České knihovny ušly od roku 1989 obrovský kus cesty. Revoluční doba pro ně představovala cosi jako nové zrození, mnohé knihovny povstaly nikoli z popela, ale ze všeobecného marasmu. Ono obrazné zrození můžeme přirovnat k narození dítěte: v prvních svých vývojových fázích dítě nejprve hodně roste, přibývá na váze, rozvíjí se jeho tělo, sílí jeho kosti a lebka. Totéž se po roce 1989 dělo s českými knihovnami: obnovovaly své komunisty vydrancované fondy, mohutně automatizovaly, nakupovaly informační technologie.

Mezi prvním a druhým rokem svého věku dítě začíná mluvit – a stejně tak se knihovny pustily do zpřístupňování svých digitalizovaných katalogů, elektronických databází a dalších informačních zdrojů. Ještě později, kolem čtyř až pěti let, si dítě zvyká na pravidla a samo je často vehementně vyžaduje („Tatííí, to se dělá takhle, a ne takhle!“). Na rovině knihovní do tohoto období spadá rozvoj knihovních řádů, různých pravidel přístupů, licencí, autorskoprávních omezení apod.

Musíme bohužel konstatovat, že zatímco dítě postupně vyroste v platného člena lidské společnosti, u českých knihoven se vývoj zastavil v těchto obrazných pěti letech, kdy vyžadování pravidel (byrokracie) natolik zbytnělo, že začalo jít proti smyslu celé knihovní a knihovnické činnosti: poskytování informačních služeb. Neplatí to zcela generelně, ale ve srovnání s relativně dobrými fondy (mohlo by být více zahraniční literatury), výborným technickým vybavením, mnohdy obdivuhodnými novostavbami knihoven, většinou plně elektronickými (nebo alespoň digitalizovanými) katalogy a širokou škálou elektronických informačních zdrojů (převážně zahraniční provenience, nabídka těch domácích stále kulhá) jsou informační služby naprostou popelkou.

Mnohé, zvláště městské a místní knihovny se velmi snaží, ty velké se však proměnily v byrokratické paláce, kde vládne úřednický duch a uživatel se se svými žádostmi a požadavky ocitá v pozici obtížného hmyzu. Ovšem i v těchto vodách jsou ostrůvky pozitivní deviace představované konkrétními lidmi, kteří se snaží, seč jim systém umožňuje, někdy i více. To ale nestačí, změna musí být systémová. Navštívili jsme po letech nejmenovanou knihovnu v moravském hlavním městě, kde se mnohé změnilo, leccos z ducha starých dob však v (již zánovní) budově této knihovny straší dodnes.

Naskenovat si dokument? Systémově nemožné. Zorientovat se, na kterých patrech najdu jaké signatury (tvořené notacemi MDT)? Bluď, uživatelíčku, aspoň nás budeš méně obtěžovat! Dostat se do oddělení starých tisků? Komplikované, neb je i v otevírací době zamčeno, pravděpodobně proto, že některé vzácné knihy vzaly doslova tvrzení o svobodě tisku a mohly by se pokusit ze svého vězení utéct. Dorozumět se s většinou pracovníků ve službách normálním jazykem? Obtížné, mluví na uživatele jakýmsi ptydepe nebo očekávají, že většina uživatelů má IQ menší než 80. Sdělit pracovníkovi ve službách podnět, připomínku, názor? Vyloučené. Dotyčná nebo dotyčný obvykle odvětí kouzelnou formulkou o tom, že se jich to netýká, a odkáže na nástěnku, kde má nebohý uživatel svou připomínku naformulovat.

Připadá ti, milý čtenáři, že s obdobnými projevy nezájmu, neprofesionality, nevstřícnosti a ignorance skutečných uživatelských potřeb se setkáváš i ve své knihovně, a domníváš se, že jde o věci negativní? Pak žiješ ve velkém omylu. Ředitel uvedené knihovny, pan Šamot Heč, nám totiž vysvětlil: „Pane kolego, nic jste nepochopil. Vámi popisované skutečnosti souvisí s novou strategií naší instituce, ve které vycházíme z toho, že knihovny mají být chrámem literatury. My se nyní jeden takový pokoušíme realizovat. V souvislosti s tím připravujeme i přejmenování naší instituce, která pravděpodobně už od 1. dubna 2014 ponese název Moravský Zámek Kafkův.“