14. dubna 2007 oslaví Ikaros deset let své existence, proto bych ráda využila tento editorial k malému zamyšlení nad tímto "projektem" a samozřejmě k poděkování těm, bez kterých by nemohl existovat. Nechystám oslavný, patetický text, můžete klidně číst dál. Ba ani nehodlám vyprávět "příběh Ikara", o tom se koneckonců dozvíte atraktivnější cestou ve filmu, který jsme k našim prvním desetinám natočili. Dokonce ani nebudu důsledně bilancovat všechny úspěchy a neúspěchy, pěkně vyrovnaně a s politickým podtextem, jako se to dělá ve zprávách o stavu (některé) unie. Když jsem přemýšlela o tom, co napsat k desetinám Ikara, dospěla jsem k závěru, že nejupřímnější bude odpovědět sama za sebe na otázku: "Co mi doopravdy těch 10 let přineslo?".

Ikaros nevznikl chladným kalkulem jako vyprojektovaný produkt zaplňující nějakou tu díru na trhu či ještě spíše využívající situace, možností či pomalosti ostatních. Vznikl proto, že jsme ho chtěli, chtěli jsme dělat něco, co nás baví, má to smysl a je to přínosné nejen pro nás, ale také pro ostatní. Vlastně bych mohla tu poslední část věty obrátit, protože jsme už často přemýšleli nad tím, co vlastně přinesl Ikaros lidem v oboru. Málo jsme však veřejně přemýšleli o tom, co přinesl jeho tvůrcům, i když z toho lze též čerpat zkušenost a ponaučení pro podobné projekty. Respektive, budu raději mluvit jen za sebe (to je také důvod, proč má tentokrát editorial konkrétního autora, není redakční).

Jak jsem již napsala, Ikaros nebyl projektem, jak jej dnes nejčastěji chápeme. Výraz projekt používám ráda a často, pro mě má totiž širší význam, nezužuji jej pouze na ohraničené, plánované, měřitelné posloupnosti akcí v čase, s definovaným vstupem a výstupem. Proto jsem původně Ikaros v nadpise nazvala projektem a až když jsem později přemýšlela o možném chápání tohoto nadpisu, přidala jsem raději uvozovky. Žijeme ve světě, který je z velké části plánován a skládá se z projektů; alespoň můj profesní život je vlastně jedna nekonečná šňůra různě na sebe navazujících, provazujících se i odděleně běžících projektů. Je tam také čas od času nějaký projekt spálený, zašlápnutý či dokonce zapomenutý (co není v e-mailu, jakoby neexistovalo, čemu prošla doba záruční, mizí ze světa, který jsem schopná vnímat). Projektové řízení, dá-li se to tak vyjádřit, je pro mě nástroj obživy a způsob pořádání mých aktivit. Ačkoliv považuji plánování za velmi důležitou a smysluplnou součást práce na téměř čemkoliv, domnívám se, že jeho nekompromisní prosazování de facto vede k jeho pokřivení směrem k vypočítavosti, účelnosti a obrácení logiky plánu. Mluvím o některých finančních nástrojích (které podrobněji znám, u ostatních se to neodvažuji tvrdit, i když něco podobného předpokládám všude tam, kde se nabízejí peníze na projekty s měřitelnými výstupy predikovatelnými dopředu).

Příprava projektů a jejich "prodej" těm správným penězodárcům však vede ještě dál; kromě vytváření obrazu plánování jako účelové činnosti vedoucí k získání a udržení peněz, nikoli dosažení skutečných cílů projektu, se podle mého názoru rodí škodlivá představa, že vše lze plánovat a to tím způsobem, že dopředu budou jasné všechny kroky, jejich pořadí a jejich výsledky. Z toho mimo jiné totiž vyplývá, že co nelze plánovat, respektive u čeho nelze dopředu říci, v jakém čase budou jaké výsledky, nemá ve většině případů šanci na podporu, neboť to vzbuzuje nedůvěru. Ačkoliv je z předchozího zřejmě jasné, že žádost o "projekt Ikaros" by byla ve většině nadací před deseti lety zamítnuta, není to důvod, proč píšu o plánování, Ikaros není chaos, protože chaos není negací plánování. Je jenom jinak organizován, je velmi přísný v naplňování aktivit i termínů (i když - tento editorial jsem odevzdala přesně týden po uzávěrce :-( - ale s omluvou), musí se též zodpovídat ze svých výsledků, a to dokonce většímu "publiku" než jen konkrétnímu penězodárci, musí dělat řadu práce, ke které se - i když ne v signovaném kontraktu, ale pomyslně - zavázal svým čtenářům, a stejně jako všichni ostatní musí dodržovat zákony této země.

Vážím si tedy Ikara proto, že mi dal naprosto jedinečnou příležitost naučit se řídit skutečně živý, smysluplný a věřím, že i úspěšný projekt téměř bez formálních omezení a pokřivení zmíněných výše. Ikaros je pro mě projektová výzva, neboť je to projekt s otevřeným koncem; a možná právě to je na něm pro jeho tvůrce tolik atraktivní. Především je ale pro mě Ikaros velmi živým důkazem toho, že největší část úspěchu dělají lidé (a jak se říká, peníze se válejí na ulici a plán aktivit vám sestaví uklízeč za jednu noční směnu). Často jsme smutnili nad tím, že nemáme lepší finanční zabezpečení (tedy rozumějte alespoň nějaké finanční zabezpečení), abychom si mohli dovolit více aktivit a zvýšit kvalitu tam, kde víme, že máme nedostatky. Teď, když o tom s odstupem přemýšlím, myslím, že daleko větší neštěstí by bylo, kdyby se nesešli lidé, kteří jsou dnes jádrem Ikara (Iva, Linda, Katka, Josef, Filip, Jakub a Roman), a neměli kolem sebe okruh příznivců, spolupracovníků, podporovatelů, sympatizantů... prostě nejbližších lidí, kteří dle svých schopností a možností Ikaros podporovali: dali nám možnost se dostat mezi odborníky, psali články, mluvili o nás, povzbuzovali nás, dávali nám rady. Přemýšlela jsem o tom, že je tady vyjmenuji, ale odpustím si to; určitě bych na někoho zapomněla a to bych vážně nerada. Navíc by to byl dost dlouhý seznam. Takže stručně pro všechny: děkuji za nejcennější projekt, na kterém jsem se díky vám mohla podílet!