Úvod

Organizace sdružující knihovny po celých Spojených státech brojí proti novému federálnímu zákonu. Zákon na ochranu dětí před Internetem¹ vešel v platnost 21. prosince 2000. Účinnosti by měl nabýt 20. dubna letošního roku. Cestu k jeho účinnosti však mohou zkomplikovat žaloby, které 20. března 2001 u okresního soudu ve Philadelphii podala Americká knihovnická asociace (The American Library Association) a Americká unie občanských práv (The American Civil Liverties Union).² Je velice pravděpodobné, že další žaloby budou následovat.³ Žalobu např. zvažuje Nadace lidé pro americkou cestu (People for the American Way Foundation). Tato nadace stojí i za doposud největším vítězstvím amerických knihoven proti zavádění tzv. filtračního softwaru do veřejných knihoven v soudním případě "Loudoun" (viz níže).

Legislativní historie

Zákon je nikoliv prvním pokusem konzervativních skupin v americkém Kongresu omezit šíření pornografie a jiných pro mladistvé nevhodných druhů materiálů pomocí Internetu. Navrhovaným nástrojem resp. prostředkem je zvláštní filtrační software. Hlavními předkladateli nového zákona jsou republikánští senátoři Bob Franks a Charles W. Pickering Jr.⁴ Podobné právní normy se, avšak bez úspěchu, projednávaly v americkém Kongresu i v minulosti.⁵ Prvním takovým případem byl v roce 1996 schválený zákon nazývaný "Communications Decency Act"; volně přeloženo lze tento zákon nazvat jako "zákon o slušnosti v komunikacích". Sporná ustanovení tohoto zákona, který označoval za trestný čin pouhý přenos "obsahu pro dospělé" mladistvým online, byla v roce 1997 Nejvyšším americkým soudem prohlášena za protiústavní.⁶ Další snahou byl Zákon pro ochranu dítěte online z roku 1998. Tento zákon byl zrušen federálním odvolacím soudem v loňském roce. Americké Ministerstvo spravedlnosti požádalo Nejvyšší soud o přezkoumání tohoto případu, přičemž na reakci soudu se stále ještě čeká. Posledním pokusem byl návrh zákona senátora Johna McCaina z loňského roku, který, ač velice podobný tomu dnešnímu, však dodnes nebyl schválen.⁷

Předmět zákona

Zákon ukládá veřejným knihovnám a školám, které dostávají federální finanční pomoc pro využití nových technologií, především Internetu (tzv. e-rate subsidies), aby zamezily v přístupu k takovým internetovým stránkám, které lze považovat za nemravné nebo škodlivé pro mladistvé.⁸ Pro zamezení je třeba použít zvláštní program - tzv. filtrační program, který stránky podle určitých kritérií filtruje, resp. zamezuje v přístupu k určitým z nich. Knihovny i školy se mohou svobodně rozhodnout, který filtrační software nejlépe vyhovuje jejich místním potřebám.⁹ Nebudou-li knihovny respektovat ustanovení zákona, nebude jim zmíněný federální finanční příspěvek vyplácen.

Filtrační program¹⁰

Filtrační software je zařízení, které zamezuje v přístupu k internetovým stránkám (internetovému obsahu). Existuje několik možností, jak určit, které stránky je třeba filtrovat a které nikoli. Filtrované stránky jsou buď uložené v databázi, která je dodávána se samotným programem, nebo je provozována externě, nebo jsou to stránky, kterým je třetí stranou přiřazen určitý rating, ty, které obsahují určitá vybraná klíčová slova, fráze nebo textový řetězec, nebo ty, které jsou zdroji určitých informací.¹¹

Pro a proti nového zákona

Zákon lze chápat za jeden z úspěchů konzervativců v boji proti pornografii na Internetu. Zastánci zákona si od něj slibují, že zamezí dětem a mladistvým (tzn. v USA věkovou hranici 17 let) v přístupu k pornografickým a jiným mravně nevyhovujícím internetovým stránkám. Předkladatelé podle svých vlastních slov reagovali na zvýšené využívaní Internetu mladistvými. Školy, a paradoxně i knihovny, tak přebírají roli rodičů, kdy rozhodují o tom, jaké stránky budou děti navštěvovat a jaké nikoliv. Odpůrci filtrování přístupu k Internetu v knihovnách naproti tomu zpochybňují jeho ústavnost. Tvrdí totiž, že zákon nutí knihovny omezovat lidem přístup k tomu, na co mají podle Prvního dodatku americké Ústavy právo. Zákon bude podle nich postihovat nejen mladistvé, ale všechny uživatele veřejných knihoven, čímž dojde k porušení jejich práva na svobodu slova a svobodného práva na informace.¹² Další pochyby se týkají samotného způsobu třídění internetových stránek na mravně vyhovující a mravně nevyhovující. Internet je totiž natolik složitě definovatelné médium, že dosud o žádném filtračním softwaru nelze spolehlivě říci, že nezabraňuje v přístupu také ke zcela legálním a mravně nezávadným stránkám, čímž tak může docházet k porušování práv jejich provozovatelů. Tím se dostáváme k dalšímu argumentu odpůrců, a tím je subjektivnost a vágnost samotných kritérií pro definování "závadné stránky" jako takové.¹³

Americký právní přístup k filtrování Internetu

Je všeobecně známo, že ve Spojených státech platí odlišný právní systém. Jednou z odlišností od našeho kontinentálního systému práva je chápání rozhodnutí soudu ve věci samé za závazné pro ostatní soudy. Někdy se hovoří o tzv. právu precedentů (case law). Právní váha soudního rozhodnutí roste s výší soudní instance, která o věci rozhodla.

Ve vztahu k filtračnímu softwaru ve veřejných knihovnách byla dosud vydána dvě významná soudní rozhodnutí, která poněkud ozřejmují náhled soudů na problematiku používání filtračního softwaru ve veřejných knihovnách a školách. Prvním je již zmíněné soudní rozhodnutí "Mainstream Loudoun v. Loudoun County Library", zkráceně "Loudoun", z března roku 1999.¹⁴ Okrsková knihovna ve městě Loudoun, státě Virginia, schválila v říjnu 1997 nové vnitřní nařízení omezující přístup k internetovým pornografickým stránkám z knihovních počítačů. Následně si nechala na tyto počítače instalovat filtrační software X-STOP. Dva měsíce nato podali místní obyvatelé, uživatelé knihovny, na knihovnu žalobu. Soudce shledal v použití filtračního softwaru omezení svobody slova žalobců a označil použitou metodu "software" za neadekvátní. Rozsudek byl tedy vynesen v neprospěch knihovny. Soudce na základě soudního rozhodnutí Nejvyššího soudu¹⁵ míní, že zatímco školy takovýto software mohou použít, avšak jenom z výchovných důvodů, knihovny nemají právo omezovat přístup dospělých k všeobecně dostupným materiálům.¹⁶ Rozsudek lze tedy chápat jako velký úspěch odpůrců požívání filtračních programů ve veřejných knihovnách. Druhým, relativně novým soudním rozhodnutím je Kathleen R. v City of Livermore z 6. března letošního roku.¹⁷ Město Livermore provozuje veřejnou knihovnu s počítači připojenými k Internetu. Tyto počítače jsou volně k použití též dětmi bez jakéhokoliv filtračního softwaru. Žalobce, Kathleen R. je matka dítěte, které stahovalo z Internetu na těchto počítačích pornografické obrázky. Na její žádost instalovat filtrační software reagovala knihovna odmítavě. Matka dítěte proto knihovnu resp. město zažalovala. Jak rozhodnutí soudu první instance, tak soudu odvolacího vyznělo v její neprospěch, čímž získali odpůrci nového zákona, který má nabýt účinnosti 20. dubna další pádný argument.

Filtrační software a české právo

Vzhledem k nárůstu používání Internetu ve veřejných knihovnách v České republice bude tato problematika brzy aktuální i u nás. Není proto jistě na škodu se na ni letmo podívat na tuto problematiku očima českého práva.

Druhý oddíl, článek 17 Listiny práv a svobod nám garantuje určitá přesně definovaná ústavní politická práva. V prvním odstavci zmíněného článku se výslovně praví: "Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny." Poněkud nadneseně lze toto ustanovení označit za obdobu více jak 200 let starého Prvního dodatku americké ústavy. Druhý odstavec navíc precizuje: "Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". Z tohoto ustanovení je zřejmé, že vyhledávat informace "bez ohledu na hranice státu" v prostředí Internetu je naším ústavním právem, kterého nás vzhledem k rovnosti, kterou Listina zaručuje (čl. 1), nemůže nikdo zbavit. Článek 17 je však třeba dočíst do konce; jeho čtvrtý odstavec totiž umožňuje z našeho práva několik výjimek: "Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti." Ze samotného znění tohoto ustanovení lze tedy vyčíst, že v úvahu by připadala pouze jedna možnost, jak zlegalizovat použití filtračního softwaru v knihovnách v ČR, a to omezit práva vyhledávat informace (právo na informace) z důvodu mravnosti. Toto omezení by však muselo mít, jak říká výslovně Listina, formu zákona.

Téměř shodná práva nám jsou garantována mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána. Mimo jiné můžeme jmenovat čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.¹⁸