Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Publish, or perish?

Čas nutný k přečtení
35 minut
Již přečteno

Publish, or perish?

9 comments
Podnázev: 
aneb příspěvek k vlastnostem odborného textu
Anglicky
English title: 
Publish, or perish?
English subtitle: 
contribution to understanding of academic-texts characterics
English abstract: 
This article outlines features of academic/scholar texts with special attention to variables of text organization, text structures, and means of coherence and cohesion on level of whole texts, chapters, and paragraphs. Awareness of these variables make an important contribution to one's ability to use writing, reading or content analysis effectively.
Autoři: 

Redakční poznámka: Text je podkladem pro autorovu přednášku "Psát, či nepsat odborný text? A pokud ano, tak jak?" připravenou pro konferenci Knihovny současnosti 2006 (12. - 14. 9. 2006, Seč).


Úvod

V tomto příspěvku se zaměříme na některé z vlastností (nejen) odborných textů. Pokusíme si představit prvky, které jsou některými autory považovány za významné a důležité pro čtivost, ale i působivost odborného textu1. Jde o víceméně obecné vlastnosti, protože zde nebude prostor zabývat se tím, jak se liší články publikované v chemii od článků v sociologických časopisech (tedy: jaké jsou zvláštní normy psané komunikace, které se v těchto oblastech uplatňují) - budeme věnovat pozornost "pouze" určité skupině prvků, jimž je společné to, že odhalují anatomii odborného textu.

Jejich znalost může být užitečná hned v několika směrech - jednak může napomoci k tomu, abychom texty četli rychleji a "lépe" (tzv. racionální čtení), analyzovali dokument (četli "mezi řádky") a konečně lze znalosti těchto prvků vědomě využívat i při vlastním psaní.

Čtenář se může zamyslet nad tím, jak velký význam, jestli vůbec nějaký, mají zde popisované prvky; zda jejich působení lze v odborných textech nějak sledovat či dokonce měřit2, jestli o nich víte už dávno, jestli o nich vědí všichni autoři odborných textů, či jen někteří, prostě jestli je možné ze znalosti těchto proměnných něco vytěžit. A protože je tento článek publikován v elektronickém časopise, můžete se o své názory i kritické připomínky podělit i s ostatními čtenáři - prosím o to.

Téma

Zamysleme se nad situací autora odborného textu. Disponuje určitým poznáním3 a jeho myšlenky musí být převedeny do víceméně lineární podoby textu tak, aby je čtenáři dokázali sledovat a porozuměli jim. Úspěch či neúspěch autora do jisté míry závisí na tom, jak se mu podařilo předvídat potřeby čtenářů, ale situace nemusí být na začátku vůbec jednoduchá. Objev, je-li jaký, může vzniknout před, ale i při psaní textu a tento proces zde prostě zapůsobí jako katalyzátor. Autoři si teprve zde uvědomí, co vlastně ví (co je jim už jasné).

"Autor může formulovat text jako cestu - hledání, zvažování alternativ, vyslovování hypotéz a nacházení odpovědí, a nebo jej formuluje ze zpětné perspektivy, z pozice toho, kdo už tuto cestu absolvoval a ohlašuje její výsledek" [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 83]

Ať už to bylo jakkoliv, přece jen zde ve většině případů najdeme jakýsi centrální bod, ohnisko, kolem něhož se vše "točí". Tím ohniskem je téma, předmět zájmu autora. Je to základní myšlenka, námět, vzhledem k němuž autoři promýšlejí, kombinují a upravují ostatní prvky (a vzhledem k tomuto ohnisku mohou čtenáři promýšlet a interpretovat všechny popisované prvky). Když ale jasně určené téma neexistuje, autoři vlastně neví, o čem přesně píší.

Téma si můžeme jasně uvědomovat, ale jako autoři na něj můžeme také neustále zapomínat (a nebo ho dokonce ztratit - jestli jsme se ho vůbec namáhali definovat).

"Absence takovéhoto ohniska (focus) má dva hlavní následky. Za prvé, autor zjistí, že je obtížné organizovat myšlenky soudržným způsobem, protože nebude mít žádnou centrální ideu, kolem které by je mohl strukturovat. A za druhé, čtenář zjistí, že s obtížemi postřehne to, co je předmětem textu a může odpovědět řadou negativních reakcí: nudou, opovržením, odmítnutím, znechucením a dokonce vztekem či nepřátelstvím." [White&Arndt. 1991, s. 45]

Téma je hierarchicky nejvyšší prvek, v textu se člení na nižší a nižší témata (hypotémata) a může mít velmi komplikovanou strukturu, ale jakkoliv složité členění tu bude, přece jen se rozvíjí pouze jedno téma. Když se však pokusíme o rozbor dvou témat najednou, cesta se stává klikatější a hrozí, že zabloudí naši čtenáři nebo dokonce my sami. Zapomněli jsme na centrálním bod, který udával směr cesty.4

Vedle tématu mohou být důležité dva další prvky. Jedním z nich je komunikační záměr autora a tím druhým je "pohled autora". Záměr je vlastně cíl, kterého chce autor dosáhnout (např. informovat nebo přesvědčit), pohled zase ovlivňuje přístup ke čtenářům. U odborných textů je pravidlem, že autor zaujímá neutrální, nesubjektivní stanovisko (alespoň se o to snaží), a to i tehdy, když má na probírané skutečnosti velmi vyhraněné názory. Tento postoj je zároveň očekáván (a vyžadován).

I pro čtenáře je důležité, aby záměr a stanovisko autora identifikoval. Tato informace jim pomáhá odkrýt autorovu motivaci a interpretovat přenášené sdělení. Podobně jako v mluveném projevu, kde jsme schopni zachytit vzrušený či neutrálním tón mluvčího (jeho zaujatost, nechuť, souhlas apod.), tak i v psaném textu můžeme zjistit, jestli se nás někdo snaží pobavit, poučit či pokárat. Tento postoj pisatele pro nás představuje důležitou informaci, která ovlivňuje naše vnímání textu. Autoři, kteří si vlastní záměr a postoj neuvědomují, nebudou schopni je přizpůsobit potřebám textu a čtenářů. Pokud si například myslí, že čtenáři jsou "tak trochu pitomci", může se tento postoj v textu projevit velmi výrazně.

Struktura textu

Téma odborného textu je nutno nějak popsat, strukturovat a rozvinout. Pokusím se tento problém ilustrovat na příkladu tzv. strukturních vzorců, což jsou jakési velmi zjednodušené anatomické modely textu. Ale ještě před tím bych chtěl vaši pozornost zavést k Aristotelově definici celku.

"Celek je to, co má začátek, střed a konec. Začátek je to, co samo nenásleduje po něčem jiném; konec je naopak to, co samo přirozeně - buď nutně nebo zpravidla - následuje po něčem jiném, ale po čem už nenásleduje nic jiného; střed je to, co samo následuje po něčem jiném a po čem následuje něco dalšího."[Aristotelés, (1996), s. 73]

"Začátek-střed-konec" je velmi jednoduchá struktura textu a setkáme se s ní na úrovni kapitol i odstavců, ale šlo by ji použít i na samotné věty. Každá z těchto tří částí přitom plní svou specifickou úlohu a je velmi užitečné je rozlišovat.

Obecný strukturní vzorec textu

Strukturní vzorec je jakési schéma, náčrt struktury textu. V nejjednodušší podobě obsahuje dvojici prvků téma-réma. Téma je zde chápáno jako východisko pro další sdělení a nový prvek, který teprve následuje po tématu, je tzv. jádrem sdělení - je to réma neboli nová informace. Řečeno jinak, něco známého (téma) je východiskem, cosi neznámého (réma) je novou informací. Tato nová informace (sdělení) bývá pak v odborných textech ještě doplněna o třetí prvek, tzv. antitéma. Ten obsahuje výčet nejzávažnějších problémů, na něž se v rozboru nedostalo.

Podrobnější strukturní vzorec může mít následující podobu.:

Tab. 1 Strukturní vzorec textu

Vysvětlení: téma, tj. základní myšlenka, je východiskem pro komunikaci. Protože je složitější, bylo podrobněji popsáno pomocí TR1 a TR2 a k novému sdělení R se přechází postupně. Nejdříve je formulována hypotéza (RR1), následují výsledky výzkumu (RR2) a tím se text logicky blíží k představení celkových výsledků (R). Na samém konci sdělení je R rozvedeno pomocí AT (antitéma). Autor zde předkládá problémy, které jsou vzhledem k probíranému tématu nejvhodnější k dalšímu zpracování.

Strukturní vzorce textu nejsou jen hračičky pro pobavení, poukazují na anatomii textu a mohou sloužit jako mapa (pro čtenáře i autory). Podobný strukturní vzorec se v odborné sféře bude vyskytovat často, ale samozřejmě není jediný. Autoři mohou zvolit jinou kombinaci v závislosti na potřebách textu (může být např. nežádoucí nechávat si výsledky až na samý závěr, protože se tak napíná pozornost a trpělivost některých čtenářů) - obecný strukturní vzorec zde uvádíme jen proto, abychom připomněli, že téma je uvnitř textu různě strukturováno a lze identifikovat jeho jednotlivé části. Autoři nemusí nikdy přijmout jeden jediný "správný" model, ale určitě mohou prozkoumat oblasti, kde se chystají publikovat, analyzovat tyto texty, identifikovat jejich strukturu a rozhodnout se, jestli podle objevených vzorů upraví svůj text.

IMRAD

Model IMRAD lze považovat za specifický strukturní vzorec. Je to doporučená kompozice pro některé odborné časopisy5, kde jsou požadavky na strukturu více formalizovány (v knize hraje autor na "vlastním hřišti"). Má se za to, že v modelu IMRAD dominují prvky logičnosti, objektivity a přehlednosti. Akronym označuje:

Introduction (Jaký problém)
Methods (Jak byl studován)
Results (Co se zjistilo)
And
Discussion (Co to znamená)

Následuje schéma modelu IMRAD včetně rozšířených poznámek pro kompozici jeho úvodní části - CARS (Create a Research Space).6

1. INTRODUCTION
Úvod rozebírá okolnosti studovaného problému, jeho pozadí. Vytvoření výzkumného prostoru se děje ve třech fázích, z nichž každá sestává z alternativních kroků. Jde o to, že autor musí obhájit svou pozici a ukázat, jak bude postupovat.

CARS model
Text 1 Model úvodu CARS - Create a Research Space

2. METHODS
Po úvodu následuje popis použitých metod, teorií, přístrojů apod.

3. RESULTS
Předchozí oddíly vysvětlovaly, proč a jak se dospělo k výsledkům, zde se nachází jádro článku. I když se ale jedná o jádro, obsahuje pouze zjištěná fakta. Jejich interpretace následuje až v poslední části.

4. DISCUSSION

Zde je místo pro zhodnocení. Je to jedna z nejobtížnějších částí textu. Zjištěná fakta jsou interpretována a autor předkládá závěry spolu s patřičnou argumentací.

*

porušení pravidel jako prostředek komunikace
Obr. 1 I porušení pravidel může být účinným nástrojem komunikace.
Ani model IMRAD není jediný způsob organizace textu, je pouze vyžadován v určitých časopisech a nalezneme množství jeho modifikací čí víceméně odlišných modelů7. Bylo by možné vytvořit jakousi klasifikaci a popsat přibližné podmínky, kdy se který model uplatňuje, ale z našeho pohledu to přináší málo užitku. Jak už bylo řečeno, autoři mohou sami prozkoumat prostředí a utvořit si vlastní názor. Schémata jsou pouze alternativními cestami k organizaci textu a přívlastek "alternativní" znamená, že některé z nich mohou být lepší, a některé horší. V dané diskurzní komunitě8 sice mohou být deviace od normy trestány, avšak někdy je užitečné pravidla porušit, protože i to je efektivním způsob komunikace.9 Ať už se ale autoři rozhodnou pravidla dodržet, či porušit, měli by vědět proč tak činí a jaká jsou možná rizika.

Mikrosegmenty odborného textu

Nyní přejdeme od větších celků (makrostruktury) ke konkrétním částem, kde lze zjistit, že to, co platilo pro celé tělo, platí i pro jeho část - i když samozřejmě ne vždy. Je však zajímavé, že nejčastější a nejobyčejnější prvky textu (např. odstavce) mohou skrývat mnohá tajemství.

Název

Většina čtenářů se nejprve setkává s názvem, a proto je to asi jedna z nejdůležitějších částí odborného textu. Často obsahuje téma práce i důležitá klíčová slova a můžete přemýšlet nad tím, jakou primární funkci má název plnit - má-li např. upoutat pozornost, nebo jestli má být srozumitelný i za pět let v jiném kontextu a pro jiné publikum. Strategie tvorby titulků může být rozmanitá a několik příkladů napoví více (zpracováno podle ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 63-72).

Titulky s tematickou informací (o tom, co bude následovat)

Ekologická funkce říční nivy
Nové metody optické mikroskopie

Zpřesňující titulky - spojky, pomlčky, dvojtečky

Grafika a fonologie : korelace a asymetrie

Modelování procesů řešení problém - srovnání klasického a evolučního přístupu


Titulky podvojné (dynamické, využívající rétorické figury)10

Své versus cizí: základní problém imunologie

Kulturní cizina a rekonstrukce školství. Lekce z irské zkušenosti pro střední Evropu?


Hra se slovy (rétorické ozdoby)11

Ledviny a dějiny

Pád pádu aneb kam s pádem v komunikativně orientované gramatice


Titulky jako otázky

Unicode - nový kód pro počítače?

Vzdělání kontra specializace?


Titulky s rematickou informací (vlastní sdělení)

Fermatova věta platí!

Česká společnost stárne


Titulky specifické - s citáty a výroky

Učit se, učit se, učit se

Všichni jsem si rovni, ale někteří jsme si rovnější : o názorech na rozdělování důchodů

Úvod

Úvod i závěr mají v samotném textu zvláštní postavení a už jsme na ně narazili v souvislosti s modelem IMRAD. Autor může být postaven před úkol zaujmout pozornost čtenáře, či předložit výsledky svého bádání. V případě úvodu, použijeme-li slova rétoriky, by to mohlo znít i takto:

"V senátu a obecně na shromáždění platí totéž co před soudci : obyčejně je nutno získat si určitou náklonnost těch, před nimiž je třeba mluvit." [Quintilianus (1985), s. 155]

Quintilianus ale zároveň okamžitě zdůrazní, že vše má být přizpůsobeno charakteru situace, to znamená, že úvod musí být přiměřený a je obvykle vhodnější stvořit neutrální začátek, než něco, čím budou lidé hned na úvod rozladěni. Lépe začít něčím zajímavým nebo něčím, co je jim blízké, o čem rádi slyší. Lidská mysl se pak snáze skloní k tématu a je přístupnější. A když byla takto přitáhnuta, pokračujeme už z hlediska textu, pak ji autor ještě "musí" zaujmout. Musí čtenáře přimět, aby chtěl ve čtení pokračovat. V odborných textech se toho nejčastěji dosáhne díky nevyřešené otázce-problému12 - smysl úvodu je pak v tom, že lokalizuje díru, kterou se zbytek práce snaží vyplnit.

Stylistika rozeznává dva obecné druhy začátků. První je ten, kdy autor vpadne do probíraného tématu; hned prvním odstavcem se čtenář ocitá uprostřed problému.

Aby reakce mezi atomy vodíku a železa proběhla, je třeba splnit dvě podmínky...

Druhým typem začátku je tzv. "upoutávání pozornosti". Autor neskočí do tématu přímo, ale přechází k němu oklikou. Nejdříve mysl zaměstná nějakou obecně srozumitelnou skutečnosti (nebo něčím, co je čtenářům blízké) a teprve potom přejde k problému:

Bylo vysloveno několik hypotéz o procesu interakce mezi čtenářem a textem. První, nejznámější....Další.....

Ať už je strategie jakákoliv, nezapomeňme na Aristotelovu definici celku. Úvod ma speciální funkci, která je pro osud dalších částí životně důležitá, proto je vhodné "vypadnout" z role autora a uvědomit si, že čtenář vidí text poprvé, protože "Začátek je to, co samo nenásleduje po něčem jiném..." [Aristotelés (1996), s. 73]

Hlavní text

"Střed neboli to, co následuje po něčem jiném, a po čem následuje zase něco jiného." [Aristotelés (1996), s. 73]

Hlavní text se často dělí na další části a uvnitř můžeme spatřovat stále nové a nové začátky i závěry. Je však pravdou, že už to nejsou tak exponovaná místa celého textu, protože střed "následuje po něčem jiném...". Celý text, jako hierarchicky nejvyšší jednotka, má jedno hlavní téma a to se rozvíjí nebo vyvíjí. Žije uvnitř svým životem. Je rozčleněno do kapitol, podkapitol a ty zase do odstavců a vět. Aby čtenář dobře sledoval vnitřní mechaniku hlavního tématu, potřebuje se orientovat - k tomu poslouží rytmus výkladu, segmentace a síť orientační prvků.13

Rytmus výkladu se projevuje členěním do podkapitol, odstavců a vět. " [G]rafická segmentace textu reflektuje jeho tematickou organizaci a do jisté míry i kompoziční výstavbu." [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 160]. Je to vidět v obsahu monografií, v členění do kapitol a podkapitol. Pokud se jedná o hierarchicky vyšší celky, pak jejich témata jsou širší a potřebují více prvků k podrobnějšímu popisu. Celky hierarchicky nižší jsou užší a explicitně signalizované členění nepotřebují. Jsou to výpovědi uzavřené do vět a seskupené do odstavců. Ale i když není jejich struktura zvýrazněna, přesto i zde můžeme sledovat rozvíjení tématu.

Odstavec jako problém

Zkusíme si odpovědět na otázku "jak psát odstavce". Odpověď může být poměrně přímočará, i když samozřejmě nikdy ne absolutní14, a rád bych zdůraznil, že uvnitř odstavců se skrývá množství tajemství. Jedno z nejjednodušších doporučení, podle V. Mathesia, říká, že každý odstavec má obsahovat pouze jednu hlavní myšlenku. Řečeno jinak, jde o čistě myšlenkový útvar, který poznáváme podle hlavní myšlenky.

Dělením na odstavce se jedna hlavní myšlenka odlišuje od další a tím vzniká řetězec, v němž je ukryt mechanismus hierarchicky vyššího tématu, které čtenář sleduje. Začátek každého odstavce je proto pro čtenáře signálem nového kroku. Téma je rozvíjeno, ukázala se nová cesta, je nutno poukázat na jinou alternativu apod. Podrobněji to popisuje R. de Beaugrand: "Máme sklon klást hranici mezi odstavce v místech, kde je jistý přechod (nebo i předěl) ve sdělovaném myšlenkovém obsahu. Jinak řečeno, s novým odstavcem čtenář očekává nějaký zřetelný posun funkční povahy: nové téma, jisté vyvrcholení nebo obrat, nové stadium nějakého procesu, přesun centra pozornosti, změnu perspektivy, zdůraznění či vytčení apod." [R. de Beaugrand. Text, Discource, and Process. Norwood : Ablex, 1980. Cit. z ČMEJRKOVÁ , 1999, s. 164]

Když ale autor chybně rozdělí odstavce (myšlenky), čtenář může špatně sledovat řetězec myšlenek. Chybou je například to, když jedno téma bylo roztrženo do dvou odstavců, nebo naopak když jeden odstavec obsahuje témata dvě. Chybou je i to, když rozptýlíme pozornost čtenáře, odvedeme ji k jiné myšlence a nepostaráme se, aby se pozornost vrátila zpět. Následuje ukázka tzv. "nezapojené odbočky":

nezapojená odbočka


Zkusíme se podívat na strukturu odstavců graficky, podobně jako tomu bylo u struktury celého textu. Odstavec může začít tzv. tematickou větou (topic sentence). Uvnitř odstavce se tato věta (hlavní myšlenka) rozvíjí, dokazuje se a vysvětluje. Poté následuje konec odstavce a jeho poslední věta. Poslední věta odstavce je opět v souladu s větou první, což je výhodné, protože čtenář na začátku odstavce objevil příčinu výkladu a ta mu zůstane v mysli (je připomenuta), když odstavec opouští. Tímto způsobem se stavějí lávky, po nichž se mysl bezpečně pohybuje.

navazování mezi odstavci


Uvnitř samotného odstavce lze rozvoj tématu sledovat (a řídit) také. Je to vlastně jen sekvence myšlenek, když ji znázorníme graficky. Autor může velmi dobře vědět a "propočítávat" své kroky, stačí si uvědomit, že tu nějaké kroky jsou. Podobnost mezi strukturními vzorci textu a psaním odstavců přitom není náhodná. V obou případech můžeme sledovat jakousi strukturu (plán výstavby) tématu.

rozvoj tematu uvnitř odstavce
Obr. 3 Rozvoj tématu uvnitř odstavce.

*

Následující část ukazuje na možná rozvíjení tématu uvnitř odstavce, nebo skupiny odstavců, jak je popsal Fr. Daneš [zpracováno podle ČMEJRKOVÁ, 1999]. Připomeňme si ještě význam pojmů "téma" a "réma". Téma (v tomto významu) je skutečnost už známá, východisko výpovědi. Réma je tím, co se teprve o známé skutečnosti říká, je to nová informace, jádro výpovědi.

Tematická posloupnost 1

T1 - R1 ↓ T2 (=R1) - R2 ↓ T3 (= R2) - R3 ↓

Jde o základní elementární typ (návazná tematizace rémat), kdy réma první výpovědi (R1) se stává tématem druhé výpovědi (T2); réma druhé výpovědi (R2) tématem třetí výpovědi(T3) atd. Jde o základní způsob rozvíjení tématu a objevuje se v učebnicových výkladech, při popisu technických postupů, při referování apod.

(1) Tepelné vzduchové hmoty se při pohybu nad pevninou odspodu ochlazují. (2) Toto ochlazování vede ke stále se zmenšujícímu rozdílu teploty v různých výškách. (3) Nazýváme jej teplotní gradient. (4) Tento gradient se v takových případech pohybuje zpravidla v mezích 0,2 - 0,4 °C na 100 m výšky.

Tematická posloupnost 2

   T1 - R1

T1 - R2

T1 - R3
V této tematické posloupnosti zůstává téma totožné (opakuje se) a jen se k němu přiřazují vždy nová rémata. Je to typ s tzv. průběžným tématem - je častý při výkladu, charakterizaci a popisu.

"Tento typ rozvíjení vyžaduje, z hlediska stylistického, jistou vynalézavost ve způsobu uvádění průběžného tématu, neboť je tu nebezpečí jisté stereotypnosti." [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 113]

Existují dva krajní způsoby:

(A) Profesor Eduard Albert byl významnou osobností. V celé Evropě byl pokládán za jednoho z nejvzdělanějších chirurgů a současně byl znám neobyčejnou šíří svých zájmů. Byl přítelem Jaroslava Vrchlického a vedle své vlastní básnické činnosti překládal díla českých básníků do němčiny a a naopak německých básníků do češtiny.

Jak vidět, téma (profesor E.Albert) je zmíněno pouze jednou, ale zůstává tématem - je neustále přítomno v pozadí. V následujícím, druhém způsobu, je téma naopak neustále připomínáno.

(B) William Shakespeare se narodil r. 1546 ve Stratfordu na řece Avoně v měšťanské rodině a učil se v "gramatické škole". R. 1585 přišel Shakespeare do Londýna hledat štěstí. Byl hercem ve skupině lorda admirála a později byl ve skupině komořího hercem a podílníkem. Shakespeare z počátku přepracovával hry od jiných autorů, avšak brzy začal vytvářet vlastní inscenace novel a historických kronik pro divadlo "Glóbus". Činnost Shakespeara jako dramatika trvala od r. 1590 do r. 1612. Zemřel r. 1616.

Časté opakování jména Shakespeare působí poněkud těžkopádně, autor mohl využít pestřejší možnosti "nadaný mladík", "činnost tohoto dramatika", nebo prostě "Jeho činnost". Kdyby nebylo opakování příliš časté, nepůsobilo by obtíže.15

Tematická posloupnost 3

T1 ↓ ↓ ↓ R1 R2 R3

Tento postup je založen na odvozování témat z jednoho, celkového hypertématu. Jde o vysvětlování daného tématu (věci) z různých stran, jde o výklad jednotlivých aspektů. Volba a sled dílčích témat však nejsou náhodné, autor může zvolit různý přístup: chronologický; prostorový - od středu k okrajům, z okrajů do středu; logický sled apod. Na rozdíl od předchozího typu se zde téma znovu neuvádí (neopakuje se).

Celý střed města se podobá hvězdici. Z ústředního náměstí se rozbíhá pět ulic, dvě ulice sevřené ostrým úhlem směrem na sever a tři v poněkud větších rozestupech směrem na jih. Obě dvě severní ulice....

Tematická posloupnost 4 - rámcová

T1 - R1 (= R1´ + R1´´) ↓ T2´ - R2´ ↓ T2´´ - R2´´

Toto je obecnější model pro rozvíjení složitější tematické linie - lze ho charakterizovat jako rozvíjení rozštěpeného rématu. Jeho podstatu tvoří to, že réma (R1) je (skrytě nebo výslovně) dvojnásobné
R1 = R1´ + R1´´ V textu se rozvíjí nejdříve první složka tohoto rématu a po ukončení této první linie se postup vrací k druhé složce vícenásobného rématu (popřípadě k dalším).

Viz např. obsah této kapitoly a jejího okolí ( Hlavní text).


Koherence a koheze

"Pečlivý sloh vyžaduje, aby souvislost vět, které tvoří společný celek vyššího řádu, byla pečlivě promýšlena." [Mathesius, 1966, s. 82]

V odborných textech nalézáme široce rozvětvenou, dokonale propracovanou a plně intelektualizovanou větnou skladbu. Pokud se podíváme blíže na samotné věty a souvětí, objevíme problém problém koherence a koheze.16 Slovo návaznost nebo také spojitost je synonymem pro koherenci, koheze je zase synonymem pro soudržnost. Oba dva termíny však označují návaznost, to, co spojuje (odborný) text a dělá z jeho jednotlivých částí celek.

Autoři se snaží postihnout nejen vztahy mezi myšlenkami (jako je příčina, důvod, podmínka apod.), ale zároveň i sílu těchto vztahů. Věty a souvětí tuto složitost odráží, ale ve formě co možná nejsrozumitelnější pro čtenáře. Ten, kdo text vnímá, sleduje vztahy mezi myšlenkami, ale i vztahy mezi jejich grafickým vyjádřením - osobně jsem tyto "návaznosti" pochopil jako roviny, po nichž se pohybuje mysl čtenáře. Možná se nabízí otázka, zdá skládáme věty, nebo myšlenky, ale ponechal bych tento problém prozatím stranou. Z pragmatického hlediska není odpověď až tak důležitá, protože autor i čtenář to nějak (jakkoliv) zvládne. Dokonce to vypadá to (což se za chvíli pokusím ilustrovat), že autor i čtenář se pohybují na několika rovinách současně, aniž by si to museli uvědomovat nebo jim to působilo zvláštní obtíže. Přecházejí pomocí různých prvků - jinak řečeno, jednou sledují syntaktické vztahy mezi větami (koheze), jindy se orientují podle vztahů sémantických (koherence).

koherence dokumentuZkusme si mysl čtenáře představit jako opici v pralese.17 Pokud se má dostat z místa A do místa B, pak jí musíme nabídnout vhodnou cestu. Myšlenky představují větve, které má opice kolem sebe, s jejich pomocí se pohybuje vpřed. Skoky, které opice udělá, jsou návaznostmi - některé z větví vypadají jako obsahová návaznost, jiné zase jako syntaktická návaznost. Roviny jsou odlišné, ale opici může být jedno, že liána, které zrovna teď drží, není tak tvrdá jako větev, kterou měla před chvílí - hlavní je to, že se s její pomocí dostane dál. Dokud opici nabízíme vhodnou cestu, putuje dále bez (větší) námahy, jakmile ale větve "rozmístíme" příliš daleko od sebe, její plynulý pohyb zastavíme. Normální opice by se možná začala rozhlížet po jiné cestě, ale náš čtenář si uvědomí, že tady v tom textu "něco nehraje".

Všimněme si např. autora v situaci, kdy vyčerpá určitou část tématu a chtěl by přejít k části další a zároveň by to chtěl udělat nenásilně. Nabízí se více možností. Může téma zopakovat a říci, že přichází jeho další část (návaznost opakováním). Může využít nějaký větný člen (třeba spojky "avšak") a s jeho pomocí se "odrazit" k protichůdné vlastnosti probíraného tématu (stylistická návaznost). Může také uvést zajímavý příklad a tím připomenout další, dosud neprobírané vlastnosti tématu (tematická návaznost).18 Alternativních cest bude vždy více a zkušení autoři je podle mého názoru záměrně kombinují - v podstatě jde o kalkulaci, s jejíž pomocí vedou mysl čtenáře k zamýšlenému cíli. Nejlépe se to daří asi tehdy, když čtenář vůbec nic nepozoruje. Vše působí přirozeným, soudržným, ko-he-ren-tním dojmem.19

Rovin může existovat více a F. Daneš uvádí pro odborný text alespoň tyto čtyři:

  • návaznosti tematické
  • návaznosti obsahově-logické
  • návaznosti opakováním
  • návaznosti kompoziční (stylistické, rétorické)
    [ČMEJRKOVÁ , 1999, s. 105n]

O koherenci z tematického hlediska jsme už hovořili výše, a proto se teď budeme věnovat zbývajícím třem rovinám.

Obsahově-logické vztahy

Mezi myšlenkami ve vědomí existují různé vztahy. Některé myšlenky jsou souhlasné, jiné si odporují, některé myšlenky jsou relevantní vzhledem k tématu, jiné nerelevantní či jen velmi málo relevantní. Chcete-li, můžeme tyto vztahy považovat za vlastnosti poznatků, kterými disponujeme, což jsou vlastně argumenty. Specifickou vlastností odborných textů je pak právě silná a promyšlená argumentace. Vztahy mezi poznatky jsou vyjádřeny větami přirozeného jazyka a skrze ně teprve čtenář zpětně objevuje (myšlenkový) svět autora/popisovaného problému.

Dvě souhlasné myšlenky jsou vyjádřeny souvětím slučovacím, dvě protikladné myšlenky souvětím vylučovacím. Máme souvětí souřadná a souvětí podřadná, vztahy příčinné (podmínku/důvod, podmínku, přípustku, účel), máme vztahy časové (předčasné, současné, následné). A pro všechny tyto vztahy a mnohé další máme k dispozici různé jazykové prostředky. Jsou to sice drobnosti, ale mohou hrát důležitou roli při ne/porozumění.

Např. toto je vztah kontrastně-srovnávací:

Byl-li Titus čítankovým vzorem dobrého císaře, jeho nástupce Vespasianus se stal naopak vzorem tyrana.

vztah účelový

...aby převýšil své předchůdce důstojností, dal...

vztah odporovací

Je sice pravda, že neznáme skutečnou teplotu, ale i tak můžeme...

Autor může skutečně velmi jasně rozlišovat jednotlivé vazby a také se rozhodnout, jak je zachytí. Čtenář je pak schopen tyto vazby sledovat - to je jinými slovy ona koherenční rovina obsahově-logických vztahů, ovšem v tomto případě poznávaná skrze formu vět. Pokud se tyto vztahy podaří patřičně vyjádřit, čtenář by neměl mít větší potíže myšlenky sledovat. Pokud se to ale nepodaří, "obyčejný" čtenář může ztratit nit výkladu. Protože nezná všechny skoky, které mysl autora provádí, nemohl (nebo nechce) je následovat, čímž dochází k nepochopení, kterým se tok textu přerušuje.20

Navazování opakováním

Toto je také jen další způsob, jak udržovat a napojovat linii výkladu. Opakování zvýrazňuje některé prvky (témata), které autor považuje za důležité, a pro čtenáře se tím tyto prvky dostávají do popředí - jsou připomenuty a s nimi i jejich vazby na okolí (části tématu). Opakování je proto velmi užitečné, neplatí ale, že text musí být neustále a za všech okolností obměňován. Není-li opakování příliš časté, stylistika v něm nespatřuje nic špatného. Autoři se mohou nežádoucí stereotypnosti vyhnout tím, že pozměňují tvary pojmenované skutečnosti (Čechy - Země česká - České království), lze také využít synonym (pracovník - zaměstnanec) a lze na předmět odkazovat i pomocí zájmen a číslovek (ten, ta, to, prvý, druhý aj.). Odkazují na předmět pomocí různých prostředků.
"V každém případě [však]... platí, že opakující se zmínění (pojmenování) nějakého předmětu řeči výrazně slouží koherenci textu." [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 109]

Návaznosti stylistické

Toto je poslední druh koherenčních vztahů, na něž si zde dovolím upozornit. Není tak průhledný jako předchozí, ale podle mého názoru je o to více zajímavější.

Když autoři píší text, stojí v pozadí nějaký motiv (cíl, záměr), který si autoři mohou, ale nemusí uvědomovat - chtějí například čtenáře přesvědčit, pobavit nebo třeba jen povzbudit. Tomuto cíli pak přizpůsobí volbu jazykových prostředků, formu textu i jeho uspořádání - je možné rozlišovat celou hierarchii funkcí (prostředků), jak je výsledku dosaženo. Lingvistika hovoří o mikrofunkcích.

Polovodiče jako zvláštní skupina pevných látek jsou stále velmi aktuální jak z hlediska využívání jejich technických možností, tak z hlediska poznávání stavby hmoty. Nejdůležitějším ze všech polovodičových materiálů se jeví křemík, který jako elementární polovodič se vyznačuje řadou optimálních vlastností umožňujících realizace různých součástek a který ve formě monolitických integrovaných obvodů staví elektroniku na nový, širší základ.

Nejdůležitější vlastností je na jedné straně možnost.., na druhé straně ...

"V rámci [...] "makrofunkcí" nalézáme pak řadu kompozičních funkcí o něco nižší úrovně, z nichž některé se mohou objevit i několikrát, na různých místech textu. Jde například o takovéto funkce: stanovení cíle práce, vysvětlení a zdůvodnění zvoleného přístupu, definování dané problémové oblasti, užší vymezení.... Tyto funkce mohou být spojeny s delšími nebo kratšími úseky textu, s odstavcem nebo několika odstavci apod." [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 149]

"Mikrofunkce" bývají nazývány také jako funkce kompoziční či "rétorické", "obsahové", stylistické". Jejich dosah je lokální a působí uvnitř odstavců. Záměr autora je v nich reprezentován určitým jazykovým útvarem a tento jazykový útvar vlastně představuje samotnou funkci. Autor do něj například vložil funkci "definuj".

Všechny mikrofunkce proto můžeme chápat jako operace, které mají svůj stanovený cíl a smysl. Chceme-li zjistit záměr (ať už vlastní nebo záměr autora čteného textu), potřebujeme si odpovědět na otázku "Proč" ("Proč je napsána tato část textu?"). Můžeme se ptát i dále, například: "Proč se nejdříve autor pokouší definovat a potom uvádí příklady?" Odpověď na tuto a mnoho dalších otázek je pak důležitá pro samotného autora, ale i pro čtenáře, protože ti dokáží sledovat záměr autora a tím vlastně sledují text tak trochu "pohledem autora". Když autor ví, co chce říci, použije smysluplnou funkci a čtenář ji (pravděpodobně) bude schopen pochopit ve stejných intencích. Když ale autor neví (nebo si neuvědomuje), pak se může stát, že jednou použije vhodnou a jindy zas nevhodnou stylistickou funkci.21

Nebezpečné stylistické funkce

To, že čtenář dokáže sledovat autorův záměr a podle něj sledovat i průběh textu, je pro autora zároveň nebezpečné. Je postaven do pozice zkoumaného předmětu, protože čtenář může neustále analyzovat autorův záměr a tímto postupem se o autorovi dozvědět "zajímavé" věci . Může například dospět k závětu, že " smyslem této části je zamlžování", " tady se autor vytahuje", " tady se zase schovává" a tady"nemluví k věci" apod. I to vše jsou funkce, které autor (třeba nevědomky) do textu vložil a čtenář je tam vidí.

Určitým vodítkem pro identifikaci mohou být dvě skupiny stylistických funkcí, které uvádí Fr. Daneš [ČMEJRKOVÁ ,1999, s. 199]. Jsou to funkce v odborných textech řídké, což samo o sobě napovídá o jejich užitečnosti uvnitř odborných textů; vyjadřují subjektivní zájmy a citově-hodnotící soudy a pro tuto svou emocionalitu a subjektivnost mohou být vnímány nepříznivě.

preferenční stylistické funkce - autor vyjadřuje svůj zájem, svou (ne)připravenost, (ne)ochotu něco udělat, anebo sděluje, že něco pokládá za žádoucí, za žádoucí apod.

V následující kapitole bych velmi rád pověděl něco o...
Postupovat dále uvedeným způsobem se mi nejeví příliš žádoucí.

evaluativní stylistické funkce - autor vyjadřuje své hodnocení něčeho z hlediska etického (říká, že to a to pokládá/nepokládá za správné, rozumné, náležité, za něco, co by se slušelo; že by bylo štěstí, kdyby...; něco by se nemělo dělat apod.)

Můžeme jen litovat, že onen slibný výzkum nemohl být včas dokončen.

- anebo autor vyjadřuje své hodnocení z hlediska emocionálního, dává výraz různým stupňům své libosti, resp. nelibosti (že ho něco uspokojuje, mrzí, čeho lituje, z čeho má radost).

Je nemile překvapující, že tyto významné nové poznatky nebyly dosud uvedeny do praxe.

Uvedené dvě skupiny funkcí se mohou projevit různým způsobem a nejsou nutně jediné. To, co stojí v pozadí, je spíše (nevhodný) záměr autora a ten se teprve manifestuje použitím nevhodné funkce. Řešení přitom není snadné. Autor musí sám sebe neustále zkoumat jak při vlastním psaní, tak zároveň při korekturách a být sám sobě nemilosrdným čtenářem. Když se zaměří na analýzu motivů a může s jistým usilím identifikovat nevhodné stylistické funkce (ale i obráceně, skrze tyto stylistické funkce objevit nevhodný záměr). Potom už je relativně snadné rozhodnout, jestli zjištěný komunikační záměr je vhodný pro výstavbu určité části odborného textu, nebo by měl být modifikován, popř. odstraněn.22


Povzdechnutí na závěr

To, co bylo popsáno na předchozích stranách, představuje pouze menší část proměnných, s nimiž lze v odborných textech setkat a s nimiž lze při tvorbě odborného textu počítat. Tato oblast je velmi široká a nezohlednili jsme například vůbec argumentaci, sílu jazyka či rétoriku (psychologii čtenáře) a už vůbec ne to, na čem bazírují někteří "vědci" - tedy formální úpravu. Bylo zde uvedeno "pouze" několik důležitých prvků celkové mozaiky odborného textu, např. koheze a koherence, možnosti, jak řídit pohyb mysli čtenáře, nebo varování před nevhodnými stylistickými funkcemi - ale samozřejmě by se toho dalo nalézt více a je to i velmi žádoucí. Je to oblast nesmírně rozsáhlá a těchto znalostí nemusíme nutně používat při vlastním psaní - je užitečná i pro rychlejší porozumění textu či z hlediska obsahové analýzy dokumentu - i když musíme dodat, že tady nejde ani tak o analýzu z knihovnického, ale z toho zpravodajského hlediska (kdo, co, jak, proč, s jakým efektem sděluje). Stále se však jedná pouze o několik drobností, které jsou součástí složitější reality (která se navíc neustále proměňuje - v závislosti na tom, jak se mění očekávání čtenářů). Podle mého názoru je však možné proměnné čtivosti odborných textů pochopit a manipulovat s nimi podle vlastního záměru, což je na jednu dobrá, na druhou stranu špatná zpráva, asi v přímé úměře k tomu, kdo a s jakým cílem těchto poznatků používá. Ale to už se blížíme k moralizování, což nebylo cílem tohoto příspěvku. Chtěl jsem jen představit některé z vlastností odborných textů a poukázat na to, že mezi nimi mohou existovat vztahy. Tyto proměnné a vztahy můžeme sledovat, a pokud to děláme vědomě, rovná se to promýšlení textu - ať už v pozici jeho čtenáře, nebo jeho autora.


Použitá literatura:

ARISTOTELÉS Poetika 1.vyd. Přel. R. Kassel. Praha : Svoboda, 1996. ISBN 80-205-0295-5.

BEČKA, J.V. Technika slohu. Praha : Bursík & Kohout, 1938.

BOLINGER, D. Jazyk, nabitá zbraň : Třikrát vědomé i nevědomé klamy pronášené lidským hlasem. Vesmír [online].2002, č. 2, [cit. 2003-12-4]. Dostupný z: <http://vesmir.cz/02_2002/105.htm>.

ČAPEK, K. Marsyas čili na okraj literatury. Praha : Československý spisovatel, 1984. Dvanáctero figur zápasu perem čili Příručka písemné polemiky.

CICERO, M.T. O řečníku. Praha: Bohuslav Hendrich, 1940.

ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.;SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha : Leda, 1999. ISBN 80-85927-69-1.

DANEŠ, F. aj. Kapitoly z praktické stylistiky. Praha : Novinářský studijní ústav, 1955.

DREHER, M.J.; SINGER, H. Friendly texts and text-friendly teachers. Theory into Practice. 1989, vol. 28, no. 2, s. 98-104. ISSN 00405841.

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. ISBN 80-7198-173-7.

FEYNMAN, R.; LEIGHTON, R. To snad nemyslíte vážně! Praha : Mladá Fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.

HYHLÍKOVÁ, V. Informační analýza dokumentů. Praha : UVTEI, 1984.

CHÝLA, R. Model odborného textu z hlediska optimálního působení na čtenáře : (Jak napsat odborný text s pomocí argumentace, stylizace a vhodné grafické úpravy). Praha, 2003. 126 s., 41 s. příl. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví 2003. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Vladimír Smetáček.

JANOŠ, J. Využití výsledků teorie aktuálního členění výpovědi při analýze odborných textů v informačních systémech. Československá informatika. 1977, roč. 19, č. 12, s. 339-345.

KRAUS, J. Rétorika v evropské kultuře. 2. přep. vyd. Praha : Academia, 1998. ISBN 80-200-0659-1.

MATHESIUS, V. Řeč a sloh. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966.

MINÁŘOVÁ, E. Základy stylistiky češtiny. Brno : Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 1996. ISBN 80-210-1436-9.

MISTRÍK, J. Rýchle čítanie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1979.

MISTRÍK, J. Štylistika. 1.vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1985.

MISTRÍK, J. Rétorika. 3.vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1987.

MISTRÍK, J. Variácie reči. Bratislava, Smena, 1988.

NEBESKÁ, I. Relevance jako hlavní princip komunikace. SaS. 1991, roč. 52, s. 74-76.

NEBESKÁ, I. Úvod do psycholingvistiky. Jinočany : H & H, 1992. ISBN 80-85467-75-5.

PAPÍK, R. Využití metody rychlého čtení v odborné přípravě informačních pracovníků a uživatelů VTEI. Praha, 1990. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katedra vědeckých informací a knihovnictví 1990. Vedoucí diplomové práce Lidmila Vášová.

POE, E.A. Filosofie básnické skladby. In J.Zábrana (ed.). Jak se dělá báseň. Praha : Československý spisovatel, 1970, s. 11-31.

PRAVIDLA ČESKÉHO PRAVOPISU. 1.vyd. Praha : Academia, 1993. ISBN 80-2000-0475-0.

QUINTILIANUS, M.F. Základy rétoriky.1.vyd. Přel. V. Bahník. Praha : Odeon, 1985.

SMETÁČEK, V.; KöNIGOVÁ, M. Vnímání odborného textu : Experiment. Československá informatika, 1977, roč. 19, č. 2, s. 40-46.

SMETÁČEK, V. Čtivost textů pro děti. Praha : Albatros, 1973.

SOCHROVÁ, M. Český jazyk v kostce. 1.vyd. Praha : Fragment, 1996. ISBN 80-72000-041-1.

STRUNK, W. The elements of style. [online] B.m.:Bartleby.com, 1999 [cit. 2003-12-9]. Dostupný z: <http://www.bartleby.com/141/strunk.html> .

ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. 1.vyd. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0755-5.

TITSCHER, S. et al. Methods of text and discourse analysis. Londos : SAGE, 2000. ISBN 0-7619-6482-7.

WHITE, R.; ARNDT, V. Process writing. London : Longman, 1991. ISBN 0-582-02444-7.



Poznámky

1Odborné texty zde chápu čistě pragmaticky. Jejich primárním cílem je zachytit a komunikovat poznatky. Definici čtivosti/působivosti ale budeme hledat obtížněji. Čtenáři jsou různí a mají různá očekávání, pohybujeme se proto na relativní půdě hodnotících soudů.

2Bylo vymyšleno poměrně velké množství vzorců čtivosti, což jsou vlastně jakési (komplikovanější) matematické formule, které počítají znaky textu a na základě jejich poměru se snaží určit jak moc/málo je text čtivý. Mnoho lidí se na podobné pokusy dívá s opovržením, když ale pomyslíme na záplavu textů uvnitř informačních systémů, pak přece jen najdeme důvody, proč používat tyto (někdy primitivní, někdy více sofistikovavané) nástroje. Umožňují měřit texty (a přeneseně jejich kvalitu) a je to jistý prostředek pro boj s informační explozí.

3To je asi v tom lepší případě, v tom horším jsou to jen nějaké poznatky či jen touha/nutnost publikovat - "Publish, or perish".

4"Ustav si slovo či dvě, bys našel klíčové body, které budou bezpečnou uzdou celé kompozici." [Lu Chi, citát čínského spisovatele, který žil před 2000 lety, převzat z White&Arndt, 1991, s. 44]

6"Vytvoř si výzkumný prostor", CARS a IMRAD zpracovány podle [ČMEJRKOVÁ, 1999, s. 89-90].

7Nalezneme je v "pokynech pro autory" nebo v různých návodech "guidelines"

8Toto je termín používaný sociální lingvistikou pro společenství odborníků určitého oboru. Někteří z nich vystupují v roli soudců a stanovují rétorické normy dané komunity a také je (svobodně) porušují. Noví členové (vědci) této diskurzní komunity se však "pravidla" odvážují porušit jen výjimečně.

9Je to však výjimka, která pravděpodobně nic nezmění na očekáváních čtenářů do budoucna (nezmění normy).

10Rétorické figury organizují sdělení novým, výrazným způsobem, ale přitom nemění jeho věcný obsah - zdůrazňují jinak to, co už je ve sdělení obsaženo. Více viz CHÝLA, 2003, Příloha J Příklady slovních figur

11Tzv. tropy (řečnické ozdoby) jsou prostředkem, který pracuje přímo se slovy a velmi výrazně mění obsah sdělení. Ve středu pozornosti neleží věcné sdělení, ale jeho asociace (např. pršelo listí). Více viz CHÝLA, 2003, Příloha I Tropy

12Srovnejte také model CARS - součást schématu IMRAD

13Orientačním prvkům se zde budeme věnovat v omezené míře - opomineme např. metatext, odkazy, zvýrazňování ad., což jsou všechno velmi užitečné způsoby, jak signalizovat vazby či významnost sdělení.

14U nás se touto problematikou zabýval jako první Vilém Mathesius (1966) a po něm František Daneš (Např. DANEŠ. F. Typy tematických posloupností v textu. Slovo a slovesnost. 1968, 29, č. 2, s. 125-141.); v anglosaských zemích přitom existuje obsáhlá literatura jen k tomuto problému - např. databáze ERIC obsahuje v únoru 2003 146 dokumentů s hlavním deskriptorem Paragraph composition, 190 dokumentů s hlavním deskriptorem Paragraphs. V srpnu 2006, po sloučení obou deskriptorů, to je 318 dokumentů. To samo o sobě staví toto tvrzení do zvláštního světla - odpověď na otázku "jak psát odstavce" není nutně přímočará, ani jednoduchá.

15Opakování je dokonce jedním z důležitých prvků soudržnosti textu a není pravda, že opakování je třeba se za všech okolností vyhnout, viz dále.

16Dále v textu se setkáme s dvěma termíny: koherence a koheze. Oba dva označují soudržnost, avšak koherence je používána pro "myšlenkovou" soudržnost, zatímco koheze značí "soudržnost" dosaženou syntakticky - tj. pomocí gramatických jevů, nikoliv návaznost pomocí sémantických kategorií.

17Rozdíl je v tom, že chceme její pohyb řídit/ovlivňovat.

18viz grafické znázornění tematických návazností a také oddíl věnovaný psaní odstavců.

19Ale pokud čtenář spojovací prvky hledá, tak ho samozřejmě nemůžeme vést. Vystoupil ze své role. Nemáme zde prostor, abychom se tomuto tématu věnovali podrobněji, ale rád bych alespoň upozornil na jednu přímočarou radu Viléma Mathesia, která zní: "Není dobrý sloh, který se špatně čte nahlas." [Mathesius, 1966 , s. 71]

Prostý mluvčí dbá při hovoru složitých pravidel jazykových, jimž lingvistika stěží přichází na kloub. Následuje pravidla, kterých si možná ani není vědom, ale přesto jsou správná. Při hlasitém čtení proto lze objevit spoustu chyb: např. nevhodná sousedství slov ("se seriál"), podivně překroucený slovní pořádek, nelogické vsuvky, odbočky apod. Navíc je hlasité čtení také kontrolou myšlenek textu. Zatímco určité skoky se autorovi mohou zdát logické, při hlasitém čtení najednou objeví, že z pohledu posluchače vypadá text odlišně. Tím, že si autor čte text hlasitě, tím se autor poslouchá a zároveň opravuje.

20"Zachyť skutečné vztahy mezi myšlenkami!" Takové bylo zvolání W. E. Strunka na začátku 20. století. Mohu-li tak přeložit jeho větu: "Represent the real relations of thought!" [Strunk, 1999]. Přesnější by bylo: "Zachyť skutečné vztahy myšlení!"

21Pro odborný styl jsou časté např. stylistické funkce: podání věcné informace, uvození tématu, definice, autorovo tvrzení, kritický přístup, pochybnosti a nejistoty, pozorování, vysvětlování, vyvozování.

22Např. místo toho, aby autor dokazoval, "jak velký má přehled", měl by raději ukázat, "které práce jsou k danému tématu nejdůležitější a proč". Myslím, že podle vlastního záměru, může každý autor odborného textu velmi dobře poznat, která část textu je "infikována" a měla by být odstraněna. Problémy jsou zřejmě jen tři: 1. autor je k sobě neupřímný, 2. názory autora a čtenáře na vhodnost funkce se rozcházejí, 3. čtenář mylně interpretuje text/autor nevhodně stylizuje text. Se čtenářem nic neuděláme, ale ostatní body ovlivnit můžeme, i když je to obtížné.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 7)
CHÝLA, Roman. Publish, or perish?. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 9 [cit. 2024-11-21]. urn:nbn:cz:ik-12235. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12235

automaticky generované reklamy

Jsou zde 9 komentáře

hmm, tak si vlozim vlastni komentar ;-)
Soude podle reakci posluchacu prednasky a take podle toho, co jsem mel moznost sledovat, zda se, ze tema oslovilo pomerne dost lidi. I kdyz je clanek dost obtizny a nevim, kolik z vas ho docetlo cely, prece jen to asi nemusi byt komplikovane placani o hloupostech.
Ale nepisi kvuli tomu. Je zde nekolik novinek. Pro studenty FF UK by plny text diplomky, na jejimz zaklade bylo vse zpracovano, mel byt k dispozici v internim systemu UK (jestli jeho testovani probehne a probehne uspesne). Je i mozne, ze text v nejake podobe vyjde jako elektronicka kniha - to budu vedet, az skutecne vyjde, takze at me prosim nikdo nebere za slovo (ale uz se neco deje). Takze jestli ano, tak fajn, jestli ne, tak ten text chci zverejnit na webu. Mel jsem pocit, ze muze byt uzitecny.

Ahoj Romane,
to máš pravdu, já na ten článek budu pořád vzpomínat. Vedle výletu na Oheb (ze kterého už jsem se nevrátil) :) to byla nejlepší část celé Seče ;-)

Ahoj Honzo,
ten výlet se opravdu vydařil. Ty si ze sebe budeš dělat srandičky snad i na smrtelném loži - ať už dubovém, smrkovém či jiném ;-)

Zdravíčko,
ano, velice povedený výlet! Někdy si to musíme zopakovat :-)
Navrhoval jsem Lindě, že bych si třeba vyhodil druhé koleno během konference Bobcatsss a udělal takovou živou performanci (tentokrát třeba i s vrtulníkem - na ten kopec v Jinonicích by se stejně jinak nedostali), třeba bych přepínal slajdy kapačkou a tak podobně... ale nevím, jestli by se to uchytilo ;-)
No nic, už dám raději pokoj... kdyžtak mi pak mejlem vysvětlíš, jak psát odborné komentáře, abych tady nerušil :)

Jestli tady budeš ještě chvíli pohoršovat seriózní čtenářstvo, tak vystavím to video, kde hraješ skřeta a vyhodíš si přitom koleno ;)

Děti moje, jestli tady na sebe budete ještě chvíli žalovat, budu muset všem slušným čtenářům prozradit, jaxte utíkali v noci oknem nalívat se mlíčkama do kafe. A to byste přece nechtěli..;o)))

Kráásný počteníčko - v pravdě povedený textík. A pak ta diskuse v podolku! Doufám, že dalších mozek prokrvujících výletů bylo mnoho (o mlíčkách nemluvě). Hodně štěstí vám přeju z budoucnosti :)

Kráásný počteníčko - v pravdě povedený textík. A pak ta diskuse v podolku! Doufám, že dalších mozek prokrvujících výletů bylo mnoho (o mlíčkách nemluvě). Hodně štěstí vám přeju z budoucnosti :)