Katalogizační pravidla jsou součástí knihovnické praxe od nepaměti – vždyť posláním knihovníků je neuspořádaný svět informačních zdrojů uspořádat, umožnit nalezení potřebné informace, dokument identifikovat. V dobách klasických lístkových či tištěných katalogů vznikala „národní“ pravidla (obvykle odvozená od jiných národních pravidel). Když vstoupily do hry počítače a databáze, už bylo třeba přemýšlet o vzájemné směnitelnosti dat, a to nejen v měřítku národním. Údaje, vybrané z dokumentu (či jinak doplněné), bylo potřeba pokud možno jednotně ukládat. Tak vznikly tzv. bibliografické formáty. V ten okamžik dochází k oddělení uložení dat (k čemuž slouží formáty ukládací, resp. výměnné) a jejich zobrazení (tisk) pro potřeby uživatelů (k čemuž slouží formáty výstupní).

Pravidla obvykle určují:
– jaké údaje odkud z dokumentu vybírat a v jaké formě je zapisovat, případně upravovat
– jaké údaje a v jaké formě mají být „záhlavím“ (selekčním prvkem, přístupovým bodem), podle něhož je dokument vyhledatelný
– jak má vypadat základní bibliografický záznam ve výstupním zobrazení
– příp. jaké údaje jsou pro identifikační popis dokumentu povinné
Stručně řečeno: pravidla = jak

Bibliografické formáty (ve smyslu ukládací či výměnné, jak budu dále termín formát používat), představují strukturu, do níž se údaje ukládají. Systém polí a podpolí (obvykle s číselným a písmenným označením) umožňuje zapsat údaje v potřebné granularitě, aby mohly být patřičně strukturovány pro vyhledávání i výstupní zobrazení pro různé účely. Formát musí být schopen zajistit plnohodnotnou aplikaci pravidel.
Stručně řečeno: formáty = kam
(Poznámka na okraj: pokud by knihovní systém ukládal data v interním systému s jakýmkoli označením polí a podpolí a zajistil bezztrátový export i bezztrátovou online konverzi do používaného mezinárodního formátu i vytvoření standardizovaných uživatelských výstupů, není samozřejmě nutné mezinárodní formát jako interní aplikovat. Ale obvykle je to jednodušší...)

ISBD, UNIMARC, MARC21, AACR2

Nebudu se zde zabývat vývojem pravidel a formátů v našich zemích v době do poloviny 90. let minulého století – o tom vyčerpávajícím způsobem pojednávají články Bohdany Stoklasové [1][2]. Bylo správným krokem přiklonit se již v době, kdy se u nás automatizace v knihovnické oblasti teprve rozbíhala, ke standardům mezinárodním, a nepokoušet se o vlastní cestu. Standard ISBD, mezinárodní doporučení IFLA pro bibliografický popis, jsme přijali již v počátcích katalogizace v systému CDS/ISIS, kdy se katalogizovalo v tzv. výměnném formátu. V r. 1994 byla přijata anglo-americká katalogizační pravidla AACR2, která byla celosvětově nejrozšířenější, a formát UNIMARC, který podporovala IFLA a byl modernější než USMARC. Zatímco sázka na AACR2 vyšla, protože nová pravidla RDA z těchto pravidel vycházejí a deklarují kompatibilitu, v případě UNIMARCu to bohužel byla slepá ulička[3]. Nikdo ovšem nemohl předem vědět, že nedostatek finančních prostředků rozvoj tohoto formátu zastaví a že naopak dojde k harmonizaci anglo-amerických „marků“ a vznikne MARC21, který se bude rozvíjet dál, a zcela převládne. V r. 2004, kdy jsme u nás opouštěli UNIMARC a přecházeli na MARC21, již byly knihovní systémy a další nadstavbové nástroje natolik vyspělé, že posléze umožnily nejen dávkovou, ale i online oboustrannou konverzi se zanedbatelnými „ztrátami“. Díky tomu bylo možno dovolit knihovnám, pro které by byl přechod na MARC21 příliš náročný, zůstat v UNIMARCu – souborný katalog dokáže přijímat i poskytovat data v obou formátech. Ale i přechod na MARC21, i když to bohužel není právě progresívní „formát pro 21. století“, se ukazuje jako krok správný: UNIMARC se s některými požadavky nových pravidel RDA nevyrovná. Jen je škoda, že jsme ještě trochu nepočkali: ušetřili bychom si problémy s interpunkcí v záznamech, protože od r. 2010 je možné (zřejmě po nátlaku přecházejících německých knihoven) používat MARC21 a interpunkci doplňovat až na výstupu.

Pravidla a formáty (ukládací či výměnné) spolu úzce souvisejí, ale „dopady“ jejich změn na knihovníky a uživatele nejsou stejné. Uživatel totiž obvykle přistupuje k záznamu dokumentu přes formát výstupní, formát uložení dat ho vůbec nemusí zajímat. Pro systémového knihovníka je zase nejdůležitější formát, do něhož se pravidla promítají, kromě toho musí zajistit i odpovídající výstupy. Nejhůř je na tom samozřejmě katalogizátor…

Pravidla

Standard ISBD, podle jehož pravidel se jeden z výstupů formátuje, je naštěstí v mezinárodní katalogizační praxi stálicí – alespoň pokud jde o předepsanou interpunkci (AACR2 i RDA z něho vycházejí). Knihovní systémy jsou schopny ISBD interpunkci doplnit, pokud už není uložena přímo v datech, takže bibliografické záznamy vypadají všude po světě velmi podobně. Je ovšem pravda, že dnes už systémy nabízejí a většina uživatelů preferuje zobrazení výsledků vyhledávání v řádkové podobě, s návěstími pro jednotlivé údaje (a tady je leckdy interpunkce vložená do dat překážkou). Pokud jde o návěstí a pořadí údajů, tam bychom se my knihovníci asi měli trochu víc oprostit od naší knihovnické terminologie a vázanosti na „záhlaví“. Co asi uživateli říká termín „záhlaví“ či „unifikovaný název“? ISBD také předepisuje, z jakých pramenů popisu údaje čerpat, co a jak je povoleno zkracovat. Zde už se ho následná pravidla příliš nedrží a tyto změny se někdy více, někdy méně promítají do „vzhledu“ záznamů. V případě RDA dochází ke změnám poměrně velkým (viz dále).

Čím se však ISBD nezabývá vůbec a čemu naopak AACR2 i RDA věnují velkou pozornost, je tvorba tzv. záhlaví, přístupových prvků. AACR2 odlišuje hlavní záhlaví (v MARC21 se objevuje v bloku 1XX) a záhlaví vedlejší. Toto rozlišení si ponechávají i RDA, i když ho striktně nevyžadují. Je otázkou, jaký to má dnes význam, když můžeme vyhledávat podle jakéhokoli selekčního prvku. (Pokud bychom chtěli vytvořit abecedně řazený tiskový výstup, nejspíš nebudeme pro jeho řazení používat ani korporativní záhlaví, ani unifikované názvy, ale tradičně jméno prvního přímého autora, při neexistenci přímých autorů pak vlastní název díla – jiný způsob by asi uživatele zmátl).

Vedle toho se pravidla zabývají i formou záhlaví: rozlišuje se preferovaná forma, která by měla být (pokud to je možné) autoritní a která se ukládá do záznamu, a forma nepreferovaná (je v záznamu autority jako „odkaz“ a dá se podle ní, je-li tak knihovní systém nastaven, rovněž vyhledávat i v bibliografické bázi). Vstup „autorit“ do katalogizační praxe je nesporným přínosem. V oblasti záhlaví jsou však bohužel mezi pravidly nezanedbatelné rozdíly…

AACR2

S opuštěním dosud užívaných národních pravidel a přijetím AACR2 (AACR2R) se v naší katalogizační praxi nezměnilo až tak mnoho. Dílo 1–3 autorů se popisovalo pod 1. autorem, dílo s více autory nebo s autory nepřímými pod názvem: tomu v praxi zhruba odpovídá i odlišení hlavního a vedlejšího autorského záhlaví. Novinkou bylo v našich zemích dosud nepoužívané korporativní záhlaví (+ jeho podmnožina, záhlaví pro konferenci/akci): to však bylo jen něco navíc, nikoli zásadní změna, stejně tak jako zavedení unifikovaných názvů – v obou případech je další selekční prvek pro uživatele přínosem, i když to katalogizátorovi nějakou práci přidá. V údajích vlastního popisu se změnily jen drobnosti, např. malé písmeno u podnázvu jakožto „další názvové informace“ (důvod nechápu, na knize to bývá tak i tak).

Zásada „vše převzít bez úprav z předepsaných pramenů popisu“ obsahuje i nějaké výjimky pro doplňování, úpravy a zkracování, takže opět nejde o převratnou změnu. Uplatňování této zásady pro nakladatelské údaje má bohužel negativní dopady. Prakticky to znemožňuje vyhledávat podle místa vydání – např. podoba „V Praze“ se vyskytuje zejména u starších publikací poměrně často. (Je vidět, že jsou to anglo-americká pravidla, protože tam, kde nedojde vypuštěním předložky ke změně tvaru slova, předložku vypustit dovolují, takže tam většinou problém nemají…). Obdobně je tomu s nakladateli: pokud chceme podle tohoto údaje v (alespoň trochu) standardizované podobě vyhledávat, musíme ho znovu zapsat do zvláštního (národního) pole. Chápu, že je v zájmu jednotnosti popisu nutné držet se maximálně toho, co je na titulní straně, i proto, že katalogizátor nemusí vždy znát dostatečně jazyk dokumentu, aby uměl správně upravit slovo do 1. pádu. Ale proč jistou standardizaci nedovolit tam, kde to lze? Stejně se dnes záznamy cizí provenience stahují obvykle z příslušných národních bibliografií a i zahraničnímu uživateli bude srozumitelnější „Praha“…

Pravidla pro seriály, vícesvazkové dokumenty a dotisky

S přechodem na AACR2 se pojila i doporučení ke zpracování vícesvazkových dokumentů: seriálů, integračních zdrojů a vícesvazkových monografií. Seriálové zpracování ročenek a tzv. „nepravých periodik“ vyplývá z logiky věci (jsou to seriály, resp. pokračovací zdroje, stejně jako „pravá periodika“) a nelze proti němu nic namítat. Větší přehlednost je pro uživatele rozhodně přínosem, i když to má i negativní dopad: buď je třeba vynaložit práci na postupné převedení starších monografických záznamů na seriály, nebo se smířit s určitým chaosem v katalogu. Jistým problémem je, že ne vždy lze při vydání prvního svazku odhadnout, zda to bude pokračovat a bude potřeba seriálový záznam (u vícesvazkových monografií, které nevycházejí najednou, je tomu obdobně, nemusí se to vždy poznat ani u integračních zdrojů). V tom případě může pak být do souborného katalogu poslán nejprve monografický záznam, který je posléze v lokálním katalogu zrušen, což jistě není žádoucí stav. Za velmi sporné rozhodnutí, které poškozuje uživatele, však považuji seriálové zpracování materiálů z konferencí a jiných akcí: ztrácejí se tím důležité údaje o pořadí akce, místu a datu konání (neobjevují se obvykle ani v „jednotkách“)!

U vícesvazkových publikací, bylo stanoveno pravidlo, že „shora“ (souborným záznamem), se popisují dokumenty, kde jednotlivé svazky nemají vlastní názvy nebo mají názvy, které nejsou významné pro vyhledávání (např. u slovníků A-K, L-Z apod.). Podmínkou je také, že svazky patří ke stejnému vydání a nemají vlastní autory. Tato zásada byla poměrně hodně diskutována a nakonec bylo stejně nutno se smířit s tím, že některé knihovní systémy souborné zpracování neumožňují. Z mého pohledu má souborné zpracování i další nevýhody a omezila bych ho jen na zcela jasné případy slovníků, technicky rozdělených publikací vydaných najednou, svazků číslovaných již od svazku prvního a bez jakýchkoli názvů. (Protože RDA už popis shora nevyžadují, mohlo by se takové omezení přijmout v rámci národních interpretací). Je totiž sporné, zda lze za „nevýznamný název“ označit rozmezí dat u historické publikace: pokud se svazky budou jmenovat např. „Středověk“ a „16. století“, je monografické zpracování v pořádku; pokud se např. publikace Židé v českých zemích bude dělit na svazky „1918-1938“ a „1939-1945“, pak má být jen souborný záznam? Rozpor mezi zpracováním shora a zdola má i své dopady, pokud jde o přidělování čísel ČNB – spojováním záznamů vznikají nová čísla a původní se stávají neplatnými…

Se soubornými záznamy trochu souvisí metodika zpracování dotisků, kde také vidím rozpor mezi uživatelskými potřebami a stávající praxí (zde si netroufám říci, zda ji určují mezinárodní pravidla, nebo jde o domácí interpretaci). Pokud byl dotisk vydán v témže roce, není důvod pro něj vytvářet zvláštní záznam a poznámka zcela stačí. Pokud však byl dotisk vydán o několik let později, podle mého názoru by měl mít vlastní záznam, protože uživatel může mít (např. v seznamu doporučené literatury) informaci o tom, kdy byla publikace naposledy vydána: při kombinaci autor+název+rok se žádný záznam nevyhledá! Naproti tomu, když publikace byla vydána znovu v témže roce (zjevně taktéž proto, že původní náklad byl rozebrán), ale vydání bylo označeno jako 2. vydání, či dokonce „2. nezm. vyd.“, mají být záznamy dva. Není to trochu proti logice? Dříve se přece pojem „dotisk“ neužíval…

RDA

Pravidla RDA (Resource Description and Access) byla vytvořena s cílem přiblížit bibliografický popis konceptuálním modelům FRBR, tj. nabídnout nástroje, aby bylo možno popsat (potřebnými atributy) entity typu dílo (work), vyjádření (expression) i provedení (manifestation) a umožnit jejich vyhledání. Hlavní důraz je kladen na záhlaví a přístupové prvky vůbec – značná část pravidel je věnována vytváření autorizovaných forem záhlaví.

RDA a unifikované názvy

Protože cílem nových pravidel již není popsat pouze konkrétní provedení díla, roste význam unifikovaných názvů pro abstraktní dílo jako takové i pro jeho různá vyjádření (např. překlady). To mohou dnes dobře využít vyhledávací systémy nové generace (discovery systémy, supervyhledávače), které pracují s fasetami a nabízejí nejrůznější možnosti filtrování. V běžném katalogu uživatele spíš matou, protože obvykle chce najít konkrétní publikaci, a ne veškeré překlady příslušného díla. To však nemluví proti unifikovaným názvům. Naopak: kdyby nová pravidla a jejich úpravy katalogizátorům práci nekomplikovala, ale zjednodušila, možná by se našly nějaké rezervy pro to, aby se alespoň pro nejznámější a nejpřekládanější díla domácí produkce vytvořily dodatečně unifikované názvy. Unifikované názvy mohou být skutečným přínosem jen tehdy, doplní-li se (u vybraných děl) i zpětně k záznamům z retrokonverze nebo zpracovaným podle starých pravidel. Podobně by mohlo být smysluplné vytvořit virtuální rejstřík autor+název ze všech záznamů, nejen z té zanedbatelné množiny, kde byly vytvořeny autority tohoto typu s unifikovaným názvem, které jsou nepříliš logicky vřazeny v rejstříku autorů. Ale možná to pro běžný katalog nemá smysl, protože uživatel stejně zřídka používá rejstříky…

RDA a záhlaví

Pravidla poměrně zásadně mění výběr autorů pro záhlaví. Kromě hlavního záhlaví pro prvního přímého autora by mělo být vytvořeno vedlejší záhlaví pro všechny autory na titulní stránce, bez ohledu na počet. Toto je progresívní opatření, dnes je většina děl dílem kolektivním, a pokud si autor „zasluhuje“ být na titulní stránce, bezesporu si zasluhuje i vyhledatelnost, i když to katalogizátorovi přidá práci. V části věnované tvorbě autoritních záhlaví dochází u RDA také ke změnám, které ovšem za změny k lepšímu nepovažuji. Rozepisování „stol.“ na „století“ u doplňujících údajů u jmen (starších autorů) nic užitečného nepřináší, rovněž tak náhrada „ca“ za „asi“. Zrušení údaje „nar.“ u autorů, kde datum smrti není známo, má možná jistý význam pro mezinárodní srozumitelnost, ale jeho nahrazení otevřeným intervalem znemožní odlišení autorů již jistě zemřelých od žijících a uživatel to může považovat za chybu. (Obdobné zrušení údaje „zemř.“ a jeho nahrazení spojovníkem zleva zase moc hezky nevypadá.). Všechny tyto změny jsou vcelku zbytečné a zasáhnou desetitisíce záznamů (přes změny několika tisíc záznamů autorit, které musejí zajistit systémoví knihovníci). Změny autoritních záhlaví pro akce jsou smysluplnější, ale je otázkou, zda přinášejí tolik pozitiv, aby za to stálo provádět takové množství globálních změn v záznamech.

RDA a forma zápisu údajů

Dříve zmíněné pravidlo přebírání údajů z pramenů popisu bez úprav v RDA přetrvává, dokonce ubývá povolených výjimek. Nezkracuje a neupravuje se již téměř nic. V případě chyby v názvu se název uvádí přesně tak, jak je na titulní straně, nevkládá se již „[sic!]”, ani „[i.e...]”. To je z těchto změn jediné pozitivum, protože název je klíčovým údajem pro deduplikace (tomu ovšem protiřečí zachování možnosti krácení příliš dlouhého názvu, již po 5 slovech). Pro uživatele není podstatné, že se upravuje používání hranatých závorek (stejně netušil, proč tam jsou) a katalogizátor si zvykne, že nyní má přebírat údaje z různých pramenů popisu trochu jinak. Naprosto však nechápu, co komu přináší nová zásada rozepisovat slovy údaje o rozsahu. Nikde v dokumentu se nevyskytují a doplňuje je katalogizátor. Zkratky „s.“ či „sv.“ jsou snad pro uživatele nesrozumitelné? A nevadí, že na ně narazí v 90% záznamů v katalogu zkatalogizovaných „postaru“? (Protože to pravidla RDA výslovně neříkají, pouze naznačují v ukázkách, zde bych si troufla udělat „národní odchylku“ a zůstala u staré praxe: zahraniční katalogizátor, který si záznam stáhne, nerozumí ani zkratce, ani slovu, a upraví si to stejně na své „pages“ či pod. Nezvážíme to ještě?) Právě tak nevidím vážný důvod, proč se v případě nezjistitelného nakladatele bude muset místo dosud mezinárodně používaného latinského „[s.n.]“ psát „[nakladatel není známý]” – stejně tak by tam mohl být otazník.

Promítání pravidel do formátů

Protože knihovnické formáty musejí umožnit plnohodnotnou aplikaci pravidel, musejí reagovat i na jejich změny, ať již jde o změny a doplňky v rámci pravidel používaných, nebo o zavedení pravidel nových. Pokud formát vývoji pravidel nestačí, dá se to řešit „národními poli“, ale tím utrpí mezinárodní směnitelnost: i z těchto důvodů se upustilo od UNIMARCu, který byl v mnoha směrech lepší než MARC21 [4][5]. MARC21 přidává dle potřeby nová pole a podpole, aby byl vhodný pro popis jak podle AACR2, tak podle RDA. Ovšem způsob, jakým tyto situace řeší, mi nepřipadá právě promyšlený. Tvůrci formátů jsou zcela zjevně odtrženi od praxe, protože neberou v úvahu nejen to, kolik práce přidávají katalogizátorům a jak se tím může zvýšit chybovost, ale ani problémy tvůrců knihovnických systémů a systémových knihovníků, kteří musejí zajistit, aby v databázi koexistovaly záznamy zpracované „postaru“ i „ponovu“ a správně se zobrazovaly uživatelům. Zdá se, že čím komplikovaněji údaje zapisovat, pokud možno v kódované i srozumitelné podobě, tím lépe. A přitom dnes není problém vytvořit nástroje, které cokoli konvertují či „přeloží“ podle potřeby. Protože chyby dělá každý, je potřeba nastavit kontroly, a čím složitější je zápis údajů, tím se to stává obtížnějším, mnohdy nemožným.

Pravidla RDA obsahují (mimo jiné) dvě významná rozšíření, která bylo nutno do MARC21 promítnout. Umožňují (nikoli vyžadují) podrobnější rozpis tzv. nakladatelských údajů, tím, že je rozdělují na údaje o vytvoření díla, údaje o nakladateli, distributorovi a výrobci a o autorských právech. MARC21 pro to zavedl nové pole (264 místo 260) a druh údajů odlišil druhým indikátorem (první indikátor má stejnou funkci jako v poli 260, kde se druhý indikátor nepoužívá). Co vedlo tvůrce formátu k tomu, aby vytvořil nové pole, místo aby přidal do pole 260 indikátor? V běžné praxi budou stejně jako dosud ve většině případů vyplňovány jen údaje o nakladateli…

Druhým rozšířením je přesnější specifikace druhu dokumentu: rozlišuje se nyní obsah, typ média a typ nosiče. Pro nové typy dokumentů, zejména elektronické a multimediální, je to jistě užitečné, i uživatel by měl vědět, že některé dokumenty si bez pomocného zařízení neprohlédne. Ale je opravdu potřeba pro tyto specifikace zavádět tři nová pole, každé obsahující údaj v textové i kódované podobě + kód identifikující zdroj zkratky? A je opravdu potřeba (to už se týká RDA), uvádět všechny tyto údaje i pro běžný tištěný text? Když přihlédneme k tomu, že milióny již uložených záznamů konvertovat asi nebudeme, a tudíž tyto informace neobsahují…

Závěrem

Nejsem katalogizátor, ale léta jsem pracovala jako systémový knihovník a podílela jsem se na přípravě systémových kontrol a deduplikačních nástrojů pro souborný katalog. Poměrně dobře tedy znám formáty a potíže s nimi související (pravidla už méně důkladně – specializovaní katalogizátoři mi snad nějaké nepřesnosti a opomenutí prominou). Při analýzách záznamů a ručních deduplikacích jsem se dost často setkávala s tím, že různé záznamy na tutéž publikaci byly sice popsané podle týchž pravidel, nicméně vypadaly zcela jinak – z grafické úpravy titulní stránky se leckdy jednoznačně nepozná, co je název, podnázev, název části, edice. To žádná úprava pravidel nevyřeší. V katalozích už máme několik vrstev záznamů, popsaných podle různých pravidel. Pokud jsou rozdíly malé a jde jen o rozšíření, uživateli to nevadí. Jinak je ale zmaten a určitě si občas pomyslí o knihovnících i něco nelichotivého.

Když se podíváme zpět, od počátků automatizace se u nás katalogizovalo bez zásadních změn vždy zhruba 10 let. Je to hodně, nebo málo? Nechci v žádném případě polemizovat o nutnosti přizpůsobit se mezinárodním pravidlům a formátům. A s tím, jak pravidla a formáty vypadají, nic nenaděláme. Jak zní okřídlená věta z Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“

Dalo by se snad jen více zvažovat, kdy k těmto krokům přistupovat, zda by nebylo lepší ještě počkat, než se novinka více usadí. Případně, jaké „české interpretace“ zavádět či jaká „národní pole“ (blok 9XX) přidávat. O tom rozhoduje skupina expertů pro katalogizační politiku, a tak doufejme, že její rozhodnutí budou rozumná (jde snad o praktiky). Bohužel nevím, v kolik dalších let relativního klidu lze doufat. Na obzoru je totiž nový formát – BibFrame…[8]