Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Českých knížek hubitelé lití: PLESNIVINA, MOLI, JEZOVITI

Čas nutný k přečtení
8 minut
Již přečteno

Českých knížek hubitelé lití: PLESNIVINA, MOLI, JEZOVITI

0 comments

S laskavým svolením redakce Reflexu publikujeme článek (vyšel v č. 27/2004), který se věnuje situaci v Národní knihovně z trochu jiného pohledu, než na jaký jsme v odborném tisku zvyklí.


Národní knihovně se v posledních týdnech média nebývale věnují. Ministr odvolal jejího ředitele, rýsuje se pikantní kauza. Osud knihovny je zajímavý a dostatečně bizarní po staletí. Ostatně už Karel Havlíček Borovský dobře věděl, kdo jsou českých knížek hubitelé lití: PLESNIVINA, MOLI, JEZOVITI.

Odvolání ředitele Vojtěcha Balíka by možná mohlo paradoxně knihovně pomoci. Veřejnost zaujatá novou kauzou je teď přece jen ochotnější naslouchat a pochopit, že existence takové knihovny není samozřejmost. Že její udržení a rozvoj vyžadují velké peníze a velké úsilí. A že to všechno je ohroženo. A vůbec ne jen kvůli odvolání ředitele. Jeden z vysoce postavených zaměstnanců Národní knihovny ji charakterizoval jako nečistou páchnoucí peleš. Nemyslel to zle. Chtěl jen říci, že knihovna sídlí ve velmi starém domě, jsou v ní místa, která páchnou a jež jsou nečistá. Ale zároveň říkal, že je to dobrá knihovna, ba výjimečná. Ale odehrává se v ní každodenní boj o to, aby se jeden z pilířů národní vzdělanosti a kultury nestal už pouze nečistou a páchnoucí peleší.


Zděděný pilíř

Je to zvláštní - Češi jsou posedlí národním obrozením, vymezováním vůči sousedům i světu a národními zájmy, ale patříme mezi národy, které si nikdy nepostavily vlastní Národní knihovnu. Co víc, tu svou jsme zdědili po "úhlavních nepřátelích" českého jazyka a českého národa. Jak známo, bylo Klementinum jezuitskou kolejí a později z něj udělala v osvícenském vytržení státní knihovnu Marie Terezie. Státní, tedy rakouskou.

Trauma uvnitř Národní knihovny přežívá dodnes. Bývalý ředitel Vojtěch Balík zdůrazňuje, že knihovna zůstává v našem kulturním prostředí nedoceněná.

"Nemůže se v obecném povědomí srovnávat s Národním divadlem či Národním muzeem. Svým významem k nim přitom patří." Divadlo a muzeum vznikaly na základě vlasteneckých darů, knihovnu nám předali jezuité a Habsburkové. Desítky let bojuje o peníze na rekonstrukci či novostavbu. Nejsou. Zatím ale vyrostla nová budova divadla a další pilíř, Národní galerie, získal budov hned několik. A nejde jen o budovy. Peníze nejsou ani na knihy, což je v případě knihovny zvlášť vážné. Po devětaosmdesátém jsme se otevřeli světu, ale pokud jde o dostupnost knih, jsme na tom podobně jako za starého režimu. "V některých oblastech jsme zcela odříznuti od světa," říká ředitel.


Smradlavá slepičárna

V hlavní chodbě knihovny pořádají knihovníci výstavy. Před nedávnem je doplnil neobvyklý exponát - stará vodovodní trubka. Knihovna totiž zažila opět jednu z běžných havárií. Praskl sedmdesát let starý vodovod. Může prasknout kdekoliv a kdykoliv. Na jeho opravu peníze nejsou. "I takovým způsobem bohužel veřejnost upozorňujeme na neutěšený stav našeho objektu a vystavujeme kus prasklé trubky s náležitou popiskou ve výstavních prostorách," vysvětlila mi vedoucí oddělení pro vztahy s veřejností Libuše Piherová.

Ale i bez vodovodních havárií neposkytuje knihovna právě luxusní prostředí. Pěkné příklady lze najít v souboru textů, nazvaném Dementýnum, který sestavují knihovnice z oddělení služeb. Takhle zaznamenala jedna z knihovnic telefonní hovor s klientem:
"Můžete mi telefonicky objednat knížky?"
"Ne, ale podívám se vám, jestli je vůbec máme a zda jsou jen do studovny, nebo i na domů."
Po chvíli: "Tak bohužel, jsou moc staré, takže jen do studovny."
"To mi chcete říct, že budu muset sedět v tý vaší smradlavý slepičárně?!"

Smradlavá slepičárna je všeobecná studovna. Má podobu barokního sálu s výhledem na nádvoří. Zejména v průběhu zkouškového období je ale zcela zaplněna a ani vysoké stropy nezabrání stěží dýchatelné atmosféře. Studentů v posledních letech výrazně přibývá. Přibývá i knih, jež vzhledem k jejich stáří a stavu rozpadu půjčuje knihovna jen do studovny. Ve studovnách přitom přibylo od devadesátého roku téměř šedesát míst.

"Může nás zachránit snad jen ta ohlašovaná totální populační krize," konstatovala skepticky Libuše Piherová. Je to zřejmě pravděpodobnější způsob záchrany než totální rekonstrukce.


Knihovna, nebo muzeum?

Nedostupnost některých knih, a zejména starších časopisů je pro badatele kritická. Knihovna hájí svůj fond tvrdě - poukazuje na to, že mnoho starších dokumentů je už příliš poškozeno, aby je mohl kdokoliv číst. Část z nich se podařilo převést do podoby mikrofilmů. A přepis pokračuje. Ale pomalu. A tak se musejí někteří klienti knihovny spokojit s tím, že je samy knihovnice v dobré vůli posílají do muzea, kde některé časopisy ještě půjčují. Nebo s tím, že budou časopis pročítat na mikrofilmu. Rozmrzelí z toho, že to není papír, že se to špatně čte, že se čtečka často zablokuje.

Klementinum se snaží udržet krok s moderním trendem digitalizace knihoven, ale jde to pomalu. Když na hlavní chodbě minete slabý závan zápachu vycházejícího z podzemních záchodků a směřujete ke všeobecné studovně, míjíte prosklené dveře vedoucí do referenčního centra. V bývalé chodbě jsou stolky s dvaceti počítači, není to žádné ohromující číslo, ale víc se jich sem nevejde. Tomu odpovídá i systém objednávek - můžete si tady předem objednat hodinu u počítače jednou za čtrnáct dnů. Přijít můžete pochopitelně i kdykoliv jindy, ale místo u počítače seženete, jen když budete mít velké štěstí. Nicméně - když u počítače sedíte, otevírá se vám nový, digitální svět knihovny.

"Uživatelé tady mohou nejenom volně užívat Internet a vstupovat do digitalizovaných katalogů naší knihovny. Dostanou se i do dalších elektronických databází světových knihoven a knihy a časopisy si pak mohou prostřednictvím referenčního centra také objednávat," vysvětlila mi vedoucí centra Jindřiška Pospíšilová. Národní knihovna se musí s digitální otevřeností srovnávat hned dvojnásobně - nejenom že musí mít nástroje na to, aby uživatelům umožnila vstup do vzdálených databází. Musí sama svoje fondy, respektive alespoň svoje katalogy převádět do elektronické podoby.

Celý základní katalog knihovny je už dnes prostřednictvím počítače dostupný. Nemá sice podobu klasické databáze s vnitřními odkazy, nicméně jeho podoba umožňuje čtenářům vstoupit do knihovny z jakéhokoli počítače připojeného na Internet.

"Katalog reprezentuje asi pět miliónů lístků, přepis jednoho lístku stojí třicet a více korun a tahle částka byla, je a bohužel bude pro knihovnu naprosto nedostupná. Proto jsme zvolili levnější cestu naskenování lístků. Omezuje to samozřejmě možnosti vyhledávání, čtenář na počítači listuje katalogem stejně, jako listoval lístky v šuplících, ale jsme dostupní po síti a to je rozhodující pro rozšíření služeb a spolupráci s národními knihovnami po celém světě," zdůraznila náměstkyně ředitele Bohdana Stoklasová.

Podle ní je modernizace knihovny na slušné světové úrovni - digitalizace katalogů pokračuje, podařilo se už přepsat asi půl miliónu lístků české knižní produkce dvacátého století. Je tu ovšem jeden problém. Stále tentýž. Peníze.

"Veškeré peníze na rozvoj a modernizaci čerpáme z grantů. Náš rozpočet stačí na pouhé přežívání. Ale to znamená, že žijeme v neustálé nejistotě. Vždyť i celé připojení knihovny k Internetu máme z grantů pokryto vždy jen na jeden rok," konstatuje náměstkyně. Její kolega, náměstek Vít Richter, další modernista orientovaný na digitální knihovnický svět, doplňuje: "Knihovna udržuje starý papírový svět. To je její tradiční funkce a s tou nadále počítá rozpočet. Ale vedle toho vzniká zcela nový digitální svět a na to zatím rozpočet nemyslí. V praxi to znamená, že se nám podařilo prostřednictvím darů a grantů získat řadu solidních moderních systémů. Ale máme obrovské potíže s tím, abychom je mohli doplňovat nebo jen udržovat v chodu."


Poodstavený pilíř

Katastrofická vize vypadá pro Národní knihovnu asi takto: Staré dokumenty se stále více rozpadají. Lidé tam odmítají chodit. K povodním přišlým od Vltavy se přidá vytopení budov od prasklého potrubí. Internet je odpojen, licence na vstup do světových databází propadlé. Klementinem bloumá jen několik zaprášených milovníků starých tisků. Je otázkou, nakolik je to jen pochmurná budoucnost jedné staré instituce a nakolik je to katastrofa i pro národ téhle Národní knihovny. Jde o to, nakolik tento pilíř národní kultury a vzdělanosti ještě vůbec něco podpírá. Zdá se, že to stále nikoho moc nezajímá. Knihovna vždycky nějak fungovala a nějak fungovat i bude.

"Je to tak - dokud se z budoucnosti knihovny nestane opravdu velký politický problém, není šance, že se dočkáme nějaké zásadní pomoci státu, a tedy podstatné modernizace," konstatuje Vít Richter.


Rekonstrukce je nutná

O tom, že Národní knihovna potřebuje totální rekonstrukci nebo přesídlení do novostavby, se diskutuje už desítky let. V šedesátých letech minulého století měla knihovna vyčleněno i místo na novostavbu v územním plánu hlavního města. Na tomto místě dnes stojí hotel Hilton. Nové se nehledá. Byla by lepší rekonstrukce, nebo přestěhování knihovny? Pro oba projekty je řada argumentů. Pro rekonstrukci - tradice, dostupnost v blízkosti vysokých škol, ideální umístění v centru Prahy. Pro novostavbu - Klementinum i kvůli nárokům památkářů nelze modernizovat na požadovanou úroveň.

Dnes převažují názory, že knihovna zůstane v Klementinu. Jsou to ale zatím zcela akademické debaty - odhad rozpočtu na rekonstrukci je tři a půl miliardy korun a není reálné, že by stát takovou částku pro knihovnu uvolnil.

"I když proč ne?" provokuje náměstek ředitele knihovny Vít Richter. "Není to ani cena jednoho z těch letadel, která nyní stát kupuje."

Knihovna ovšem v devadesátých letech jednu velkou investici získala - za dvě stě šedesát miliónů korun postavila centrální depozitář v Hostivaři. Bylo to v době, kdy se stovky tisíc knih válely po chodbách Klementina či nevhodných venkovských depozitářů. "Ty knihy vlhly a hnily. Zbylé zatím nehnijí. Na novou investici tak ještě čas nepřišel," dodává Richter.


Proč odvolali ředitele

Ministr kultury Pavel Dostál zdůvodnil odvolání ředitele Národní knihovny tím, že jako poslední ředitel velké kulturní instituce neprošel výběrovým řízením. Když se ukázalo, že to není pravda - Vojtěch Balík vyhrál konkurs v roce 1990 -, začal důvody obměňovat: špatná komunikace s ministerstvem, nedostatečná rozvojová koncepce apod. Hlavním důvodem může být spor o prodej kostela sv. Michala, s nímž si stát dlouhodobě neví rady a jenž je ve správě knihovny. Odsvěcený kostel prochází periodami neřízeného chátrání, částečných rekonstrukcí a problematických projektů na oživení. Například v podobě multimediální show. Kauze se budeme věnovat v některém z příštích čísel Reflexu.

Zatímco o důvodech odvolání ředitele lze spekulovat, jisté je, že se za něj postavila celá knihovnická obec. Podporují ho kolegové, literáti, na ministerstvo chodí desítky protestních dopisů. Knihovníci považují Balíka za špičkového odborníka a slušného člověka, který pro knihovnu udělal v rámci možností maximum. Ať už byl odvolaný ředitel dobrý nebo špatný manažer, je zřejmé, že dokud stát nezařadí rekonstrukci knihovny mezi priority rozpočtu, bude moci jakýkoli sebeschopnější ředitel své vize, schopnosti a koncepce uplatnit nanejvýš v rámci "udržování páchnoucí peleše".

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
KOMÁREK, Michal. Českých knížek hubitelé lití: PLESNIVINA, MOLI, JEZOVITI. Ikaros [online]. 2004, ročník 8, číslo 8 [cit. 2024-11-14]. urn:nbn:cz:ik-11673. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11673

automaticky generované reklamy