dne nám Google Books umožní vidět více než jen pár řádků s naším klíčovým slovem… v naději, že jednou budeme moci číst, rychle, stovky knih, ba i tisíce…, za použití nástrojů, které nám slouží k hledání, srovnávání, označování, vyjímání a vkládání, přemíchávání a přepracovávání, potvrzování či vyvracení, citování a parafrázování … a přemýšlení. Vytváříme programy nastávajícího „digitálního humanismu”; sníme o fultextovém hledání, vychytaných rejstřících, textového vytěžování a hypertextuálním post-humanismu. Nebo o čemkoliv jiném. Ale tyto sny se nám nesplní. Google a Amazon nám to nedovolí – ne bez nezištného porušení práv na soukromí. Nedovolí nám to asi ani vydavatelé – museli by riskovat radikálně nový způsob podnikání, což je plán, který by jim nemusel vyjít.

Takže prozatím nám tyto sny mohou splnit jen piráti – tedy pokud sami sebe nepošleme do osobního bankrotu poté, co obdržíme účet na soudní výlohy.