V sobotu 18. února 2017 se v prostorách filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konal další ročník konference New Media Inspiration, tentokrát s podtitulem „Život po Facebooku“. Akci jako obvykle organizovala Studia Nových Médií a Tuesday Business Network s přispěním FF UK, společnosti LMC, mediální podporou serveru Lupa.cz, iList.cz či Markething.cz a dalších partnerů.

Vlevo: registrace na konferenci; vpravo: Petr Koubský a Ján Simkanič

Propaganda a argumentační klamy

Key-note přednášku New Media Inspiration 2017 si připravil neuropatolog, spisovatel a publicista František Koukolík, který se věnoval propagandě, argumentačním klamům a falešné nezávislosti médií. Velmi zajímavá byla zejména část věnovaná zmiňovaným argumentačním klamům, ve které hovořil, jak takové argumentační klamy identifikovat a jak se jim bránit.

Mezi ty nejčastější patří například „falešné dilema“, které vyvolává dojem, že existují jen dvě varianty, i když možností je ve skutečnosti celá řada – například v  diskusi na téma uprchlíků se střídají výkřiky „přijmout všechny“ nebo „nepřijmout nikoho“; v otázce zbraní v USA zase např. „zakázat všechny“ nebo „nedělat nic“.

Dalším oblíbeným klamem je tzv. „šikmá plocha“, kdy „pseudo-agumentátor“ vezme nějaký návrh nebo rozhodnutí a následně tento návrh dotáhne do imaginárního „extrému“, aby ho zpochybnil. Například že když dnes politici zakážou kouření v hospodách, příště to bude alkohol a nakonec i tučná jídla. Nebo že zákaz poloautomatů v USA povede k zákazu všech střelných zbraní a nakonec „nám“ zakáží i nože.

Vlevo: František Koukolík; vpravo: návštěvníci konference

Velmi oblíbený je také „úhybný manévr“ či „falešná stopa“, kdy se dotyčný jednoduše snaží odvést pozornost, často k tématu, které s původní diskusí nijak nesouvisí. A tak se třeba diskuse o EET najednou stočí k dopravě, protože když vláda nedokáže za x let postavit dálnici, jak by mohla např. vybírat daně.

Zejména internetu je také mimořádně častý tzv. útok „ad hominem“, neboli „útok na člověka“, kdy dotyčný nijak nepolemizuje se samotným názorem, ale útočí přímo na svého protivníka – tedy že jeho názor neplatí nebo nemá žádnou cenu, protože je dotyčný „vesničan“, komunista, koktá, nemá vysokou školu atd.

Zmínku si v neposlední řadě zaslouží i tzv. „podsunutý argument“ neboli „straw-man“ (v překladu „slaměný panák“). Jeho podstatou je vymyslet si nějaký imaginární (a ideálně velmi hloupý) argument protistrany, a následně ho vítězoslavně vyvrátit, aniž by o něm někdo konkrétně mluvil. Je to v podstatě drobná variace „falešné stopy“ a dá se to opsat poměrně známým rčením „vložit někomu něco do úst“.

Jak pan Koukolík zmínil, „jednoduchá lež vždy porazí složitou pravdu“. Proto jsou lži, propaganda i argumentační klamy tak úspěšné. Dotyčný, ať už politik, novinář, nebo běžný diskutující, může mít svůj názor podepřený mnoha zdroji a popsat ho v pěti odstavcích, ale „pseudo-argumentátorovi“ stačí jen nějaké banální, ale dobře srozumitelné heslo, a to většinou stačí k ukončení jakékoliv smysluplné diskuse.

Vlevo: František Koukolík odpovídá na otázky; vpravo: coffee break

Facebook vs. média

Po krátkém coffee breaku vystoupil novinář a politický komentátor Jindřich Šídlo, který pohovořil o tom, jak se změnila média „po Facebooku“. Zmínil, že zatímco v roce 1998 se denně prodalo 1,5 milionů novin a na FB bylo u nás cca 150 tisíc uživatelů, dnes jsou zde více než 4 miliony uživatelů a novin se prodává polovina.

Poměrně klíčový byl v tomto směru rok 2008, kdy došlo jednak k boomu Facebooku, a jednak probíhala ekonomická krize, která zasáhla i tradiční média. A zatímco v tradičních médiích docházelo ke snižování stavů a ztrátám, média na Facebooku byla zdarma a byla přístupná na jedno kliknutí.

V návaznosti na pana Koukolíka také v krátkosti zmínil „fake news“ a konspirační teorie – například že „červené karty“ při protestech proti prezidentu Zemanovi v roce 2014 platila americká ambasáda, což tehdy šířil zejména proruský dezinformační web Aeronet (vyvrácení zde). A bude hůř – podle agentury Pew už totiž necelá polovina dospělé populaci získává zprávy z Facebooku, což vzhledem k obecné nespolehlivosti FB není ideální. Klíčovým řešením je mediální výchova na školách – v co největším rozsahu a co nejdříve.

Vlevo: Jindřich Šídlo; vpravo: série otázek a odpovědí

Falešné zprávy na internetu

Jako další vystoupil redaktor webu Technet Pavel Kasík, který pokračoval v tématu falešných zpráv na internetu. Hned na úvod uvedl, že hádat se na internetu nemá smysl - ale že se i tak sám hádá. Jako příklad asi největší diskuse své kariéry uvedl hádanku z roku 2008, jestli letadlo vzlétne při startu na běžícím pásu, za což dostal (zejména v diskusi čítající více než 4.000 příspěvků) od čtenářů poměrně velkou „sodu“.

Od kontroverzní hádanky se pan Kasík dostal k tématu hoaxů a „fake news“, neboli nepravdivých zpráv. Analýza serveru Buzzfeed před časem odhalila, že 20 nejsdílenějších fake zpráv na sociálních sítích mělo v závěru amerických prezidentských voleb větší engagement (počet lajků, sdílení a komenářů) než 20 nejsdílenějších zpráv tradičních médií. Řádově miliony Američanů si tak mohly přečíst o tom, že Hillary Clinton prodávala zbraně ISIS nebo že Papež podpořil Donalda Trumpa, ačkoliv to byly vždy jen výmysly.

Jen pro zajímavost, jedním z nejaktivnějších tvůrců předvolebních fake news byl jistý Jestin Coler, který měl v době největšího zájmu o falešné zprávy 25 „autorů“ a vydělával řádově desítky tisíc dolarů měsíčně.

Na pomezí mezi pravdivými zprávami a „fake news“ pak existuje určitá „šedá zóna“, do které můžeme zahrnout např. špatně ověřené zprávy, parodii a satiru, tzv. „click-bait“ (lákavé a často manipulativní titulky typu „Neuvěříte, co se stalo“) atd. Zvláštní zmínku si zaslouží i aprílové články (např. „Tajný kód pro přechod na zelenou“ či „Betaverze karotenu“), kterým tu a tam někdo uvěří – což je téma, které je nám poměrně blízké, jen s tím rozdílem, že místo článků aprílových máme články silvestrovské.

Zajímavým typem jsou i „falešné falešné zprávy“, kdy lidé např. reálné informace označují za falešné. Tak či tak, nejlépe ze všeho se šíří negativní emoce – a to zejména, když existují dvě strany, jako např. republikáni a demokrati, „sluníčkáři“ a „náckové“, „kavárna“ a „vesnice“ atd. Ideální jsou také zprávy, které podporují naše stereotypy – např. falešná zpráva „Romové založili novou stranu, utekl jim pokladník“ se sdílí dodnes.

Vlevo: Pavel Kasík; vpravo: ukázka z diskuse u hádanky s letadlem

Falešné zprávy, hoaxy, clickbait

Na téma falešných zpráv navázala také Lenka Leitnerová, která na konferenci zastupovala vládní mediální projekt Hate Free Culture (projekt Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády České republiky), který se mimo jiné věnuje i vyvracení hoaxů (zaměřených především proti menšinám).

Co se týče důvodů, proč hoaxy lidé záměrně vytvářejí a šíří, někdy je v tom snaha o větší moc a vliv (čtenáři tak získají pocit, že dotyčný ví něco „víc“, protože „tohle vám média neřeknou“), jindy jde o obyčejné šíření nenávisti (např. vůči neoblíbenému politikovi či skupině obyvatel), často jde o zisk (zejména z reklamy).

Stejně tak různorodé jsou i důvody, proč lidé hoaxům věří; nicméně nejčastějším důvodem je utvrzení vlastního názoru. Tak či tak, hoaxy muže tvořit v podstatě kdokoliv a stejně tak je můžeme i v podstatě kdekoliv potkat – na dezinformačních webech, na sociálních sítích, v médiích, ale i offline (letáky atd.).

Co se týče možné obrany, nejvíce nám pomůže tradiční selský rozum, kritické myšlení, a obecný přístup „důvěřuj, ale prověřuj“ – například ve formě ověřování zdrojů či „googlování“ obrázků, jestli se nejedná o fotomontáž. To by samozřejmě měli dělat i novináři, protože není výjimkou, že se nějaký „hoax“ dostane i do médií – což v závěru zmínil i Jan Simkanič v lehce paradoxní zmínce o fotomontáži s Petrem Robejškem (což bylo paradoxní proto, že tento hoax na svém Facebooku a Twitteru sám sdílel).

Vlevo: Lenka Leitnerová; vpravo: screenshot z webu Hate Free

Boj proti podvodníkům

Poslední příspěvek dopolední sekce si připravil reportér a dokumentarista Janek Rubeš, který v prezentaci nazvané „Lajkem svět nezměníš“ zmínil svůj oblíbený pořad Praha vs. prachy na Streamu, ve kterém „lovil“ nepoctivé taxikáře a vysloužil si za to řadu nadávek a výhružek. Mimochodem, jeden z nejotrlejších turistům naúčtoval za 3 km jízdy 500 Kč a ještě jim na to vystavil účtenku s razítkem s doménou neserte.cz – která byla kupodivu volná, a tak ji autoři série koupili a aktuálně vede do archivu pořadu Praha vs. prachy).

Série Praha vs. prachy nicméně v roce 2015 skončila a aktuálně pan Rubeš natáčí novou sérii nazvanou Honest (Prague) Guide, kde sice i nadále „loví“ podvodníky, ale snaží se ukazovat i hezké věci (kam zajít, co vyzkoušet atd.). Negativní témata ale samozřejmě stále lákají a nejoblíbenější videa se tak i nadále točí zejména kolem odhalených podvodníků – kam patřila například směnárna na Staroměstském náměstí, která turistům dávala 15 Kč za 1 Euro místo (v té době) průměrné ceny 27 Kč.

Vlevo: Janek Rubeš; vpravo: screenshot z aktuálně nejsledovanějšího videa ze série Hones Guide na YouTube (díl věnovaný podvodníkům, kteří na ulicích nabízejí turistům výměnu eur za staré a bezcenné běloruské rubly)

Úsměvná byla i zmínka o financích, resp. o efektivitě nákladů, kdy např. marketingová organizace Prague City Tourism operuje s rozpočtem cca 30 milionů Kč a např. za v přepočtu 400.000 Kč zařídila nápis „City of Prague“ na letadle rakouských aerolinek, od čehož si slibuje „popularizaci“ Prahy u cca 160 tisíc pasažérů ročně – zatímco např. video o nepoctivé směnárně pana Rubeše má přes milion zhlédnutí za zlomek ceny.

Polední přestávka & coffee break (housky, koláče, deserty)

Nové trendy v herním průmyslu

Po polední přestávce pokračoval program konference ve dvou paralelních sekcích – v hlavní aule a v místnosti č. 200. A zatímco v hlavní aule hovořil Daniel Dočekal o historii (neúspěšných) sociálních sítí (kde mimo jiné předvídal i brzký konec Twitteru), v sekci studentů a absolventů nových médií v místnosti 200 jako první vystoupil Marek Švrkala, který pohovořil o nových trendech v herním průmyslu.

Z nejvýznamnějších změn stojí za zmínku nástup digitalizace od roku 2005, jejíž nejznámějším zástupcem je platforma Steam, a postupná transformace vydavatelského procesu od roku 2007, která nám přinesla mj. tzv. „předběžný přístup“ neboli early access (možnost pořídit si hru ještě před jejím dokončením). V roce 2008 také digitální prodeje poprvé překonaly prodeje fyzických nosičů – a dnes tvoří více než 90% prodejů.

Vlevo: místnost číslo 200; vpravo: Marek Švrkala

Mezi další aktuální trendy patří mj. crowdfunding, neboli financování vývoje samotnými uživateli (kam patří např. Kickstarter), herní modely early access (předběžný přístup) a free-to-play (kdy je základní hra zdarma, ale platí se za pokročilé funkce, volitelné doplňky a další obsah) a rozmach tzv. „casual“ scény, tedy méně náročných her určených pro co nejširší publikum (od FarmVille po Angry Birds).

Díky zmiňovaným novým distribučním modelům (jako early access a crowd-funding) dochází v posledních letech i k renesanci opomíjených žánrů, jako jsou adventury, RPG či simulátory). Za zmínku stojí například historické RPG z českého prostředí Kingdom Come: Deliverance, které na Kickstarteru vybralo 1.1 milionu liber, vesmírný simulátor Elite: Dangerous, kyberpunkové RPG Dex, simulátor „továrny“ Faktorio a další.

Vedle již zmiňovaného modelu free-to-play se rozvíjí i model „zaplať, kolik chceš“, který se objevil cca od roku 2010 díky projektu Humble Bundle. Kromě již zmiňovaného Steamu ale vznikají i další distribuční platformy, jako například GOG, Battle.net, Humble Store atd.

Vlevo: platforma Steam; vpravo: příklad výprodeje na GOG.com

Kočky na Tinderu

Jako další v této „novomediální“ sekci vystoupila Lenka Kotvová ze společnosti Visibility, která se podělila o zajímavou case-study adopce 300 koček (a 1 rodinky osmáků degu) s využitím seznamovací aplikace Tinder, která je s 80 miliony uživatelů (a 15 miliony aktivních denně) velmi zajímavá i z hlediska marketingu.

Společnost Visibility tedy jako takový „marketingový pokus“ spustila projekt chcipohlazeni.cz, neboli „Tinder seznamku pro kočky”. Po dobu 14 dní (od 4. října, což je Světový den zvířat), byly mezi běžné uživatele na Tinderu vypuštěny i „falešné“ profily s kočkami, které nasbíraly celkem cca 3,8 tisíc „matchů“ (vzájemných spojení) a s uživateli si vyměnily cca 5.000 zpráv. Získali také nemalou pozornost médií a paralelně s aktivitou na Tinderu odvysílali celkem cca 403 hodin „antistresového livestreamu“ z útulku.

Výsledky kampaně byly pozitivní. Počet adopcí se zvýšil o 167% a celkem našlo nový domov cca 100 koček z původních 300. Projekt současně vygeneroval i nemalé PR pro samotnou agenturu, a to – jak zmínila Lenka  Kotvová – bez jediné koruny nákladů. Což ale není úplně přesné, protože na projektu pracovalo 15 lidí cca 14 dní, tj. náklady pro agenturu rozhodně nulové nebyly. Za zmínku také stojí, že projekt nevznikl ve spolupráci s Tinderem nebo Facebookem a de facto se tak jednalo o porušení podmínek (protože profily „koček“ byly pochopitelně falešné – a už z principu byly i záměrně zavádějící).

Zleva: Lenka Kotvová, webové stránky chcipohlazeni.cz a příklady kočičích profilů na Tinderu

Zaměstnanci a zaměstnavatelé

Zatímco v hlavní aule hovořil Petr Podolinský (na téma „Život po Facebooku“) a poté fotograf Jakub Sedláček s příspěvkem „Vzestup YouTube celebrit“, v místnosti číslo 200 vystoupila jako třetí v pořadí Lenka Holubová ze společnosti LMC s příspěvkem věnovaným zaměstnavatelům a uchazečům o zaměstnání.

Aktuální situace na trhu práce je taková, že firmám stále chybí lidé a tak kromě nabízeného platu stoupá i počet firemních benefitů. A vedle uchazečů, kteří se snaží zaujmout potenciální zaměstnavatele, se objevují i zaměstnavatelé, kteří se snaží zaujmout své potenciální zaměstnance – a objevuje se tzv. „employer branding“, kdy se firma tzv. „prodává“ a snaží se být „cool“, aby tam chtěl každý pracovat.

Mezi typické příklady nejvíce „cool“ zaměstnavatelů patří dlouhodobě například Google, Apple či Tesla. Zajímavými zaměstnavateli či benefity ale změny nekončí a do jisté míry se mění i celý způsob hledání práce, kdy se kromě tradičních životopisů a pohovorů stále častěji uplatňuje např. systém doporučení (referrals), tzv. „skill-based search“ (viz např. portál Winkni), či princip anonymní dražby (viz např. Techloop).

Vlevo: Lenka Holubová; vpravo: příklad personalizované pracovní nabídky na Facebooku

Bubliny ve Facebooku a mediální apokalypsa

Poslední příspěvek před odpoledním coffee breakem si v hlavní aule připravil Josef Šlerka, vedoucí Studií nových médií a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který se věnoval „bublinám“ na Facebooku, tedy situaci, kdy lidé komunikují především s lidmi se stejnými či podobnými zájmy a názory – a v širším kontextu tak žijí ve své „bublině“, která je často diametrálně odlišná od „bubliny“ někoho jiného.

„Novomediální“ sekci v místnosti 200 uzavřel Martin Šinkovský z agentury Elite Solutions, který v příspěvku „Média po pádu sociálních sítí“ hovořil o budoucnosti světa (cca v roce 2050), ve kterém zuří války, přírodní katastrofy a rozpad civilizací, za což si budeme moci sami, protože mnohem víc (v médiích i v životě) řešíme špatné parkování a datové tarify, místo blížícího se nedostatku vody nebo hrozící války s Ruskem.

Podle pana Šinkovského nás čeká mj. zánik tisku, přesun televize do virtuálního prostoru, či zánik investigativní žurnalistiky (která bude jen na objednávku). Na závěr nicméně optimisticky prohlásil, že se jeho předpovědi jen málokdy vyplní, takže je možné, že se „apokalypsa“ přeci jen konat nebude.

Vlevo: Martin Šinkovský v místnosti 200; vpravo: Josef Šlerka (virtuálně) v hlavní aule

Politika, ekonomika a uprchlíci

Závěrečná série přednášek v hlavní aule se věnovala celé řadě zajímavých témat. Výzkumná pracovnice Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně Alena Macková se věnovala politice na Facebooku a to i v „nepolitickém“ kontextu (např. mezi známými). Sociální antropolog na FHS UK Michal Lehečka se zase věnoval sdílené ekonomice (kam patří např. služba „sdíleného bydlení“ AirBnb) a tzv. „gentrifikaci“, neboli lokálním sociálně-kulturním změnám, spojeným se stěhováním určitých skupin lidí do nových oblastí.

Vlevo: Alena Macková; vpravo: Michal Lehečka

Michal Charvát ze společnosti Mindshare následně hovořil o tom, kdo všechno je (či není) na Facebooku (protože i takoví lidé existují, a není to definované např. jen věkem či vztahem k počítačům a technice) a poslední příspěvek sekce si připravili Lea Michalová a Daniel Prokop z výzkumné agentury MEDIAN, kteří hovořili o vztahu médií a „nastolování agendy“, tj. ovlivňování názorů a postojů lidí (například k uprchlíkům).

Vlevo: Michal Charvát; vpravo: Lea Michalová a Daniel Prokop

Železná koule a sociální sítě

Poslední série příspěvků probíhala ale i v místnosti 200, kde jako první (po poslední přestávce) vystoupila datová analytička Lenka Krsová, která pohovořila o projektu Železná koule, tělocvičny či posilovny určené mj. i pro „ajťáky“, „kancelářské krysy“, studenty a další uživatele, které obvykle nepatří mezi tradiční návštěvníky podobných zařízení.

Specialitou Železné koule je program Amazing 12, neboli 12 týdnů intenzivního cvičení pod dohledem, který se pokusili co nejzajímavějším způsobem propagovat – jednak s využitím skutečných příběhů lidí, kteří prošli zmiňovaným kurzem a jednak představili soutěž „Koule na doživotí“, kdy po Praze schovali 16 „koulí“ („namalovaných“ na chodníku) – a kdo je jako první našel a u všech se vyfotil, získal doživotní členství.

Co se týče výsledků, úvodní video parodující film Pulp Fiction vidělo na Facebooku přes 30.000 lidí, do soutěže se zapojilo 50 zájemců, a na web přišlo 2.000 unikátních návštěvníků. Recept na úspěch vidí Lenka Krsová v tom, že pořadatelé mluví, jak jim „zobák narost“, gamifikují, co se dá, funguje u nich aktivní skupina na Facebooku, a hlavně, dělají to rádi.

Vlevo: Lenka Krsová; vpravo: koláž ze soutěžních fotek kampaně #koulenadozivoti

Hudba a nové technologie

Jako další vystoupila Marta Kolárová s příspěvkem „Proměna hudebního vzdělávání s příchodem nových médií“, který by se dal shrnout slovy „hudba po Facebooku”. V posledních cca deseti letech totiž proběhly díky nástupu nových technologií poměrně velké změny – cokoliv si můžeme najít a přehrát, můžeme on-line studovat a hudbu i snadno sdílet nebo společně „jamovat“ (např. přes Facebook, nebo třeba v Second Life).

Součástí příspěvku byly i výsledky výzkumu, který Marta Kolárová realizovala ve skupině 12 hudebních pedagogů na českých hudebních školách. 11 z 12 pedagogů byli sami aktivní hudebníci, a 9 z 12 se věnovalo výuce více než 20 let; přesto se ale technologiím nevyhýbali. Standardem bylo přehrávání hudby nebo nahrávání CD, krom toho ale tři pedagogové využívali sociální sítě a čtyři používali hudební aplikace. Pouhé přehrávání hudby (a nic jiného) využíval jen jediný pedagog z dvanácti.

Vlevo: Marta Kolárová; vpravo: četnost využívání technologií mezi pedagogy

Jídlo, #foodporn a #foodies

Po příspěvku věnovaném hudbě a novým médiím vystoupila Hana Němečková z časopisu Forbes, která pohovořila o fenoménu „foodporn“, tedy určitého „ujíždění na jídle“, focení jídla, hodnocení jídla, šíření informací o gastronomii a obecně o české „foodie“ komunitě (tj. komunitě tzv. „foodies“).

Zmiňovaní „foodies“ jsou tedy lidé, kteří mají rádi jídlo a rádi o něm diskutují (a mají i vlastní diskusní fóra), ochutnávají ho a hodnotí, kde se dá (např. na Yelpu či Scuk.cz), zjišťují, co je top a „trendy“, fotí jídlo na Instagram a na další sociální sítě atd. Jsou to zkrátka lidé s vášní pro jídlo, kteří si v této oblasti budují i určitý status a sebeprezentaci – přičemž označení „foodies“ zní méně „elitářsky“ než např. gurmet.

V příspěvku byl prezentován i zajímavý výzkum věnovaný tomu, jak se v české foodies komunitě šíří informace a kdo jsou tzv. „opinion leadeři“. Mezi ty nejvýznamnější patřil podle očekávání např. pan Cuketka; nicméně analýza sítí ukázala, že kromě „foodies mainstreamu“ (Cuketka, Žufánek, Michala Gregorová) existují i dvě další subkultury: „youtuberky“ (např. shopaholicnikol či nikole_e) a o něco menší skupina „finess“ uživatelů, kteří spíše než chuť nebo vzhled řeší složení a kalorie.

V závěru své prezentace Hana Němečková zmínila obecný význam „foodies“ influencerů, kteří mají jednak schopnost ovlivňovat velké množství lidí, a jednak se u nich (zejména v zahraničí) dá i vypozorovat, co je (nebo v nejbližší době bude) „cool“. Mezi takové trendy patří např. tzv. „hypefoods“, jídla, která vypadají zajímavě a často „spojují nespojitelné“ – jako například sushi pizza, duhové burgery, ramen burgery atd.

Zleva: Hana Němečková, síť influencerů na portálu Scuk.cz a síť influencerů na Twitteru

Facebook vs. VKontakte

Poslední příspěvek této sekce si připravili Aleksei Leontev a Antonín Pavlíček z Vysoké školy ekonomické, kteří se věnovali srovnání sociálních sítí VKontakte a Facebooku se zaměřením na uživatelské chování. Pro informaci, VKontakte je de facto „ruský Facebook“; je to sociální síť, která nabízí vesměs stejné funkce jako Facebook, jen s tím rozdílem, že se tam příliš neřeší porušování autorských práv (hudba, videa atd.).

VKontakte je aktuálně druhá nejpopulárnější stránka v Rusku, hned po vyhledávači Yandex (ruská obdoba Googlu). Síť Vkontakte založil podnikatel Pavel Durov, který byl ale v roce 2014 z vesměs politických důvodů „odstaven“, a sociální síť nyní vlastní skupina Mail.ru. Hovoří se nicméně o tom, že síť je ve skutečnosti pod kontrolou ruské tajné služby.

Součástí prezentace byly i výsledky výzkumu, ve kterém autoři porovnávali styl komunikace u 12 velkých stránek z různých oblastí (např. National Geographics, Forbes, Vogue, Adidas, či Samsung) na VKontakte a Facebooku. Velké rozdíly ale autoři neobjevili; engagement příspěvků byl velmi podobný (jen s tím rozdílem, že na VK byl výrazně vyšší engagement v sobotu a byl zde obecně kladen trochu větší důraz na fotky, zatímco na FB bylo trochu víc videí) a stejně tak i chování uživatelů se ukázalo být velmi podobné.

Vlevo: Antonín Pavlíček; vpravo: porovnání sítě Facebook a VKontakte (zdroj: Quora)

Závěr

Šestý ročník konference New Media Inspiration byl, stejně jako ročníky předcházející, velmi zajímavý, a svým zaměřením na sociální sítě, média, hoaxy a „fake news“ byl také velmi aktuální. Je to ostatně téma, kterému jsme se i v Ikarovi už několikrát věnovali – viz například článek „Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu“ či „Diskuse o médiích, hoaxech a fenoménu fake news“.

Podrobnější informace o konferenci NMI jsou jako tradičně k dispozici na webových stránkách konference. Stejně jako v předchozích letech byly také serveru SlideShare zpřístupněny prezentace většiny přednášejících; naopak záznamy přednášek z hlavní auly zatím zveřejněny nebyly.

Pár fotek z konference NMI 2017 z Instagramu