Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Učené hádání naznačilo základní problémy profese a oborového vzdělávání

Čas nutný k přečtení
20 minut
Již přečteno

Učené hádání naznačilo základní problémy profese a oborového vzdělávání

3 comments
Autoři: 

Ve středu 25.6.2003 uspořádala Státní technická knihovna v prostorách Městské knihovny v Praze panelovou diskusi označenou jako "učené hádání", která byla zaměřena na aktuální problémy knihovnické a informační profese, oborového vzdělávání a vývoje oboru.

Mezi diskutující panelisty byli pozváni prof. PhDr. Jiří Cejpek, CSc. (Univerzita Karlova-Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví a Masarykova Univerzita-Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví), Mgr. Zlata Houšková (Národní knihovna ČR), PhDr. Pavla Kánská (Masarykova Univerzita-Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví), prof. Andrew Lass (University of Massachusetts), PhDr. Richard Papík, Ph.D. (Univerzita Karlova-Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví) a Mgr. Jaroslava Štěrbová (Městská knihovna v Praze). Diskusi řídil Ing. Martin Svoboda (Státní technická knihovna), který na jejím počátku předložil tři základní témata:

Téma č. 1: Jaké by měly být profesní charakteristiky knihovníka, resp. informačního profesionála, který absolvuje oborové akademické vzdělání.

Téma č. 2: Jak by akademická pedagogická pracoviště měla anticipovat vývoj v oboru

Téma č. 3: Na co by se měl zaměřit oborový výzkum a vývoj, jaké jsou aktuální trendy knihovní a informační vědy.

V diskusi se nejdříve k tématům vyjadřovali postupně jednotliví panelisté, kteří pak prostřednictvím M. Svobody v úloze moderátora diskutovali mezi sebou a s přítomným auditoriem.

Diskuse byla otevřena tématem č. 1, tedy jaké by měly být znalosti, dovednosti a vlastnosti informačního profesionála, který vystuduje obor na některém z pedagogických pracovišť. Většina panelistů se k tomuto tématu vyjadřovala poměrně obecně. P. Kánská uvedla, že oborové vzdělávání se musí otevřít dalším disciplínám, aby informační profesionál získal patřičnou orientaci v oboru. A. Lass zdůraznil nezbytné dovednosti související s obecným vysokoškolským vzděláním, tj. schopnost číst a psát odborné články, jezdit na konference, přednášet, prezentovat odborné téma, ale i schopnost správného a efektivního profesního chování, zejména ve vztahu k uživateli. J. Cejpek A. Lasse doplnil poznámkou, že ve všech předmětech ve vysokoškolské výuce by mělo být zavedeno diskusní vyučování, aby studenti ovládli schopnost efektivní odborné komunikace. J. Štěrbová podotkla, že informační profesionál musí mít také schopnost prezentovat nabídku informačních služeb a zdrojů uživatelům; zde je podle ní ještě značný dluh vůči uživatelům. Podle R. Papíka musí mít informační profesionál základní znalost oboru, musí být flexibilní, užitečný a dodržovat etické principy profese. Z. Houšková odkázala na eurosměrnici o znalostech a dovednostech knihovníka (Průvodce znalostmi a dovednostmi evropských odborných pracovníků v oboru knihovnických a informačních služeb : eurosměrnice KIS. Praha : Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 1999), kterou považuje za základ pro další diskusi; doplnila, že informační profesionál si musí být vědom mezioborových souvislostí a být sociálně kompetentní. J. Štěrbová navázala na Z. Houškovou, když uvedla, že "informační profesionál by měl mít rád lidi ještě více než informační zdroje", a podobně jako R. Papík zdůraznila požadavek flexibilnosti a otevřenosti. J. Cejpek pokládá za základní vlastnosti a dovednosti informačního profesionála dobré ovládnutí "řemesla", kvalitní jazykovou kulturu, široký všeobecný přehled a komunikativnost; rovněž uvedl, že povolání knihovníka by mělo být registrované podobně jako u lékařů nebo učitelů. Z. Houšková mu však oponovala v tom smyslu, že v oboru není k registracím příliš velká vůle, nedaří se na toto téma ani rozběhnout diskuse. S tím J. Cejpek souhlasil. A. Lass si naopak není jist, jestli má být profese registrovaná; v USA se např. předpokládá, že každý vysokoškolsky vzdělaný knihovník publikuje, jezdí na odborné národní a mezinárodní konference. Tím se pak vytváří i prestiž profese a publikační a přednášková činnost slouží i k hodnocení knihovníka v rámci jeho instituce.

Dále k tématu zazněly dotazy a připomínky z auditoria. Hana Landová (ÚISK, Česká zemědělská univerzita) na základě svých zkušeností poukázala na rozdíl prestiže profese v ČR a USA. R. Papík souhlasil s tím, že profese je u nás podceněná, prestiž však nelze zvýšit jinak než vyšší profesionalitou a užitečností informačního profesionála pro uživatele, což nelze definovat v žádném zákoně (odkaz na předchozí diskusi o registracích – Z. Houšková však oponovala, že ve střední Evropě, na rozdíl od USA, si lidé "potrpí" na certifikace). Je také skutečností, že situace v USA je poněkud odlišná, např. co se týče institucionální podpory informačních činností nebo existence silné profesní organizace typu American Library Association (k tomu Z. Houšková podotkla, že prestiž knihovnictví neprosadí žádná organizace, ale pouze knihovníci sami, a to především tím, že budou dbát na svou kvalifikaci). P. Kánská upřesnila, že rozdíl profesní prestiže v ČR a USA může také pramenit z toho, že v USA se obvykle jako knihovník označuje pouze vysokoškolsky vzdělaný zaměstnanec. A. Lass upozornil, že problém prestiže není možné vnímat jako jednoduše kauzální záležitost, ale složitou systémovou záležitost s povahou "začarovaného kruhu". Problém spočívá mj. i v rozdílnosti statusu knihoven v Evropě a v angloamerické oblasti a v kulturních východiscích. Ke změně situace v ČR je třeba především si uvědomit, co je možné změnit vlastními silami, vlastní iniciativou, která v důsledku může zaběhnutý systém narušit. Barbora Ramajzlová (ČVUT, Asociace vysokoškolských knihoven) vystoupila s připomínkou, že diskusi je třeba zasadit do kontextu reálné situace, kdy např. vysoké školy nemají dostatek financí na žádoucí rozvoj knihoven. Nízká prestiž knihoven však již podle ní neodpovídá reálné situaci; změna prestiže je otázkou dalšího vývoje. Důležité je také vychovávat informační profesionály k vědomí souvislostí.

Františka Vrbenská (Národní knihovna ČR) v návaznosti na A. Lasse a jeho podporu aktivní odborné publikační a přednáškové činnosti poukázala na pracovní zaneprázdněnost českých knihovníků a nemožnost plně se věnovat studiu odborné literatury, přípravě na konferenci apod. A. Lass odpověděl, že i v USA je situace podobná, pokud se chce odborník kvalifikovaně věnovat svému oboru, musí investovat čas a úsilí mimo svou běžnou pracovní činnost.

M. Svoboda předchozí diskusi stručně shrnul a uvedl, že oborové vzdělávací instituce musí budoucího informačního specialistu především naučit se dále vzdělávat; knihovník (informační specialista) musí prokázat uživatelům i zřizovatelům svou užitečnost a musí jim nabízet kvalitní informační služby. Změnu profesní prestiže je možné očekávat postupně.

V rámci druhého tématu, vymezeném otázkou, jak by vzdělávací akademická pracoviště měla anticipovat vývoj v oboru, se podařilo stručně prodiskutovat několik dílčích problémových okruhů. J. Cejpek označil jako největší změnu posledních desetiletí informatizaci informační činnosti prostřednictvím informačních technologií; tento proces je třeba chápat tak, že nám "uvolňuje ruce" pro vlastní informační činnost. Z hlediska studijní specializace je rozhodně perspektivnější navazující magisterské vzdělání, které následuje po bakalářském studiu v jiném oboru. To potvrdila i P. Kánská, která považuje bakalářské a magisterské studium za jediný správný trend; ten je třeba doplnit individuální specializací a podporou humanitně zaměřeného vzdělávání. K výhradě M. Svobody, zda studium nemá obsahovat i inženýrské a technické aspekty (např. systémovou analýzu, dekompozici apod.) uvedla, že humanitně zaměřené by mělo být magisterské studium, na které pochopitelně přicházejí bakaláři z různých, tedy i technických oborů. Na M. Svobodu reagoval i A. Lass, který se domnívá, že analytické a kritické myšlení nesouvisí s technických vzděláním, ale patří k základnímu způsobu, jakým se vyučuje a zkouší na vysoké škole; zde je však nutno oddělit otázku odlišení oboru knihovnictví a informačních technologií. J. Štěrbová v návaznosti na J. Cejpka uvedla, že zvládnutí informačních technologií je základ, vše ostatní se odvíjí od společenské objednávky; velký důraz položila na rozvoj sociálních a psychologických dovedností a schopnost absolventů "unést práci" v oboru. Z. Houšková zdůraznila čtyři základní funkce veřejných knihoven (1. oblast čtení, znalosti literatury, 2. informační funkce, 3. vzdělávací funkce, 4. funkce knihovny jako komunitního centra), kterým by mělo odpovídat i vzdělání knihovníka. R. Papík zaprovokoval stanoviskem, že z dlouhodobého hlediska je pozitivní, pokud praxe "nebude rozumět" akademickým pracovištím, která by měla zohledňovat aktuální trendy v oboru a "znepokojovat". Za základní tři pilíře oborového vzdělávání považuje R. Papík bakalářské studium, jež má vychovávat absolventy pro praxi, magisterské studium, jehož absolventi se mají věnovat kvalifikované odborné a řídící činnosti, a doktorandské studium, jehož "výstupem" mají být odborníci s intelektuálním potenciálem, který bude obor posouvat kupředu. Přáním R. Papíka je, aby oblast knihovnictví a informační činnosti byla během několika let uznávána jako exaktní obor (nikoliv ve smyslu přírodní vědy, ale ve smyslu vytváření vazeb oboru s exaktními a inženýrskými disciplínami; v té souvislosti R. Papík představil několik studentů přítomných v auditoriu, kteří se těmito interdisciplinárními vztahy v rámci svého doktorandského studia zabývají). S tímto názorem souhlasil A. Lass, který však upozornil a na příkladu kulturní antropologie doložil, že exaktnost v určitém oboru je vždy také záležitost přístupu a pojetí. Na důležitost exaktnosti a kvantifikace také v následné diskusi poukázal Milan Špála (UK-1. lékařská fakulta), mj. na příkladu citační analýzy a práce E. Garfielda.

Další diskutující z auditoria, Danuše Lošťáková (Univerzita Palackého Olomouc), se dotázala po správnosti přístupu, kdy sice řada zaměstnanců při zaměstnání studuje, nicméně instituce je v tom nijak nepodporuje. A. Lass kontroval, že není schopen stanovit správnost, nicméně zájem na vlastním odborném růstu považuje za správnou a dostatečnou motivaci pro další vzdělávání. R. Papík odpověděl, že samovzdělávání rozhodně správné je, do jisté míry se mu věnuje většina lidí v oboru; existují neoficiální i oficiální struktury vzdělávání - je třeba, aby tyto dvě platformy spolupracovaly.

J. Kaplický, doktorand ÚISK, vidí budoucnost oboru a knihovníků jako mostu mezi přírodními a technickými vědami a společenskými vědami. Knihovník by se měl také mnohem více orientovat na komerční sféru, čímž bude stoupat i prestiž oboru. M. Svoboda uvedl, že již dnes se řada informačních profesionálů v komerční sféře uplatňuje, protože mají vzdělání, které komerční podniky požadují. Od těchto lidí je také možné získávat zpětnou vazbu pro rozvoj oboru a oborového vzdělávání. A. Lass doplnil, že standardně je zpětná vazba vytvářena profesními asociacemi, odbornými časopisy a konferencemi; studium by mělo být koncipováno tak, aby si absolvent mohl svobodně vybrat libovolnou pracovní pozici. J. Štěrbová souhlasila s tím, že předčasná specializace ve výuce rozhodně není z hlediska uplatnění absolventů pozitivním řešením. J. Cejpek uvedl, že široké možnosti uplatnění absolventů v praxi, a to již od počátku 90.let 20. století, byly pro něj pozitivním překvapením. Domnívá se, že velká možnost uplatnění spočívá ve schopnosti ovládat informační toky a komunikační strategie, což jsou dovednosti, které současní absolventi získávají právě v rámci oborového vzdělávání. Nevýhoda tohoto stavu spočívá v tom, že relativně málo absolventů si vybírá pro zaměstnání práci v knihovnách. R. Papík spolupráci s firemním prostředím rozhodně podpořil, a to včetně uplatnění absolventů v komerční sféře, které v důsledku vede i k většímu uznání a prestiži profese. P. Kánská v té souvislosti pouze podotkla, že v ČR je naprostý deficit v práci s absolventy; v zahraničí má obvykle vysoká škola přehled o pracovních pozicích svých absolventů a udržuje s nimi úzký kontakt.

Po stručném shrnutí předchozí diskuse otevřel M. Svoboda třetí, poslední téma "učeného hádání", kterým byla otázka priorit v rozvoji knihovní a informační vědy. Jednotliví panelisté reagovali svými dílčími názory, určité podněty přineslo i publikum.

Z. Houšková uvedla, že neví, co by měl dělat obor více, aby byl více vědou. Obor buď vědou je nebo není; z předchozí diskuse vyplynulo, že knihovní věda vědou je. Vyjádřila také přání, aby některé teorie přecházely praxi, protože v praxi se často řeší problémy, které by se za normální situace již pouze aplikovaly. J. Štěrbová považuje za nejdůležitější "oddělit zrno od plev", udělat jasno v terminologii, oddělit praxi a teorii. J. Cejpek poukázal na podstatné změny v oboru spočívající mj. ve změně struktury a pojetí dokumentu a oslabování zprostředkovatelské funkce informačních institucí. Teoretickým základem oboru by měla být informační věda (dle jedné z definic je to věda o reprezentaci, prezentaci a recepci informací), a to ta její část, která se zabývá znakově zaznamenanými informacemi. A. Lass podotkl, že informační věda má dnes poměrně široký záběr a dokáže proto dobře absorbovat interdisciplinární přístupy, což v důsledku vede k prohloubení oboru. R. Papík rovněž zdůraznil důležitost interdisciplinarity, za hlavní považuje výchovu k vědeckému myšlení v praxi i výzkumu a podporu výzkumných projektů na aplikační i základní úrovni. A. Lass na konkrétních příkladech uvedl propojení výzkumu a praxe a vznik interdisciplinárních témat a studií. P. Kánská vidí budoucnost oboru rovněž jako průsečík informační vědy a vědy o počítačích a jejich vzájemnou interakci.

M. Svoboda nadhodil dílčí téma, když uvedl, že vývoj např. v oblasti zpracování přirozeného jazyka může vést k odbourání prostředníka; položil pak diskutujícím otázku, zda to bude znamenat konec našeho oboru, konec knihoven coby "organizovaných skladů". J. Cejpek reagoval vysvětlením, že knihovny nejsou pouze zprostředkovateli informací, ale i kulturní a sociální instituce, které v nějaké podobě zcela jistě přetrvají i do budoucnosti. Z. Houšková jej doplnila názorem, že knihovny jsou více než "organizovaným skladem"; s odkazem na výše uvedené čtyři funkce je podle ní budoucnost veřejných knihoven jasná. Budoucnost informační vědy vidí Z. Houšková v mladých doktorandech, na kterých spočívá výchova dalších studentů. Nicméně podle ní by se neměla dělat "věda pro vědu". A. Lass oponoval, že dělání "věda pro vědu", resp. pojetí vědy jako hry, je naopak důležitým hybatelem poznání, ke kterému svým způsobem přispívají právě i knihovny. R. Papík přisvědčil, že občas je dobré dělat "vědu pro vědu", nicméně podle něj je důležité, aby podněty pro nové výzkumy vycházely i z praxe (např. mediální studia, čtenářství, vyhledávání informací). Je také třeba oddělit knihovní a informační vědu od knihovnictví, které je aplikační oblastí, opřenou však o teoretické základy. Věda také potřebuje pěstovat metody, studenty je proto třeba učit metody vědecké práce. A. Lass podotkl, že vstup do vědecké komunity je také důležitým aspektem pro budování prestiže oboru. M. Svoboda diskusi uzavřel konstatováním, že věda zcela jistě musí mít v oboru své místo.

Z diskutujících se k tématu ozvala H. Landová, která vznesla pochybnost o produktivnosti spojení oboru s komerční sférou ve vztahu k vědě (kdy např. výsledky výzkumů prováděné v rámci firemních projektů nejsou veřejně dostupné apod.). A. Lass uvedl, že tento problém je patrný i v USA, kde je to především otázka legislativy, která je v této oblasti nesmírně důležitá. R. Papík se domnívá, že vysoká škola by měla udržovat dlouhodobé vztahy s absolventy, kteří působí v komerční sféře, a oslovovat je jako intelektuální podpory oboru.

Další dílčí téma otevřela svým diskusním příspěvkem F. Vrbenská, která upozornila na důležitou část informačního výzkumu, a to vznik a přenos informací a desinformací a jejich verifikace a regulace. O tomto podnětu se však již podrobně nediskutovalo.

Závěrem lze konstatovat, že "učené hádání" bylo smělým pokusem o kvalifikované odborné diskusní fórum, které však pochopitelně zdaleka nevyčerpalo všechny podstatné otázky týkající se knihovnické a informační profese, oborového vzdělávání a oboru jako celku. Diskuse nicméně identifikovala některé podstatné problémy a témata předmětné oblasti a může být proto podnětem pro další dílčí diskuse či akce konané při jiných příležitostech. Nezajímavý v této souvislosti rozhodně není ani diskusní podnět M. Špály, aby se příštích podobných setkání účastnili i uživatelé knihovních a informačních služeb jednotlivých institucí.

Abychom získali konkrétní zpětnou vazbu, oslovili jsme před i po diskusi dva její účastníky, kterým jsme položili otázku, jaké podněty pro jejich činnost od "učeného hádání" očekávají a jaké jim skutečně přineslo. Danuše Lošťáková (Univerzita Palackého Olomouc) byla před diskusí zvědavá, co se dozví o dalším vzdělávání knihovníků, protože v jejich instituci s ním mají velké problémy; na jedné straně by chtěli, aby se knihovníci dále vzdělávali, na druhé straně nejsou pro tento účel dostatečné finanční prostředky. D. Lošťáková se také chtěla dozvědět aktuální trendy v celoživotním vzdělávání i ve vzdělávání knihovníků. Po ukončení diskuse D. Lošťáková akci velice ocenila, ale myslí si, že by měla v nějaké podobě pokračovat. Uvedla, že si odnáší řadu cenných podnětů, domnívá se však, že se v diskusi odsouval do pozadí problém odměňování pracovníků v knihovnictví, kteří často kvůli platům odcházejí do komerčního prostředí, což vidí jako velký problém. Zdeněk Matušík (Národní knihovna ČR) se před akcí těšil na setkání s Andrew Lassem a doufal, že diskuse přinese i podněty ke zmapování problematiky výzkumu v knihovnictví. V oblasti vzdělávání očekával ve vztahu k informační vědě zdůraznění specifik knihovnictví. Po ukončení diskuse Z. Matušík ocenil podněty a informace v diskusních vstupech R. Papíka, z nichž vyplývá, že ÚISK se nad rozvojem oboru zamýšlí a dělá pro něj konkrétní kroky. Zaujaly jej i další otázky, týkající se specificky knihovnictví. Z. Matušík celkově hodnotil akci pozitivně, mj. také proto, že mu pomohla formulovat některé otázky, nad kterými se při své praktické činnosti zamýšlí.

Pokud jste se i Vy zúčastnil/a "učeného hádání" a chcete napsat svůj názor, uveďte jej prosím hned pod článek do diskusního příspěvku. Vyjádřit se pochopitelně mohou i ti, kteří na diskusním setkání nebyli, ale rádi by se podělili o svoje názory na diskutovaná témata.

Hodnocení: 
Průměr: 1 (hlasů: 2)
SCHWARZ, Josef. Učené hádání naznačilo základní problémy profese a oborového vzdělávání. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 7 [cit. 2024-11-24]. urn:nbn:cz:ik-11379. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11379

automaticky generované reklamy

Máme tu 3 komentářů

Chtěl bych se ještě pokusit o dovětek k odpovědí kolegovi Schwarzovi na otázku, jak se mi jeví výsledky "Učeného hádání" z 25. června. Zamýšlel jsem se nad ní ještě i poté. Myslím, že ani na "hádání" nezaznělo kritérium, jež v obecném smyslu tvoří dělítko mezi informační vědou a knihovnictvím. Nemyslím si, že bychom je měli spatřovat v tom, že informační věda má potenciál být exaktní disciplínou, zatímco knihovnictví by bylo převážně souborem postupů zkušenostně odvozených z praxe. Knihovnictví bude nesporně jako vědecká disciplína pociťováno hodně odlišně ve srovnání s tou informační, ale jde-li v jejím případě koneckonců o zakomponování společenského oběhu zveřejněných (ve smyslu autorského práva), resp. vydaných intelektuálních obsahů (nejen informací či znalostí, ale i hodnot) do společenských procesů v souladu s jejich obecnějšími i méně obecnými principy a zákonitostmi (pro veřejnou část knihovnických služeb pak zejména včetně zásady rovného přístupu k informacím, potažmo vyrovnávání životních šancí), pak i zde jde nepochybně o vědeckou diciplínu svého druhu, s vysokými nároky na přesnost, úplnost a koherentnost.
Principiální dělítko bych tedy spatřoval v tom, že zatímco informační věda se zabývá informačními procesy ve společenském oběhu informací na úrovni komunikace jednotlivců, nanejvýš malých skupin, a to obecně, bez ohledu na mezzo-, či dokonce makroparametry sociálního prostředí, knihovnictví se zabývá (či má zabývat) převážně pohybem informací vyšší míry komplexity (znalostí, kulturních a uměleckých hodnot), a to v podmínkách vysoké komplexity společenského prostředí, specificky diferencovaného. Dr. Papík zmínil aplikační charakter knihovnické disciplíny, snad je vhodné zdůraznit její interdisciplináritu. To ovšem právě nesnižuje nároky na její vědeckost.
Pro snazší pochopení: známá teze o knihovnách jako "paměti národa" je nepřesná (přinejmenším pro novodobou část fondů), neboť knihovny jsou než "zveřejněnou pamětí národa", vedle ní existují také "nezveřejněná paměť národa", či přesněji převážně nezveřejněná (archivy), ale i "privátní paměť", zvláště velkých korporací, jež ovšem duchovní život společnosti ovlivňuje v podstatné míře (zde nebudu rozebírat proměny jejího vztahu k "národnímu", navíc v jeho různých významech).
Pro užívání "zveřejněné paměti" stanovuje společnost určité podmínky, jež jsou mimochodem ve skutečnosti dosti odlišné od těch, jež z minulých desetiletí přežívají v představách lidí. Také uživatelské rozhraní v knihovnách je mnohem komplexnější než to u počítače - již např. tím, že je tvoří celá knihovna. A specifické funkce veřejných, resp. veřejně přístupných knihoven vtiskují komplexu vztahů a procesů jim vlastních zcela svébytnou pečeť.
Knihovnictví jako oboru společenské činnosti, pokud by mělo dostatečné vědecké zajištění (či řečeno současným anglicismem "podporu"), by se nemělo stát to, co se přihodilo u nás v období let 1999-2001 - a co se od té doby v podstatě nezměnilo: že nebylo s to v období jednání o návrzích autorského a knihovního zákona v dostatečné míře použít také v relevantních ohledech propracovanou (a jen tak tedy k nezbytné celistvosti aproximující) aktuální a přitom perspektivní koncepci sebe sama.

O průběhu panelové diskuse mám poněkud odlišné informace, shrnutí v bodem následuje:

-Moderátor diskuse by neměl být též „debatérem“ – diskuse tím ztrácí na švihu a přehlednosti (není jasné, zda se ze strany moderátora jedná o obecné shrnutí či osobní postoje)
-Některým diskutujícím bylo dáno více času na vyjádření (leckdy zbytečně) než ostatním – nerovnocenné podmínky „akvária“
-Daná témata byla probírána příliš obecně ( pokud debata zabočila příliš do konkrétna a praktična – což by debatu jistě oživilo – byl debatér přerušen
-Výběr debatérů – všichni měli téměř shodný názor, nedocházelo (nebo minimálně) k polemikám, konfrontacím a diskusi
-Nebyla probírána oblast jak provázat „to co je vyžaduje od vysokoškolsky vzdělaného knihovníka“ a „to co se na VŠ vyučuje, popř. mělo vyučovat“
-Z diskuse nevyplynuly žádné závěry – co se bude dělat konkrétního
-V diskusi bylo probíráno „jaké kvality by měl mít VŠ knihovník“ X neprobíráno kde a jen „tyto kvality“ získat, jaké jsou možnosti vzdělávání, zda se dají „tyto kvality“ (popř. soubor kvalit) již dnes získat přímo na VŠ
-Debata se vedla povětšinou jen v duchu informační vědy, která je "tou pravou" budoucnosti našeho oboru (což není tak úplně pravda), knihovnictví zůstalo stranou a bylo "sníženo" jen na aplikovanou disciplínu, která nepotřebuje teoretické zkoumaní (což také není až tak pravda)
-Hovořilo se (sice velice obecně) o tom, jak by mel vypadat informační pracovník – vědec (kromě Prof. Cejpka, Mgr. Štěrbové a Mgr. Houškové se nikdo nezabýval tím knihovníkem, se kterým přichází do styku běžný uživatel)

Závěr - jelikož knihovny dále fungují a projektují se další, opustit téma "knihovnictví, jeho teoretický základ a budoucnost tohoto oboru" a nahradit zcela tématem "informační věda" se mi zdá přinejmenším předčasné. Je právo každého vést debatu pouze k problematice informační vědy, ale asi by bylo vhodné to deklarovat předem.

K názorům T. Gece: článek jsem pojal jako zpravodajský souhrn názorů účastníků diskuse, záměrně jsem upustil od komentářů a hodnocení; dovolím si je proto vyjádřit nyní. S většinou postřehů T. Gece se ztotožňuji. Funkce moderátora opravdu nebyla zcela vyhraněná, panelisté skutečně mluvili různě dlouho (úplnou vyváženost však nelze zajistit u žádné diskuse, už jen z důvodu různého řečnického potenciálu jejích účastníků), většina témat byla skutečně i na můj vkus probírána příliš obecně, ke kontroverzím či opravdové diskusi, kdy se její účastníci pouze separátně nevyjadřují k danému tématu, ale téma společně řeší a debatují o něm, nedocházelo téměř vůbec. Rovněž to, že nebyl na počátku jasně deklarován účel diskuse, oslabilo její průběh a způsobilo absenci nějakých reálných závěrů. Rovněž úplná absence jakýchkoliv podkladů pro účastníky diskuse (pokud nepočítám oznámení zaslané do konference Knihovna se stručným popisem témat diskuse) ve formě východisek, tezí jednotlivých panelistů, předpokládaných závěrů byla dílčím, ale podstatným nedostatkem (zde zřejmě hrál roli kvap, ve kterém byla diskuse zorganizována). Přes všechny uvedené nedostatky však bylo patrné, že téma je nosné a o řadě problémových okruhů je možné a žádoucí diskutovat. Příští akce, ať už bude mít jakoukoliv podobu, by měla zohlednit nejen tento zájem, ale i požadavky kladené na skutečně profesionální a kvalifikovanou diskusi.
Ke vztahu knihovnictví a informační vědy, kterého se dotkli oba diskutující: vést dělítko mezi knihovnictvím a informační vědou je podle mě metodologická chyba. Ve své podstatě se totiž o otázku terminologickou, kterou je třeba vyjasnit si nejdříve. Na jedné straně přece stojí teoretické disciplíny (informační věda, komunikační věda, knihovní věda - nejlépe u nás zatím nezvyklé "knihovní a informační věda"), na straně druhé oblasti aplikované, resp. praktické, tedy informační činnost, knihovnictví, public relation apod.). Oním terminologickým zakopaným psem je tedy to, že pod pojmem knihovnictví rozumíme teorii i praxi, podobně jako je tomu někdy u termínu archivnictví (zde je teoretická větev reprezentována archivistikou). Navrhuji tedy, dohodněme se nejdříve na termínech a jejich vymezení a pak diskutujme dále.