Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kulturní dědictví, digitalizace a sémantický web

Čas nutný k přečtení
36 minut
Již přečteno

Kulturní dědictví, digitalizace a sémantický web

10 comments

Digitalizace a elektronizace jsou průvodními jevy vznikání společnosti třetí vlny, tzn. informační či znalostní společnosti. Jako takové jsou mnohem více než jen záležitostí technicko-technologickou, třebaže právě tímto reduktivním způsobem se na ně zhusta pohlíží. Je třeba si uvědomit, že jejich zakotvení je mnohem hlubší a že praktické naplňování postupně se vytvářejících standardů a praktické uskutečňování zdokonalujících se pracovních procesů je pouze jednou jejich stránkou, je podmínku sice nutnou, ale nepostačující. To ovšem znamená, že digitalizaci a elektronizaci je nutno věnovat komplexnější pozornost, která by byla práva tomu, že spolu s nimi před námi vystupuje skutečnost povahy sociokulturní a civilizační. Metodologie, metodiky a metody, které souvisejí se zaváděním a využíváním stále ještě nových informačně komunikačních technologií tak nemají pouhý formální význam, ale jsou neodmyslitelné od svého spojení s rovinou věcnou a obsahovou. Charakteristické jak pro technologie tak pro metodologie užívané v souvislosti s digitalizací a elektronizací je právě to, že hlavním požadavkem na ně kladeným musí být flexibilita, variabilita a alternabilita. V jejich základech tedy stojí spíše fuzzy logika než tradiční logika formální. Digitalizace a elektronizace se tak vztahují k jinému průběhu vnímání smyslu, obsahů a významů a k jinému způsobu myšlení, kterým tyto obsahy a významy ztvárňujeme a zpracováváme. Vyjadřují jiné informační a znalostní postupy a přístupy, než jsou ty tradiční, poněvadž se vztahují - alespoň in nuce - k jiné civilizaci a k jinému životu, než jsou ty tradiční, které důvěrně známe. Otázkám blíže i vzdáleněji souvisejícím s digitalizací a elektronizací je tedy nutno věnovat usilovnou a soustavnou pozornost.

Za těchto okolností přináší elektronizace a digitalizace jiné chápání a vnímání historie, přichází doprovázena jiným historickým myšlením. V důsledku toho se někdy až únavně hovoří o kulturním dědictví, o jeho prezentaci, o jeho uchování či zachování, ba dokonce záchraně. Změna vnímání, chápání a myšlení, proměna sociokulturních aspektů života, úvodní náznaky přechodu na další civilizační stupeň, to všechno více či méně důkladně přetváří i běžný představový svět. Dosud neomylně fungující svět tradičních představ se sice jen pomalu, ale jistě a neúprosně vyprazdňuje, zatímco nový svět se svými představami zaplňuje jen velmi pomalu, liknavě a neochotně. Historie jako by se ztrácela, kulturní dědictví jako by mizelo. Ono však nemizí opravdu a skutečně, pouze se mění schopnost recipovat je. Zdá se, jako by stará, dosud platná historie byla klamem. A jelikož tato stará historie byla zároveň jedině platnou historií, vypadá to, jako by klamem byla historie vůbec, protože žádná nová, která by se té staré vyrovnala a byla způsobilá ji nahradit, tu zatím není. A přece pozůstatky bližší či vzdálenější minulosti mezi námi stále žijí a ustavičně vstupují do povědomí. Jsme tedy nyní svědky paradoxu: historie není (totiž v tom smyslu, že vyprchává závaznost jejích tradičních výkladů) a přitom je (totiž v tom smyslu, že na ni vždy znovu narážíme, ať už jako na tajemství či problém, nebo jako na podivuhodnost či jinakost). Kulturní dědictví se tak zase jednou stává otázkou sociální identity; řečeno jinak, stává se nejenom problémovým, ale přímo problematickým. Ve svém starém, tradičním vymezení již takřka není součástí kolektivního vědomí; proto se tak důrazně mluví o jeho uchování, ochraně a záchraně. Při přechodu od druhé vlny k vlně třetí, od industriální civilizace, resp. supercivilizace k civilizaci informační či znalostní se tak vyostřuje rozpětí mezi vysokou kulturou, která je postavena na reflexi kulturního dědictví, a popkulturou, která se bez něho docela dobře obejde, jsouc pohlcena novinkami dýchavičnými už v době svého vzniku. Jestliže však dochází k tak výraznému oddělení vysoké kultury a popkultury, znamená to, že kultura přestává být celkem, že je tu i tam nedostatečná. Zatímco vysoká kultura reflektuje kulturní dědictví, nedokáže se ještě vyrovnat s tím, co aktuálně přináší civilizační transformace. Na druhé straně popkultura sice podléhá civilizační transformaci, ale bez zřetele ke kulturnímu dědictví to vůbec nedokáže reflektovat. Pokud se tedy má mluvit o sociální soudržnosti, musí být skutečným denotátem nikoli soudržnost sociálnědemokratická (míním to ve smyslu způsobu myšlení moderní západní společnosti, nikoli ve smyslu politickostranickém), nýbrž soudržnost sociálně kulturní, jež znovu konstituuje celistvost kultury pro nový civilizační stupeň. Uchovat kulturní dědictví tedy nezbytně znamená transformovat je; bez transformace se nebude než pohybovat v bludném kruhu mezi vysokou kulturou a popkulturou a bude zdrojem vzájemného neporozumění a nedorozumění.

A tak rovněž říkáme, že transformace kulturního dědictví nejenom není pouhou záležitostí technicko-technologickou, ale nestačí pro ni ani sféra metodicko-metodologická. Naopak, transformace kulturního dědictví je součástí světa idejí a mentalit, souvisí s naším světovým názorem a životním náhledem. Představa kulturního dědictví vychází z představy historie a představa historie se zakládá na představě světa a života v něm. Historie, život a svět jistě nějakým způsobem reálně existují, nejsou nám však přístupné samy o sobě, nýbrž jenom jako prožitky a reprezentace, modely a konstrukce. To znamená, že nejsou objektivní, nýbrž pouze objektové: v prožitcích a reprezentacích, v modelech a konstrukcích dochází k imaginárnímu zpředmětňování toho, co je reálně nepředmětné. Imaginární zpředmětnění není prostým odrazem reálně nepředmětného, nýbrž je jeho výkladem, interpretací, hermeneutikou. Uvědomíme-li si tuto podvojnost historie, života a světa jako zároveň imaginárních a reálných, potom pochopíme, že jejich základní povaha je virtuální, nikoli faktická. Polarita totálního a partikulárního, tj. kontradiktornost, resp. způsob myšlení and/or je teprve druhotným, zvláštním případem prvotní, obecné polarity univerzálního a plurálního, tj. kontrárnosti, resp. způsobu myšlení and/both. Zpředmětnění virtuální povahy historie, života a světa v prožitcích a reprezentacích, modelech a konstrukcích je tak sice druhotně vskutku deterministické, prvotně však je finalitní. Celek, absolutní universum historie, života a světa je neurčitým pozadím pro neurčitý počet finalitních deterministicky explikovaných interpretací, dalo by se zjednodušeně říci. Máme před sebou pluralitu interpretací s více méně univerzálním nárokem, přičemž univerzální nárok je nutno chápat jako schopnost zpředmětnit nepředmětné, jako schopnost formulovat prožitky a reprezentace, vytvářet modely a konstrukce, převádět předporozumění v porozumění. Struktura historie, života a světa tedy není lineární, nýbrž dimenzionální.

Transformace kulturního dědictví má tedy neurčitý počet aspektů, které vycházejí z neurčitého počtu dimenzí, na nichž se zpředmětňuje nepředmětné. Finalitní intencí této transformace je uchovat kontinuitu idejí i přes probíhající sociokulturní a civilizační změny, tzn. učinit kulturní dědictví součástí konstitutivního vědomí a tím překonat jeho vyprchávání z vědomí kolektivního. To všechno ovšem znamená dosáhnout skrze transformovanou prezentaci kulturního dědictví jiného prožitku a jiné reprezentace, jiného modelu a jiné konstrukce historie, života a světa. V zásadě tu musí jít o transformaci jednotlivých partikulárních historických subjektů, individuálních i kolektivních osob, jež byly úběžníkem dosavadních dílčích pojetí, partikulárních interpretací. Dimenzionální pohled se totiž od lineárního liší zejména v tom, že jednak rehabilituje kategorie jako genius loci a "duch času", jednak naopak potlačuje kumulaci, tj. reduktivní a unifikující totalizaci. Ve vstupním zjednodušení, s nímž je třeba k transformaci kulturního dědictví přistoupit, se relevantní dimenze nacházejí na škále mezi globálním a lokálním či naopak. Identita historických subjektů, skrze něž je interpretován život a svět, tak nabývá spíše fluentní podoby a výrazně se tak odlišuje od tradičních historických subjektů, kterým byla přičítána především stabilita. Škála dimenzí mezi globálním a lokálním tak umožňuje koordinovat tzv. velké a tzv. malé dějiny, jejichž vzdalování v posledních generacích vedlo k roztržce mezi vysokou kulturou a popkulturou. Heslo "mysli globálně - jednej lokálně" tak nabývá jiné kvality. Jde jenom o to, jak se naučit pohybu na této škále a jak to prakticky implementovat do procesu digitalizace a elektronizace. Pohybu na škále mezi globálním a lokálním lze rozumět jako kontextualizaci. Řečeno jinak, kontextualizace je spojení informací na první pohled nesouvisejících. Je třeba zdůraznit, že jde právě s spojení informací, nikoli toliko dat. Nezakládá se totiž na pouhé kombinaci explicitně formulovaných parametrů při vyhledávání, nýbrž na implicitních vazbách, které jsou sémantické, nikoli jenom formálně syntaktické povahy. Sémantické založení kontextualizace je tudíž přidanou hodnotou, umožňuje postup od informace k metainformaci. Pohyb na škále mezi globální a lokální dimenzí tak není pouhým utvářením, potvrzováním a zpětným reprodukováním uzavřeného světa, ale připouští reprezentaci světa otevřeného. Cílem kontextualizace není pouze vyhledání již objektivně existující explicitní informace, jež je jenom subjektivně neznáma, ale také vytvoření objektivně nové informační situace. Kontextualizace se tím způsobem stává jedním z předpokladů vzniku transinformace. Informační aparát vznikající při digitalizaci tedy není pouze podpůrný či servisní, nýbrž směřuje k tomu, aby se stal heuristickým nástrojem. Z toho ovšem plyne, že kulturní dědictví podrobené kontextualizaci neznamená totéž co udržování státu quo, jak tomu zhusta - ne-li obvykle - rozumí dnešní evropská ideologie. Naopak, vede nás to k tomu, abychom kulturní dědictví nahlédli mimo status quo, tj. abychom v něm hledali jak "nenárodovecké národy", tak "neevropskou Evropu".

Jestliže je tomu ovšem tak, pak se můžeme dostat do nebezpečné blízkosti tzv. hledání dokonalého jazyka typického právě pro moderní Evropu i pro nynější konzervativní sociální Česko. Implicitní informace, která je základem a předpokladem kontextualizace, totiž neexistuje či není dána sama sebou, nýbrž musí být pro ni teprve připraveny podmínky; závisí na uspořádání dat a metadat. Vzniká tudíž otázka řádu, na němž se vše následující zakládá či z nějž vše ostatní vychází. Ale to je ovšem otázka dosti obtížná a problematická, protože v myšlení našeho statu quo v zásadě splývá řád normativní s řádem pozitivním, jakkoli se to na první pohled může zdát poněkud podivné a nesmyslné. Řekněme, že normativní řád je řád sám, zatímco pozitivní řád je jeho vyjádřením. Normativní řád je tedy řádem apriorním, zatímco pozitivní řád je řádem faktickým či empirickým. V původním vymezení tedy s apriorním normativním řádem souvisí jazyk filosofický, zatímco s faktickým či empirickým pozitivním řádem souvisí jazyk přirozený; jde o to, tyto dva jazyky koordinovat. A právě zde je úhelný kámen, který je pro stavitele kamenem úrazu: postupem času se jazyk filosofický stal jazykem vědeckým, tzn. proměnil se z jazyka metafyzického v jazyk faktický, který ovšem principiálně nemůže vyjadřovat normativní řád. Apriorní řád je však nutnou podmínkou schopnosti myslet a argumentovat, tj. pracovat s informací, takže se nelze vzdát jazyka, který by jej vyjadřoval. Jestliže však metafyzické obsahy či významy průběhem přechodu od jazyka filosofického k vědeckému jazyku začaly být nahlíženy jako obsahy či významy pouze fiktivní, tj. vlastně jsou považovány za ne-obsahy, je nezbytné, aby příslušný apriorní normativní jazyk byl jazykem bezobsažným, nesémantickým, formálním a syntaktickým. Takový jazyk je zároveň jazykem čistě operačním, nehodnotícím. Je to jazyk matematiky, logiky, informatiky. Otázka se tedy jen opakuje v jiné podobě: jak koordinovat tento apriorní normativní jazyk s faktickým, empirickým jazykem fenomenálních disciplín zabývajících se věcným obsahem.

Neformální empirické disciplíny aplikovaly tento vývoj v představě kvantifikovatelné exaktnosti či alespoň terminologické přesnosti a důslednosti. Tím vytvořily scientismus, který v jejich doménách vystupuje specificky buď jako redukcionismus, nebo historismus, resp. historicismus. Za pomoci formálního nástroje formálního vědeckého jazyka přetvořily původní metafyzický řád v imaginární řád odlišný od světa přirozeného. Tento přirozený svět pak nazývají sférou subjektivní, zatímco onen imaginární svět je pro ně objektivní sférou. Subjektivní sféra je potom oblastí pouze partikulární platnosti, resp. klamu a lži, zatímco objektivní sféra má být oblastí platnosti univerzální, resp. pravdivosti a správnosti. Jelikož je však jasné a nepochybné, že celý tento proces se odehrává ve sféře myšlení a jazyka, jsou zřejmé dvě věci. Jednak objekt je nemožný bez subjektu a naopak, jsou tedy relativní. Jejich relaci (a tedy i jejich existenci) umožňuje jakýsi ne-objekt, který není pouze formální, nýbrž který je sémantický a je jim oběma transcendentní. Objekt reprezentuje svět redukovaný na dění (je to svět pasivity), zatímco ne-objekt jakožto úběžník subjektu (referentu) a objektu reprezentuje svět, v němž probíhá jednání (je to svět aktivity). Jednak, sféry univerzálního i partikulárního jsou jak individuální, tak kolektivní. Nemáme-li tedy vážně předpokládat nějaký absolutní, tzn. čiře abstraktní, leč ireálný subjekt, musíme relaci subjektu a objektu vidět zároveň jako relaci subjektů v jejich pluralitě; to, co bylo objektivní, se stává intersubjektivním. Nejde tu tudíž o odraz nějakého ne-subjektivního řádu, nýbrž o sdělitelnost, vysvětlitelnost, srozumitelnost, pochopitelnost apod. zakládající se na ne-objektu tak, že s ním alespoň implicitně kalkuluje. Právě nepředmětnost této implicitní kalkulace vytváří iluzi objektivity; je intencí komunikace, kterou nevyslovujeme nebo dokonce vůbec nechceme vyslovit, protože by jasně odporovala úběžníku, který explicitně na základě dosavadního vývoje tradice přijímáme, tzn. formálnosti vědeckého jazyka a jeho různým aplikacím v exaktnosti a terminologičnosti. A na tomto základě konečně zjišťujeme, že jazyk kontextualizace musí být sémantický, že formální jazyk informatiky tu může být pouze a jen prováděcím nástrojem.

A tak se dostáváme k dalšímu výdobytku, který souvisí s vývojem uvažování na poli filosofického a vědeckého jazyka, totiž k problematice selekčního jazyka, resp. selekčních jazyků. V nich tzv. hledání dokonalého jazyka žije skrytě dále, bylo do nich vytěsněno. Přitom však došlo k pozoruhodné transformaci, jež nebyla dostatečně reflektována, která tedy vede k opakování stejných problémů a stejných chyb. V rozdílu prekoordinovaných jazyků budujících systematické hesláře a postkoordinovaných jazyků budujících hesláře předmětové se funkčně odráží rozdíl mezi normativním apriorním filosofickým jazykem a jazykem pozitivním empirickým či faktickým přirozeným. Pokud bychom tomuto rozdělení chtěli přičítat další než právě toliko funkční význam, nepochybně bychom se jenom vrátili k minulým pseudoproblémům. Někdy se tak sice i děje, ale nechme mrtvé pohřbívat své mrtvé. Odhlédněme také od terminologické konfúze, na kterou tu při obecnějším pohledu narážíme (např. nejasný význam slova předmět apod.). Uvažme naproti tomu, jaký pohled na faktický, empirický, přirozený svět umožňuje dvojdomé pojetí selekčního jazyka jakožto prekoordinovaného a postkoordinovaného. Vidíme, že prekoordinovaná složka je orientována na domény, zatímco složka postkoordinovaná se vztahuje k tématům. Viděno jinak, prekoordinovaná složka inklinuje k tomu, aby popisovala druhy, třídy, typy, zatímco postkoordinovaná složka má tendenci reprezentovat případy. Je však třeba si uvědomit, že jde o pouhou inklinaci a tendenci, protože jednak se nepožadují opravdové specifické diference (tj. A - non-A), nýbrž pouhé pseudodiference (tj. A - B - B …), jednak není vyloučeno, aby se jednotlivá hesla opakovala v různých hierarchických řadách. Univerzální se tak nejeví jakožto totální v protikladu k partikulárnímu (protože pseudodiference nejsou kontradiktorní, nýbrž kontrární), nýbrž stojí na jednom konci plurální škály, jejíž druhý konec se nachází v individuálním. A vzhledem k tomu, že obě složky, jak prekoordinovaná, tak postkoordinovaná, jsou faktické či empirické, lze tu mluvit o univerzálním a individuálním jen jako o nerealizovaných pólech či úběžnících, vpravdě však jde o škálu mezi málo specifickým a velmi specifickým. Jakmile tedy odmítneme stále ještě latentní chiméru tzv. hledání dokonalého jazyka, zjišťujeme, že se nacházíme v paradigmaticky jiném světě. Nutno však přiznat, že zatím tam jsme pouze potenciálně, jen na základě předběžné úvahy.

Je zřejmé, že škála mezi málo specifickým a velmi specifickým je srozumitelná - a vůbec pochopitelná - jen na pozadí ne-objektu a intersubjektivity. Její využití pro poznání je tedy možné jen na základě fenomenologie nepředmětného a nějaké podoby komunikologie technických obrazů, jakož i sémiologie zrcadel a stop. Tady jsme sice teprve na úplném počátku, přece však již dost daleko, abychom mohli přistoupit k budování sémantického webu. Je jasné (vzhledem k tomu, že jako podstatnou zjišťujeme škálu mezi málo specifickým a velmi specifickým), že tzv. hledání dokonalého jazyka se proměnilo ve ztvárňování dílčích informačních výsečí, že tedy lze na různých stupních obecnosti postupovat simultánně, že v tom je podoba univerzálního v novém paradigmatickém světě.

V těchto souvislostech se sémantika, resp. sémantičnost začíná jevit v jasnějším světle. Je to záležitost přirozeného jazyka, nikoli nějakého tzv. dokonalého jazyka, ať už by to byl jazyk filosofický, vědecký nebo knihovnicko-informační. A tu je třeba vzít na vědomí, že přirozený jazyk vykazuje přinejmenším tři podstatné rysy. Neexistuje sám o sobě, singulárně, časově prvotně a významově primordiálně, nýbrž pouze plurálně; přirozených jazyků je mnoho. Zároveň však zde je něco jako jeden rozum nebo jedno myšlení, tzn. shoda obsahu při různosti jazyků a jazykových forem. Vzniká tedy otázka překladu, resp. interpretativního překladu mezi různými jazyky. Za druhé, sémantika, resp. sémantičnost kteréhokoli přirozeného jazyka je volná, jeho významy jsou fuzzy významy, přičemž volnost odpovídajících významů v různých přirozených jazycích je různá. Vzniká tedy otázka sémantické redukce, která by tuto rozbíhavou různost eliminovala. Za třetí, každý přirozený jazyk je otevřeným systémem umožňujícím proměnu stávajících významů, jakož i zánik, vyloučení jedněch a vznik, doplnění jiných významů. V celku přirozeného jazyka se zkrátka mění jak slova, tak významy. Vzniká tedy otázka otevřeného přístupu k materiálnu přirozeného jazyka, k textům, záznamům, zápisům, promluvám. Z těchto podstatných rysů přirozeného jazyka plyne, že za ním se nenachází přímo svět, ale obraz světa. Za jazykem je prostě nějaký méně zřetelný civilizační a sociokulturní konstrukt. Materiál přirozeného jazyka, testy apod., není transparentní, je masivní. Tak jako orientaci v datech umožňují metadata, tak také analogicky orientaci v jazyku, resp. jazycích umožňuje metajazyk. Z předchozího je zřejmé, že metajazyk je pouhým nástrojem umožňujícím nějakým způsobem řešit problémy, které přináší přirozený jazyk, nikoli tzv. dokonalým jazykem, který by odrážel přímo svět. Takový jazyk slouží k sémantickým, nikoli formálním operacím, jak je tomu u již zmíněného jazyka informatického. Sémantické operace spočívají ve strukturování, segmentování, fragmentování reálného nebo předpokládaného, možného textu tak, aby s výslednými částmi, úseky, složkami bylo lze provádět další úkony. Tvorba takových segmentů je dána jednak obsahem prvotního, podkladového textu, jednak jejich vzájemným vztahem, který musí být syntakticky flexibilní tak, aby umožňoval variabilní úkony či operace nutné pro znalostně informační práci. Tvorba takových segmentů apod. se tudíž v žádném případě nepodobá vyplňování nějakých tabulek, kolonek atp., pracovních listů různých automatizovaných systémů atd., nýbrž podtrhávání, označování více důležitých nebo méně důležitých, více určitých nebo méně určitých atp. pasáží reálného, aktuálního nebo potenciálního textu. Označuje se skutečný nebo možný text, což je ovšem něco jiného, než kdyby se z něj extrahoval jeho - ať skutečný, nebo domnělý - transparentní obsah nebo význam. Pracuje se s vyjádřeními, reprezentacemi, nikoli s věcmi, předměty. Pokud dochází k záměně, je to naprosté neporozumění principu takového metajazyka. Nejlepším příkladem metajazyka v tomto smyslu jsou vnitřně strukturující značkovací jazyky, třeba XML (eXtensible Markup Language) nebo SGML (Standard Generalized Markup Language).

Tím také dospíváme k určitějšímu vymezení. Povaha takového metajazyka vylučuje z použití nestrukturovaná data. Přitom je zřejmé, že k tomu, aby se data stala strukturovanými, nestačí pořídit je v elektronické podobě, či je do elektronické podoby převést (např. za pomoci OCR - Optical Character Recognition) nebo prostě přepsat z podob tradičnějších: data by se tak sice stala elektronickými, zůstala by však nestrukturovanými. Ať "nová" (elektronická) nebo "stará" (elektronizovaná) data je třeba řádně označit. Označení se musí dít jak podle syntaktického, tak podle sémantického řádu, jak je již zřejmé. Zatímco syntaktický řád je v rámci metajazyka (vnitřně strukturujícího značkovacího jazyka) obecný, je sémantický řád funkčně nebo oborově specifický. Kromě vlastního metajazyka (XML, SGML apod.) musí tedy v jeho rámci existovat specifická definice typu dokumentu, která bere ohled na zvláštní funkci nebo obsah. Tak je umožněno automatické zpracování, nikoli však interpretace, neboť ta se nachází vně příslušného systému - na straně připravovatele dat a uživatele informace. Automatické myšlení, pokud má mít obsah, není možné. Sémantický řád definice typu dokumentu spočívá v tom, že rozlišuje druh, třídu, typ na jedné straně, na druhé straně však v konkrétním značkování (kódování, markupu) jednotlivý případ, který umožňuje vyjádřit. Někdy se hovoří o tzv. ideologii markupu. Vzhledem k masivnosti (a nikoli transparentnosti) jakéhokoli textu v přirozeném jazyce, tzn. vzhledem k nemožnosti tzv. dokonalého jazyka, nelze ve smyslu sociologie vědění takové ideologii uniknout. Je dána civilizačně a sociokulturně podmíněnými ne-objektem a intersubjektivitou. Jde jen o to, aby to nebyla ideologie totální, uzavřená, ale aby byla otevřená a fuzzy.

Je tudíž třeba věnovat další pozornost strukturaci, segmentaci, fragmentaci apod. dat. A tak v rámci definice typu dokumentu i markupu rozlišujeme jednak tvrdě strukturovaná, jednak semistrukturovaná data. Tvrdě strukturovaná data vyjevují aspekt uzavřenosti, zatímco data semistrukturovaná aspekt otevřenosti. Tvrdě strukturovaná data jsou analogií či dokonce replikou exaktnosti a terminologičnosti, jež jsou empirickou aplikací formálnosti, jak už víme. Lze s nimi sice snadno a jasně operovat a manipulovat, na druhé straně však omezují heuristické možnosti. Záměrem zavedení semistrukturovaných dat je umožnit zároveň operativnost a heurističnost. Je to ovšem cesta mezi Skyllou rigidní určitosti a Charybdou chaotické neurčitosti. Vzhledem k tomu, že semistrukturovaná data mají umožnit cestu k transinformaci, je zřejmé, že jejich tvorbu nelze striktně metodicky reglementovat, protože ani k transinformaci nelze dojít předem danou cestou. Tím, že jsme při přípravě dat pro sémantický web opustili cestu tzv. dokonalého jazyka, jsme zároveň otevřeli dveře umění, intuici a nepředmětnému myšlení. Pokud tvrdě strukturovaná data mohou vyvolávat alespoň iluzi univerzálnosti, semistrukturovaná data neklamou v tom, že zpřístupňují jen specifické.

Pokud vztáhneme nastíněnou problematiku metajazyka na síťové zpřístupnění kulturního dědictví, jasně uvidíme, že nejde o jednou provždy danou kumulaci neproměnných entit, nýbrž o proměnlivé sémantické pole, které je podřízeno cílům plynoucím z ne-objektu a intersubjektivity. Tyto cíle ovšem zajisté nevyjadřuje národovecký a evropský status quo a s ním spojený establishment, který má stále ještě tendenci nahlížet věci skrze transparentní reglementaci tzv. dokonalého jazyka.

Ačkoli je vnitřně strukturující jazyk použitelný k přípravě dat jakýchkoli textů, ba dokumentů vůbec, nelze nevidět, že jeho použití má jistá omezení, která způsobují, že vybudování sémantického webu za jeho pomoci je pouze dílčí, částečné, neúplné. Právě to, že vidí dokument či text pouze zevnitř, je výhodou, ale i nevýhodou. To, že je text masivní a nikoli transparentní, totiž zároveň znamená, že množina textů není pouhou kumulací jednotek stejného řádu, ale že tvoří celkové textové kontinuum strukturované do sémantických shluků. Vnitřně strukturující značkovací jazyk však právě toto textové kontinuum - dokumentové univerzum, řekněme - dokáže nahlédnout toliko jednodimenzionálně. Nedokáže dokumenty či texty zařadit do vnějších dílčích celků. A to potom ovšem také znamená, že vnitřně strukturující značkovací jazyk je sice způsobilý vytvořit předpoklady pro kontextualizaci, ale kontextualizace samé jím ještě ani zdaleka dosaženo není. K naplnění sémantického webu (jak jeho představy, tak skutečnosti) tedy zbývá učinit ještě další krok, který by již vnitřně strukturované jednotky ještě dále dimenzionálně uspořádal a jejich množinu rozdělil do podmnožin. Jinak by to bylo nutno i nadále činit tradičními mechanickými hlavoručními postupy, což je při síťové informační redundanci prakticky neproveditelné.

Jde tedy o to, aby se nějakým způsobem podařilo spojit na jedné straně klíčová slova jakožto reálné prvky příslušného textu a na druhé straně zvnějšku přiložená hesla jakožto shrnující anotace téhož textu a toto spojení sémanticky interpretovat. Klíčová slova pak budou reprezentovat masivnost uvnitř jednotlivého dokumentu, zatímco anotační hesla budou reprezentovat masivnost v rámci celkového textového kontinua, dokumentového univerza. Vrstva zvnějšku připojených anotačních hesel tak jistým způsobem připomíná hesla používaná v selekčních jazycích, přičemž však je třeba přijmout trojí vymezení či omezení, která jsou různými aspekty té základní skutečnosti, že cílem je postihnout specifické (protože jen to je předmětné), nikoli univerzální nebo individuální (protože to je nepředmětné). Za prvé, má-li být jasně možno spojit druh, třídu, typ na jedné a případ na druhé straně, nelze oddělit zvlášť přístup z pohledu prekoordinace a zvlášť z pohledu postkoordinace, tj. nelze vidět věci jinak systematicky a jinak předmětově. Lze se tedy inspirovat selekčním jazykem typu předmětově systematického hesláře. Za druhé, má-li být strukturace významů flexibilní a otevřená, musí být síťová a nikoli hierarchická, tzn. místo specifických diferencí může využívat pouze pseudodiference a místo pevných lineárních rozvojů spíše různé kombinace. Lze se tedy inspirovat pouze koordinovaným přístupem, jak je reprezentován v tzv. unitermu. Za třetí, vzhledem k využití pseudodiferencí a kombinací je možná opakovatelnost sémantických jednotek na různých místech sítě. Z toho plyne, že tímto způsobem nelze vytvořit totálně koherentní systém. Lze vytvořit pouze relativní, dílčí systémy podle určitého hlediska, nejspíše podle pragmatického oborového zájmu. Kulturní dědictví tak bude v rámci sémantického webu nejlépe prezentovat jako historii v širokém smyslu. Zajisté je možno vidět tři možné způsoby využití, totiž k účelům badatelským, k účelům výuky a k účelům všeobecně kulturním, nicméně to již jsou hlediska druhoplánová, jež je žádoucí nějakým způsobem vzájemně integrovat. Je zde však i otázka zvláštních hledisek věcných, se kterou je třeba se vyrovnat.

Schůdnou cestou v naznačeném směru členění sémantického pole celkového textového kontinua, dokumentového univerza se jeví tzv. ontologie, resp. tzv. topikové mapy. Sémantické pole tu může být viděno na dvojí způsob, jednak jako rozčleněné do výsečí podle hledisek druhého řádu (protože podle hledisek prvního řádu bylo vybráno či zvoleno ono samo jako celek), jednak jako charakterizované stabilními entitami. Tak se rozlišují na jedné straně obecně chronologická, obecně geografická určení, jakož i kategorie (vyjadřující hlediska druhého řádu), jednak koncepty (vyjadřující stabilní entity). Obecně chronologické, prosté temporální určení je v zásadě neproblematické, protože vychází z obvyklé názorové formy lineárního času. Klade se tu pouze technická otázka vytvoření algoritmů pro práci s různými typy a vyjádřeními časových intervalů, aby vyhledávání nebylo příkře závislé na formě zápisu. Právě tak obecně geografická určení je vcelku bezproblematické, protože se zakládá na představě z historického hlediska indiferentního zobrazení zemského povrchu. Klade se tu pouze technická otázka vizualizace a následného z ní vycházejícího vyhledávání. Ale je třeba si uvědomit důležitou věc: ačkoli otázku obecně chronologického a obecně geografického určení lze na jedné straně považovat za tzv. pouze technickou, na druhé straně nelze nevidět, že její náležité vyřešení je nezanedbatelnou složkou uživatelského komfortu a vůbec funkčnosti celého systému. Ne tak jednoduché je to naopak v případě kategorií, které nejsou prostými názorovými formami, ale mají samostatný věcný význam. Musí tudíž být vybrány nebo vytvořeny. V případě historie a kulturního dědictví tak přicházejí v úvahu kategorie-hlediska "politického", "ekonomického", "sociálního" a "kulturního". Tyto kategorie snad jsou jasné (jak se říká: intuitivní), ale v žádném případě nejsou jedno-jednoznačné. Vzniká tak otázka, zda nemají být na nižších úrovních nějakým způsobem hierarchizovány, a následně další otázka, totiž jako provést takovou jejich hierarchizaci, aby nebyla pyramidální, nýbrž aby připouštěla vzájemné propojení. V tom případě by ovšem šlo pouze o nepravou hierarchii, která by byla funkční ad hoc. Tím by snad sice bylo možné určení jak druhu, třídy, typu, zůstalo by však nejisté, zda takové sémantické vymezení bude obecně srozumitelné. Tato otázka nemá žádné předběžné řešení, ale musí být ověřena prakticky a experimentálně. Tradiční knihovnicko-informační pohled sice svádí k tomuto postupu, nicméně nelze nevidět, že za věcným popisem nestojí právě výsledky, které by byly použitelné než právě jen pro knihovníka, který se věcnému popisu profesionálně věnuje, což se ovšem naprosto příčí představě sémantického webu, kterou tu musíme mít ustavičně na paměti. Zdá se tudíž, že v případě rozvinutí kategorií hierarchiemi bude nutno začít zcela speciálními aplikacemi a teprve na základě této zkušenosti posoudit celou otázku znovu. Přitom bude namístě vždy znovu reflektovat problémy a slepé uličky, do kterých v minulosti zašlo tzv. hledání dokonalého jazyka.

Říká se, že méně je někdy více. Je dost dobře možné, že to platí i v případě kategorií; nemusí v praxi vůbec vzniknout potřeba rozvíjet je hierarchiemi, protože ve výseči dané hlediskem té které kategorie se nacházejí koncepty, které lze charakterizovat jako sémanticky stabilní entity. I zde je ovšem typická nemožnost jedno-jednoznačnosti a s tím také souvisí existence pouhých pseudodiferencí a pseudohierarchií. V případě konceptů to však nemusí být významnější problém, jak uvidíme dále. Tvorbu konceptů lze vést poměrně jasně od pseudodiferencí zahrnujících "historický pojem", "událost", "osobu", "artefakt" a "časově závislé místní určení". Zdá se, že to je vhodně intuitivní členění se snadno rozlišitelnými významy. Skrze další pseudodiference lze vytvořit celou další vrstvu konceptů, tedy pracovat s různými dimenzemi superkonceptů a subkonceptů atd. Avšak vzhledem k tomu, že napořád jde o pouhé pseudodiference, je tu namístě jednoduchost; překročení prosté intuitivnosti by bylo na škodu srozumitelnosti a použitelnosti. Sémantickou komplexitu historického procesu je třeba řešit jinými prostředky.

Ke konceptům se totiž připojují ještě dva druhy entit, instance a relační vlastnosti (properties). Situace potom vypadá tak, že koncept je druhem, třídou, typem a relační vlastnost je vztahem mezi dvěma koncepty, přičemž může být různé povahy, např. antecedentní apod. Ke každému konceptu jakožto druhu, třídě, typu se vztahuje instance jakožto jednotlivý případ, přičemž je možné, že táž entita je instancí různých konceptů. Právě tak, jako jsou relační vlastnosti mezi koncepty, jsou analogicky mezi instancemi, avšak vzhledem k tomu, že jedna entita může být instancí více konceptů, není tu nezbytně korelace. Jelikož historie a kulturní dědictví jsou konkrétní, neinklinují k formálnosti a exaktnosti a jen částečně inklinují k terminologičnosti, musí být nejenom koncepty nezaměnitelné, ale také instance nezastupitelné. To, že instance reprezentuje (nebo alespoň může reprezentovat) pluralitu konceptů, jejichž je jednotlivým případem, že však tu není žádná nutná opakovatelnost (ba leckdy ani pravidelnost či obvyklost), znamená, že skutečnou podstatou takové sémantické sítě je nová entita, totiž koncept-instance. Prostý koncept se tak totiž ukazuje jako entita pouze abstraktní a prostá instance je pouze jedním z jevových aspektů koncept-instance. Komplexita historického procesu je tedy reprezentována množinou koncept instancí síťově propojených relačními vlastnostmi. Je tudíž nanejvýše žádoucí dvojí věc: jednak aby se v daném systému nacházel co největší počet koncept-instancí, jednak aby každý koncept (a v důsledku toho také instance, jakož i koncept-instance) byl obdařen co největším počtem relačních vlastností. Je sice obtížné podle těchto požadavků strukturu tzv. ontologií náležitě vypracovat, nicméně zdá se, že to je perspektivní a může být efektivní.

Na tomto základě už totiž lze kontextualizaci, o kterou nám přece jde především, provádět automatizovaně, což by při omezení na vnitřně strukturující značkovací jazyk dost dobře nebylo možné. Počátkem je vyhledávání popisných hesel označujících koncept-instance a přicházejících v plném textu dokumentu. K tomu se na základě relačních vlastností v tzv. ontologii přidají vždy další příslušné koncept-instance. Nadto je možno přidat další omezení podle obecného chronologického nebo obecného geografického určení či podle té které kategorie. Tak by mělo být možno vyhledat nejenom explicitně požadovanou informaci, ale také informaci, která je s ní pouze implicitně spojena. A je to možno právě za podmínky, že jsme se vzdali cesty za univerzálním chápaným jako totální a že jsme k problému přistoupili skrze polaritu málo specifického a velmi specifického. Otázkou v tuto chvíli zůstává, jakou váhu přiložit té které relační vlastnosti, nicméně to už je záležitost méně podstatná.

Nelze si však nepovšimnout, že koncepty a koncept-instance postihují především, ne-li výhradně jen faktografickou stránku historie a kulturního dědictví. Historie však nejsou jen fakta, historie jsou i ideje. A v dobách civilizačních a sociokulturních proměn jsou to zejména ideje. Pohyb na škále mezi globální a lokální dimenzí, který je základem pro kontextualizaci kulturního dědictví, by se tedy měl brát ohled nejenom na faktografickou stránku historie. Ideje však nejsou žádnými objekty, které by vytvářely nějaký samostatný svět odlišný od světa faktů. Nelze tedy jednoduše vytvořit reprezentativní objekty transparentní k idejím. Ideje jsou - právě tak jako fakta - jen aspektem celkového textového kontinua či dokumentového univerza. Dalo by se říci, že ideje jsou silou vytvářející fakta ve smyslu toho, co lze za fakta vůbec považovat, tzn. ideje určují, který z možných denotátů nebo komitátů pozůstatku minulosti má právo stát se faktem a který nikoli. Takto vytvořenými fakty pak jsou samy ideje zurčitěny a zpředmětněny. Ideje dávají jednotlivým faktům význam a jejich celku souvislost smyslu. Zpředmětněné ideje jsou tedy faktografický status quo. A tak jde nakonec o to, jak skrze heuristiku a abdukci rozpoznat, že to které faktografické zpředmětnění je virtuální, tzn. že může být i jinak. Řečeno srozumitelněji, jde o to, abychom kulturní dědictví přestali považovat za soubor předmětů s jednou daným obsahem a abychom naopak pochopili, že je především paměťovým rezervoárem.

Tak se znovu dostáváme ke kategoriím, tentokrát z jiné úhlu než na počátku, tzn. jinak než s ohledem na jejich hlubší hierarchické členění. Aby bylo kategorií vskutku možno využít jako hledisek, je nutno propojit je s koncepty a instancemi, resp. s koncept-instancemi. Tak vznikne relační vlastnost, která je zároveň instancí, tj. relační vlastnost-instance (property-instance). Vzhledem k tomu, že je možné, by žádoucí, aby se k jedné a téže koncept-instanci vztahovalo více konceptů jakožto jejích specifických aspektů, je také možné, že také jedna a táž relační vlastnost-instance se obdukcí může dostat do hlediska jiné kategorie, totiž tak, že skrze tu kterou koncept-instanci se implicitně spojí ještě s další, jinou relační vlastností-instancí. A je zřejmé, že taková abdukce se může různým způsobem multiplikovat. Právě v důsledku možnosti implicitní abdukce jsou vztahy, na něž jsou napojeny kategorie, nikoli pouhými relačními vlastnostmi, ale docela relačními vlastnostmi-instancemi. Každá implicitní abdukce, k níž došlo za pomoci relačních vlastností-instancí, přirozeně musí být uživatelem explikována a nějakým způsobem interpretována, přičemž se následně nevyhne procesu falzifikace. Vedle toho však zároveň vstoupí do procesu verifikace, tzn. začne vytvářet základ pro novou virtuální dimenzi. Tak je nakonec kontextualizace dána nejenom chronologicky či temporálně a geograficky, ale také věcně. K běžné praxi to ovšem bude ještě dlouhá cesta.

Je vidět, že práce na tzv. ontologiích je podstatným příspěvkem k vývoji a rozvoji sémantického webu a tím i k prosazení mentálních modelů elektronicko-digitálního informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Základní ideou každého nového mentálního modelu je komplexita, nikoli kumulace. Zatímco postup řídící se ideou kumulace aplikován na tzv. ontologie preferuje nejenom velký počet instancí, ale také velký počet k nim příslušných detailně klasifikovaných, resp. dokonce definovaných konceptů, postup vycházející z ideje komplexity klade důraz na jednoduchost sítě konceptů, zato však na velký počet bohatě aspektově propracovaných koncept-instancí a na značnou pluralitu relačních vlastností. Nejde o množství instancí toho kterého konceptu, protože nejde o mnohost jednotlivých případů stále stejného druhu, třídy, typu; to by bylo pouhé opakování a utvrzování vědění (cesta verifikace), nikoli rozvíjení poznání (cesta falzifikace). Jde naopak o pochopení toho, že různé koncepty nemají nezbytně různé instance, nýbrž že instance různých konceptů mohou být a jsou shodné, že tedy vyrůstá před očima nová v sobě totožná entita, koncept-instance. Shoda a totožnost se netýkají různých samostatných objektů, nýbrž jsou jednou fenomenální škálou, kterou lze nahlížet na různých dimenzích, jež je však komplexní a holistická. Historie a kulturní dědictví tak ožívají a ztrácejí linearitu.

Problém je, že takovou historii a takové kulturní dědictví neumíme zatím náležitě vnímat. Národovecký a evropský status quo, v němž se spolu potýkají již do minulosti zapadající, přece však stále při životě udržované agrární a industriální společnost, nám v tom zabraňují. Naučíme se je vnímat, až pochopíme většinu dnešních vážně braných diskusí jako žabomyší spory a začneme svědomitě pracovat nikoli na informačně komunikačních technologiích, ale na paradigmatu informační společnosti. Dnes můžeme předpokládat, že mu bude vlastní komunikační simultaneita a personalizace, nebo jinak, pluralita a liberalita. A to vše se vytvoří jenom životem a společenskými kontroverzemi, nikoli předběžným rozvrhem, ať už má jít o teoretické úvahy, nebo regulaci pravidly.


Literatura:
1. ECO, Umberto: Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Přeložila Zora Jandová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.
2. FLUSSER, Vilém: Do universa technických obrazů. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Občanské sdružení pro podporu výtvarného umění, 2001.
3. FLUSSER, Vilém: Komunikológia. Přeložila Alena Münzová. Bratislava: Media Institute, 2002.
4. FUKUYAMA, Francis: Konec dějin a poslední člověk. Přeložil Michal Prokop. Praha: Rybka Publisher, 2002.
5. LÉVY, Pierre: Kyberkultura : zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu "Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace". Přeložili Michal Kašpar - Anna Pravdová. Praha: Karolinum, 2000.
6. SKLENÁK, Vilém: Sémantický web. In INFORUM 2003 [online]. Dostupné z URL: <http://www.inforum.cz/inforum2003/prispevky/Sklenak_Vilem.pdf>.
7. TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi: Nová civilizace: třetí vlna a její důsledky. Přeložil Bohumil Blažek. Praha: Dokořán, 2001.
8. TOFFLER, Alvin, TOFFLER, Heidi: Válka a antiválka: jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Přeložili Bohuslav Blažek, Jan Miřejovský. Praha: Dokořán - Argo, 2003.
9. UHLÍŘ, Zdeněk: Komunikologie a posthistorie. Ikaros [online]. 2003, č. 1 [cit. 2003-09-20]. Dostupné z URL: <http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200301001>.
10. UHLÍŘ, Zdeněk: Projekt VICODI: historická kontextualizace. Prototyp evropského historického webu [online]. Praha : Národní knihovna ČR. Dostupné z URL: <http://www.nkp.cz/o_knihovnach/konsorcia/skip/UhlirVICODI.ppt>.

Poznámka redakce: Tento příspěvek zazněl na konferenci Knihovny současnosti 2003, ale nebyl zařazen do tištěného sborníku.

Hodnocení: 
Průměr: 1 (1 hlasování)
UHLÍŘ, Zdeněk. Kulturní dědictví, digitalizace a sémantický web. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 10 [cit. 2024-12-26]. urn:nbn:cz:ik-11415. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11415

automaticky generované reklamy

Jsou zde 10 komentáře

Autor se zřejmě propálil v kadlubu tvůrčího nadšení až k žhavé dřeni svého jásství (kde shořel na popel). Možná, že nám chtěl sdělit něco objevného a zajímavého, ale nějak tu moudrou kaši spálil.
Byl jsem (svého času)schopen rozluštit definici kultury od S. Šabouka (diachronně synchronní kontinuum), na tohoto pána ale nemám.
Přiznejte se bez mučení všichni, kdo tento příspěvek "rozluštili" Pokud ano, hluboce se Vám klaním.
Vůbec se nedivím, že příspěvek nebyl zařazen do tištěného sborníku (čtenáři jsou také jenom lidi), z celého srdce však lituji účastníky konference. Vsadím se, že tři čtvrtiny jich při poslouchání tohoto pseudovědeckého průjmu spalo, nebo po vzoru našich poslanců luštilo křížovku.
Nejsem ani odchován popkulturou, IQ jsem si nechal měřit čtyřikrát a hodnoty oscilovaly od 120 do 127 bodů, základy filozofie jsem také absolvoval, ale asi nepatřím k elitním jedincům, odchovaným "vysokou kulturou".
Pane autore, už Einstein kdysi prohlásil, že je špatný vědec, kdo neumí vysvětlit to, co dělá, své babičce.

Příště se pokuste celý příspěvek stlačit na pětinu (jestli to nesvedete, tak jděte od toho), strukturujte ho a uveďte příklady pro své teze (pro takové tupoňe, jako jsem já). Proti Vašemu příspěvku je televizní pořad katovna slabikářem, srozumitelném pětiletým dětem.

Jiří Menoušek
středisko vědeckých informací
Nemocnice Louny, p.o.

Je vidět, že pan Menoušek vůbec nepochopil podstatu věci, a tou je potřeba změny chápání reality. Potřeba odprostit informační entitu od hmotných atributů, potřeba zaznamenat "duši" dokumentu, ne jeho tělo. Hmotná versus duševní orientace na chápání reality.....

Článek je velmi zajímavý a zdá se mi i narozdíl od pana Menouška pochopitelný. Pan Menoušek by se měl dovtípit, že uvádění vlastního IQ kamkoliv je v dnešní době k zasmání, protože IQ již dávno není veličinou, která by určovala pochopitelnost dokumentu. To že nám veškerá historie nakonec v čase splyne s budoucností, je myslím si zřejmé, už vzhledem k fraktálové povaze historického fenoménu. Odhoďtě starost o tělo, zabývejte se duší... výsledky se skutečně dostaví (nebo snad dostavily...?) Neboli čas je jen jeden... a mozek jako nejlepší copmuter co známe, jede jenom na pár jablek. Tak proč nepochopit řepný článek?

S určitým zpožděním bych v této polemice doporučoval přečíst si pro zajímavost recenzi Františka Hofmana ve Sborníku archivních prací - roč. 54, č. 1 (2004), kde autor odborně a s velkými výhradami posoudil na stranách 249-314 dílo PhDr. Uhlíře s názvem "Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna".
Cituji -
"již dříve jsme poukázali na přebujelé užívání anglismů, zbytečné nadužívání cizích slov a zálibu ve vlastních novotvarech. To vše snad autor poněkud omezil, ale vpodstatě to trvá. Ubylo změtených vět, ale stále se ještě najdou doslova perly..."
"Čtenář má dojem, že nečte vědeckou práci z počátku 3. tisíciletí, ale středověký traktát odpoutaný od skutečnosti. Tím jsou vysvětlitelné zcela zkreslené, až falzifikační charakteristiky reálných skutečností..."
"Kdyby referent posoudil Uhlířův text před vydáním, musel by požadovat bezpodmínečně dvě věci: přeložení textu do normální češtiny počátku 3. tisíciletí a jeho zkrácení (které by z toho přirozeně vyplynulo a které by vyloučilo opakující se výklady, nejednou v různě posunutých významech)."

Profesorka Peskova nam kdysi "cosi" vysvetlovala - od te doby si pamatuji svou interpretaci jejiho vykladu nedorozumeni: "O cem ten blbec mluvi? Co o tom rika? Co si o tom myslim? Co mu vkladam sam do ust ja?"

Slovo blbec neni uvedeno schvalne, je to spis hodnoceni hodnotitele - tedy me. Ale tahle metoda funguje docela dobre, napr. na tuto cast jsem ji musel pouzit:

"A právě zde je úhelný kámen, který je pro stavitele kamenem úrazu:
tzn. proměnil se z jazyka metafyzického v jazyk faktický, který ovšem principiálně nemůže vyjadřovat normativní řád. Apriorní řád je však nutnou podmínkou schopnosti myslet a argumentovat, tj. pracovat s informací, takže se nelze vzdát jazyka, který by jej vyjadřoval."

Kdysi jsem uz takhle civel na text pana Uhlire a snazil se pochopit, o cem to mluvi. Kdyz se mi to jednou podarilo, tak vidim jakysi smysl i v tomto textu, ale protoze je to jen velmi komplikovane omilani puvodniho (digitalni objekty, jejich zachyceni v kontextu, paradigma informacni spolecnosti), souhlasim s Vami, pane Menousku, a uz to nectu ;-)

Tak si to přeložte do češtiny, když tomu nerozumíte (:

Jinak nemůžu nic jiného, než doporučit alespoň část použité literatury.

Cizí slova mi nevadí.

...

cit.
Problém je, že takovou historii a takové kulturní dědictví neumíme zatím náležitě vnímat. Národovecký a evropský status quo, v němž se spolu potýkají již do minulosti zapadající, přece však stále při životě udržované agrární a industriální společnost, nám v tom zabraňují. Naučíme se je vnímat, až pochopíme většinu dnešních vážně braných diskusí jako žabomyší spory a začneme svědomitě pracovat nikoli na informačně komunikačních technologiích, ale na paradigmatu informační společnosti. Dnes můžeme předpokládat, že mu bude vlastní komunikační simultaneita a personalizace, nebo jinak, pluralita a liberalita. A to vše se vytvoří jenom životem a společenskými kontroverzemi, nikoli předběžným rozvrhem, ať už má jít o teoretické úvahy, nebo regulaci pravidly.

Tak si vezměte vzor z jiné jeho práce. Mezitím narcisticky ocituji jeden ze svých článků (http://samba.fsv.cuni.cz/~hava/DIPLOMOVY%20SEMINAR%20%20%20%20%20%20%20%20%20ZS2007/Jak%20(ne)napsat%20diplomovou%20a%20dizerta%C4%8Dn%C3%AD%20pr%C3%A1ci.htm), kde jsem v pasáži, věnované jazyku a stylu odborných prací m.j napsal:
.... Jistě se shodneme na tom, že diplomová či dizertační práce vzniká za okolností, kdy je určena pouze vedoucímu práce, oponentovi a několika dalším jedincům. Proto bývá při jejich psaní téměř výlučně používáno tzv. odborného stylu. U. Eco však dodává, že „ve skutečnosti i tato díla volají po tom, aby se dostala do rukou mnoha dalším lidem, kteří se danou disciplínou bezprostředně nezabývají. Proto by neměla hýřit obraty a formulacemi, jež pochopí jen pár vyvolených. Čteme-li díla velkých vědců, zjistíme, že až na několik výjimek se vyjadřují vždy velmi srozumitelně a nestydí se vysvětlit vše pořádně a od základu“. (8)

Podobný názor potvrzuje také sociolog J. Musil (zde navazuje na myšlenky významného liberálního filozofa K.Poppera): „Je to úkol omezit na minimum náš tzv. vědecký žargon a umožnit ostatním rozumět našemu poli a naší práci. Je to skryté chlubení, jako bychom tím chtěli říci, že vlastníme vědění, které je příliš hluboké, než aby ho bylo možné jasně a jednoduše vyjádřit“. J. Musil ještě dodává: „ Souvisí to s existencí otevřené společnosti a demokracie. Ty nemohou prospívat, jestliže se věda stane exkluzivní doménou specialistů, kteří se tak stanou jakýmisi novodobými šamany“. (3)

3)
Čmejkrová, S. – Daneš, F. – Světlá, J.: Jak napsat odborný text. Praha, Leda 1999, s.45,216

8)
Eco, U.: Jak napsat diplomovou práci. Olomouc, Votobia 1977, s.10,22,26-27,35,51,181,184