Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2002

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2002

3 comments

Konference Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě se 5. prosince 2002 konala již potřetí. První dva ročníky (2000, 2001) proběhly v sále Městské knihovny v Praze. Tentokrát se konference přesunula do prostor Státního ústředního archivu v Praze 4-Chodově, a to jednak z důvodu hojného počtu účastníků, kteří by se nejspíše v Městské knihovně v Praze nesměstnali, jednak z důvodů škod, které MKP utrpěla během srpnových povodní. Ale v této změně lze vidět i jakýsi přirozený vývoj akce, která se zponenáhlu stává tradiční: přístřeší jí konečně poskytla paměťová instituce také jiného typu, než je knihovna. Bohužel však se zdá, že to je jediný doklad žádoucího přiblížení různých paměťových institucí, jehož jsme tentokrát mohli být svědky.

Program konference byl rozdělen do dvou bloků. V prvním se prezentátoři a referenti věnovali projektu PULMAN, který se pokouší integrovat paměťové instituce různého typu - archivy, knihovny muzea - zdola, od veřejných knihoven. O tom byl příspěvek koordinátora celého projektu Roba Daviese, jakož i příspěvek českého národního koordinátora Miroslava Resslera. Cílem projektu je vytvořit jednoduché směrnice pro přechod paměťových institucí do elektronicko-digitálního prostředí. V souvislosti s touto konferencí byl prezentován český překlad jejich návrhu, který má být předmětem diskuse vedoucí k jejich definitivnímu znění. To má být předloženo na závěrečné konferenci celého projektu v březnu 2003 v Portugalsku. Zdá se, že praktické zaměření směrnic je pro dobro věci, a že tedy do budoucnosti můžeme hledět s nadějí.

To ukázala následná diskuse k oběma vstupním referátům. Aleš Brožek se ve svém příspěvku soustředil na průřezové srovnání společných projektů paměťových institucí v evropském měřítku. Z něho vyplynula potěšující informace, totiž že v Česku na tom vůbec nejsme špatně, jakkoli bychom si jistě představovali mnohá zlepšení. Vystoupení Alice Havránkové z Krajské knihovny v Karlových Varech, Haliny Molinové z Regionální knihovny v Karviné a Daniely Hebnarové z Knihovny Kroměřížska ukázala, že projekt PULMAN tam, kde se aktivně chopili možností, přinesl už teď, před svým dokončením, první výsledky. Méně potěšitelné však je to, že diskuse (kromě v podstatě jen vyvolaného Stanislava Psohlavce na téma digitalizace) byla vedena výhradně ze strany knihoven a naprosto chyběla ze strany archivů a muzeí. Na tom se ukázalo, že přes všechna velká slova o integraci paměťových institucí jde stále spíše jen o ideál než o skutečnost. Knihovny jsou vpředu a archivy a muzea zaostávají, ba dokonce se zdá, jako by se vzdálenost mezi nimi zvětšovala. Z toho plyne, že koordinace a integrace, o které se tolik mluví, se zatím nedaří. Ostatně symbolickým vyjádřením toho všeho je, že ministr informatiky Vladimír Mlynář svou přislíbenou účast na konferenci nakonec zrušil a že na účast nereflektovali ani příslušní náměstci z ministerstev kultury a vnitra. Nakonec se tak může zdát, že ve všem všudy jde jen o nějakou dílčí iniciativu knihoven, která se do značné míry vymyká záměrům a představivosti ostatních veřejných institucí. A to je po tom všem potěšitelném zajisté smutné, ne-li alarmující.

Také druhý blok vycházel naprostou většinou od knihoven. Byl zaměřen na prezentaci aktuálních výsledků a s nimi spojených činností a problémů. Příznačné je, že autoři příspěvků se do značné míry rekrutovali z řad pracovníků Národní knihovny: Zdeněk Uhlíř hovořil o nově zahájeném evropském projektu VICODI směřujícím k vytvoření modelu historické kontextualizace a prototypu evropského historického webu. Adolf Knoll referoval o kritériích výběru dokumentů ve světovém, regionálním a národním měřítku pro program UNESCO Paměť světa - Memory of the World. V obou případech stojí v pozadí problém historické a kulturní relativnosti jakožto protikladu tradičního lineárního a statického přístupu. Je zjevné, že to jsou ústřední otázky budování základů globálního elektronicko-digitálního prostředí, a proto je smutné, že se právě na toto téma nerozvinula žádná diskuse. Jiří Polišenský hovořil o digitální knihovně, Jindřiška Pospíšilová spolu s Pavlou Janáskovou (Národní filmový archiv) o začlenění katalogů Národního filmového archivu do Jednotné informační brány. Ila P. Šedo (Knihovna Západočeského muzea) se pokusil podat přehled standardů užívaných v paměťových institucích, bohužel však až příliš formalisticky a deskriptivně. Stanislav Psohlavec (AiP Beroun) prezentoval databázi digitalizovaných rukopisů, jež je jedním z výsledků programu Memoriae mundi series Bohemica. Všechny tyto prezentace ukazují, že tam, kde se najdou aktivní týmy a jednotlivci, se něco děje a přicházejí i výsledky. Jinak řečeno to znamená, že nelze spoléhat na dosavadní přístupy a postupy, na pevně dané metodiky a pravidla, ale že jediná cesta vede přes narušování tradičních zvyklostí.

Zvláštní pozornost si zaslouží vystoupení Oskara Macka a Michala Wannera (Archivní správa MV ČR), byť tentokrát z vysloveně negativního hlediska. Z jejich úst zazněl nechvalně tradicionální tereziánsko-josefinský hlas, resp. hlas z časů dobrého císaře Františka v adaptaci z roku 1954, které se naše archivnictví přes všechny proměny v ostatních oblastech není schopno zbavit, nebo spíše se jí zbavit nechce. Žije tak stále mytologií jednotného archivního fondu, jako by jiné otázky ani neexistovaly. Je však přece jenom poučné srovnat, jak s touto mytologií zacházejí archivně-správní byrokraté a jak s ní nakládají pragmatičtější archiváři. V zahledění do toho, že v souvislosti s reformou veřejné správy se české archivy od 1. srpna 2002 staly správními orgány, což jistým způsobem upevňuje jejich formální postavení, archivářům uniká, že i oni by měli řešit již zmíněný problém historické a kulturní relativnosti. Je to tím pozoruhodnější, že se v této oblasti celá otázka jeví na mnohem jednodušší úrovni škály písemnost (pozůstatek minulosti) - archiválie (text) - využitá archiválie (pramen dějin). Zdá se ovšem, že takový administrativně byrokratický přístup má nejenom velmi tuhý kořínek, ale i přitažlivost pro jiné oblasti: příznačné je, že Komise pro soupis a studium rukopisů, těsně vázaná na oddělení pro soupis a studium rukopisů Archivu AV ČR, cítí nenaplněnost svých ambicí, jestliže nedosahuje stejného hierarchicky dominantního postavení ve sféře historického knihovnictví, jako má Archivní správa ve sféře archivnictví. Lze tudíž uzavřít, že letošní konference "Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě" poukázala na zásadní rozpor, s nímž se nám je nyní potýkat: je to střet mezi tendencí k ztechnologičtění a protikladnou tendencí k zarchivnění, dalo by se říci. Myslím, že řešení tohoto problému a vybojování tohoto střetu budeme muset věnovat náležitou pozornost.

Hodnocení: 
Průměr: 1 (1 hlasování)
UHLÍŘ, Zdeněk. Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2002. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 1 [cit. 2024-11-21]. urn:nbn:cz:ik-11201. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11201

automaticky generované reklamy

Máme tu 3 komentářů

Pozor na jména v první větě posledního odstavce: vystupující z Archivní správy MV ČR se jmenovali Oskar Macek a Michal Wanner!
Zdraví
A. Machová

Jaké chyby máte na mysli? Jména, která uvádíte, jsou totožná s těmi v článku, pouze jsou na rozdíl od nich nikoliv v 2., ale 1. pádu.

Chyby jsem již opravil na základě upozornění AM.