Od března 2006 je účinná novela zákona o svobodném přístupu k informacím.

Hlavním důvodem předložení vládního návrhu novely zákona byla nutnost zavést do našeho právního řádu směrnici Evropského parlamentu a rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na poskytování informací veřejnou správou široké veřejnosti, má zajistit jejich spravedlivé, průhledné a nediskriminační poskytování.

Novelu připravilo Ministerstvo informatiky a po projednání mezi rezorty vláda předložila Parlamentu znění, které vedle promítnutí evropské Směrnice obsahovalo i množství dalších změn, vycházejících především z pětiletých zkušeností s tímto zákonem. Některé rezorty si však prosadily drastická omezení přístupu k informacím.

Poslanecká sněmovna odmítla všechna uvedená omezení a naopak doplnila do normy sadu dalších zpřesnění a rozšíření práva na informace. Zásadní byl návrh, aby soudy mohly přímo nařídit úřadu poskytnout určitou informaci. Sněmovna tak reagovala na neúnosnou praxi a nejrozsáhlejší porušování práva ze strany úřadů, které i po prohraných soudních sporech odepírají informace poskytovat.

Dne 3. února 2006 Poslanecká sněmovna novelu zákona schválila s konečnou platností. Prezident zákon podepsal 27. února 2006. 8. března 2006 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů (pod číslem 61/2006, částka 26). Kompletní historie projednávání se nachází na stránkách Poslanecké směnovny.

Novela zákona nabyla účinnosti dnem 23. března 2006. Novela zákona sice obsahuje ustanovení o účinnosti, které stanoví, že zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006, s ohledem na datum vyhlášení 8. března 2006 je však zřejmé, že toto ustanovení nelze aplikovat. Vzhledem k principům legislativního procesu, principu právní jistoty a principu publicity práva nelze připustit zpětnou účinnost právního předpisu v době, kdy ještě nebyl schválen ani vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z výše uvedených důvodů nelze ustanovení části čtvrté novely o účinnosti aplikovat a pro účinnost novely se tedy použije ustanovení (§ 3 odst. 3) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, které stanoví, že „[p]okud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení.“ Tímto dnem je v případě novely zákona o svobodném přístupu k informacím právě 23. březen 2006 (viz stanovisko Ministerstva informatiky).

Úplné znění zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím bylo následně vydáno pod č. 176/2006 Sb. (v lepším formátu).

Podrobný popis změn je v článku na serveru otevřete.cz. Jedná se například o tyto novinky:

• upřesnění pojmu informace
  
  Do § 3 zákona se doplňuje zpřesnění pojmu informace (nejde však o definici pojmu). Stanoví se, že za informaci se považuje jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Toto ustanovení by mělo odstranit obstrukční praxi některých úřadů odepírat zvukové či obrazové záznamy s odůvodněním, že nejde o informaci. Současně se výslovně stanoví, že informací nejsou počítačové programy.

• formát a jazyk informací, včetně volného formátu

V § 4 zákona se podrobně upravují požadavky na formát a jazyk informací poskytovaných jak zveřejněním, tak i na základě žádosti. Cílem je vyjít vstříc požadavkům žadatele. Zákon nyní jasně stanoví, že každé zveřejnění informace na webu musí být provedeno ve volně dostupném formátu, takže úřady by již neměly omezovat občany tím, že zveřejní informace například v zakódovaném formátu pdf, který neumožňuje s informací běžně dál pracovat (např.  kopírovat). Dále se výslovně uvádí, že informace se poskytuje v takovém formátu, o jaký žadatel požádal. Zároveň se stanoví preference elektronického poskytování informací. Nebude tedy nadále možné bezdůvodně odmítnout zaslat informaci e-mailem s tím, že bude zaslána poštou.

• více informací, které musí povinné subjekty zveřejnit ve svých úřadovnách a webu
  
  V § 5 zákona se rozšiřuje taxativní výčet informací, které musí povinné subjekty zveřejnit ve svých úřadovnách. Významnou novinkou jsou seznamy hlavních dokumentů, zejména koncepční, strategické a programové povahy, tedy tzv. metainformace, umožňující občanům zorientovat se v tom, co vůbec lze od úřadu žádat a seznámit se s tím. Dále jde o právní předpisy, které úřad vydává, a také případy, kdy nadřízený orgán na základě stížnosti rozhodl o výši úhrady. Významnou změnou je, že tyto metainformace a právní předpisy musí úřad zpřístupnit k nahlédnutí a umožnit okopírování a současně zveřejnit na internetu. Například vyhlášky obce na webu se tedy přesouvají z oblasti dobrovolně zveřejňovaných mezi povinně zveřejňované.

• informace, které úřady poskytly žadatelům, zveřejní též na webu
  
  Mezi povinně zveřejňované informace se zařazují i ty, které úřad poskytl individuálním žadatelům. Úřad je zveřejní do 14 dnů. Zavádí se tak mechanismus, který na jedné straně snižuje zátěž úřadů, když potencionální žadatel může nejdříve zjistit, zda se na zjišťovanou věc neptal již někdo před ním, a na druhé straně působí velmi instruktivně ke zvýšení zájmu veřejnosti o veřejné záležitosti – vědět, o co se zajímá někdo jiný, může otevřít širší diskusi.

• zveřejnění cestou Portálu veřejné správy
  
  Povinnost zveřejňovat na internetu dosavadní informace (např. popis své organizační struktury, všechny veřejně přístupné registry, evidence, seznamy nebo rejstříky) i nově zavedené povinné informace (např. své právní předpisy) splní úřad tím, že je bez zbytečného odkladu zpřístupní správci Portálu veřejné správy nebo mu je předá. Ministerstvo informatiky stanoví vyhláškou strukturu zveřejňovaných informací a technické požadavky na zpřístupňovaná data.

• preference elektronizace
  
  V mnoha ustanoveních se nyní preferuje elektronizace režimu poskytování informací. Ponechává se však (oproti původnímu vládnímu návrhu) možnost žádat o informaci i jinak, pokud elektronickou formu žadatel neovládá.

• soudní příkaz k poskytnutí informace
  
  V § 16 zákona se v novém odstavci 4 zakotvuje postup při soudním přezkumu. Správní soud musí přezkoumat, zda jsou dány důvody pro odepření informace, a v případě, že takové důvody nezjistí, zruší rozhodnutí úřadu a přikáže mu požadovanou informaci poskytnout. Jde o princip apelační, na rozdíl od dosavadního kasačního, podle kterého soud pouze zrušil nesprávné rozhodnutí a vrátil úřadu k novému projednání. Tento princip absolutně selhával - úřad nápravu většinou nezjednal, naopak řízení neúměrně prodlužoval. To bylo v rozporu s principem rychlého přístupu k informacím, které v čase rychle ztrácejí svoji základní funkci při kontrole činnosti veřejných úřadů.

• omezení úhrad
  
  Ruší se možnost úřadů libovolně či svévolně požadovat úhradu za tzv. vyhledávání informací, tedy za práci úředníka. Nadále může úřad žádat jen materiálové náklady (cena kopií, cena diskety, poštovné apod.). Pouze v případech, popsaných jako „mimořádně rozsáhlé vyhledání“ bude úřad moci žádat i úhradu práce, avšak jen v rozsahu, který stanovila vláda nařízením. Zatímco dosud nevstřícné úřady zastrašovaly žadatele úhradou práce za každou hloupost, nyní budou moci úhradu žádat jen pokud žádost zjevně překročí hranici běžného vyhledávání informací. I v takovém případě bude moci použít jen umírněnou hodinovou sazbu. Dalším opatřením proti obstrukčnímu zneužívání úhrad je výslovná povinnost předem oznámit žadateli výši úhrady i způsob, jakým byla vyčíslena. Pokud tuto povinnost úřad nesplní, ztrácí na úhradu nárok.

• vyjasnění vztahu ke zvláštním zákonům, ochrana soukromí
  
  Dosavadní úprava sváděla nevstřícné úřady k překroucenému nadřazení zvláštních zákonů a k odepření informací s odkazem na ně, a to i navzdory mnohočetným rozsudkům. Nyní se však jasně stanoví, že jedinou zvláštní úpravou, která má přednost před zákonem č. 106/99 Sb., je taková, která komplexně upravuje poskytování informací, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Takových úprav je jen několik: pro informace o životním prostředí, pro informace z katastru nemovitostí, pro svazky bývalé StB a pár dalších výjimek. V žádném případě tedy nelze odepírat informace kvůli stavebnímu zákonu nebo správnímu řádu, jak to mnohdy úřady činily. Do zákona se zároveň v ustanovení § 8a v mírně pozměněném znění vrací původní úprava chránící soukromí fyzických osob a osobní údaje, která platila do r. 2001. Nyní je jasně stanoveno, že se neposkytují ty informace, o kterých to nepřipouští buď zákon o ochraně osobních údajů anebo občanský zákoník v ustanoveních o ochraně soukromí. Při vyřízení žádosti se ale postupuje režimem podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

• nový § 16a, který upravuje stížnosti na postup
  
  V době vzniku zákona (1998-1999) neznal správní řád ochranu proti nečinnosti. Proto zákon chránil žadatele před nečinností a dalšími obstrukcemi tak, že umožňoval téměř za všech situací další postup směrem k soudu (tzv. právní fikce záporného rozhodnutí při nečinnosti). Nenabízel však ochranu proti neoprávněnému požadavku na úhradu a některým dalším fintám. Nyní se koncepce ochrany žadatele zásadně mění: je doplněn o nový § 16a, který upravuje stížnosti na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace. Stížnostního postupu budou moci využít žadatelé zejména v případě nečinnosti povinného subjektu a nesouhlasu se stanovenou výší úhrady za poskytovanou informaci. Nadřízený orgán, v jehož kompetenci je řešení stížnosti, bude oprávněn buď o poskytnutí informace rozhodnout sám, nebo přikázat povinnému subjektu, aby ve stanovené lhůtě informaci poskytl. Bude moci nařídit změnu výše úhrady nebo ji sám změnit.

#?-:nbsp;

Je zřejmé, že povinnými subjekty podle zákona jsou veřejné instituce, tedy i veřejné knihovny (pokud jsou samostatnými právnickými osobami). Ty by tedy měly na svých webových stránkách zveřejnit informace podle § 5 zákona.

Kromě toho jsou knihovny poskytující veřejné knihovní a informační služby uvedeny v § 3 odst. 5 zákona jako instituce pro "umístění zveřejněných informací".

Praktická zkušenost

Pro představu, jak není jednoduché z knihovny získat požadovanou informaci, připojuji konkrétní případ (osobní a identifikační údaje jsou anonymizovány a opakující se pasáže vypuštěny):

Žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (v platném znění).

Povinný subjekt: Krajská knihovna v N. (identifikační a kontaktní údaje)

Údaje o žadateli: I. B. (identifikační a kontaktní údaje)

Podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím žádám o poskytnutí těchto informací:

1. text rozhodnutí o organizačních změnách, na jehož základě a) byly dány výpovědi pracovnicím Krajské knihovny v N.: A. A., B.B., C. C., D. D., b) byly odvolány z funkce a přeřazeny na jiná pracoviště pracovnice Krajské knihovny v N.: E. E., F. F., G. G.
2. záznam o projednání výpovědí podle bodu 1 v odborovém orgánu (pokud v Krajské knihovně v N. působí odborová organizace)
3. organizační schéma Krajské knihovny v N. platné k 1. 1. 2006 a platné k 10. 5. 2006 (je-li odchylné)
4. jmenovité složení poradního orgánu ředitele Krajské knihovny v N. „porada vedení“ platné k 1. 1. 2006 a platné k 10. 5. 2006 (je-li odchylné)
5. zápisy ze zasedání „porady vedení“ za rok 2005 a za leden až květen 2006

• Sdělila žadateli v souladu s ust.§ 5 odst. 1 písm. b) Zákona povinný subjekt – KK musí zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto informace – popis své organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí. Pak bylo žadateli sděleno, že popis platné a aktuální organizační struktury (platné ke dni vydání tohoto rozhodnutí) lze získat v pracovních dnech, vždy od 8:00 – 17:00 v sídle KK, kde bude umožněno žadateli pořízení kopie tohoto dokumentu.
• Následně dne 25.5. 2006 bylo žadateli odeslán písemnou formou, jako doporučená zásilka doručená do vlastních rukou popis organizační struktury a stejná informace mu byla téhož dne odeslána prostřednictvím elektronické pošty.

#?-:nbsp;

Tímto způsobem Krajská knihovna žádosti Ad 3) zcela vyhověla.

K bodu Ad 4) žádosti sice nebylo vyhověno. Žadatel odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodával. Rozhodnutí je tedy v této části platné.

K budu ad 5) žádosti o zápisy „porady vedení“ za rok 2005 a za leden až květen 2006 nebylo vyhověno proto, že tyto zápisy se přímo vztahují k působnosti KK a současně se tyto dokumenty vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Podle KK je zcela bez pochybností, že všechny žádané informace se týkají vnitřních pokynů a personálních předpisů.

III.

Proti rozhodnutí Krajské knihovny žadatel podal odvolání ze dne 9.6.2006, které bylo doručen Krajské knihovně dne 9.6. 2006. Toto odvolání odůvodnil následovně :

Povinný subjekt údajně nevycházel z platného znění zákona, když v citaci ust. § 2 odst. 1 Zákona jsou jako povinné subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, uvedeny „státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“, místo „státních orgánů, územních samosprávných celků a jejich orgánů a veřejných institucí.“

K bodu ad 1)

Žadatel polemizoval s Krajskou knihovnou v tom smyslu, že zákon rozlišuje případy, kdy povinný subjekt informaci neposkytne (§ 7, § 9 odst. 1, § 10, § 11 odst. 2, 3, 4, 5) od případů, kdy povinný subjekt může omezit poskytnutí informace (to je právě § 11 odst. 1). Dále žadatel uváděl, že v § 11 odst. 1 zákonodárce zvolil formulaci „může omezit poskytnutí“ a podle žadatele tedy z logického výkladu vyplývá „může, ale nemusí“. Podle žadatel pak není správný závěr, že žádosti nelze vyhovět – žádosti by bylo možno vyhovět, pokud by byla dobrá vůle.

Žadatel dále tvrdil, že povinně zveřejňované jsou podle ust. § 5 odst. 1 písm. b) Zákona také informace týkající se organizační struktury, např. interní normy.

K bodu ad 2) odvolání nebylo podáno

K bodu ad 3)

Pokud jde o organizační schéma KK, které bylo platné ke dni 1.1. 2006 – žadatel se neodvolával.

Pokud jde o platné organizační schéma, žadatel polemizuje ve svém odvolání s Krajskou knihovnou, když uvádí, že :

V ustanovení § 4 odst. 1 zákona, kde je uvedeno „Povinné subjekty poskytují informace žadateli na základě žádosti nebo zveřejněním.“ Citovaný § 5 se týká zveřejňování informací, nikoliv poskytování informací na základě žádosti a žadatel dále interpretuje význam ustanovení § 5 Zákona. Dále vyjadřuje názor, že „organizační schéma“ je grafickým vyjádřením organizační struktury, tedy jde o povinně zveřejňovanou informaci.

K bodu ad 4) odvolání nebylo podáno

K bodu ad 5)

Žadatel nesouhlasí s odůvodněním, že zápisy ze zasedání porady vedení se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu.

Žadatel však souhlasí s argumentem KK uvedeným ad 1) napadeného rozhodnutí, že „Působnost KK je stanovena v čl. 3 Zřizovací litiny KK“. Žadatel tedy předpokládá proto, že porada vedení jako poradní orgán ředitele (podle § 17 organizačního řádu KK) se zabývá především tou problematikou, která je uvedena v čl. 3.2 zřizovací listiny – tedy záležitostmi v působnosti KK, a domnívá se proto, že jeho žádost o poskytnutí informací je důvodná.

Dále žadatel uvádí, že pokud se v zápisech z porady vedení vyskytnou i body, týkající se vnitřního chodu a nikoliv odborné působnosti KK (např. způsob zajišťování úklidu, prověrky bezpečnosti práce) nebo týkající se personální problematiky (např. přijetí nového pracovníka), podle § 12 zákona by měly být při poskytování informace vyloučeny a tedy zápisy z porad vedení by měly být poskytnuty po vypuštění těchto bodů. (Lze např. předpokládat, že porada vedení se zabývala přípravou výstavby (rekonstrukce) nové budovy KK, plněním regionálních funkcí apod.)

IV.

K bodu Ad 1) žádosti

Odvolatel uvádí, že :

• rozhodnutí ředitele KK číslo 1/2006 o organizační změně ze dne 3.5.2006;
• dodatek k organizačnímu schématu (směrnici č. 1/2006 ze dne 1.2.2006);

#?-:nbsp;

„jsou sice interní normy, ale týkající se organizační struktury organizace“ – a tyto informace údajně podle názoru odvolatele jsou dle § 5 odst. 1 písm. b) Zákona povinně zveřejňované.

Tento právní názor odvolatele je chybný a zákon takovou povinnost neobsahuje. Podle ust. § 5 odst. 1 písm b) Zákona povinný subjekt musí zveřejnit „popis své organizační struktury, místo a způsob jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí.“

Zákon srozumitelně a jednoznačně formuluje, že zveřejněný musí být popis organizační struktury (s upřesněním jeho struktury). Jde pak zásadně vždy o aktuální stav organizační struktury. Požadavek, že by povinný subjekt měl zveřejňovat informace – „interní normy“ POUZE týkající se organizační struktury v Zákoně není.

Pokud odvolatel ve svém odvolání uvádí, že: „Že je bez pochybností, že všechny žádané informace se týkají vnitřních pokynů a personálních předpisů“; že „Zákon rozlišuje mezi informacemi, které nesmí povinný subjekt zveřejnit (§ 7, § 9, § 10, § 11 odst. 2, 3 a 4 a 5) a informacemi, jejichž poskytnutí může povinný subjekt omezit“,

ředitel KK s tímto zcela souhlasí. Odvolatel tímto hodnocením ovšem sám věcně vyvrátil důvod pro podání odvolání.

Je nutné při aplikaci Zákona vědět, že zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím je normou tzv. veřejného práva. Pak platí, že subjekt veřejného práva má zákonnou možnost jednat pouze způsobem, který zákon umožňuje. KK stála před rozhodnutím, zda zveřejnit vnitřní pokyny a personální předpisy týkající se bezprostředně konkrétních zaměstnanců.. Žadatelem je pan I. B. Za této situace povinný subjekt logicky a zcela v souladu s platnými právními předpisy a skutečným smyslem právní úpravy, týkající se jak práva na informace, tak práva na ochranu osobních údajů (a také osobnostních práv podle ust. § 11 Občanského zákoníku, zejména práva na ochranu svého jména, občanské cti), a povinnosti tyto osobní údaje chránit, dal přednost ochraně osobních údajů a údajů týkající se zaměstnanců KK, před zájmem žadatele o tyto informace. KK nemá zákonem uloženou možnost jednat podle hlediska dobré vůle, jak uvádí odvolatel. Není osobou soukromého práva a závěr odvolatele je chybný.

K bodu Ad 3)

Odvolatel správně dovodil, že informace jsou poskytované podle Zákona ve dvou režimech :

a) Povinně ze zákona - tedy zveřejněním. Zákon v ust. § 5 odst. 4 a odst. 6 ukládá povinnému subjektu povinnost zveřejnit informace způsobem umožňujícím dálkový přístup. Jde o úkony povinného subjektu, kterými zveřejní informaci na svých www stránkách nebo za pomocí správce portálu veřejné správy. Jde o povinnost obecně stanovenou povinným subjektům znamenající skutečně zveřejnění informací. Jednotlivý žadatel si ale podle Zákona nemůže nárokovat zveřejnění informace, ale pouze její poskytnutí. Povinný subjekt si ale zveřejněním informací (např. na www.) „zjednoduší situaci“ a pak „pouze“ nemusí poskytovat informace všem jednotlivým žadatelů zvlášť a má již povinnost poskytnout informace splněnou.

b) Druhým režimem je poskytnutí informace na základě žádosti. Jde o dvoustranný vztah mezi žadatelem a povinným subjektem. Postup při podávání a vyřizování písemných žádostí a poskytnutí informací je upravený v ust. § 14 Zákona.

Ze zákona tedy plyne, že povinné subjekty mají sice povinnost informace poskytnout zveřejněním, ale pokud jsou o informaci požádány (když tedy informace zveřejněna není) má být postupováno podle ust. § 14 Zákona.

KK poskytla na žádost zákonným způsobem správně pouze jednu část informací – platné Organizační schéma KK. Ohledně již neplatného organizačního schématu odvolatel odvolání nepodal. KK pak postupovala zcela v souladu s ustanovením § 14 Zákona, který upravuje postup při podání žádosti o informace.

Důvodem pro odvolání podle Zákona může být pouze neposkytnutí informace žadateli na žádost, nikoli to, že není zveřejněna na www stránkách, nebo prostřednictvím správce portálu veřejné správy.

K bodu ad 5)

Pokud KK podle obsahu zápisů z porad vedení došla k závěru, že obsahují informace neumožňující tyto zápisy zveřejnit, aby současně nebyl porušený zákon, byl její postup správný. Zákon tedy rozlišuje informace povinně zveřejňované, informace jejichž zveřejnění je zakázáno, a informace, o kterých sám povinný subjekt rozhodne, zda je lze zveřejnit či nikoli. Podle názoru ředitele KK při správném zatřídění jednotlivých „druhů“ informací postupovala KK správně. Podle ředitele KK je namístě odvolání i v tomto případě zamítnout.

Podstatné také je, že žadatel původně žádal „zápisy ze zasedání porady vedení za rok 2005 a za leden až květen 2006". KK tedy postupovala správně, když omezila ohledně zápisů z porad vedení právo na informace. Vzhledem k povaze dokumentů je zřejmé, že jde o interní dokumenty, na které je na místě uplatnit omezení při poskytování informací, a to s ohledem na § 9, § 10, § 11 Zákona. Názor žadatele, že KK měla provést roztřídění všech zápisů porad vedení tak, aby „z nich byly vypuštěny body týkající se vnitřního chodu knihovny nebo personální problematiky“ je v rozporu se Zákonem. Zákon zajišťuje žadateli právo na poskytnutí jednotlivé informace, není-li její poskytnutí vyloučeno či omezeno. Právo na poskytování celých souborů dokumentace, na poskytování celé jedné agendy jednoho z orgánů povinného subjektu Zákon žádným svým ustanovením neobsahuje.

Z těchto důvodu ředitel KK považuje napadené rozhodnutí i v této části za správné.

Poučení o místu, formě a době podání opravného prostředku:

Proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání. Proti tomuto rozhodnutí lze podat opravný prostředek k soudu. Opravným prostředkem je žaloba podaná podle ust. § 247 a násl. zákona č. 99/1963 Sb. ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí odvolání.

23.6. 2006

X. Y., ředitel Krajské knihovny v N.

Komentář:
K bodu 3 je najednou tvrzeno: "Následně dne 25.5. 2006 bylo žadateli odeslán písemnou formou, jako doporučená zásilka doručená do vlastních rukou popis organizační struktury a stejná informace mu byla téhož dne odeslána prostřednictvím elektronické pošty.", ačkoliv jsem nic takového neobdržel. (Mailem z 23. 6. 2006 jsem na to ředitele KK upozornil, nato mi 27. 6. 2006 organizační schéma a neúplné znění dodatku poslal.)

Rovněž odůvodnění k bodům 1 a 5 je zjevně pochybné.

Podstatné je, že v § 16 odst. 2 zákona je uvedeno "Povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání." Toto Krajská knihovna neučinila a naopak rozhodnutí vydal nezákonně ředitel knihovny sám. Protože jsem nevěděl, jak dále postupovat, obrátil jsem se na poradnu webu pro otevřenost veřejné správy a dostal jsem odpověď:

Shrnutí: Odvolacím orgánem je rada kraje. Rozhodnutí ředitele knihovny o odvolání je pro absolutní nepříslušnost nicotné. Knihovna porušuje svou povinnost dle § 16/2 InfZ předat do 15 dnů odvolání nadřízenému orgánu, kterým je rada kraje. Proti tomuto pochybení knihovny je třeba podat návrh k radě kraje na ochranu před nečinnosti dle § 80 SpŘ (viz dále).

V dané věci, pokud kraj zřídil podle § 14/3 zákona o krajích knihovnu, pak dle § 59/1i zákona o krajích přísluší radě kraje vykonávat funkce zřizovatele. "Funkce zřizovatele" sice nejsou nikde blíže popsány, ale zřizovatel musí být z podstaty věci schopen prosadit v jím zřízené organizaci svou vůli a z právního hlediska musí být schopen na ní dozírat, ať již to fakticky činí nebo ne. Navíc pokud zákon o krajích hovoří o tom, že rada kraje projednává zprávu o činnosti a plnění úkolů a přijímá příslušná opatření k nápravě, pak co jiného by mělo být předmětem dozoru, než právě taková činnost.

Kloníme se tedy k závěru, že knihovna (a obdobně většina zřízených organizací) mají pro účely stanovení odvolacího orgánu dle § 16 a § 20/4 InfZ použitelný § 178/1 SpR, tj. zřizovatel jako nadřízený orgán vykonávající dozor, a není proto nutné, resp. ani možné definovat odvolací orgán dle § 20/5 InfZ, jenž je sám o sobě formulován jako výjimka. Tento výklad bude i věcně vhodnější, neboť u veřejných institucí jedná obvykle již v prvním stupni jejich vedoucí, a pokud by měl rozhodovat i o odvolání, jde o faktické popření dvouinstančnosti správního řízení. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ředitele knihovny o odvolání je z důvodu absolutní nepříslušnosti nicotné. Za účelem vyslovení nicotnosti by bylo možno jej zažalovat (ovšem nikoli dle §247 o.s.ř., jak nesprávně uvádí ředitel v poučení, ale dle soudního řádu správního, jehož přijetí před 4 lety pan ředitel zjevně nezaregistroval :-).

Další otázkou je, co se samotným odvoláním, o němž de iure nebylo dosud rozhodnuto (neboť zdánlivé rozhodnutí je nicotné). Stížnost dle InfZ ani opatření proti nečinnosti na tuto situaci zřejmě nedopadají. Problém je totiž primárně v tom, že knihovna v prvním stupni porušuje pouze povinnost předložit spis dle § 16/2 InfZ odvolacímu orgánu, proti čemuž není žádný zvláštní opravný prostředek (resp. normálně by se použila klasická správní stížnost dle § 175/1 SpR, ale ta se nepoužije proto, že ji § 20/4 InfZ vylučuje a přitom sám žádný jiný prostředek nápravy nemá). Za této situace by zřejmě bylo možné podat bez dalšího žalobu proti nečinnosti proti odvolacímu orgánu (přestože ten je subjektivně ve v_283?ci bez viny). Další možností, jíž se nemůže nic zkazit, je ještě před žalobou podání návrhu na opatření proti nečinnosti dle § 80 SpŘ, adresované rovněž odvolacímu orgánu.

OCHRANA PŘED NEČINNOSTÍ
§ 80
(1) Nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví.
…
(3) Opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník.
(4) Nadřízený správní orgán může
a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí,
…

Tím se odvolací orgán alespoň uvědomí o celé věci a pokud vyhodnotí otázku příslušnosti shodně s námi, vyžádá si spis od knihovny sám a rozhodne.

Popsaný výklad je právní názor, vyslovený po vzájemné konzultaci dvěma znalci dané problematiky, O. Kužílkem, autorem Zákona o svobodném přístupu k informacím a poradcem pro otevřenost veřejné správy, a Mgr. Fr. Korbelem, Ph.D., advokátem a autorem základní odborné výkladové publikace pro oblast přístupu k informacím (Fr. Korbel a kol. Právo na informace. Praha : Linde 2004). Vzhledem k dosavadní neustálenosti výkladové praxe a absenci rozsudků pro popsaný případ mohou být formulovány i jiné právní názory.

Tolik dokumenty. (Návrh na opatření proti nečinnosti připravuji.)
Je zřejmé, že svobodný přístup k informacím všude nefunguje.