Tara Brabazon je profesorkou cultural studies na univerzitě v australském Flinders. Její výzkumný záběr pokrývá témata od mediální gramotnosti přes vzdělávání doktorandů až po kritická studia populární kultury. V rámci konference ECIL přednesla svou vizi o roli knihoven a knihovníků v současné společnosti a kultuře „selfish selfies“.

Tara Brabazon na konferenci ECIL 2016 (zdroj: Elham Abdi)

Paní profesorko, Vaše přednáška se dotkla mnoha témat, která jsou v některých ohledech velice politická. Kdo Vás ve výzkumu inspiruje?

Čerpám hodně z autorů, kteří více či méně navazují na Marxe. Nejvíce mě ovlivnili Neil Postman, raný Michel Foucault a pak také Louis Althusser a jeho chápání moci a mocenských vztahů. Jsem prostě fanouškem velkého státu, regulací, občanské příslušnosti.

Říkáte, že největším problémem dneška není terorismus, ale neznalost. Co tím myslíte? Můžeme přece objektivně říct, že se teroristické útoky dějí.

Ano, terorismus byl ale problémem vždycky. To, co tvrdím já, je, že neznalost terorismus zapřičiňuje. Všechno záleží na tom, kde si stanovíte začátek jeho historie. Pokud si ji stanovíte na 11. září 2001, dostanete velice konkrétně definovaný narativ terorismu, který je momentálně majoritně sdílený. Osobně si myslím, že se jedenácté září stalo kvůli neznalosti na straně americké politiky obecně. Jestli se nám podaří vyřešit neznalost, dokážeme pak vyřešit i xenofobii, rasismus, diskriminaci i nespravedlnost. Ten důvod pro terorismus pak prostě zmizí.

Chápu, vysoká míra paniky spojena s terorismem je zapřičiněna nedostatkem informací nebo jejich dezinterpretacemi. Jak to můžeme řešit?

Musíme jednoduše přistupovat ke každé lidské bytosti se slušností a čestností. Teď se děje to, že se v rámci naší kultury vyskytují celé skupiny lidí, se kterými je jednáno jako s jakýmisi podlidmi. A když někomu přiřadíte tento status, můžete si s ním pak v podstatě dělat cokoliv. Strčit je do uprchlického tábora, zabraňovat jim ve svobodném pohybu a chovat se k nim jako ke zvířatům. To, co musíme udělat, je přiřadit těmto lidem stejná práva, jako máme my.

Ale skrze co, skrze jakou instituci lze tento přístup lidi naučit?

Samozřejmě školy, univerzity, ale také veřejné knihovny. Veřejná knihovna je neuvěřitelně důležitá a mocná organizace, která, zjednodušeně řečeno, umožňuje každému občanovi učit se na každodenní bázi. Síť veřejných knihoven je tedy dnes velice důležitou součástí společnosti.

Ano, Česká republika má snad nejhustší síť knihoven na světě …

… a to ji činí velice mocnou.

Why I was so excited abt #ecil2016 @tarabrabazon pic.twitter.com/ZAAjD8pZDX

— Merinda Kaye Hensley (@mhensle1) 10. října 2016

Dobře. V souvislosti s tím mluvíte o tzv. 3D modelu. Co je to?

Podle mě existují momentálně tři kulturní fenomény, které transformují knihovní profesi. Digitalizace, deteritorializace a disintermediace. Hrůzu nahánějící slova, ale není to žádná věda. Digitalizace je jednoduše o užívání informací v online sféře, deteritorializace je o tzv. post-geografii, kdy se myšlenky mohou přesouvat za svou lokální existenci a zkušenost, a disintermediace je kolaps vrstev mezi producenty a konzumenty. Jinými slovy, nepotřebujeme už nadále souhlas nebo spíše potvrzení, abychom mohli s kýmkoliv mluvit, ale můžeme k nim mluvit přímo skrze technologie.

A teď mluvíte o knihovnících?

To se týká každého, ale ta skvělá věc na knihovnících je, že mají určitou expertízu v práci s informacemi a mohou tedy působit pozitivně. Proto bychom měli užívat tento 3D model jak v knihovnické profesi, tak v dalších profesích týkajících se informačního vzdělávání, může to pak mít velice transformativní účinek pro občanskou společnost.

V Austrálii s tímto modelem pracujete? Užíváte ho?

Přála bych si to, ale vlastně jsem ho teprve vytvořila a tady na konferenci jsem ho poprvé prezentovala světu, s tímto konceptem to byl první krok. Musím pak zjistit od kolegů, zda je funkční, a jestli ano, bylo by dobré ho více rozšířit, protože skrze něj se můžeme opravdu posunout.

Připadá mi, že to hodně mění roli knihovny ve společnosti. V České republice třeba nedávno proběhla diskuze o politické neutralitě knihoven. Tento model, zdá se mi, zapojuje knihovny do jakési politické agendy.

Naprosto. Ona vůbec představa, že informace nebo vědění stojí jaksi vedle politiky, je hloupá. Vědění i informace jsou vždy v nějakém kontextu a příliš často se stává, že informace slouží těm mocným. Mně jde o to tu situaci změnit, obrátit ji.

Prostřednictvím knihoven.

Přesně tak.

Chcete ještě něco vzkázat čtenářům?

Chtěla bych říct, že umět se učit, umět učit a téma vzdělávání obecně znamená dnes všechno. Nikdy se nesmíte přestat učit. Každý den si musíte uvědomovat, že lidé musejí mít svá práva, stejně jako musejí dýchat, a od těchto lidí se pak zase můžeme učit my. Ano, probíhá tu revoluce v různých platformách, které se nacházejí všude kolem nás, máme více informací, než jsme kdy měli, a přesto nebyla neznalost a xenofobie nikdy tak ničivá a demoralizující jako dnes. Nezáleží tedy na možnosti mít informace, ale na přístupu k nim a způsobu, jak je užíváme. A knihovníci jsou v tomto ohledu gatekeepers k informacím vysoké kvality. Tohle je největší výzva knihoven: zajistit občanům informace té nejvyšší kvality.