Ve dnech 6. až 10. června 2010 se v hotelu Stupka v Tále konal 17. ročník semináře CASLIN. Pořadatelem byla Univerzitná knižnica Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici a téma bylo pro tuto dobu více než příznačné – Knihovnické služby, uživatelské potřeby a měnící se ekonomická realita.

I přes můj pokročilý „knihovnický“ věk to pro mě byla první akce tohoto druhu, takže jsem vůbec netušila, co čekat a na co se připravit. Mnohé ale napověděl už zahajovací raut. Bylo zřejmé, že velká část účastníků se zná, ať už z předchozích ročníků nebo jiných knihovnických setkání, a tvoří jakési „zdravé“ jádro a zbytek jsou v podstatě jednotlivci, které zaujalo konkrétní téma letošního semináře.

Hlavní přednášky probíhaly první dva dny, třetí den se konaly workshopy a poslední den potom závěrečné „akvárium“.

Stěžejní byly přednášky tří řečníků, od nich se potom odvíjela i jednotlivá témata workshopů.

Alexandra Sanchezová představila Oueens Public Library v New Yorku. Knihovna nabízí neuvěřitelnou variabilitu služeb (tématem přednášky byl v podstatě jejich výčet; něco podobného, jen v menším měřítku a stejně monotónně, nabídla později i ředitelka Městské knihovny v Piěšťanoch), slouží i jako komunitní centrum, zastává funkci v našich podmínkách v podstatě nerealizovatelnou.

Jay Schaffer z University of Massachusetts v americkém Amherstu představil zejména možnosti spolupráce mezi univerzitními knihovnami, na které se aktivně podílí. Jím vedený workshop, kterého jsem se později účastnila, potom vycházel právě z této problematiky a zabýval se už konkrétními tématy – motivace uživatelů, motivace zaměstnanců, budoucnost e-knih a konkrétní oblasti možné spolupráce knihoven v našich podmínkách.

Jan-Pieter Barbian z Městské knihovny v Duisburgu v Německu založil svou přednášku zejména na ekonomických datech a svůj následný workshop pak na tom, jak se vyrovnat se situací, kdy roční rozpočet knihovny je výrazně nižší než v předchozích letech. Významným faktorem, na který svojí prezentací poukázal, je rozdílný způsob financování knihoven v České (potažmo Slovenské) republice a v Německu.

Pro mě vybočovalo z průměru několik přednášek, každá z jiného důvodu.

Přednáška ředitele Městské knihovny v Praze Tomáše Řeháka „Prezentace aktivit Městské knihovny v Praze“ byla strhující, zajímavá, zábavná, měla nápad, provokovala k zamyšlení. V podstatě nebylo řečeno nic jiného než v ostatních případech, ale forma i obsah mi uvízly v paměti.

Tomáš Bouda ve své přednášce „Imerzivní technologie Internetu: příležitost pro knihovny stát se znalostní organizací 21. století“ představoval projekt VIAKISK – neboli způsob, jak zapojit v tomto případě univerzitní kampus (knihovnu či jinou instituci) do prostředí Second Life a přiblížit ji tak dalšímu okruhu potenciálních uživatelů. První, co mě překvapilo, byla prezentace přednášky v angličtině. Na půdě semináře, kde je počet zahraničních účastníků ve výrazné menšině a kde navíc funguje opravdu dobrý tlumočník, to považuji za zbytečné. A neobstojí ani vysvětlení autora, že je tak zvyklý. Jinak šlo v podstatě o nekonfliktní téma, a jak ukázal případ Regionální knihovny v Karviné, tak i pro určitý typ instituce fungující reklamu. Přesto vyvolal výrazný ohlas u publika (od kladné odezvy přes upřesňující připomínky až k těm negativním) a byl podnětem i pozdějších debat v soukromí. Nemohu se ale zbavit dojmu, že šlo o zbytečně vyvolanou „kauzu“.

V přednášce „Idete mi na nervy…, čo chceme my a čo chcú naši použivatelia…“ prezentoval kolektiv Dušana Lechnera výsledky průzkumu, který probíhal na půdě Univerzitní knihovny v Bratislavě. V tomto případě pro mě šlo spíš o nostalgické připomenutí průzkumu, který probíhal mezi uživateli Národní knihovny v Praze a jehož přímým účastníkem (a také svým způsobem předmětem hodnocení) jsem byla i já.

Další příspěvky nebyly o nic méně zajímavé nebo přínosné, ale cílem tohoto příspěvku není reportáž ze semináře, ale spíš osobní zážitek.

Celkový dojem ze semináře byl velmi pozitivní. Po organizační stránce vše probíhalo hladce, prostředí bylo pěkné, vyšlo i počasí. Nejpřínosnější pro mě ale byl celkový náboj celé akce. Zase jsem si připomněla, proč mě baví moje práce a jak variabilní může být.