Dobrý den,

diskuse nazrála k tomu, aby reagoval šéfredaktor (tedy já).

Předesílám tyto věci:
1) tato reakce nebude krátká, kdo diskutuje formou výkřiků, nebude spokojen
2) jsem sice šéfredaktorem Ikara, zároveň však i (mj.) externím spolupracovníkem KISK FF MU, v rámci kterého knihovnický erotický kalendář vznikl
3) vyjádřené názory jsou moje, nejde o stanovisko redakce časopisu Ikaros
4) některé věci nelze diskutovat bez vyjádření osobního postoje
5) s velkou pravděpodobností na reakce na tuto mou reakci už nebudu z časových a jiných (viz též níže) důvodů reagovat

Za prvé:
Autor recenze, (mj.) literární a výtvarný kritik Radim Kopáč, je – mohu-li to tak nazvat – mým přítelem, kterého si vážím mj. proto, že dokáže ostře formulovat svoje názory, se kterými sice mnohdy nesouhlasím, ale které mě nutí nad různými věcmi uvažovat. Zjevně tento efekt, pro který ho nemá řada lidí ráda, zapůsobil i v tomto případě. To byl ostatně i můj záměr, s jehož mezivýsledkem – tedy textem recenze – byla srozuměna i redakce Ikara. I do budoucna Ikaros zamýšlí publikovat kontroverzní texty (ať už recenze nebo jiné typy článků), které vzbudí diskusi o zásadních záležitostech, která právě v našem oboru (tedy: knihovnictví a informačním sektoru, resp. oblasti knihoven a informačních institucí, resp. v disciplíně knihovní a informační vědy – souhrnně a dále pouze LIS /library and information science – ale včetně praxe/) – alespoň podle mého názoru – chybí (fóra typu „Učeného hádání“ jsou z větší části impotentní, konference a semináře přehubila konferenční turistika, která všechny diskuse vytěsňuje do kuloárů, a tedy je činí širší odborné veřejnosti nedostupnými atd.). V tomto smyslu se dá říci, že náš záměr je stejný, jako záměr týmu Guerrilla Readers – ovšem budeme jej realizovat jinými – snad klasičtějšími, ale doufejme, že nikoliv méně účinnými – prostředky.

Za druhé:
Ikaros je odborný časopis a jako takový sleduje nejen dění v oboru LIS, ale i v oborech přilehlých. To však neznamená, že v článcích nejsou vyjadřovány názory. Jistěže i ve značně odborných článcích může být vyjádřen názor, natož v článcích svou povahou na názorech založených, jako je recenze, do jisté míry zpráva z konference, z veletrhu apod. Ikaros sice není recenzovaný časopis, ale hodnocení přijatých článků i z tohoto kritéria (mimo dalších) probíhá. Během 13leté historie Ikara se skutečně několikrát stalo, že jsme autorovi článek odmítli z důvodu odborné nedostatečnosti nebo třeba právě z důvodů, že vyjadřoval určité názory, postoje, stanoviska. Lze to nazvat redakční politikou, lze to nazvat cenzurou, ale prostě to tak je a bude. Odmítnutí autoři si pak své pochopitelné pocity jistě mohou mj. napravovat v internetových diskusích, dokonce mohou na daný časopis zanevřít a veřejně jej difamovat („odborném časopisu, o kterém jsem si do teď myslela, že má kvalitní články. Asi budu muset svůj názor přehodnotit...“ – i když v tomto případě zřejmě nešlo o autora, ale o čtenáře), ale skutečnost je daná: „O publikování jednotlivých příspěvků a jejich příloh rozhoduje redakce časopisu Ikaros“, jak stojí v první větě pokynů pro autory (http://mail.google.com/mail/#sent/12591aaa45569ccc). Neznám časopis hodný toho jména, který by to tak nedělal. Odmítnuté příspěvky lze dnes jistě bez problémů „otisknout“ na osobních webových stránkách, blozích apod. Z uvedeného plyne, že je zcela protismyslná myšlenka, aby k „nepříznivé“ recenzi byla otištěna recenze „kladná“ – kdo bude míru „nepříznivosti“/“kladnosti“ stanovovat? Ostatně diskutovaná recenze měla pozitivní dopad: dále rozšířila povědomí o recenzovaném produktu, způsobila diskusi a vnesla do ní nové podněty.

Ze třetí:
V diskusi se ohledně hodnocení kalendáře střetávají dva názory, které však – dle mého – nejsou protichůdné, a proto si myslím, že nejsem schizofrenik, pokud souhlasím s oběma:
A) pohled knihovnický: kalendář je skvělým počinem, který vnese nové podněty nejen do knihovnické sféry, ale může zaujmout (resp. už zaujal) i širší veřejnost. S ohledem na propagaci knihoven jde o mimořádně zdařilý produkt, který má navíc výrazný komerční potenciál. Tyto názory jsem opakovaně vyjadřoval a sděloval i já, jak přímo týmu Guerrilla Readers, tak i veřejně (např. na konferenci Infokon).
B) pohled výtvarněkritický a společensko-kritický: fotografie v kalendáři jsou (až na výjimky) z hlediska estetického a výtvarného průměrné, nepřinášejí v tomto směru nic nového, nejsou oním „Pirellim“ knihovnictví. Ostatně, móda (resp. vlna) erotických kalendářů běží už několik let (od matek, které chtějí zřídit mateřskou školu, přes spisovatele (viz citovaný Pluháčkův kalendář) až po studenty německých univerzit – řada příkladů je dohledatelná na webu), a ani v tomto smyslu tedy není kalendář originální. Otázka po tom, zda je takové počínání legitimní (pozor, ne legální! – to jistě je), tedy ospravedlnitelné, jak ji nadhazují kolegové Kopáč a Stodola, je jistě relevantní, bohužel však jednoznačně nezodpověditelná – k tomu, abychom se nějaké odpovědi dobrali, je nutné zaujmout mravní stanovisko. Kopáč a Stodola nárokují absolutní požadavky: co nenese svůj vnitřní smysl, nemá právo na existenci. Ostatní hlasy se nesou v duchu: kalendář je skvělým propagačním nástrojem knihoven. Doba je taková jaká je, fotkami kytiček, pejsků nebo kočiček zaujmout nelze, je nutné se odhalit (v tomto případě doslova). Je nutné udělat něco šokujícího, co připoutá pozornost médií, co nám (=autorům projektu a vzniklému produktu, v posledku však i oboru) umožní ocitnout se na předním stránkách mainstreamových médiích. To se v rámci projektu podařilo a v tomto smyslu je projekt nad očekávání úspěšný. V tomto směru neexistují hranice – lidé jsou čím dál tím otupělejší (mj. s postupující „mechanizací“ a „robotizací“ společnosti – mám na mysli, že značná část lidí funguje jen jako „kolečka“ ve stroji, jehož smysl nechápou – viz filmy Matrix, Ostrov a další), média neinformují (a politici nevládnou), ale prodávají reklamu, konzumenta je třeba zaujmout všemi prostředky – a ty prostředky zákonitě hrubnou, útočí na bazální pudy (jídlo, sex, potřeba útočiště a jistoty) čím dál nevybíravěji. V tomto směru tedy může dojít na ono kolegou Stodolou zmiňované „jak v knihovně utloukáte nějaké roztomilé zvířátko svazky tlustého slovníku či šlapete na Korán“ nebo jiné věci: mě napadlo třeba téma ničení knih (pálení, škubání atd., na každý měsíc jeden způsob). V tomto směru je tedy třeba konstatovat, že účel světí prostředky, a právě v tomto bodě musíme naši diskusi ukončit, protože by se z diskuse odborné stala diskusí o hodnotách (což už stejně do značné míry je). Osobně se přiznám, že neumí rozhodnout, zda je účelovost „špatná“, či nikoliv, stejně jako nedokážu rozpoznat, zda existuje bůh, či nikoliv (jsem v tomto směru agnostik). Zřejmě je to nedostatečnost mého poznávací aparátu, prosím, nevyčítejte mi ji a ani se nesnažte mě přivést na cestu „pravého poznání“ (poznámka zvláště pro kolegu Stodolu, diskutéra známého z portálu Inflow svou agilností), jiný nebudu.
C) Přece jen malá poznámka: skutečnosti uvedené v odstavci B (tedy stav společnosti, médií apod.) jsou doloženy v literatuře a navíc se o nich studenti KISK FF MU dozvídají při výuce. S těmito poznatky mohou naložit dvěma způsoby: 1) vyhodnotit současný stav společnosti jako „špatný“ a snažit se ho změnit; 2) stav společnosti nehodnotit a využít ho pro své záměry. Opět se ocitáme na poli mravního hodnocení, které tu nechci rozvíjet, podstatné je z mého hlediska jedno: aby si autoři kalendáře, tedy tým GR, a další nadšenci pro tento produkt (v onom moderně marketingovém slova smyslu), těchto skutečností (alespoň dodatečně) byli vědomi. Možná to bude nakonec přínosnější (i když nezamýšlený) výsledek celého projektu než veškerá propagace knihoven – studenti tímto způsobem odhalí janusovskou tvář společnosti (a skutečnosti obecně – ale prosím, neberte mě za slovo, skutečně nejsem manicheista, resp. zastánce dichotomní klasifikace jevů). A že to nevěděli předem? To chcete (nyní mířím na pány Kopáče a Stodolu) vyčítat právě studentům? Studenti se učí a dělají při tom chyby. Po chybě by ale neměl přijít trest (rákoska, špatná známka, dehonestace), ale přátelská diskuse a vysvětlení. V tomto smyslu je třeba naopak odmítnout stanovisko T. Gece („Obecně je diskutabilní psát recenzi na studentskou aktivitu (za jakoukoli aktivitu by měli být studenti pochváleni a nikoli posouzení veřejné pitvě).“) – tým GR svým projektem vstoupil do veřejného prostoru a je tedy oprávněné, aby veřejný prostor (v zastoupení kritiků a dalších osob a institucí) na jejich počin reagoval. S tím myslím tým počítal a je v tomto méně úzkoprsý než samotný ředitel MZK (tedy T. Gec). Jeho výhrady samozřejmě platí pro všechny práce, které do veřejného prostoru nevstupují - např. nepublikované seminární práce, výsledky testů apod. Ale např. už diplomová práce se ve veřejném prostoru ocitá a jako taková může být veřejností hodnocena. Proč jinak myslíte, že se všechny univerzity – až na čestnou výjimku právě Masarykovy univerzity – brání zveřejňování vysokoškolských kvalifikačních prací? Právě proto, že by se mohly ocitnout pod podobnou palbou oprávněné kritiky (s ohledem na volbu témat, kvalitu prací apod.), jakou na knihovnický erotický kalendář nasadil kolega Kopáč. Cožpak se nikdo dostatečně nepoučil z kauzy plzeňské právnické fakulty? Mravní odpovědnost vedení českých univerzit je v tomto směru obrovská a alibistické skrývání za střetem ustanovení autorského a vysokoškolského zákona je pro budoucnost a zdravý vývoj české vysokého školství a vědy zhoubný (prosím, toto slovo vnímejte ve smyslu značně sémanticky omezeném, zhruba ve smyslu „zhoubný nádor“)
D) Tím se dostávám k poněkud vnořené poznámce ke stavu oborové výuky, do které trochu vidím a ke kterému zde od kolegy Stodoly rovněž zazněly kritické poznámky. Předesílám, že jsem vystudoval UISK FF UK (zde jsem krátce i učil, v letech 2006-2007) a od roku 2003 (s dvouletou přestávkou v letech 2008-2009) externě učím na KISK FF MU. UISK i KISK mají svá zaměření, své preference, své metody. Zatímco UISK je zaměřen – lze to tak snad říct – technicistně (technologie a metodika oboru – ostatně podívejte se dobře na logo UISK, co vyjadřuje), KISK humanitně (z tohoto pohledu je pak zcela pochopitelné, že zatímco UISK opustil odborný odkaz svého znovuzakladatele, prof. Jiřího Cejpka, na KISK jej rozvíjí jeho žák M. Lorenz). UISK studentům předkládá propracované kurikulum, ale metody výuky zde ustrnuly v minulém století. KISK se snaží o něco jiného, o „práci s lidskými zdroji“, o motivaci, o kreativitu – ostatně jinak by ani takový projekt, jako je knihovnický erotický kalendář, na jeho půdě vzniknout ani nemohl. Věda se nepěstuje ani na jedné z této institucí: na KISKu z důvodů personálních, na UISKu z důvodů myšlenkové sterility (to ostatně platí pro obor LIS jako celek – v Česku se prostě v oboru LIS nic, co by se dalo označit jako „věda“, neprodukuje – maximálně se „opisuje“ – samozřejmě zcela v souladu s citační etikou – ze zahraničních zdrojů; to prosím není názor, to je doložitelné konstatování skutečnosti). Vedoucí obou ústavů v daných podmínkách širších systémů (fakulta, univerzita, společnost) dělají co mohou a jistě přijímají řadu podnětů, která jejich práci vylepšuje. Stejně jako bychom jistě mohli vytknout KISK (což dělá kolega Stodola) zaměření na zmíněnou motivaci studentů a tvořivou práci s nimi, stejně tak bychom mohli UISK vytknout zaměření na úzce technicistní chápání oboru – ředitel UISK R. Papík se dokonce na posledním Učeném hádání vyjádřil v tom smyslu, že pro studenty UIS vlastně výuka humanitních předmětů a filozofie není potřeba a že se bude snažit o jejich zrušení (prosím, toto tvrzení mám z druhé ruky, tedy jeho validita je omezená). Pokud by tomu tak skutečně bylo, je to alarmující, protože se zdá, že UISK bude směřovat už jen výhradně k výše zmíněné výrobě „koleček“ do dobře promazaného a fungujícího (rovněž samozřejmě záležitost postojů – zde spíše ironicky) stroje současné společnosti, a zcela rezignuje na smysl univerzitního vzdělávání. Čímž jsme se dostali k dalšímu diskusnímu balíku, pro který je už toto fórum nevhodné. A aby nezůstala nit suchá ani na KISK;-) – ano, kolega Svoboda to vyjadřuje sice – podle mého vkusu – agresivně (jako všichni proroci, kterým se nedostává sluchu), ale jednostranné pěstování sociálních dovedností není smyslem univerzity. Osobně se však nedomnívám, že by byl stav na KISK tak špatný, jak snad svými – často i osobními – výpady kol. Stodola naznačuje: myslím, že z tohoto pohledu má blíže UISK k technicistní debilitě (prosím, opět v úzkém odborném slova smyslu jako vyjádření stavu, kdy je lidská mysl schopna přijímat jen velmi omezené podněty) než KISK k sociální ekvilibristice spojené s odbornou demencí. Problémem obou pracovišť je, že nedokážou tyto odlišné (někdy extrémní nebo extrémně vyjadřované, jako v případě kol. Stodoly) postoje absorbovat (v KISK je tento problém domnívám se menší). To ovšem nevyčítejme jejich vedoucím a pedagogům, ale systému, který je nutí k velkovýrobě studentů, k produkci zbytečných textů (uplatňovaných v tzv. recenzovaných časopisech a zvyšujících už tak entropii z nadprodukce (kvazi)vědeckých textů) a dalším krokům, se kterými třeba mnohdy ani nejsou mravně srozuměni – na údery hlavou proti zdi však nemají dostatek energie, nebo naopak na ně mají příliš rozumu. To už jsme však opět u diskuse o smyslu univerzitního vzdělávání, která patří jinam; ba dokonce u diskuse širší: o mravní odpovědnosti, institucionalizované mentální a odborné prostituce, systémově organizovaného „brainwashingu“ a jiných.

Za čtvrté:
Glosa k poznámce T. Gece: „přijde mi divné, pokud někdo otiskne vyhraněný názor v internetovém periodiku a následně odmítne diskutovat o svých názorech“. Možná to z dnešního pohledu, kdy může vyjadřovat názor každý kdykoliv a kdekoliv (často to jsou ovšem pouze mentální prefabrikáty, v horším případě hysterické osobní reakce), „divně“ působí, ale i já se domnívám, že elektronická diskuse už v některých fázích přestává být efektivní a nemá ji smysl rozvíjet dál. Proto ani já nebudu reagovat na případné reakce na tento můj text, protože si nemyslím, že je to smysluplné. Čas se dá využít efektivněji a dané věci nelze prodiskutovat jinak než osobně. V tomto smyslu bych rád upozornil na reakci kolegy Kopáče, který takovou osobní komunikaci nabídl: („Pakliže máte, nebo v budoucnu budete mít chuť diskutovat, pane kolego, rád se s Vámi potkám osobně“) – jak ho znám, naprosto to nebylo míněno ironicky, ale zcela vážně. Pokud tedy jde všem (nebo alespoň některým), kteří se zapojili do této diskuse, skutečně o věc, navrhuji uskutečnit mezioborovou disputaci na daná témata. Jistě lze vymyslet vhodný termín a místo, organizačně se toho v případě zájmu mohu ujmout (takovou myšlenku ostatně nosím v hlavě delší dobu).

Za páté a za poslední a zcela mimooborově:
Funkcionalismem se v úzkém slova smyslu rozumí architektonický směr, u nás rozvíjený od 20. let 20. století a dobíhající ještě po druhé světové válce (a – právě – v Brně mohutně rozvinutý především zásluhou geniálního Bohuslava Fuchse – při každé příležitosti při procházkách centrem Brna upozorňuji své společníky a společnice na jeho mimořádné stavby). Z této tradice pak vyrostla moderní architektura, která – dle názorů odborníků – je právě u nás příliš v zajetí funkcionalismu. V tomto smyslu tedy skutečně MZK funkcionalistickou (lépe snad „funkcionalizující“) stavbou je. Zde však nejsem odborníkem, pouze poučeným, nicméně diletujícím amatérem.

Josef Schwarz

K tématu doplňkově v aktuálním Týdnu č. 50/2009, s. 78-80, článek Odvážné pózy i laciná gesta (perex: "České krásky vystavují ke konci roku pravidelně své křivky v kalendářích. Motivací je vlastní zviditelnění i touha udělat něco pro charitu"). Mj. se tu píše:

Nahotou pro děti i propagaci rakví
Někdo chodí s košíčkem po ulici a vybírá drobné, jiní na to jdou důrazněji: třeba odložením svršků. Stylizované kalendáře si nechávají vyrábět komerční firmy i knihovny. „Chtěli jsme pro naše klienty připravit speciální překvapení a ukázat, že naše zaměstnankyně jsou nejen skvělé profesionálky, ale také krásné ženy," vysvětlovala mluvčí ruského peněžního ústavu Expobank, proč se část managementu svlékla do negližé. Na posteli v saténu se tak rozvaluje nejen šéfka prodeje pro VIP klienty, ale i ředitelka divize on-line služeb. Podobně představuje české knihovníky jako přitažlivé osoby - nikoli jako „šedé myši" ve vytahaných svetrech - nový kalendář nafotografovaný v Moravské zemské knihovně: zúčastnění v něm pózují bez oděvu. Zvednout prodej nahotinkami se snaží několikátý rok jedna italská pohřební služba, pro niž se před luxusními rakvemi promenádují obnažené modelky ve stylu gothic „oblečené" do latexu nebo černé krajky a ověšené řetězy. To letušky ze společnosti Ryanair nemyslely prý na zisky společnosti, ale na charitu. Výtěžek z palubního prodeje šel na pomoc postiženým dětem. V bikinách pózovala vleže u motoru i česká stevardka Jaroslava, její kolegyně se nechaly fotografovat v pilotní kabině nebo servisním středisku. Na třetí svět pamatovali studenti univerzity v Oxfordu. Svá nahá těla nechali zvěčnit před školními budovami, svlékla se i část orchestru během zkoušky nebo žáci při učení ve školní knihovně. A že s nahou kůží na trh nemusejí chodit jen mladí, předvedly americké „mamky", které se snaží zachránit southamptonské muzeum. Před objektiv se postavila například čtyřiapadesátiletá obchodnice s nemovitostmi, jejíž intimní partie zakrývá jen zahradnické náčiní; její kolegyně zase žehlí oděná pouze do zástěry.