Autorské právo vznikalo ve světě knih a divadla. V prostoru ohraničeném státními hranicemi. Pokud došlo k porušení práva, nebylo těžké určit, kde se tak stalo, kdo právo porušil a tedy i kdo nese zodpovědnost a kdo spor rozsoudí. S obrovským rozvojem počítačových technologií a informačních sítí v tomto století se mění naše vnímání světa i svět jako takový. Dochází ke vzniku nového prostoru - kyberprostoru. Tento prostor charakterizuje velmi trefně William Gibson jako "space that wasn´t space", jako prostor, který "není prostorem", alespoň ne takovým, jak jsme ho chápali doposud.

Právo se nyní přizpůsobuje novému světu tak, že nemění svá východiska, snaží se nový svět popsat a podchytit pomocí svých "starých" prostředků. Je otázkou "kolik nových kousků se bude starý pes schopen naučit", zda nebude nutné přehodnotit celou koncepci autorského práva.

Informační věda prodělává diskusi o tom, co bude v budoucnosti jejím předmětem. Stejně tak právo i informační věda za informačními technologiemi zaostává. Aby bylo možné informace nějak řadit a manipulovat s nimi, musí být zachyceny v hmatatelné podobě, která jim zajišťuje stálost. Takto byl vymezen dokument. S rozvojem nových technologií a se vznikem nového prostoru vzniká i nový typ dokumentu. Je otázkou, zda dokáže informační věda ve své nynější podobě podávat nové a užitečné poznatky o optimalizaci a provozu informací v podmínkách informační společnosti, nebo zda bude muset přehodnotit své dosavadní způsoby vědecké objektivizace.

Základním pojmem autorského práva je autorské dílo. Aby se o něj jednalo, musí splňovat pojmové znaky díla podle autorského zákona. Musí jít o výsledek autorovy tvůrčí činnosti, tento výsledek tvůrčí činnosti musí být dílem literárním, vědeckým nebo uměleckým, musí být vyjádřen ve smysly vnímatelné podobě. Dílo, jako nehmotný statek (výsledek tvůrčí činnosti autora), je třeba vždy přísně odlišovat od hmotného předmětu, ve kterém je dílo vyjádřeno. Nicméně předmětem ochrany autorského práva není myšlenkový obsah sám o sobě, ale jeho tvůrčí ztvárnění. Kontinentálně evropské pojetí se opírá o přirozenou mimoprávní povahu díla, o absolutní ontologickou jednotu duševního výtvoru a osobnosti jeho tvůrce. Autorské dílo je v našem smyslu přímo emancipací osobnosti svého tvůrce, vzniká využitím zvláštních osobnostních vlastností člověka. Je požadována individualita díla. Pojetí angloamerické je liberálnější, širší, komerčně praktičtější. Jeho smyslem je určit, kdo má mít k autorským dílům majetková dispoziční práva a akcentuje komerční uplatnění díla ve světě.

V souvislosti s rozvojem počítačové a komunikační technologie se stává stále oblíbenějším způsob šíření počítačových programů jako shareware. Uživateli je umožněno nezávazné vyzkoušení produktu před zaplacením registračního poplatku. Výhodou je možnost otestování většího množství programů. Existuje takzvaný crippleware, tedy program, který do zaplacení registračního poplatku buď neumí všechno, nebo po vypršení zkušební doby některé funkce znepřístupní, čímž je uživatel nepřímo donucován registrační poplatek skutečně zaplatit. Registrační poplatky za sharewarové programy nejsou příliš vysoké, finančně je tedy velmi výhodné pořizovat si počítačové programy takto. Tento způsob šíření je výhodný i pro autory, protože autor ušetří za reklamu a ani distribuční náklady nejsou velké. V současné době mnoho firem nabízí uživatelům zprostředkování registrace shareware.

Freeware jsou programy, které lze zdarma rozšiřovat a kopírovat. Autor si vyhrazuje právo být uveden jako autor. Bez jeho svolení nesmí být do programu zasahováno a může činit výhrady týkající se rozsahu použití (například pouze pro nekomerční účely).

Do kategorie "Public domain" patří programy poskytnuté volně k dispozici. Každý je může používat, upravovat i kopírovat a toto je bezplatné. Autorovi jde jenom o uznání jeho schopností nebo o co největší rozšíření produktu.

Ochrana počítačových programů je právně upravena autorským zákonem (z. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, v z. p. p., dále jen autorský zákon). Pro praxi mají největší dopad ta ustanovení autorského zákona, týkající se způsobu užití programů, která se snaží zabránit nelegálnímu šíření počítačových programů. Problematiku volně šiřitelných počítačových programů však autorský zákon výslovně neupravuje.

Právo autora v pojetí našeho autorského zákona je vnitřně jednotným subjektivním autorským právem, které můžeme vymezit jako právo výlučné. Realizuje se prostřednictvím jednotlivých dílčích oprávnění z něho vyvěrajících. Má dvě složky : osobnostněprávní (chránící nemateriální zájmy autora) a majetkoprávní - zajišťující mu nárok na přiměřenou odměnu ze společenského užití díla. Jde o absolutní právo, tedy právo působící vůči individuálně neurčenému počtu subjektů. Právo na ochranu autorství je nepřevoditelné.

Jedním z dílčích oprávnění autora je dle § 12 odst. 1 písm. b, autorského zákona právo autora s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití. Toto svolení uděluje autor smlouvou (§ 14 odst. 1, věta druhá), pokud není dovoleno přímo zákonem. Dále má autor podle § 12 písm. c, právo na odměnu za každé užití svého díla. Tato odměna přísluší ze zákona za každé užití, bez ohledu na právní důvod na jehož základě k užití došlo.

U počítačových programů typu freeware je důležité, zda je můžeme zařadit do výjimek z práva na poskytnutí autorské odměny za užití díla (protože autor se nemůže platně vzdát absolutního práva na autorskou odměnu, mohl by se vzdát pouze na základě smlouvy konkrétně dohodnuté odměny) podle § 15 a. z., zda je lze volně užít. Ustanovení § 15 odst. 2 písm. a autorského zákona se po novelizaci zákona v roce 1996 již na počítačové programy nevztahuje. V § 15 odst. 4, 5, 6 a. z. se hovoří o oprávněném uživateli počítačového programu, o někom, komu již udělil autor souhlas k užití díla smlouvou. Podle těchto ustanovení tedy postupovat nemůžeme. Domnívám se, že šířením počítačových programů jako freeware se autor neplatně vzdává práva na odměnu. Ten, kdo takový program užije, poruší autorova práva vyplývající z § 13 odst. 1 a. z. Podobně je na tom public domain, s tím rozdílem, že nárok na uplatnění autorského práva k dílu anonymnímu, jehož autor není obecně znám ani se veřejně neprohlásil, má ten, kdo dílo poprvé s autorovým svolením vydal nebo poprvé oprávněně jiným způsobem uveřejnil.

Podle mého názoru by v případě shareware bylo možné podpůrně použít občanský zákoník (§ 43a a násl.). Zveřejnění počítačového programu jako shareware pak může být chápáno jako návrh na uzavření smlouvy učiněný individuálně neurčenému počtu subjektů. Autor požaduje po uplynutí zkušební doby zaplacení odměny. Tím, že uživatel dílo užije a následně zaplatí, se nedostává do rozporu s autorským zákonem, pokud budeme zaplacení odměny vztahovat zpětně i na dobu zkušební. Zkušební doba je tak lhůtou pro přijetí návrhu na uzavření smlouvy. Uživatel se dostává do rozporu se zákonem, pokud nezaplatí autorovi odměnu ani po uplynutí zkušební doby.

Zdá se, že pro tento způsob šíření počítačových programů není pojetí našeho autorského práva díky své striktní a ucelené filozofické koncepci ideální. Tyto programy se vyvinuly v praxi, odpovídají více systému anglosaského práva, který k mnoha otázkám přistupuje méně teoreticky, což je jistě dáno i delšími zkušenostmi s tržním hospodářstvím a s nutností upravit určitou, již existující situaci v rámci tržního hospodářství.

Autorskoprávní problematika šíření počítačových programů v nových podmínkách (a novými prostředky) komunikace je pouze jednou z dílčích oblastí, s níž se potkáváme v rámci tzv. informačního práva. Je totiž nepochybné, že např. i některé WWW stránky rovněž splňují pojmové znaky díla podle autorského zákona. Stejně tak se v informační vědě nezpochybňuje, že WWW dokumenty mohou prezentovat jisté vědecké obsahy. Otázkou však zůstává stanovení formálních kritérií. Aby se mohli informační odborníci a knihovníci touto problematikou zabývat, musí si osvojit určité technické znalosti a dovednosti. Stejně tak i právník, který se bude chtít věnovat právním aspektům nového prostoru, už nevystačí se zákoníkem a tužkou v ruce.

Otázka koncepce autorského práva se stává stále více aktuální nejen v souvislosti s procesem celosvětového sbližování práva, ale i v souvislosti s nutností reagovat na změny probíhající ve společnosti, na rozvoj komunikačních technologií a na celkovou změnu vnímání světa.

Literatura:

International copyright law and practice. Melville B. Nimmer and Paul Edward Geller (eds.). New York, NY : Matthew Bender, c1988.

KARÁSKOVÁ, Ivana, KARÁSEK, Petr. Paragrafy a počítače : právní aspekty užití počítače. Brno: Unis, 1994. 130 s.

KELLNEROVÁ, Jitka. Obchodování s počítačovými programy. Právní rádce, roč. 2, č. 9 (1994).

KNAP, Karel, aj. Autorský zákon a předpisy související : komentář. 5., podst. přepr. a dopl. vyd. Praha : Linde, 1996. 551 s. Stav k 31. 10. 1996. ISBN 80-7201-049-2.

SKENDERIJA, Saša. Mediální aspekt fenoménu dokument.

SKENDERIJA, Saša: Teorie stárnou, informace přežívají. Ikaros [online]. 1997, no. 8 [cit. 1998-03-15]. Dostupný z: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200201116>.