Kolega Ivo Brožek z Ústí nad Labem upozornil v dubnovém čísle Ikara v článku Tematický katalog jako zdroj informací o postavě knihovníka v beletrii na tematický katalog beletrie v Městské knihovně v Praze. Využil ho pro vypsání beletristických titulů, v nichž vystupuje knihovník nebo knihovnice, a doplnil je bibliografickými údaji z elektronického katalogu Národní knihovny ČR (bibliografie české knižní tvorby 20. století), převážně i s dobovými anotacemi.

Uvedený elektronický katalog, resp. Česká národní bibliografie bohužel neumožňuje prohledávat pole 46 Výměnného formátu a v něm podpole x, které obsahuje anotaci, zřejmě proto, že se anotace uváděla jen po několik desetiletí minulého století. Šikovný knihovník si však dokáže poradit, takže Brožkův seznam lze doplnit dalšími tituly.

Výraz knihovník se objevuje i v anotaci knihy Josefa Petráně Rebelie vydané v Československém spisovateli v r. 1975. Celá anotace zní:
Deníkové záznamy svědka událostí, fürstenberského sekretáře a knihovníka Johanna Ferdinanda Opize, doplněné dalším bohatým pramenným materiálem, se staly podkladem historické reportáže o velkém nevolnickém povstání r. 1775. Autor zdařile zachycuje průběh tehdejších dramatických událostí i jejich hlavní aktéry z řad vládnoucí třídy a vůdců povstaleckých houfů. Působivě vykresluje poddanské poměry, příčiny, které vedly k povstání, i jeho důsledky.

Známým knihovníkem byl rovněž Giovanni Giacomo Casanova, což připomíná anotace u knihy Vítězslava Tichého Casanova v Čechách. Vydalo ji Svobodné slovo v r. 1958. Podle anotace se zřejmě nejedná o čistou beletrii, protože se v ní uvádí:
Životopisná studie o slavném Benátčanu Casanovovi, který se na sklonku svého života uchýlil do Čech, kde byl knihovníkem u hraběte Valdštejna a zemřel v Duchcově r. 1798. V bohatém dokumentárním materiálu jeví se tento známý dobrodruh a legendární záletník jako muž velmi vzdělaný, plný kulturních zájmů a vlastní životní moudrosti.

Zcela určitě však za beletrii můžeme označit knihu Vladislava Vančury Konec starých časů. ČNB uvádí šest vydání, anotací však byla opatřena jen dvě vydání a o postavě knihovníka se dočteme pouze v anotaci pro 4. vydání z roku 1958. Praví se v ní:
Román, který byl původně psán jako filmový scénář (film, k jehož natočení nedošlo, měl se jmenovat "Baron Prášil"), je v podstatě satirou na českou agrární buržoasii 20. let a na pozůstatky feudálního světa. Hlavní hrdina, bělogvardějský kníže Megalrogov, žije jako příživník na zámku zbytkového velkostatkáře Stoklasy. Snaží se udržet zdání šlechtického lesku, byť i vylhaného, a na nějaký čas se mu skutečně podaří podmanit si obyvatele zámku. Při vší své směšnosti je Megalrogov, v jehož charakteru se mísí rysy Dona Quijota a Dona Juana, postavou sympatickou ve srovnání s pokryteckým kořistníkem Stoklasou, intrikánským advokátem Pustinou a patolízalským knihovníkem Sperou, který má v románě úlohu vypravěče. V doslovu upozorňuje J. Mukařovský na význam, jaký román zaujímá ve vývoji Vančurova slovesného umění. Počínaje tímto dílem oprošťuje se Vančurův styl od patetické hyperboličnosti, stává se prostším, výraznějším a srozumitelnejším.

Nejvíce mne potěšil nález anotace u 2. vydání (1. vydání kupodivu v ČNB chybí) sbírky povídek Nikolaje Terleckého Nejkrásnější země. Sbírku vydal Fr. Borový v r. 1948 a bibliograf z Národní knihovny o ní napsal:
Pět fantastických povídek. První líčí dobrodružství knihovníka Bárty, jenž ztroskotá cestou za americ. dědictvím a setkává se v Africe s psychiatrem Brunem, který vychovává dvojici nadlidí. Předpovědi Bártovy se splní. Po svatební noci pokus Brunův selže.

Počet pouhých čtyř anotací ukazuje, že spisovatelé ve svých příbězích dávají bohužel přednost jiným povoláním, než jakým je zaměstnanec v knihovně. To si lze ověřit, hledá-li se slovo knihovník na začátku názvu beletristických děl. Zatímco v oblíbené knihovničce Večerů pod lampou vyšly během let 1994 až 1997 romány Lékař a tanečnice, Lékař a stopařka, Lékař a studentka, Lékařovo dítě, ba i Lékařovo svědomí, knihovník se do žádného názvu nedostal. Tento stav není nový. Z ČNB se dozvíme, že spisovatel František Trefný vydal na vlastní náklad románek Lékařova milenka. Jakoby se domníval, že název Knihovníkova milenka by nebyl pro čtenáře dostatečně přitažlivý a kniha by se neprodala! A tak můžeme být vděčni alespoň Janu Šnobrovi, když v r. 1928 sepsal "baladu didaktickou, poučnou, lidovýchovnou a prorockou, potvrzující starobylost poctivého stavu knihovnického". Nazval ji totiž Knihovník a panna...